Kataři

David Zbíral

Ediční poznámka

Tato práce poněkud zastarala a zaostala za svým autorem v tom, že často uvádí jen odkazy na sekundární literaturu (ostatně jde o poměrně omezený soubor knih) místo odkazů na prameny; pokud odkazy na prameny obsahuje, tak často směřují k francouzským překladům místo ke kritickým vydáním. Přesto snad zůstává základním přehledem, který může být užitečný.

Úvodní poznámky

Katarství[1] bylo středověké křesťanské náboženské hnutí, které malignant Gleisa romana, „zlá římská církev“, jak ji kataři nazývali,[2] považovala za vůbec nejnebezpečnější herezi (právě za účelem potlačení katarství ostatně vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice). Šlo skutečně o kacířství par excellence; kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, své vlastní učení, své vlastní cíle. Následující text se pokusí poodhalit alespoň nejzákladnější rysy tohoto dnes mrtvého myšlenkového světa.

Prameny k bogomilství a katarství

Z vlastní katarské literatury se dochovaly jen zlomky. Apokryf bogomilského původu Interrogatio Iohannis (blíže tato stránka), teologicko-filosofické scholastické pojednání Kniha o dvou principech, tzv. Anonymní pojednání a konečně tři texty určené ke katechezi adepta připravujícího se na ústřední obřad hnutí (duchovní křest) a k užití během obřadu; k těmto obřadním spisům můžeme přidat ještě tzv. Sbírku křesťana Radoslava. To jsou jediné katarské spisy, které se k nám dostaly. Cenné informace lze ale načerpat i z dobových kronik, protikatarských pojednání (z nichž některá pocházejí od obrácených katarů) a rozsáhlých inkvizičních archivů, v nichž se zachovaly výpovědi katarů. Tyto prameny nám dovolují udělat si poměrně ucelený obraz o tom, v co vlastně kataři věřili.

Přehled nejdůležitějších pramenů včetně odkazů na jejich edice, případně i překlady, lze nalézt na http://www.david-zbiral.cz/prameny.htm.

Původ a rozšíření katarství

Katarství nevzniklo na středověkém Západě. Jde vlastně o totéž náboženství, které na Východě neslo jméno bogomilství. Označení „bogomilové“ je vzpomínkou na venkovského popa Bogomila, jenž na území Bulharska za vlády cara Petra[3] (927-969) kázal o návratu k chudé prvotní církvi a o tom, že viditelný svět stvořil Satan.[4]

Základ bogomilského učení tvoří etika odmítající Starý zákon, neuznávání církevních svátostí a oficiální církve vůbec, útoky proti kněžstvu, dualismus.

Téměř jistě v jedenáctém století, nejpozději však v polovině století dvanáctého,[5] se bogomilské učení dostalo na Západ; přesně zmapovat cesty, kterými se šířilo, není možné. Pravděpodobně bylo přeneseno z některé země na východním pobřeží Jaderského moře, v úvahu přicházejí např. dalmatská přístavní města.[6]

I když šlo učení v novém prostředí a jiném společensko-historickém kontextu vlastními cestami,[7] obě křídla hnutí nadále zůstávala úzce propojena nejen co do nauky, ale i v organizační oblasti.[8] Je možné, že styky s bogomilstvím prohloubily křížové výpravy, zvláště pak čtvrtá, která vedla k založení Latinského císařství na byzantském území. Armáda, složená hlavně z Francouzů, podle některých badatelů zahrnovala heretiky, kteří zde prý kontaktovali podzemní bogomilskou organizaci;[9] doložit to nelze.

Katarství se rozšířilo na německé, francouzské, flanderské i katalánské území, ojedinělé případy se objevily v Británii[10] a někdy se uvažuje i o jednom výskytu katarství v Čechách.[11] Nicméně největšího rozkvětu se katarství dočkalo v Itálii a Okcitánii (jež tehdy ještě nebyla součástí francouzského království); na těchto územích se hnutí mohlo poměrně dlouhou dobu nerušeně rozvíjet za tiché podpory či lhostejného nezájmu šlechty – to především v případě Okcitánie – nebo městského patriciátu.

V poslední čtvrtině 12. století a na počátku století 13. nadešla doba největšího rozmachu okcitánského katarství; italské vrcholilo v první polovině 13. stol. Rozhodující úder, který by rozkvět hereze zastavil, na sebe nechával dlouho čekat; když na něj ale nakonec došlo, byl o to tvrdší.

Základy katarského učení

Katarské učení se nikdy nestalo pevným dogmatickým systémem a během času se proměňovalo. Bylo založeno zejména na úvahách o novozákonních a starozákonních textech a zčásti též na apokryfních látkách tradovaných v lidovém prostředí.[12] Katary charakterizoval silný antiklerikalismus, odmítali svátosti římské církve, kostelní zpěv, veškerou pompu, uctívání relikvií a kříže.[13] Věřili, že představují pravou Kristovu církev, zatímco římská církev je ve vleku ďábla.[14]

Kataři byli dualisté; věřili, že hmotný svět stvořila zlá bytost. Někteří měli za to, že šlo původně o dobrého anděla, Lucifera či Satanaela, který však zpychl, zatoužil po moci a postavil se proti Bohu. Bůh jej vyhnal ze svého království, nicméně strpěl, aby ďábel vytvořil viditelný svět a usídlil se na nebeské klenbě. Ďábel však přikázal dvěma andělům (Adamovi a Evě), aby vstoupili do mužského a ženského těla, která uplácal z bláta, a naučil je smilstvu.[15] Ze spojení jejich těl[16] se zrodila další těla, z jejich duší vznikly duše ostatního lidského pokolení.

Zhruba toto učil o pádu a stvoření umírněný bogomilsko-katarský dualismus. Kromě něj – ale zřejmě pouze na Západě[17] – vznikl radikální dualismus, který hlásal, že princip zla existuje od věčnosti, tj. ne že zlo vzniklo v okamžiku, kdy se původně dobrá bytost postavila proti Bohu.[18] Radikální dualismus se tázal: jak by si bytost, která měla ve své podstatě dobro, mohla najednou zamilovat něco, co dosud neexistuje, nemá žádnou příčinu a co je k její podstatě zcela protikladné (tj. zlo)?[19] Ve skutečnosti podle radikálních dualistů muselo zlo již předtím existovat: od věčnosti podle nich stály proti sobě dva principy, princip dobra a princip zla (jehož je Satan pouhým služebníkem). Radikální dualisté tak odstranili vnitřní rozpory, které viděli v umírněném dualismu, kde byl dobrý Bůh přísně vzato příčinou veškerého zla, neboť nedal Luciferovi a andělům takové dispozice, které by jim umožnily zůstat dobrými.

Mezi radikálními a umírněnými dualisty neexistovala žádná zásadní kontroverze.[20] Radikální a umírněný dualismus jsou vlastně ideální typy, které vynašli soudobí teologicky vzdělaní polemici a od nich je převzali moderní badatelé. Vnímat spor jako trhlinu rozdělující katarství v podstatě na dvě hnutí není správné.[21] Ti, které nazýváme umírněnými i radikálními dualisty, měli stejné obřady.[22] Dualismus sám o sobě ostatně nebyl hlavním příznačným rysem katarství a bogomilství,[23] už proto, že dualistická víra nebyla v dobovém kontextu ničím neobvyklým – neomezovala se na bogomily a katary. Ve skutečnosti model světa, který ovládal masy středověké Evropy, měl k dualismu velice blízko[24] a vize vlády ďábla nad světem nebyla běžnému pravověrnému farníkovi tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.

Duše – ať už jich ďábel zajal určitý počet nebo vznikají stále nové – se mohou z této cizí země, ze světa ďáblova, vysvobodit. V otázce, jaká cesta ke spáse vede, se kataři rozcházeli, neboť jejich náhled na duši nebyl jednotný.[25] Někteří kataři věřili v reinkarnaci, stěhování duší z těla do těla, dokud duše nedojdou spásy díky duchovnímu křtu (baptisme esperital), o kterém kataři věřili, že jej jejich církev předává v nepřetržité linii už od doby Krista a apoštolů. Ne všechny katarské církve přijímaly koncepci stěhování duší; tato nauka se opravdu rozvinula zřejmě jen u těch, kdo věřili ve dva počáteční principy, a ani v rámci vyhraněně dualistických společenství zdá se nebyla přijímána všemi.[26] Podle mnoha katarů všechny duše pocházejí z prvních dvou duší uvězněných Satanem v tělech a vznikají při pohlavním styku; tyto duše mohou být buď vykoupeny, nebo zavrženy. Naproti tomu velká většina radikálních dualistů odmítala myšlenku věčného zavržení a věřila, že jednou budou vysvobozeny všechny duše, které spadly z nebes, a to jakmile čas jejich pokání na tomto zlém světě vyprší a jakmile se inkarnují do těla, v němž budou žít podle Božích přikázání a v němž přijmou duchovní křest.

Pro ty, kdo podstoupili duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání,[27] nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího[28] a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné posty.

Obyčejní věřící žili v podstatě stejně jako jejich pravověrní současníci;[29] chodili do válek, zabíjeli zvířata, plodili děti, jedli maso, přísahali a snažili se vyvarovat alespoň smrtelných hříchů.[30]

Katarský systém ve svém důsledku odmítal feudální moc církve i šlechticů.[31] Neuznávali soudní moc feudálů, brojili proti krveprolévání, tělesným trestům a přísaze.[32] Nicméně je třeba se mít velice na pozoru před spojováním katarství s jakýmsi lidově revolučním hnutím proti feudální moci.[33] Katarství sice základy feudalismu skutečně podkopávalo, ale pouze teoreticky, svým doktrinálním systémem, ne nějakými konkrétními podvratnými akcemi. Zákaz krveprolévání, přísahy apod. se ostatně týkal jen katarských řeholníků (Dobrých lidí).

Organizace

Kataři zcela odmítali velkou církev; nazývali ji „zlou římskou církví“ a někdy ji ztotožňovali s babylónskou nevěstkou lačnící po krvi svatých, o níž mluví Apokalypsa.[34] Odmítali světské panování církve. Sami sebe považovali za Církev Boží, jež byla poslána jako ovce mezi vlky z římské církve, kteří pravé křesťany, strážce Kristovy radostné zvěsti, pronásledují a posílají na smrt.[35]

Vytvořili si vlastní, nezávislé organizační struktury. Nejpozději od první poloviny 12. stol.[36] je dosvědčen v čele jednotlivých katarských společenství biskup. Tomu pomáhali jáhnové. Též měl k ruce „staršího syna“ (filius maior) a „mladšího syna“ (filius minor). „Starší syn“ se po biskupově smrti stával jeho nástupcem, „mladší syn“ zaujal místo „staršího syna“ a shromáždění členů katarské církve vybralo nového „mladšího syna“. Papeže ani jinou autoritu s centrální mocí kataři nikdy neměli.[37]

Katarská organizace spočívala na Dobrých lidech, řeholnících katarské církve. Dobří muži a Dobré ženy kázali, napomínali věřící, udíleli duchovní křest. Sami si vydělávali na živobytí: sdružovali se ke společnému životu ve zvláštních domech, kde se věnovali povolání tkalců, košíkářů, ševců apod. Své výrobky prodávali na trzích.[38] Teprve když začalo pronásledování, byli nuceni žít z darů věřících.[39]

Obřady

Kataři si nestavěli chrámy.[40] Scházeli se především v domech Dobrých mužů a domech Dobrých žen. Každodenně praktikovaným rituálem bylo kultovní stolování s lámáním chleba a jeho rozdělováním mezi přítomné. Kataři tento zvyk chápali jako prostou připomínku Poslední večeře. Odmítali jakékoli spojování chleba s Kristovým tělem; ve skutečnosti prý Ježíš mluvil o chlebu učení, které se má rozdělovat mezi lidi, ne o svém skutečném těle.[41]

Nejdůležitější modlitbou hnutí byl Otčenáš. Obyčejní příznivci hnutí se ho nesměli modlit,[42] neboť jejich život v hříchu jim znemožňoval nazývat Boha otcem. Právo na tuto modlitbu získával věřící v obřadu zvaném traditio orationis, tj. „předání modlitby“.[43]

Nejdůležitějším obřadem hnutí byl duchovní křest, pro nějž se užívalo nejčastěji označení consolamentum (útěcha). V návaznosti na Nový zákon (např. Skutky apoštolů 19,1-7) kataři rozlišovali Janův křest vodou, který pouze povolává k pokání,[44] a křest ve jménu Ježíše Krista vkládáním rukou.[45] Během obřadu consolamenta je na adepta seslán Duch svatý, Utěšitel (Paraklétos).[46] Všechny hříchy jsou příjemci odpuštěny[47] a stává se křesťanem čili Dobrým člověkem. Nicméně consolamentum nemohlo mít žádoucí výsledek (posmrtné vystoupení do nebeského království), pokud po něm nenásledovaly příslušné činy dosvědčující skutečné vnitřní obrácení: v případě porušení přísných životních zásad Dobrých lidí svátost pozbývala platnosti.[48] Pakliže k opětovnému upadnutí do smrtelného hříchu došlo,[49] jedinou možností bylo znovu přijmout consolamentum;[50] v takovém případě byla příprava obzvláště tvrdá. O udělení consolamenta rozhodovali Dobří lidé, kteří mohli seznat, že si ho uchazeč nezasluhuje. Z lehčích hříchů se Dobří lidé společně vyznávali v obřadu zvaném apparellamentum.[51]

Hlavními složkami obřadu duchovního křtu bylo kázání o pravé Boží církvi, slib čistého života v souladu s evangelijními přikázáními, společné vkládání rukou na adeptovu hlavu, četné opakování Otčenáše a recitace prologu evangelia podle Jana; svátost ukončoval polibek pokoje.[52]

Praxi consolamenta přejali kataři od bogomilů; nejstarší doklad pochází z jedenáctého století; Milan Loos má za pravděpodobné, že tato svátost existovala již ve století desátém.[53]

Zvláštním druhem consolamenta bylo to, které se udílelo umírajícím. Consolamentum umírajících nevyžadovalo dlouhou přípravu.[54] Pokud se jeho příjemce uzdravil, pozbývalo, zdá se, platnosti a Dobří lidé byli nabádáni k modlitbám za to, aby daný člen komunity co nejdříve přijal standardní consolamentum.[55]

Katarství v Itálii

Poměrně značná náboženská svoboda panující v některých italských městech[56] a jejich opozice proti papeži dovolila katarství šířit se v poměrném klidu po území Itálie. Kataři tu dokázali využít stálého pnutí mezi církví a laiky, kteří se osamostatňovali od lenních závazků[57] a jejichž bohatství a sebevědomí rostlo. Zvlášť silné bylo katarství v Lombardii.[58] Poskytovaly mu ochranu mnohé staré šlechtické rody, které nelibě nesly vzestup měst a chovaly nepřátelství k církevní moci.[59]

Právě v Itálii dosáhlo vrcholu intelektuální propracování katarství. Nadějní katarští studenti z Toskánska a Lombardie se odcházeli do Paříže učit logiku a teologii, aby dokázali bránit katarskou víru před vzdělanými polemiky.[60] Tato intelektualizace v sobě ale nesla nebezpečí, že propuknou spory mezi jednotlivými katarskými koncepcemi – a tak se i stalo, ač zůstává otázkou, jak široké kruhy katarských církví zasáhly.

V polovině 13. stol. působily v Itálii tři hlavní církve: Albanenses, Concorezzenses a Bagnolenses. Mezi nimi, ale i v jejich rámci, vznikly teologické kontroverze. Hlavními nám známými exponenty sporů byl Desiderius, filius maior z Concorezza, a scholastický filosof Jan z Lugia, filius maior Albanenses. Oba se pokoušeli katarství lépe logicky propracovat.[61] Umírněný dualista Desiderius chtěl odstranit z katarství vliv apokryfních látek a věřil, že Kristus měl lidské tělo.[62] To bylo v přímém rozporu s mezi katary široce rozšířeným dokétismem.[63]

Jan z Lugia ostře odsuzoval umírněný dualismus; měl za to, že v něm je Bůh vlastně příčinou všeho zla, neboť nedal andělům takové dispozice, které by jim umožnily zůstat dobrými. Tím argumentoval ve prospěch radikálního dualismu; od věčnosti podle něj existovaly dva protikladné principy.[64]

Ještě podstatnější než zmíněné teologické spory byly pochybnosti o platnosti biskupských svěcení a linie udělování consolamenta.[65] Italské katarství bylo i v této otázce mnohem nejednotnější než okcitánské[66] a jednotlivé církve odvozovaly svou sukcesi předávání svátostí od různých bogomilských církví na Východě.

Pozice katarů byla v Itálii vždy nejistá a závislá na postoji měst, která katary tolerovala spíše jako potenciální zbraň proti papeži a viditelné znamení své nezávislosti na papežské moci.[67] Z téhož důvodu katary také podporovali Štaufové bojující o moc s papežstvím. Když Štaufové své pozice ztratili, katary to významně zasáhlo.[68] Inkvizice se postupně v italských městech prosadila a dlouhé pronásledování katarskou církev v Itálii oslabilo a nakonec zničilo.[69] Stopa posledních italských katarů se ztrácí v zasutých alpských údolích mezi valdenskými, jinými středověkými heretiky, kteří v Languedoku vždy katarství potírali, ale jejichž lombardská frakce se s katarstvím sblížila.[70] Dominikán Vincent Ferrer narazil ve „valdenských údolích“ na katary ještě počátkem 15. století.[71] Jejich další osudy mizí v neznámu, ale pravděpodobně byli postupně zcela asimilováni valdenskými.

Katarství v Okcitánii

Rozšíření katarství v Okcitánii

Na území Okcitánie katarství zapustilo mimořádně hluboké kořeny, a to z celého složitého komplexu příčin.

V Okcitánii přelomu tisíciletí dosud přežívaly zbytky římského dědictví. Kontinuita městského života tu nebyla přerušena ani v době prudkých dějinných otřesů. Od konce 11. stol. se v Okcitánii probudil k životu čilý ekonomický ruch, oprošťující se od feudálních pout. Po starých římských cestách opět proudilo množství zboží.[72]

Zdejší vysoká šlechta neměla žádné užší vztahy k Francii; rodinné i politické vazby ji spojovaly spíše s křesťanskými šlechtickými rody na Iberském poloostrově.[73] Okcitánský feudalismus měl jinou povahu než francouzský; výkon moci byl založen na složitém systému rodových vazeb, prvorozenství se často ignorovalo a na správě území a majetku se v podstatě podílel celý šlechtický rod. Okcitánským specifikem byly opevněné vesnice, castra (sg. castrum) – hradiště seskupená kolem feudální věže nebo kostela.[74]

V procesu přijímání katarství kráčela v první linii především nižší aristokracie z hradišť. Nejvyšší šlechta sice vstupovala do řad katarských věřících jen málo,[75] i ona však měla pro svůj antiklerikalismus[76] jen pramalý zájem na pronásledování heretiků. Laxnost feudálů nedovolovala zdejší církevní organizaci, slabé a nedokonalé,[77] proti katarům účinně zasáhnout a ti tak rychle dobyli svého pravděpodobně nejvýznamnějšího vítězství: příslušnost ke katarství nebyla napříště vnímána jako nic nepřístojného a v rodinách koexistovalo katarské a katolické křesťanství.[78] Kolem roku 1180 se katarství v Languedocu stalo skutečnou společenskou silou.[79] Až do druhé (a známější) křížové výpravy proti „albigenským“ (název okcitánských katarů podle města Albi) v letech 1209-1229 Dobří lidé volně kázali, katarští věřící se scházeli na veřejných prostranstvích a nikdo je nepronásledoval. Poměry se však měly záhy změnit.

Křížová výprava proti „albigenským“

Když na papežský stolec dosedl autoritativní Inocenc III., začal přijímat tvrdá opatření proti kacířům[80] a nabádat ke křížové výpravě.[81] Poslední kapkou bylo zavraždění papežského legáta Pierra z Castelnau roku 1208, pravděpodobně na popud toulouského hraběte Raymonda VI. Inocenc III. vyzval poddané toulouského hraběte k vypovězení poslušnosti a obsazení jeho pozemků.[82]

Agitaci si vzali na starost cisterciáci a není divu, že měli velký úspěch: slib plnomocných odpustků a stejných výhod, na jaké měli právo křižáci vydávající se do daleké Svaté země, byl velmi lákavý.[83] Kromě toho se Koruně a francouzským šlechticům se zachtělo ovládnout Okcitánii.

Roku 1209 armáda křižáků vtrhla do Okcitánie. Tvořilo ji francouzské panstvo provázené svými poddanými i dobrovolníky. Inocenc III. šlechticům přislíbil, že si dobyté državy budou moci ponechat, což také splnil: po první fázi výpravy („křížové výpravě baronů“ r. 1209-1215) nechal 4. lateránským koncilem uzákonit nové uspořádání.[84]

Křižákům se často bránila celá města, katolíci i kataři. Okcitánská společnost se prokázala jako velmi soudržná. Toto zjištění minimalizovalo již tak pramalou snahu křižáků rozlišovat, kdo je pravověrný a kdo katar.

Nicméně Okcitánii chyběla navzdory velké lokální soudržnosti na nejnižších úrovních celková politická soudržnost na nejvyšší úrovni; to se mu také stalo osudným.[85] Druhá fáze výpravy v letech 1226-1229 zničila okcitánské povstání proti okupaci a upevnila francouzskou nadvládu.

Důvody výpravy nelze pokládat za především náboženské. Francouzští šlechtici záviděli Jihu jeho bohatství a chtěli Okcitánii mocensky ovládnout.

To, že se výprava obrátila především k politickým cílům, katarství načas odlehčilo.[86] Válka ostatně nikdy nemohla hluboce zakořeněnou herezi přemoci.[87] To se ovšem podařilo inkvizici, která v Okcitánii začala po jeho mocenskému podmanění působit.

Konec okcitánského katarství

Po dlouhém obléhání bylo roku 1244 dobyto castrum Montségur, které se stalo načas důležitou základnou katarů. (Hrad, jehož malebnou zříceninu můžeme navštívit dnes, nemá ve skutečnosti nic společného s katary, nýbrž spíše s jejich přemožiteli; byl dokončen někdy na počátku 14. stol.).[88] Všichni Dobří lidé z Montséguru (asi 220) skončili na hranici, posádka hradu dostala záruku volného odchodu.[89]

Katarství vstoupilo do nové fáze, fáze neodvratného úpadku.[90] Stáhlo se do ilegality a načas propletlo své osudy s místním patriotismem[91] a se zájmy měšťanstva, které konspirovalo proti francouzským okupantům.[92] Dobří mužové (instituce Dobrých žen v Okcitánii v polovině 13. stol. vymizela)[93] přes všechno pronásledování dosud chodili krajem a především věrné vesničanky je skrývaly a chránily.[94] V Okcitánii zahájily činnost inkviziční tribunály.

Biskupská inkvizice se již dávno ukázala jako neschopná zastavit šíření katarství. Právě v atmosféře strachu ze síly katarství se zrodila nová koncepce boje proti kacířům. V roce 1232 vznikla na základě buly Ille humani generis Řehoře IX. papežská inkvizice a byla svěřena františkánům a zejména dominikánům.[95]

Inkvizice bývá někdy popisována jako vraždící stroj církevní byrokracie zaměřený proti lidem či „lidu“.[96] Je nicméně faktem, že inkvizice, zvlášť v těchto počátečních obdobích, posílala na smrt jen málo.[97] Co se týče zaměření proti „lidu“: je jistě pravda, že bychom neměli podceňovat lidový antiklerikalismus a stálou latentní lidovou opozici proti strukturám oficiální církve. Přesto je ale třeba si uvědomit, že církev a „lid“ ve středověku rozhodně nepředstavovaly dvě antagonistické síly. Ve skutečnosti středověký „lid“ tvořili farníci, ovečky sice ne vždy poslušné, ovečky s vlnou sice tu méně, tu více umouněnou od kolomazi lidové „hereze“, oficiálně neuznaných světců, tajně provozované magie či skrývaného „pohanského křesťanství“, ale také ovečky, které ve většině pevně věřili v oficiální církev, moc jejích svátostí a správnost její věci.[98] Pronásledování heretiků ve skutečnosti mělo velkou laickou podporu, kterou není radno brát na lehkou váhu.

Cílem inkvizice nebylo vyvražďování okcitánského obyvatelstva. Ve skutečnosti poslala na smrt jen poměrně malé množství katarů.[99] Měla hlavně pečlivým vyšetřováním zjistit rozsah hereze a následně ji beze zbytku vymýtit. K smrti odsuzovala jen ty katary, kteří odmítli odvolat a s plným vědomím tak dali přednost smrti na hranici před zapřením Kristova jména, nebo ty, kteří se provinili recidivou; pokud bylo možné vylít vaničku bez dítěte, tak dávala římská církev ve vlastním zájmu přednost kajícníkům před upálenými mučedníky. Své víry se ale zřeklo jen málo Dobrých lidí.

Inkvizice byla jedním z nejúčinnějších nástrojů represe v dějinách. Vyhledávala heretiky pomocí tajné policie (exploratores),[100] systémem výhrůžek, odměn a trestů získávala udání, nastolila atmosféru nedůvěry a strachu.

Těm, kdo byli shledáni vinnými, se ukládaly nejrůznější tresty: nošení našitých žlutých křížů na šatech, konfiskace majetku a zboření domu, zákaz zastávat veřejnou funkci, upálení, doživotní žalář,[101] ale též např. povinné pouti.[102] Obvinění neměli obhájce, odvolání bylo mimořádně obtížné až nemožné.[103]

Tato účinná instituce začala trpělivou mravenčí prací vykořeňovat okcitánské katarství. Sbírala udání, předvolávala podezřelé, zbavovala katarskou církev jejího vedení (Dobrých lidí).[104] Mnozí kataři se rozhodli uprchnout do Itálie,[105] kde mělo katarství ještě nějaký čas žít nepronásledováno, dokud se vzpurná města nepodvolila a neotevřela své brány inkvizitorům. Skrývajících se okcitánských Dobrých mužů stále ubývalo.

V prvních letech 14. stol. došlo k oživení okcitánského katarství díky novým kazatelům.[106] Dva bratři, Pierre a Guilhem Authiéovi, notáři z města Ax, se vydali na sklonku 13. století do Itálie, aby kontaktovali tamější katary, získali náboženskou průpravu a přijali consolamentum. Pierre a jeho syn Jacques se roku 1299 navrátili do Languedoku, aby tam kázali. Shromáždili kolem sebe několik dalších Dobrých mužů a zahájili beznadějný boj s inkvizicí. Síť kazatelů byla nakonec odhalena; skončili na hranici nebo beze stopy zmizeli. Pierre a Jacques Authié byli upáleni roku 1309, Guilhem Bélibaste, poslední okcitánský Dobrý člověk, o kterém víme, roku 1321. Okcitánská katarská církev zanikla.[107]

Okcitánské katarství se po upalování v Montséguru r. 1244 už nikdy nevzpamatovalo.[108] Katarská organizace byla v podstatě velmi křehká, spočívala na co do počtu nepatrné a zcela nenahraditelné menšině, na Dobrých lidech a na jimi udržované linii duchovního křtu, jenž byl podle katarů jedinou cestou ke spáse. Bez svých Dobrých lidí mohli sice katarští věřící v Okcitánii ještě nějaký čas tajně vzpomínat na Kristovu církev, poslanou jako ovce mezi vlky, ale nemohli obnovit přetrženou linii předávání Ducha svatého. Okcitánské katarství se pro ně stalo vzpomínkou. Pro nás je už jen minulostí nebo snem.

Dovětek: kataři a trubadúři

Kataři a trubadúři byli současníky a sousedy. Žili v touž dobu a témže místě. Otázka vztahu jejich myšlenkových světů se přímo nabízí.

Souvisí nějak trubadúrská poezie s katarskou herezí? Denis de Rougemont ve svém proslulém díle L’Amour et l’Occident hájí hypotézu, že svět trubadúrů za mnohé podněty vděčí katarům.[109] Jean Markale má za to, že když hledáme původ trubadúrské poezie, narazíme na prvky, jejichž pravověrnost je více než podezřelá,[110] i když navrhuje spíše jejich výklad z keltského substrátu. René Nelli se ke „katarské hypotéze“ staví skepticky, Raoul Manselli ji odmítá.[111]

Jsou tu samozřejmě dílčí skutečnosti, které mluví ve prospěch hypotézy užšího propojení trubadúrů a katarů. Styčný bod je např. možné vidět v odmítavém postoji k manželství[112] nebo v antiklerikalismu, charakterizujícím tvorbu mnoha trubadúrů po invazi křižáků. Též je faktem, že někteří kataři trubadúrskou poezii znali.[113] Kataři a trubadúři ostatně mnohdy působili na týchž místech: katarští Dobří lidé, nezřídka pocházející ze šlechtických rodin, byli častými hosty okcitánských velmožů a jejich paní.

Přes všechny koincidence je však třeba konstatovat, že vůdčí motivy či dokonce samotný vznik lyrické poezie trubadúrů nelze odvozovat od katarství. Svět trubadúrů vstřebal mnoho různých inspirací, je specifický a v mnoha ohledech zcela protikladný katarskému.[114] V trubadúrské poezii najdeme jen pramálo pasáží, které by se daly považovat za katarské či alespoň katarským uvažováním přímo ovlivněné. A. Jeanroy upozorňuje, že milostná poezie trubadúrů je velmi vzdálena náboženskému citu a náboženská témata se v ní příliš neobjevují.[115] Snahy interpretovat samotnou dvorskou lásku jako jev ve své podstatě především náboženský jsou velmi problematické a leckdy zcela neseriózní.

Co se honilo hlavou hradním paním, které hned naslouchaly trubadúrům opěvujícím jejich těla jako vytvořená Bohem, hned nechávaly Dobré lidi, aby je vyučovali ve své nauce včetně víry, že tělo stvořil ďábel, je otázka.[116] Nicméně kataři a trubadúři se – řečeno zároveň obrazně i doslovně – pouze míjeli na chodbách.

Literatura

Katarství a bogomilství

Angelov, D., Les Balkans au Moyen Age: La Bulgarie des Bogomils aux Turcs, Variorum Reprints, London 1978.

Brenonová, A., Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.

Hauptová, Z. – Bechyňová, V., Zlatý věk bulharského písemnictví. Výbor textů od X. do počátku XV. století, Vyšehrad, Praha 1982.

Kol., Bogomilstvoto na Balkanot vo svetlinata na najnovite istražuvanja. Materijali od simpoziumot održan vo Skopje na 30, 31 maj i 1 juni 1978 godina, Makedonska akademija na naukite i umetnostite – Srpska akademija nauka i umetnosti – Akademija nauka i umjetnosti Bosne i Hercegovine, Skopje 1982.

Lambert, M., Středověká hereze, Argo, Praha 2000.

Loos, M., Dualist Heresy in the Middle Ages, Academia, Praha 1974.

Loos, M., Vznik a vývoj bogomilství v Bulharsku, sv. I. Počátky, disertační práce, Praha [1951].

Luard, H. R., Matthaei Parisiensis Chronica Maiora IV: A.D. 1240 to A.D. 1247, Longman et al., London etc. 1877.

Nelli, R., Écritures cathares, Le Rocher, Monaco ³1995.

Nelli, R., Życie codzienne katarów w Langwedocji w XIII. w., Państwowy Instytut Wydawniczy, Warszawa 1979. [Francouzský originál:La vie quotidienne des Cathares du Languedoc au XIII^e siècle.]

Nelli, R. – Niel, F. – Duvernoy, J. – Roché, D., Les Cathares, Editions de Delphes, Paris 1965.

Další použitá literatura

Decret, F., Mání a tradice manicheismu, CAD Press, Bratislava 1994.

Grigulevič, I. R., Dějiny inkvizice, Svoboda, Praha ²1982.

Gurevič, A., Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, H&H, Jinočany 1996.

Jeanroy, A., La Poésie lyrique des Troubadours, sv. 2. Histoire interne, Édouard Privat – Henri Didier, Toulouse – Paris 1934.

Le Goff, J., Kultura středověké Evropy, Odeon, Praha 1991.

Kalivoda, R., Husitské myšlení, Filosofia, Praha 1997.

Markale, J., L’amour courtois ou le couple infernal, Imago, Paris 1987.

Publikování této verze: 18. 11. 2006 23:39

Sepsání: září 2001

Poslední celková revize: září 2001

Počet normostran (v přepočtu): 21,6

Počet slov: 4207

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Katari-prehled.htm