← Religionistika

Vzkládání rukou
v křesťanském kultu
1.-5. století

David Zbíral

Původ křesťanského vzkládání rukou

Kultovní využití vzkládání rukou[1] není křesťanskou zvláštností. V této úloze je znal i římský starověk: Titus Livius v legendárním popise inaugurace Numy Pompilia uvádí, že augur vložil ruku na Numovu hlavu a pronesl modlitbu k Diovi, aby věštnými znameními naznačil, zda se má Numa stát římským králem.[2]

Také hebrejská bible (Starý zákon) zná několik užití vzkládání rukou. V první řadě jde o součást zápalné oběti: obětníci vloží ruce na hlavu obětního zvířete, porazí je, rozsekají a spálí.[3] Ruce kněz také pokládá na kozla určeného pro Azázela, čímž vkládá na jeho hlavu hříchy Izraelitů; kozel je poté vyhnán do pouště.[4] Všichni, kdo slyšeli někoho rouhat se proti Hospodinovu jménu, vyvedou rouhače z tábora, vloží na jeho hlavu ruce a ukamenují ho,[5] patrně na podobném základě: i slyšet rouhání je hřích, takže na provinilce nejdříve vloží i svou vinu a poté ho usmrtí.

Pro téma vzkládání rukou v křesťanském kultu jsou asi významnější zmínky o užívání vzkládání rukou při předávání úřadů či jakési moci. Když mají lévijci započít kněžskou službu, předstoupí před stan setkávání a Izraelité na ně vkládají ruce. Poté jsou „nabídnuti jako oběť Hospodinu“, tj. jsou odděleni od ostatních Izraelitů a ujímají se funkce.[6] Také když Mojžíš předává část své autority Jozuovi, činí tak prostřednictvím vzkládání rukou.[7] Členové sanhedrinu byli rovněž dlouho ustanovováni vzkládáním rukou.[8]

Vzkládání rukou na hlavu doprovázelo také Jákobovo požehnání Manasesovi a Efrajimovi.[9]

Zdá se, že starozákonní příklady mohly – asi narozdíl od římské inaugurace, ač se často poukazuje na paralely mezi římskými úředníky a kněžským a biskupským úřadem v pokonstantinovském křesťanství, zvláště na přebírání jistých odznaků, např. odění či snad i augurské berly (lituus) – ovlivnit rané křesťany, ač se na ně v novozákonních textech neodvolávají. Nejde o uzavřenou otázku; spojení se starozákonním vzkládáním rukou může být pozdější legitimizací již existující praxe za účelem doložení starobylosti křesťanských obřadů a kontinuity se starozákonním Božím lidem.[10] Není vyloučené, že se vzkládání rukou v raně křesťanských skupinách prosazovalo nezávisle na užitích zachycených v hebrejské bibli. Člověk má na základě své fyziologie k dispozici určitý soubor jednoduchých kontaktních gest, mezi nimiž je vzkládání rukou na hlavu často vnímáno jako zvláště vhodné pro to, aby se vyložilo ve smyslu předávání jakési síly či úřadu: i to je jedno z možných vysvětlení původu vzkládání rukou v raných křesťanstvích.

Vzkládání rukou v křesťanstvích do poloviny 2. století

Texty Nového zákona zachycují užívání vzkládání rukou při pestré škále příležitostí. V podání evangelií podle Marka a Matouše Ježíš se vzkládáním rukou žehnal dětem.[11] Nejčastěji se ale vzkládání rukou objevuje v souvislosti se zázračnými vyléčeními: Ježíš vzkládá na nemocné ruce a oni se uzdraví.[12] Na tuto tradici navazují také zmínky o vyléčeních ve Skutcích apoštolů.[13] Dochází však k uzdravení i bez vzkládání rukou.[14] Zajímavý může být případ, kdy Ježíše v Markově evangeliu hluchý a špatně mluvící člověk prosí, aby na něj vložil ruce, on mu však místo toho vloží prsty do uší a slinou mu potře jazyk.[15] V evangeliu podle Marka Ježíš praví: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“[16] Vzkládání rukou je tedy typický úkon provázející zázračná uzdravení.

Skutky apoštolů zachycují užívání vzkládání rukou při předávání úřadů. Když se ustanovují správci, kteří se mají podle Skutků starat o rozdílení jídla mezi vdovy a sirotky, aby se apoštolové mohli plně věnovat hlásání Božího slova,[17] udílejí jim apoštolové vzkládání rukou.[18] V Antiochii působí různí „proroci a učitelé“, mezi nimiž si Duch svatý vybere Barnabáše a Saula. Ti přijmou vzkládání rukou (patrně od starších) a odjedou se věnovat misii.[19] Během své misijní cesty sami ustanovují v jednotlivých společenstvích vzkládáním rukou starší.[20] Vzkládání rukou se však nesmí uspěchat, jak varuje 1Tm 5,22. Vztahuje se citát rovněž k ustanovování úřadů? Asi ano. Rozhodně to předpokládá český ekumenický překlad, který tu má místo vzkládání rukou uvedeného v řeckém textu prostě „neustanovuj nikoho v církvi ukvapeně“.

 

V evangeliích vzkládání rukou není součástí křtu. Jan Křtitel křtí v Jordánu ponořením do vody;[21] o vzkládání rukou tu není zmínka. Jan ale předpovídá křest Duchem, případně Duchem svatým a ohněm, aniž by naznačil, jaký úkon jej bude provázet.[22] Podle Janova evangelia Ježíš po svém pokřtění Janem také sám křtil;[23] jak upozorňuje Kurt Rudolph,[24] z textu Janova evangelia je patrné, že tradice o křtu udíleném Ježíšem nebyla neproblematická, protože text o něco dále tvrzení poopravuje: „Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci.“[25] Podoba křtu zde každopádně opět není popsána. V rámci „křtitelského hnutí“ však zřejmě musel existovat i křest ponořením do Jordánu se vzkládáním ruky, neboť právě tato podoba je známa u mandejců:[26] vzkládání ruky uzavírá tu část obřadu, která se odehrává ve vodě (trojí křtěncovo ponoření do vody, trojí ponoření knězem, trojí znamení vodou na čelo, trojí napití vody, ověnčení myrtou, vložení ruky).[27] Sami mandejci se dovolávají v souvislosti se svým křtem Jana Křtitele, avšak jeho skutečná úloha v dějinách mandejského náboženství je přinejlepším nejistá; chybějí doklady pro to, že na Jana historicky navazují, a spíše použili tradici o Janu Křtiteli (převzatou jednak z evangelií, jednak patrně z nějakého pramene, kde Jan vystupoval jako protivník Ježíše) k ospravedlnění tradice svého křtu, a to zřejmě v polemice s křesťanstvím.[28] Pro křest udílený Janem Křtitelem proto nelze z jejich praxe nic vyvozovat.

Při křtu vodou se tedy v těch raných křesťanstvích, jejichž tradice zachycují kanonická evangelia, vzkládání rukou patrně nepoužívalo (ač později vložení ruky proniká i např. do ikonografie Ježíšova křtu Janem Křtitelem[29]). Skutky apoštolů však znají kromě křtu vodou ještě vzkládání rukou, které autor Skutků spojuje se sestupem Ducha svatého na danou osobu. Vztah tohoto úkonu ke křtu není ve Skutcích zcela jednoznačný. Janův křest vodou je od „křtu ve jméno Pána Ježíše“, který se udílí vzkládáním rukou a kterým se předává Duch svatý, odlišen ve Sk 19,3-6.[30] S rozdílnou informací se setkáváme na jiném místě Skutků: v Samařsku prý byli křesťané „jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše“, ale Duch svatý dosud na nikoho z nich nesestoupil. „Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“[31] Zde tedy „křest ve jméno Pána Ježíše“ není – narozdíl od předchozí citace – provázen sesláním Ducha svatého, nýbrž jde o jiný charismatický úkon (či jak to nazvat).

Šimon Mág vidí, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého. Nabídne Petrovi a Janovi peníze, pokud mu svěří svou moc předávat Ducha svatého tomu, na koho vloží ruce; Petr odmítne.[32] Z tohoto je jasné, že v podání Skutků nemůže předávat Ducha svatého každý, kdo jej vzkládáním rukou přijal, což souvisí s Lukášovým soustředěním některých úkonů do rukou představených.

Ve vyprávění o Pavlově vyléčení vzkládání rukou provází zázračné vyléčení, ale nechybí tu ani narážka na naplnění Duchem svatým. Teprve posléze Pavel přijme křest (není popsáno jakým způsobem).[33]

prvním listu Timoteovi Pseudo-Pavel Timoteovi píše: „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování. Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.“[34]druhém listu Timoteovi Pseudo-Pavel naráží na vzkládání rukou, které Timoteovi udělil on sám a jímž se mu dostalo „ohně Božího daru“.[35] V listech „historického Pavla“ není vzkládání rukou zachyceno; z formulace prvního listu Korintským 1,14-17 (zejm. „Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium [...].“) se zdá, že Pavel nekřtil systematicky. Narozdíl od Ježíše a některých jeho následovníků se zřejmě ani dočasně nepřiklonil ke křtitelskému hnutí.

Na citáty o předávání Ducha svatého vzkládáním rukou navazuje v církevní tradici (západní i východní) svátost biřmování či myropomazání jako jasně odlišená od křtu. Stav ve Skutcích je daleko neurčitější. Přístupem v religionistice nejsprávnějším asi bude nesnažit se tyto citáty rozřazovat mezi později vykrystalizované svátosti, nýbrž se na vzkládání rukou ve Skutcích dívat obecněji jako na typické kontaktní gesto provázející nejrůznější obřadní a charismatické úkony, které ještě zkrátka a dobře nebyly detailně teologicky propracované a namnoze ani přesně rozlišené na jednotlivé svátosti. Skutky působí jako pramen zachycující a podporující postupný přechod od charismatického panství k legálnímu, který teprve později vyústí do monarchického episkopátu a přesnějšímu vykrystalizování svátostí. Hledat svátosti v jejich jasné a vyhraněné podobě už ve Skutcích, to by zřejmě znamenalo vzdálit se přístupu religionistickému a přiblížit se spíš liturgice, která má za cíl, mimo jiné, ustavit spolehlivou tradici svátostí a jejich návaznost na „prvotní církev“ tak, jak ji Lukáš literárně vybudoval, popřípadě přímo na Ježíše.[36]

Vzkládání rukou ve 2.-5. století

V utvářejících se křesťanských obřadech mělo vzkládání rukou poměrně významnou roli. Synod v Kartágu roku 256 vzkládání rukou zapojuje do rituálu exorcismu katechumenů. Koncil v Arles roku 314 je zná jako úkon doprovázející přijetí mezi katechumeny, což dosvědčuje také Sulpicius Severus v De vita beati Martini na počátku 5. století a římská liturgie v 7. století.[37]

Vzkládání rukou už také bylo součástí vlastního křtu. Hippolytova Apoštolská tradice, sepsaná řecky ve 3. století,[38] upřesňuje, že má křtěnec sestoupit do vody a kněz má vložit ruku na jeho hlavu.[39] Vzkládání rukou bylo samozřejmě typické pro biřmování, které se dokonce ve středověku velmi často nazývalo právě „vzkládání rukou“.[40]

Didaskaliích (čili Obecném učení dvanácti apoštolů Vykupitele), kladených do Sýrie první poloviny 3. století,[41] přesně snad do prvního desetiletí 3. století,[42] je jednak vyjasněno, že vzkládání rukou k přijetí Ducha svatého následuje až po křtu,[43] jednak se tu vzkládání rukou objevuje rovněž jako součást obřadu kajícnosti, což ve středověku není neznámé, ale tato praxe byla spíše na ústupu.[44] Rovněž pomazání nemocných tak, jak se o něm zmiňuje sv. Athanasius v dopise z roku 341, obnášelo vzkládání rukou.[45]

Ariánští biskupové vizigótského království se na koncilu roku 580 usnesli, že v zájmu snazšího obrácení „katolických“ Hispanořímanů po nich nebudou vyžadovat nový křest, nýbrž že postačí vzkládání ruky ariánským biskupem.[46] Obdobně postupovali katolíci, když k nim někdo přecházel od ariánství, jak ukazuje (asi roku 499) příklad Lantechildis, sestry franckého krále Chlodvíka.[47] Pouhé vzkládání rukou (nikoli nový křest) uzákonil pro přijímání heretiků zvaných cathari, kteří odmítali druhé manželství, roku 325 nicejský koncil.[48] I středověké penitenciály znají přijímání obrácených kacířů vzkládáním rukou.[49]

Ustáleného užívání se dočkalo vzkládání rukou ve svěcení. Didaché (která pochází snad z poloviny 2. století, ač se o dataci vedou spory[50]) praví: „Vzkládáním rukou si zřizujte biskupy a diakony hodné Pána [...].“[51] (Didaché ještě nezná monarchický episkopát a episkopos je dosud synonymem pro presbyteros.[52]) Od 3. století není ani stopy po svěcení biskupů, kněží a jáhnů bez vzkládání rukou. Apoštolská tradice omezuje vzkládání rukou právě na tato tři svěcení; u svěcení nižších je neuvádí.[53] Apoštolské konstituce, text vzniklý v Sýrii nebo v Konstantinopoli patrně mezi lety 380 a 400[54] a mylně připisovaný Klémentovi Římskému,[55] předepisují i vzkládání rukou na jáhenky, podjáhny a lektory.[56] Později se vzkládání rukou rozšířilo např. i na uvádění opatů a abatyší do úřadu.[57] Vzkládání rukou se tedy nadále užívalo velkém množství obřadů.

Dovětek: vzkládání rukou v bogomilství a katarství

V 11. století se křest vzkládáním rukou objevil jako ústřední obřad u bogomilů a ve 12. století u katarů, a to včetně vkládání bible na hlavu a vedle obřadu předání modlitby (traditio orationis).[58] Část badatelů padla za oběť katarsko-bogomilským mýtům o apoštolské sukcesi a zdánlivě překvapivým paralelám s raněkřesťanskou obřadní praxí. Ve skutečnosti se však tradice vzkládání rukou ve středověku udržovala; významná je zejména podobnost s biskupským svěcením. Užívání tohoto obřadního úkonu tedy nesvědčí ani tak o historické návaznosti bogomilských a katarských skupin na „prvotní církev“, jako spíš o tom, že se vzkládání rukou v křesťanské obřadní praxi napříč staletími udržovalo a narážely na ně navíc biblické texty. Není bez zajímavosti, že v nejstarším podrobném prameni o bogomilství – staroslověnské Řeči proti Bogomilově herezi (969/970)[59] – po křtu vzkládáním rukou není ani stopy. Zcela přirozeně se tento obřad prosadil teprve později, když se skupiny výrazněji institucionalizovaly a formalizovaly své vlastní obřady.

Závěr

Tato práce je založena na dosti sporé základně pramenů i sekundární literatury. Musela by vyjít z daleko podrobnějšího studia, aby se dala považovat za kvalifikovaný přehled úlohy a podob vzkládání rukou v křesťanských obřadech 1.-5. století. Ve stávající podobě zůstává spíš upozorněním, že byl starověký křesťanský kult dosti pestrý, že se utvářel „za pochodu“ (pojímání svátostí jako ustanovených Kristem a apoštoly a poté souvisle tradovaných není v religionistice nosné) a – v neposlední řadě – že je dobré se otázkám křesťanského kultu věnovat i religionisticky a nepřenechávat tuto oblast beze zbytku liturgikům, kteří s materiálem pracují s odlišnými cíli a metodami a dospívají často k závěrům, které nelze do religionistiky přejímat.

Použitá literatura a prameny

Adam, A., Liturgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Vyšehrad, Praha 2001.

Bednaříková, J., Stěhování národů, Vyšehrad, Praha 2003.

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 31985 sqq.

Blanc, J., „Le geste chrétien: l’imposition des mains dans l’Église primitive“, Heresis 1993, č. 21, s. 5-14.

Brunn, U., „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, s. 183-200.

Codex iuris canonici / Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994.

Dus, J. A. – Pokorný, P. (eds.), Novozákonní apokryfy I: Neznámá evangelia, Vyšehrad, Praha 2001.

Dus, J. A. (ed.), Novozákonní apokryfy II: Příběhy apoštolů, Vyšehrad, Praha 2003.

Gebelt, J., „Mandejské náboženství“, Religio. Revue pro religionistiku 4/1, 1996, s. 37-66.

Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2000.

Livius, Dějiny I, přel. Pavel Kucharský – Čestmír Vránek, Svoboda, Praha 1979.

Molnár, A., Pohyb teologického myšlení: Přehledné dějiny dogmatu, Kalich, Praha 1982.

Novotný, J., Světlo ikon, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad [1997].

Rudolph, K., Antike Baptisten: Zu den Überlieferungen über frühjüdische und -christliche Taufsekten, Akademie-Verlag, Berlin 1981.

Ryś, Grzegorz, Inkvizice, Praha: Mladá fronta 2004.

Thouzellier, Ch., Rituel cathare: Introduction, texte critique, traduction et notes, Le Cerf, Paris 1977.

Varcl, L. – Drápal, D. – Sokol, J. (trans.), Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha 1986.

Vouga, F., Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno 1997.

Vybraná literatura k dalšímu studiu

Coppens, J., L’imposition des mains et les rites connexes dans le Nouveau Testament et dans l’Église ancienne, Paris 1925.

Galtier, P., „Imposition des mains“, in: Dictionnaire de théologie catholique VII, Paris 1923, s. 1302-1425.

Hanssens, J.-M., La liturgie d’Hippolyte, Roma 1959.

Hanssens, J.-M., La liturgie d’Hippolyte: documents et études, Roma 1970.

Leonardi, G., „‚Imposizioni delle mani‘ e ‚unzioni‘ nella Sacra Scrittura“, Studia Patavina (Rivista di Filosofia e Teologia) 8, 1961, s. 3-51.

Vogel, C., „L’imposition des mains dans les rites d’ordination en Orient et en Occident“, La Maison-Dieu 102, 1970, s. 57-72.

Vogel, C., „Vacua manus impositio: L’inconsistance de la chirotonie en Occident“, in: Mélanges liturgiques offerts au R. P. Dom Botte, Louvain 1972, s. 511-524.[60]

 


Publikování této verze: 2. 9. 2007 23:23

Sepsání: 21.-23. 3. 2005

Poslední celková revize: 18. 4. 2005

První vydání na internetu: 17. 5. 2005

Počet normostran (v přepočtu): 12,8

Počet slov: 2454

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/vzkladruk.htm



[1] V této práci se užívá slova „vzkládání“, nikoli „vkládání“ (mimo jiné ve shodě s Biblí kralickou a Českým ekumenickým překladem bible; Codex iuris canonici / Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994, s. 403 užívá nicméně slova „vkládání“).

[2] Livius, Dějiny 1.18, přel. Pavel Kucharský – Čestmír Vránek, Svoboda, Praha 1979, s. 64. Za upozornění vděčím kolegovi Aleši Chalupovi.

[3] Ex 29,15-18; Lv 1,4; 3,2.8.13; 4,4.15.24.29.33; Nu 8,12. Lv 1,4 dosvědčuje, že ruku na hlavu zvířete vkládal nejprve ten, který oběť přivedl.

[4] Lv 16,21-22.

[5] Lv 24,14.

[6] Viz Nu 8,6-14.

[7] Nu 27,18; srv. Dt 34,9.

[8] Jean Blanc, „Le geste chrétien: l’imposition des mains dans l’Église primitive“, Heresis 1993, č. 21, s. 7.

[9] Viz Gn 48,14-20. Pravá ruka tu předává mocnější požehnání.

[10] Kdy se vlastně začínají starozákonní zmínky o vzkládání rukou vykládat v tomto smyslu? První mně známý výskyt je u Hegesippa, který působil v Římě po r. 155; hovoří o biskupské sukcesi sahající přes Ježíše až k Mojžíšovi (viz Amedeo Molnár, Pohyb teologického myšlení: Přehledné dějiny dogmatu, Kalich, Praha 1982, s. 42).

[11] Mk 10,16; Mt 19,13.15. V L 18,15 obecněji „aby se jich dotýkal“.

[12] Mk 6,5; 8,23; L 4,40; 13,12.

[13] Sk 28,8-9.

[14] „Vzal ji za ruku a řekl: ‚Talitha kum,‘ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘“ (Mk 5,41) atd.

[15] Mk 7,32. Řecký text je poměrně jednoznačný: řeč není obecně o doteku, ale přímo o vložení ruky. Ježíš nemocného očividně uzdravuje jinak, než čekal.

[16] Mk 16,17.

[17] Příklad Štěpána patrně ukazuje (viz Sk 6,8-10), že situace nebyla tak jednoznačná. Redaktor Skutků odsouvá tyto osoby do role správců, aby zdůraznil přední postavení těch, které zve „apoštoly“. Skutečné postavení těchto „správců“ bylo asi daleko důležitější (viz François Vouga, Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno 1997, s. 43-44).

[18] Sk 6,1-6.

[19] Sk 13,1-3.

[20] Sk 14,23; český překlad tu vzkládání rukou nezachycuje, ale v řeckém originále o něm zmínka je.

[21] J 3,23 („Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít.“).

[22] Mk 1,8; Mt 3,11.

[23] J 3,22.

[24] Kurt Rudolph, Antike Baptisten: Zu den Überlieferungen über frühjüdische und -christliche Taufsekten, Akademie-Verlag, Berlin 1981, s. 19.

[25] Viz J 4,1-2.

[26] Lze určit, zda sahá vzkládání ruky v mandejském křestním obřadu až do 1. stol. n. l.? Jiří Gebelt uvádí, že ve sbírce qolasta („Kanonická kniha modliteb“), která křestní liturgii zachycuje (včetně vzkládání ruky?), se nacházejí texty různého stáří; některé hymny pocházejí nejpozději ze 3. století, „svými tradicemi sahají však k počátkům mandejského náboženství“ (Jiří Gebelt, „Mandejské náboženství“, Religio: Revue pro religionistiku 4/1, 1996, s. 41). Rozhodně nás nic nenutí k předpokladu, že jde o pozdější přejímku od křesťanských skupin: setkávání s křesťanstvím se odehrávalo spíše v polemickém duchu.

[27] J. Gebelt, „Mandejské náboženství...“, s. 47.

[28] J. Gebelt, „Mandejské náboženství...“, s. 52, 60.

[29] Nejpozději od konce 3. století: viz reprodukci nástěnné malby z chrámu sv. Petra a Marcellina v Římě z konce 3. stol. v Jan A. Dus – Petr Pokorný (eds.), Novozákonní apokryfy I: Neznámá evangelia, Vyšehrad, Praha 2001, obrazová příloha, obr. [4] (Jan Křtitel vkládá na Ježíšovu hlavu pravou ruku). Srv. reprodukci v Jiří Novotný, Světlo ikon, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad [1997], s. 132 (Jeruzalém, 14. stol.; Jan Křtitel zde na Ježíšovu hlavu vkládá levou ruku).

[30] Křest a vzkládání rukou odlišuje také Žd 6,2.

[31] Sk 8,14-17.

[32] Sk 8,18-23. Srv. Didascalia, Růžena Dostálová (trans.) in: Jan A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy II: Příběhy apoštolů, Vyšehrad, Praha 2003, s. 161.

[33] „Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: ‚Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.‘ Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.“ (Sk 9,17-18.)

[34] 1Tm 4,13-14.

[35] 2Tm 1,6.

[36] Na otázku, zda je třeba vidět ve vzkládání rukou, při kterém se ve Skutcích sesílá Duch svatý, biřmování, tedy odpovídám záporně, narozdíl od Christine Thouzellier, Rituel cathare: Introduction, texte critique, traduction et notes, Le Cerf, Paris 1977, s. 95, která čerpá z prací liturgiků poněkud nekriticky.

[37] J. Blanc, „Le geste chrétien...“, s. 8.

[38] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., s. 100.

[39] Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Velehrad: Refugium Velehrad-Roma 2000. Latinskou verzi cituje Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., s. 103, pozn. 49.

[40] Adolf Adam, Liturgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Vyšehrad, Praha 2001, s. 175. Při biřmování se v katolické církvi užívá vzkládání ruky dodnes, viz Codex iuris canonici..., can. 880 (s. 402).

[41] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., s. 105.

[42]J. A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy II..., s. 160.

[43] R. Dostálová (trans.) in: J. A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy II..., s. 161. Původní řecký text Didaskalií se nedochoval, pouze latinský překlad ano. Český překlad v Novozákonních apokryfech II byl pořízen podle Apoštolských konstitucí, které text Didaskalií přebírají.

[44] J. Blanc, „Le geste chrétien...“, s. 9, 13.

[45] J. Blanc, „Le geste chrétien...“, s. 10.

[46] Jarmila Bednaříková, Stěhování národů, Vyšehrad, Praha 2003, s. 106.

[47] J. Bednaříková, Stěhování národů..., s. 211.

[48] Uwe Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, s. 187-188.

[49] Grzegorz Ryś, Inkvizice, Praha: Mladá fronta 2004, s. 29: penitenciál sv. Kolumbána (561?-615?).

[50] Viz Dan Drápal, „Učení dvanácti apoštolů (Didaché)“, in: Ladislav Varcl – Dan Drápal – Jan Sokol (trans.), Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha 1986, s. 8-11.

[51] Didaché 15,1, D. Drápal (trans.), „Učení dvanácti apoštolů (Didaché)...“, s. 23.

[52] D. Drápal, „Učení dvanácti apoštolů (Didaché)...“, s. 9.

[53] Hippolyt Římský, Apoštolská tradice..., s. 18, 22-23. Svěcení bez vzkládání rukou přijímají vdovy, panny, lektoři a podjáhni (ibid., s. 26).

[54] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., s. 39; J. A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy II..., s. 160.

[55]J. A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy II..., s. 160.

[56] J. Blanc, „Le geste chrétien...“, s. 10.

[57] J. Blanc, „Le geste chrétien...“, s. 10.

[58] Bogomilové a kataři v návaznosti na bibli zdůraznili odlišnost křtu vodou a křtu Duchem svatým: jedině křtem vzkládáním rukou se podle nich předává Duch svatý.

[59] Edice: Jurij Konstantinovič Begunov, Kozma Presviter v slavjanskich literaturach, Izdatelstvo Bolgarskoj akademii nauk, Sofija 1973, s. 297-392. Částečný český překlad: Zoe Hauptová in: Zoe Hauptová – Věnceslava Bechyňová, Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s. 156-193. Viz též přehled pramenů ke katarství a bogomilství.

[60] Jde o studie liturgiků (nikoli religionistů), citované podle Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., passim.

← Religionistika