Prameny
ke středověké herezi
se zvláštním důrazem
na katarství a bogomilství
David Zbíral
Následující text uvádí velkou část pramenů spojovaných s katarstvím a bogomilstvím, včetně jejich krátké charakteristiky. V poznámkách pod čarou se odkazuje na edici textu, popřípadě též na rukopisy a překlady. Stránkový rozsah u většiny údajů zahrnuje toliko edici či překlad samotného textu (bez úvodní studie apod.). Pokud se uvádí jeden stránkový rozsah před dvojtečkou a druhý za ní, tak se ten před dvojtečkou vztahuje k příspěvku v úplnosti, tj. včetně úvodní studie a poznámek, kdežto ten za dvojtečkou jen k samotné edici.
Záznamy označené šedou barvou již nejsou dále aktualizovány zde, nýbrž v Bibliography of Ancient, Medieval, and Early Modern Christian Heresy, Heterodoxy, Inquisition, and Witchcraft.
Akta arraského synodu.[2] Samotný rukopis z konce 12. stol. – poměrně nesourodá protikacířská sbírka, jejíž první rozsáhlejší součást tvoří právě akta arraského synodu – datuje synod do r. 1025. Mělo na něm dojít k vyslechnutí skupinky kacířů, kteří se posléze obrátili a biskup Gerard I. z Cambrai (980-1051, biskupem 1012-1051)[3] jim udělil absoluci. Lobrichon upozorňuje, že vedle zápisu o výslechu Gerarda z Monteforte jde o jediný oficiální zápis o procesu ve věci hereze či i debaty mezi církevníky a kacíři pro celé 11. a počátek 12. století.[4]
Annales (Letopisy) Lamberta z Hersfeldu.[5] Zpráva o upálení „manichejců“ v Goslaru roku 1051.
Chronicon (Kronika) Hermanna z Reichenau.[6] Další zpráva o upálení „manichejců“ v Goslaru roku 1051.
Liber ad Gebehardum Manegolda z Lautenbachu.[7] Další zpráva o upálení „manichejců“ v Goslaru roku 1051.
Dopis utrechtských kanovníků kolínskému arcibiskupu Fridrichu I. (1100-1131).[8] Dopis o Tanchelmovi z Antverp.
Contra Petrobrusianos.[9] Polemické dílo Petra Ctihodného, opata Cluny, proti stoupencům Petra z Bruis.
Contra Henricum scismaticum et hereticum (Proti Jindřichovi, schizmatikovi a kacíři).[10] Spis jistého mnicha Viléma proti Jindřichu Mnichovi.[11] Byl sepsán kolem r. 1135.[12]
Annales Rodenses (Rolducké letopisy).[13] Pramen zachycující víry kacířů objevených roku 1135 v Liège.
Dopis Bernarda z Clairvaux toulouskému hraběti Alfonsi Jordánovi.[14]
Liber gestorum recentium III.9-IV.3.[15] Dílo Arnulfa Milánského, základní pramen o milánské patarii.[16]
Historia Mediolanensis III.5-30.[17] Kronika Landulfa Staršího.
Contra haereticos sui temporis (Proti kacířům mých dob). Dílo Uga, arcibiskupa Rouenu, proti kacířům, kteří se vyskytli v Nantes roku 1145.[18]
Dossier Lamberta li Beges.[19]
Dopis konstantinopolského patriarchy Theofylakta bulharskému caru Petrovi.[20] Nejstarší dochovaný pramen o bogomilství (obsahuje nicméně odkazy na dřívější, nedochovanou korespondenci s carem Petrem). Sestavil jej Jan, chartofylax (archivář) chrámu Boží Moudrosti, jménem patriarchy Theofylakta Lakapena (933-956).[21] Dopis vychází z nedochovaných informací cara Petra. Podává herezi, která se v Bulharsku vyskytla, jako směs paulikiánství a manicheismu a radí, jak proti kacířům postupovat.
Řeč (Beseda) proti nově vzniklé Bogomilově herezi[22].[23] Nejranější dílo zachycující do větších podrobností bogomilskou nauku. Bylo sepsáno ve staroslověnštině bulharským knězem či biskupem Kosmou. Dochovalo v ruských opisech z 15. stol. Badatelé pramen datují různě: mezi 10. a 13. stol. Autor kritické edice klade sepsání mezi léta 969 a 970;[24] možná je terminem ante quem rok 972.[25] Desáté století je takřka jisté vzhledem k celkovému charakteru obsahu i několika konkrétním narážkám. Šlo o populární protiheretické dílo v Srbsku a Rusku.[26]
Synodik pravověří.[27] Spis předčítaný v pravoslavné církvi o první postní neděli. Vznikl po vítězství ikonodúlů roku 843 a dále se po celá staletí rozvíjel ve vícero rukopisných větvích. Obsahuje shrnutí pravověrného učení, prokletí kacířství a často též jména kacířských vůdců. Dílo existuje ve značném množství více či méně odlišných rukopisů. Některé obsahují přídavky o bogomilech; v jednom rukopise se např. zmiňuje papa Bogomil (o kterém se někdy mylně uvádělo, že jej řecké prameny vůbec neznají).
Epistula invectiva contra Phundagiagitas sive Bogomilos haereticos (Útočný dopis proti fundagiagitům čili bogomilským heretikům), též Liber invectivus (Útočná kniha).[28] Název pro řecké, ale obvykle pod latinským názvem citované polemické dílo Euthymia z Akmonie, mnicha konstantinopolského kláštera Peribleptos. Sepsáno bylo někdy po roce 1034,[29] zřejmě kolem poloviny 11. století.[30]
Život Šimona Nového Teologa. Životopis sepsaný Šimonovým žákem Řehořem v 11. století, který se na dvou místech (ve 47. a 104. kapitole) zmiňuje o bogomilech.[31]
Dopis patriarchy Kosmy metropolitovi Larissy.[32] Dopis patriarchy Kosmy, téměř jistě Kosmy Jeruzalémského (1075-1081), metropolitovi Larissy. Pramen odkazuje na svolání protibogomilského synodu, obsahuje 12 anathemat známých z Borilova synodiku a uvádí, že bogomilství získalo téměř celé Bulharsko a „to, co se zve západní oblast“.
Euthymii Zigabeni de haeresi bogomilorum narratio (Vyprávění Euthymia Zigabéna o bogomilském kacířství).[33] Název pro řecký spis, Euthymia Zigabéna, který později látku uspořádal a doplnil o komentáře a polemiku ve svém přehledu herezí známém jako Panoplia dogmatica.[34] Většinou se uznává, že Narratio a kapitola o bogomilech v Panoplia dogmatica se velmi blízce shodují a je možné hovořit o dvou recenzích téhož díla. Jiný názor má ale Dragojlović a Antićová, kteří ze skutečnosti, že Narratio obsahuje některé informace, které v Panoplia nejsou, poněkud problematicky vyvozují, že je sepsal jiný, neznámý spisovatel.[35]
Panoplia dogmatiké (Dogmatická výzbroj).[36] Řecké dílo mnicha Euthymia Zigabéna,[37] uváděné obvykle pod latinským názvem Panoplia dogmatica. Vzniklo ve 2. desetiletí 12. stol. z popudu císaře Alexia Komnéna.[38] Část o bogomilství čerpá především z výpovědi konstantinopolského bogomilského kazatele Basileia (o níž hovoří i Anna Komnénovna v Alexiadě). Většina badatelů soud s Basileiem klade do roku 1111.[39]
Alexiada.[40] Obsáhlá kronika, do které byzantská princezna Anna Komnénovna zaznamenala na sklonku svého života ve 40. letech 12. stol. události z doby vlády svého otce Alexia. Kronika obsahuje podrobnosti o procesu s bogomilským kazatelem Basileiem a o jeho upálení.
Odsudek Konstantina Chrysomalla.[41] Dokumenty z roku 1140, kterými je Konstantin Chrysomallos (jasně zaujatým a zkreslujícím soudem) odsouzen jako „messalián a bogomil“. Hovoří se tu o víře ve dvě duše křesťana, jednu bezhříšnou, druhou hříšnou, přičemž nekřesťan má jen tu hříšnou.[42]
Tři prameny obsahující anathemata proti bogomilům, abjurační formule a podmínky znovupřijímání obrácených bogomilů do církve.[43] Tři kratší řecké dokumenty, z nichž dva pocházejí z kodexu Wien, Cod. theol. gr. 306, datovaného Eleuterim a Rigem do let 1150-1160 (ač některé části jsou určitě starší); třetí text pochází z poloviny 13. století.[44] První obsahuje anathemata proti bogomilům a pokyny, jak zacházet s těmi, kteří se vrátí do církve (dobrovolně či pod nátlakem). Pokud byli obyčejnými věřícími, jsou po vykonání pokání přijati. Pokud se jim dostalo bogomilského křtu, musejí strávit zbytek života pod dohledem v klášteře. Druhý, kratší pramen je odpřísáhnutím bogomilství; konvertita tuto formuli předříkával a svolával jí na svou osobu kletby a tresty, kdyby byl ještě někdy přistižen s bogomily. Třetí text je jiná formule odřeknutí se hereze. Tyto prameny jsou zajímavým svědectvím o církevním postupu proti bogomilům.
Komentář k Zákonapravidlu.[45] Komentář právníka Theodora Balsamona (asi 1130/1140-1200) k Nomokanonu; práci na něm autor započal zřejmě v 70. letech 12. století. S bogomily souvisí několik míst díla: jednak zmínka o uzákonění upalování pro bogomily synodem za patriarchy Michaela II. (1143-1146), nad kterým se Theodor pozastavuje (míní, že protiřečí zásadám církevního práva), jednak zmínka, že bogomilové někde opanovali i celé vesnice.
Peri energeias daimonón (O démonských silách), citované často jako De operatione daemonum.[46] Řecký démonologický dialog připisovaný Michaelu Psellovi (1018-1078[47] nebo 1092). Textová historie ukazuje, že Psellos autorem není. Dílo se objevuje mezi některými menšími díly Mikuláše z Methone (zemřel kolem 1166) a ten je možná autorem pojednání,[48] pokud pojednání nepochází až z okolí roku 1250.[49] Autor sice uvádí, že se s bogomily setkal, ale historických údajů v díle najdeme málo.[50] Přisuzuje bogomilům ledacos neprávem. Jeho zaměření je především démonologické. Dílo je cenné pro poznání pohledů pravoslavných teologů na bogomilství.
Dopis Georga Tornika.[51] Dopis z roku 1154, v němž si pisatel stěžuje, že Soterichos Panteugenos, nový patriarcha Antiochie, zneužil zčernání ruky umírajícího patriarchy Theodota II. k tomu, aby zpochybnil Theodotovu pravověrnost („pohleďte, jaká svěcení udělil!“). Panteugenos prohlásil, že jde o příznak bogomilství, neboť sám otvíral četné hroby bogomilů a vždy shledal, že mají zčernalou ruku.
Contra patarenos (Proti patarínům)[52].[53] Toto poměrně rozsáhlé latinské dílo[54] sepsal Hugo Eteriano, host ze Západu v Konstantinopoli a teologický poradce císaře Manuela Komnéna (1143-1180) pro otázky latinské církve,[55] v 60. nebo ještě spíše 70. letech 12. století.[56] Podrobně se zabývá přísahou, úctou k ikonám a kříži, eucharistií, manželstvím a bogomilským odmítáním Starého zákona a snáší k těmto tématům biblické autority. Císaři doporučuje heretiky poznačovat na čele. Navzdory adresátovi jde však podle P. Jiménezové Sanchezové spíše podání o západní herezi, je ostatně doložena Hugova korespondence s klérem Pisy o kacířích.[57]
Dopis Vukana, krále Zety, Inocenci III. o herezi v Bosně.[58] Dopis z roku 1199, kde král Zety obviňuje Kulina, bána Bosny, že propadl se svou ženou a sestrou kacířství a strhl s sebou 10 000 dalších křesťanů.
List, kterým Inocenc III. vyzývá maďarského krále Imreho (Emericha) ke zjednání pořádku v Bosně.[59] Sepsán 11. listopadu 1200.[60]
Dopis Inocence III. Bernardovi, arcibiskupovi Splitu, a Janovi de Casamare.[61] Sepsán 21. listopadu 1202. Dopis bere na milost bána Kulina, který pod tlakem maďarského krále poprosil papeže o odpuštění a o vyslání pověřence, který by prověřil pravověrnost v jeho zemi.
Úmluva z Bilino Polje.[62] Úmluva podepsaná 30. dubna 1203[63] na Insula Regia v Budapešti; někteří bosenští řeholníci se jí zavazují, že si budou říkat bratři (nikoli křesťané), distancují se od kacířství a schizmatu a podřizují se římské církvi a jejím zvyklostem.
Synodik cara Borila.[64] Soubor anathemat přijatých na koncilu v Trnovu,[65] svolaném bulharským carem Borilem (1207-1218)[66] r. 1211. Jde o slovanský překlad řeckého textu anathemat v dopise patriarchy Kosmy[67] a synodiku pro Neděli pravověří s některými doplňky. Nejstarší dochovaný rukopis pochází z konce 14. stol.[68] Dragojlović a Antićová uvádějí, že „bulharské doplňky byly tak dobře začleněny do konečného textu, že je téměř nemožné odlišit původní části od dodatků“[69] a hovoří o ztraceném originálu Synodiku cara Borila,[70] což zřejmě poněkud otřásá možností užívat název „synodik cara Borila“: může jít o překlad řecké předlohy, kde již přídavky byly, jinými slovy tento synodik – ač přináší cenné a původní informace – nemusí vypovídat ani o Bulharsku, ani o stavu na počátku 13. století.
Synodik srbské pravoslavné církve.[71] Synodik z let 1378/1398.[72]
O knězi Bogomilovi. Dílo, které doprovází Novgorodsko-sofijský nomokanon z roku 1280. Bylo sepsáno tamtéž jako poznámky na okraji v tomto rukopisném nomokanonu. Materiál je odvozen z Kosmovy Řeči (nikoli ze Synodiku cara Borila).[73]
O bogomilech. Kratší recenze díla O knězi Bogomilovi, která doprovází Novgorodsko-sofijský nomokanon z roku 1280.[74]
Tři kázání konstantinopolského patriarchy Germana proti bogomilům.[75] Kázání konstantinopolského patriarchy Germana II. (1222-1240).
List konstantinopolského patriarchy Germana proti bogomilům.[76] Dopis konstantinopolského patriarchy Germana II. (1222-1240).[77]
Zákonapravidlo kláštera Ilovica.[78] Pramen z roku 1262, který hovoří o „messaliánech, kteří se zvou též babuni“. Kopista na okraj rukopisu doplnil: „Messaliáni byli učiteli bogomilů.“[79]
Dušanův zákoník. Dušanův zákoník se zmiňuje o kacířích „babunech“ a přikazuje je poznačovat na obličeji.[80]
Srbská verze církevních pravidel (?).[81] Rukopis opsaný v městě Kratovo v severovýchodní Makedonii roku 1562. Obsahoval mimo jiné anathema proti těm, kdo se druží s bogomily a pathereny či s nimi jedí.[82]
Zákoník Jana Zlokruhoviće. Zákoník, opsaný ze staršího originálu roku 1602, obsahuje podobné anathema proti těm, kdo se druží s bogomily či s nimi jedí.[83]
Exomologésis bogomilón (Vyznání bogomilů)[84].[85] Notářský formulář obsahující zajímavý text o bogomilech; rukopis pochází z 13. století.[86]
Anonymní kázání proti Hagarénům, bogomilům a Židům.[87] Část o bogomilech čerpá všechny či téměř všechny údaje z kázání Germana II.
Historia Salonitanorum pontificum atque Spalatensium.[88] Kronika, kterou sepsal arcijáhen Tomáš ze Splitu kolem roku 1260.[89] Krátce se zmiňuje o šíření bogomilství v Dalmácii prostřednictvím jistého Aristodia a Matěje, vzdělaných občanů Zadaru. Bernard, arcibiskup Splitu, jim dal zabavit majetek a vyhnat je; aby dostali majetek zpět, vrátili se k církvi a odpřísáhli kacířství.
Zpráva Štěpána Prvověnčaného o křivověří v zemi Štěpána Nemanjeho.[90] Štěpán Nemanja (1172-1196) zde odsuzuje kacířství; jde o dokument z 13. stol.
Dokumenty o bosenských křesťanech v dubrovnickém archivu.[91] Dokumenty z raguského (dubrovnického) archivu v latině a dalmatštině o bosenských křesťanech a o obchodu s bosenskými otroky (pod záminkou, že nejde o křesťany, nýbrž o kacíře).
Dubia ecclesiastica (Církevní nejasnosti).[92] Text, který sepsali roku 1373 bosenští františkáni vedení Bartolem z Alverny (La Verna v Toskánsku) pro Řehoře XI. Táží se na některé sporné body pokud jde o zacházení s místní církví.
Odpověď Řehoře XI. na dotaz bosanského vikáře Bartola.[93] Odpověď Řehoře XI. (1370-1378) na Dubia ecclesiastica.
Životopis sv. Theodosia z Tărnova.[94] Text ze 14. stol. Zmiňuje se o kacíři jménem Theodorites a o Ireně ze Soluně, která činí zlé věci a šíří mesaliánskou herezi. V textu se rovněž objevují dva kacíři, Lazar a Cyril zvaný Bosota, kteří přišli do Tărnova. Cyril hovořil proti manželství a přejídání. Jeho žákem se stal Štěpán. Lazar se obrátil, Cyril a Štěpán ne; ti byli poznačeni rozžhaveným železem a vypovězeni z Bulharska.[95]
Zápis z protibogomilského shromáždění na Athonu.[96] Potvrzuje jména bogomilských kacířů v životopise Theodosia z Tărnova.[97]
Život sv. Hilaria z Mogleny.[98] Život sv. Hilaria z Mogleny (biskupem 1134-1164) sepsal ve staroslověnštině Euthymios, poslední bulharský patriarcha Tărnova (patriarchou 1375-1393, umřel kolem r. 1402).[99] Dílo obsahuje několik informací o bogomilech.
Život Řehoře Palamy.[100] Jedna pasáž ze Života hésychasty Řehoře Palamy obsahuje příběh o obrácení části „messaliánů“ (bogomilů) Řehořem.
Kata pasón tón haireseón (Proti všem herezím).[101] Polemický spis Symeona, který zastával mezi lety 1410 a 1429 funkci soluňského metropolity.[102]
Hierarchie Bosenské církve v dokumentu z 5. listopadu 1433.[103]
Dopis Petra Bohdana Bakšiće o bulharských paulikiánech.[104] Italsky psaný dopis Perta Bohdana Bakšiće, arcibiskupa Sofie (1601-1674) z roku 1640 o přetrvávajícím paulikiánství.
Eriberti monachi epistola de haereticis Petragoricis (Dopis mnicha Eriberta o Périgueských kacířích).[105] Dopis mnicha Eriberta (či Heriberta) se dochoval ve dvou recenzích. Z jedné, rozsáhlejší, překládá Anne Brenonová,[106] druhou vydává J.-P. Migne. Arno Borst datoval dopis do roku 1147.[107] Ukázalo se však, že pochází z počátku 11. století z oblasti Auxerre – z Lobrichona lze vyvozovat rozsah 1015/1018[108] – a že se vůbec netýká počátků katarství v jižní Francii; pouze byl proti katarům použit a snad mírně upraven.[109] Pramen obsahuje zprávu o kacířích v Périgordu, kteří provádějí denně stovky poklekání, neuznávají eucharistii, užívají doxologii „neboť tvé je království, ty vládneš nad stvořením na věky věků, amen“, touží po mučednictví a svedli na scestí i mnoho kněží, řeholníků a řeholnic.
Annales de Margan (Marganské letopisy).[110] Kronika obsahuje pod rokem 1163 (!) shrnutí Eribertova dopisu.
Annales Brunwilarenses (Brauweilerské letopisy)[111].[112] Letopisy z benediktinského kláštera sv. Mikuláše v Brauweileru,[113] zachycující zatčení kacířů v Kolíně roku 1143.[114] Uwe Brunn detailním studiem rukopisu zjistil, že tato pasáž byla dodána později, až po roce 1179,[115] a poukázal na chronologické nepřesnosti, které znemožňují chápat dataci události do r. 1143 jako jistou.[116] Brunn odmítá, že Letopisy odkazují ke stejnému případu jako Ebervinův dopis sv. Bernardovi z Clairvaux.
Ebervinův dopis sv. Bernardovi z Clairvaux.[117] Dopis sepsal premonstrátský probošt Ebervin ze Steinfeldu. Informuje v něm Bernarda o výskytu hereze v Kolíně nad Rýnem a okolí a o upálení kacířů a dožaduje se argumentů proti kacířství. Dopis vznikl snad kolem r. 1143[118] až 1144[119], případně roku 1147 či ještě o něco později,[120] patrně mezi rokem 1147 a 1148[121] (rozhodně však před rokem 1151/1152, což je datum autorovy smrti).
Kázání na Píseň písní.[122] Cyklus kázání Bernarda z Clairvaux na Píseň písní. Kázání č. 66 reaguje na Ebervinův dopis.[123] Kázání 65 naopak na tento dopis nereaguje, jak ukázal U. Brunn.[124] Datace kázání je nejistá vzhledem k nejistotě ohledně datace samotného Ebervinova dopisu. Jisté je patrně tolik, že kázání č. 66 vzniklo po Ebervinově dopise a před Bernardovou smrtí (r. 1153). Další prvky datace by mohla poskytnout znalost Bernardovy sbírky kázání (chronologické prvky dalších kázání, otázka, zda čísla značí pořadí jejich vzniku, apod.).
Epistola ecclesiae Leodiensis ad L. (?) papam (Dopis liègeské církve papeži L.).[125] Dopis církevníků z Liège papeži L.; může jít o Lukáše II.[126] a dopis by tak pocházel z roku 1144 nebo 1145,[127] avšak Uwe Brunn na základě srovnání s aférou v Liège roku 1135 konstatuje, že dopis zachycuje to samé, což dataci posunuje do roku 1135; problém s papežem L. řeší hypotézou chyby vydavatele ohledně papeže L. (chybné čtení I.).[128] Rukopis je dnes ztracený. Dopis se zmiňuje o existenci heretické skupiny, jejímž prvním ohniskem bylo Mons Guimari (patrně Montwimers čili Mont-Aîmé v Champagne)[129] a jež se rozšířila do různých oblastí. Kacíři mají prý různé vrstvy; jejich kněžími jsou „křesťané“ a mají i další preláty. Odsuzují manželství a přísahu. Liègeští disidenti byli rozděleni do náboženských domů k převýchově. Autoři dopisu varují, že může následovat další šíření hereze.
Kánon koncilu v Remeši (1148).[130] Hrozí exkomunikací těm, kdo pomáhají kacířům.[131]
Vita prima sancti Bernardi (První životopis svatého Bernarda).[132] Životopis, jehož knihu III-V[133] sepsal průvodce a tajemník sv. Bernarda z Clairvaux[134] Geoffroi z Auxerre.[135] První nástin, tzv. Fragmenta Gaufridi, vznikala již od roku 1145;[136] vlastní závěrečné knihy III-V Vita vznikaly mezi lety 1154 a 1156.[137] Zpravuje o Bernardově kazatelské misi roku 1145 proti stoupencům Jindřicha Mnicha, během níž Bernard objevil také jiné heretiky, „tkalce, kterým se říká ariáni“.[138]
De Piphilis (O pifilech).[139] Kánon Sansona, metropolity Remeše, z roku 1157.[140]
Abjurace hereze z Moissaku.[141] Abjurace hereze v rukopise psaném karolínskou minuskulou 12. stol., jenž pochází z kláštera v Moissaku, jenž byl centrem clunyjské reformy v Languedoku. Abjurace je zapsána na volné místo za vlastním obsahem rukopisu – homiliemi na Ezechiela od Řehoře I.[142] Dataci nelze příliš zpřesnit, ač se Manselli na základě náznaků paleografického rázu kloní k počátku 2. poloviny 12. stol.[143] Po klasickém vyznání týkajícím se Trojice a Kristovy přirozenosti přicházejí konkrétnější víry: nevíra ve spásnou moc křtu a ve spasení Neviňátek betlémských, ve spásnou moc eucharistie. Spása je možná jedině skrze vzkládání rukou v jejich sektě nebo skrze mučednictví.
Liber viarum Dei (Kniha o cestách k Bohu).[144] Dílo mystičky Alžběty z Schönau, které redigoval její bratr Ekbert z Schönau roku 1156 nebo 1157.[145] Obsahuje pasáž věnovanou „katarům“.[146]
Liber visionum (Kniha vidění).[147] Dílo Alžběty z Schönau, redigované jejím bratrem Ekbertem. Obsahuje dopis Hildegardě s krátkým úryvkem o „katarech“.[148] Vidění se obsahuje v druhém celku, který byl složen před De obitu, tedy v první polovině roku 1165 (pokud je Brunnova datace Alžbětiny smrti do roku 1165 správná).[149]
Liber Eckeberti presbiteri contra hereses katharorum (Kniha kněze Ekberta proti katarským bludům)[150].[151] Polemické pojednání Ekberta (Eckberta) z Schönau proti kacířům v Porýní. Spis vznikl mezi rokem 1163[152] a 1165;[153] podle B. M. Kienzleové je terminus ante quem dokonce již 18. červen 1164, kdy zemřela Ekbertova sestra Alžběta z Schönau.[154] Ekbert tvrdí, že se heretici sami nazývají katary a že mají vlastní školy a učitele. Kataři Ekbertovi poněkud splývají s manichejci a jejich nauku zčásti čerpá z Augustinova De haeresibus.[155] Hlavní kacířské nauky jsou odmítání manželství, křtu dětí a křtu vodou vůbec, odmítání Kristova lidství, odmítání přepodstatnění, zpochybňování autority kněžstva apod. Dílo zapadá do církevního programu výstavby hereze.
Vita Eckeberti (Ekbertův život).[156] Život Ekberta z Schönau sepsaný jeho nástupcem, opatem Emechem z Schönau, a to dva roky po Ekbertově smrti[157] (k níž došlo 28. března 1184).[158] Obsahuje zmínku, podle které bylo koncem 60. let 12. století s Ekbertovým přispěním usvědčeno 40 kacířů.[159]
Listina Mikuláše I., biskupa Cambrai.[160] Dokument se hlásí do roku 1163, ale jde patrně o falsum z let 1164-1167.[161] Známe jej jen z tištěné tradice.[162] Obviňuje kněze Jonáše, že upadl do hereze cattorum.[163]
Visio sororis Hildegardis contra kataros (Vidění sestry Hildegardy proti katarům).[164] Krátké vizionářské pojednání Hildegardy z Bingenu proti kacířům. Text datovaný do července 1163,[165] poslaný podle obvyklého výkladu mnichům od Sv. Martina v Mohuči (na jejich žádost).[166]
Odpověď Alžběty z Schönau na vidění Hildegardy z Bingenu.[167]
Kázání Hildegardy z Bingenu proti kacířství.[168] Text navazující na Hildegardino kázání v Kolíně, snad roku 1163.[169] Dopis varuje před kacíři, kteří budou žít ve velkém odříkání a chudobě a budou prchat před ženami. Mystička je považuje za znamení konce času a prorokuje jim násilný konec, který povede ke znovunastolení spravedlnosti a řádu. Podle Daniely Müllerové není vyloučeno, že se kázání zaměřuje spíš proti nauce Jana Scota Eriugeny, šířící se v ženských klášterech.[170] Avšak U. Brunn, v současné době největší specialista na herezi v Porýní ve 12.-13. století, tento text s běžnou disidencí na okraji kanovnické reformy propojuje[171] (narozdíl od dopisu Wernerovi z Kirchenheimu a kázání na L 21,25-33, o kterých míní, že nepřekračují rámec tradiční exegeze, takže je mezi prameny k soudobé disidenci nezařazuje).
Další kázání Hildegardy z Bingenu proti kacířství.[172] Text zaslaný Wernerovi z Kirchheimu roku 1170.
Homilie Hildegardy z Bingenu na L 21,25-33.[173] Součást sbírky Expositiones evangeliorum.
Upálení kacířů v Kolíně (1163) podle Codex Thioderici[174].[175] Pramen podává informaci o upálení několika „catafrige sive cathari“ zatčených v Kolíně, konkrétně šesti mužů a „dvou žen s jejich hereziarchy Arnoldem, Marsiliem a Theodorichem“.[176] Povahu hereze pramen[177] neupřesňuje, událost však přesně datuje na 2. srpen 1163;[178] Codex Thioderici je sice nesourodý rukopis, ale poznámka o hereticích vznikla očividně těsně po události.[179] Autorem kodexu je sakristán opatství Deutz Theoderich (z. 1164).[180]
Chronica regia Coloniensis.[181] Zpráva o upálení kacířů v Kolíně roku 1163.
Annales Aquenses (Cášské letopisy).[182] Pramen zachycující výslech heretiků na synodu v Liège roku 1135 a upálení kacířů v Kolíně roku 1163.
Annales Sancti Petri Erphesfurdenses (Letopisy od sv. Petra v Erfurtu). Letopisy obsahují zprávu o upalování kacířů v Kolíně roku 1163. Uwe Brunn poukazuje na to, že příslušná část nebyla sepsána v Erfurtu.[183]
Upálení kacířů v Kolíně (1163) podle Dialogus miraculorum Caesaria z Heisterbachu.[184] Caesarius podává s odstupem let (zhruba mezi lety 1219 a 1223)[185] poněkud legendární zprávu o upálení skupinky kacířů roku 1163 v Kolíně nad Rýnem. Okolostojící prý zachránili kacířskou dívku před upálením a slíbili, že ji provdají nebo dají do kláštera, ale ona se jim vymanila a vrhla se do ohně. Dílo obsahuje též památnou a obvykle nepřesně citovanou větu, kterou měl pronést Arnold Amalrik při obléhání Béziers křižáky: „Zabijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.“[186]
Dekrety koncilu v Toursu 1163. Koncil se konal v oktávu Letnic od 19. 5. 1163,[187] svolal jej Alexandr III. Týkal se hlavně jeho legitimity a odmítnutí protipapeže Oktaviána a „dalších schizmatiků a kacířů“, odmítnutí některých forem simonie a zmínka o šíření hereze v Toulousku a Gaskoňsku a dalších oblastech; biskupové mají pod trestem exkomunikace zakázat populaci podporovat kacíře a obchodovat s nimi, katoličtí kněží mají uvěznit kacíře, které chytí, a zabavit jejich majetek, a conventicula společně žijících lidí mají být zakázána. Toto navazuje na Druhý lateránský koncil 1139 a na Remeš 1148, ale dodává váhu donucovacím mechanismům, které Druhý laterán svěřil světské moci. Hodně biskupů ze zmíněných oblastí bylo přítomno.[188]
Zpracování disputace v Lombers.[189] Katolický pohled na veřejnou disputaci katolíků a kacířů v okcitánském Lombers r. 1165. Obsahuje odsouzení kacířů na základě novozákonních citátů. Za touto částí následuje suma autorit proti zjištěným bludným článkům, jejímž autorem je podle Pilar Jiménezové Sanchezové biskup Gaucelm z Lodève, který byl v Lombers arbitrem a o kterém je známo, že se protikacířské polemice věnoval.[190] Zajímavé je zde sledovat jednak ochotu heretiků zřeknout se svých věr (ne však praxe: odmítnou přísahat), jednak vztah drobné šlechty z hradišť a „dobrých lidí“ (jde o nejstarší dokument, kde se pro heretiky tohoto označení užívá).
Annales Florentini (Florentské letopisy).[191] Obsahuje zprávu o interdiktu vyhlášeném nad Florencií roku 1173 „kvůli patarínům“: „MCLXXIII, XVIII kal. maii, indictione VI; Propter Patarenos amissum est officium in civitate Florentina.“[192]
Dopis arcibiskupa Narbonne Ponse z Arsaku francouzskému králi Ludvíku VII.[193] Dopis z roku 1173,[194] v němž si Pons z Arsaku stěžuje (velmi nekonkrétně) na kacíře; nejde o hlavní část dopisu.[195]
Chronicon Anglicanum (Anglická kronika).[196] Rozsáhlá kronika sepsaná v poslední čtvrtině 12. století[197] Radulfem (Ralfem), opatem cisterciáckého kláštera Coggeshallu (1207-1218).[198] Zachycuje incident v Remeši někdy mezi rokem 1176 a 1180. Byla zadržena kacířská dívka a její starší učitelka. Dívka se odmítla obrátit a byla upálena, učitelka údajně s pomocí černé magie vzlétla a pronásledovatelům unikla. K tomuto líčení je připojeno shrnutí bludů těchto kacířů (pramen je nazývá „publikány“).
Dopis toulouského hraběte Rajmunda V. cisterciácké generální kapitule.[199] Dopis z roku 1177 dochovaný v Kronice Gervaise z Canterbury.[200] Líčí v černých barvách situaci v toulouském hrabství. Dopis jednoznačně přehání: kacířství prý proniklo i mezi kněze, kostely pustnou, svátosti se neudílejí. Hrabě žádá generální kapitulu, aby doporučila francouzskému králi vojensky zakročit, a slibuje mu otevření měst a podporu. Cílem dopisu je jednoznačně vyvolání ozbrojené výpravy (ke které však v této době nedošlo).[201] Dopis může být padělkem z cisterciácké dílny nebo dokumentem sice pravým, ale rozsáhle interpolovaným.[202] Nicméně je faktem, že dopis odpovídá průběhu následné mise (Rajmund V. ji skutečně podpořil atd.), a také nelze zapomínat na to, že odmítnutí možnosti, že by se toulouský hrabě obrátil na cisterciáky a francouzského krále, je trochu navázáno na okcitánský patriotismus („heretický Languedoc“). Ve světle Bigetových studií (zejm. „Les Albigeois...“) lze patrně uzavřít pro pravost dopisu.[203]
Dopis Jindřicha z Marcy, opata Clairvaux.[204] Dopis, který se zachoval v kronice Rogera z Hovedenu.[205] Sepsán byl na podzim 1178.[206] Zaznamenává zákroky proti toulouským heretikům roku 1178, v první řadě proti bohatému Petru Maurandovi. Ve vší jasnosti ukazuje základní kameny cisterciácké konstrukce hereze.
Dopis kardinála Petra ze San Crisogono.[207] Dopis dochovaný v Gesta regis Henrici secundi[208] a v Kronice mistra Rogera z Hovedenu,[209] která jej přepisuje právě z Gesta.[210] Týká se téže mise jako dopis Jindřicha z Marcy; Petr z Pavie (Petr ze San Crisogono) se jí účastnil jako papežský legát.[211] Text obsahuje poznámku o kacířských hodnostářích Bernardu Rajmundovi a Rajmundovi z Bauniaku. Ti sepsali shrnutí své víry tak, aby co nejméně odporovalo katolictví, a popřeli, že by kdy kázali něco jiného. Nicméně svědectvím přítomných byli usvědčeni, že nemluví pravdu: kázali prý dva bohy a nemožnost dojít spásy v manželství.
Abjurace Petra Mauranda.[212] Abjurační listina Petra Mauranda.
Dvacátý sedmý kánon Třetího lateránského koncilu (1179).[213] Koncil se konal 5.-19. 3. 1179.[214]
Ad abolendam.[215] Protikacířská bula papeže Lucia III., vydaná roku 1184.
Super Apocalypsim (O Zjevení).[216] Komentář ke Zjevení od Geoffroie z Auxerre (život viz výše). Zmiňuje se mimo jiné o misi papežského legáta Jindřicha z Albana, která vedla ke konverzi dvou heresiarchů (15. 9. 1181).[217]
Kronika Roberta z Auxerre.[218] Pod rokem 1181 se Robert z Auxerre zmiňuje o velkém množství „puplikánů čili katarů čili paterínů populikánů“, kteří popírají svátosti a opevnili si proti katolíkům mnoho hradů. Jindřich z Marcy, biskup Albana, který sebral vojsko a vytáhl proti kacířům (místo není uvedeno). Zajímavé je hodnocení kronikáře: nemělo to výsledek, kacíři se záhy vrátili ke svému dřívějšímu bludu.[219] Robert z Auxerre podle J. Duvernoye[220] píše i o „bulharech“ v La Charité-sur-Loire (která je v diecézi Auxerre).
Kronika Geoffroie z Vigeois.[221] Kronika Geoffroie de Breuil čili Geoffroie z Vigeois, převora Saint-Pierre de Vigeois (Corrèze).[222] Obsahuje zprávu o dualistickém učení, které vyznali „někdejší učitelé bludu“.[223] Většina kroniky byla sepsána roku 1183, roku 1184 se Geoffroiova stopa ztrácí.[224] Kronika byla dokončena asi v roce 1184 (vzhledem k tomu, že zachycuje události z let 994-1184).
Contra valdenses (Proti valdenským) / Adversus waldensium sectam (Proti sektě valdenských).[225] Dílo, které sepsal mezi lety 1190 a svou smrtí v roce 1193[226] premonstrátský opat a pařížský mistr Bernard z Fontcaude, který posléze přestoupil k cisterciákům,[227] na základě veřejné disputace katolíků s valdenskými. Dílo si bere na mušku zejména valdenské, ale závěrečné kapitoly jsou věnovány „ariánům“, kteří popírají stvoření světa Bohem a zpochybňují očistec, kult svatých a almužny.[228]
Kronika Viléma de Nangis.[229] Kronika Viléma z Nangis, mnicha kláštera Saint-Denis, který se stal roku 1285 klášterním archivářem a knihovníkem. Vilém sestavil vícero děl, mezi nimi: Kroniku, Všeobecnou kroniku a cennou sbírku latinských análů; snad právě tu poslední Thouzellierová zná jako Kroniku zmiňující se k roku 1183[230] o kacířích, kteří věřili, že vše trvalé stvořil Bůh, kdežto lidské tělo a vše pomíjivé Luciabel (Lucibel, Lucifer). Odmítali prý křest dětí a eucharistii a hovořili proti kněžstvu.[231]
Expositio in Apocalipsim (Výklad na Zjevení)[232].[233] Kalábrijský opat Jáchym z Fiore (1135?-1202) se dostal do styku s jihoitalskými kacíři a v díle Výklad na Zjevení se o nich zmiňuje.[234] Spis začal vznikat zhruba v letech 1183/1184 v Casamiri, ale dokončen byl až někdy před rokem 1200.[235]
De fide catholica contra haereticos sui temporis (O katolické víře proti soudobým kacířům), též zvané Summa quadripartita (Čtyřdílná suma).[236] Rozsáhlé dílo Alana z Lille (Alanus ab Insulis, učil v Paříži, zřejmě žák Petra Abélarda, Gilberta z Poitiers aj.) sepsané mezi lety 1190 a 1202.[237] První dvě části se zaměřují proti katarům a valdenským, druhé dvě proti Židům a Saracénům. Standardní polemická suma, obsahuje poměrně málo konkrétních informací o disidenci.
Contra catharos hereticos (Proti katarským kacířům).[238] Podle Šanjka pojednání pochází z 2. pol. 12. stol.[239]
Summa contra haereticos (Suma proti kacířům).[240] Text proti katarům a passagiánům s krátkou zmínkou o jiných kacířích, zřejmě valdenských.[241] Vznikl ke konci 12. stol.[242] Jeden rukopis připisuje dílo jistému „G. z Bergama“. Někteří badatelé spis přisuzují dominikánskému scholastikovi Prevostinovi z Cremony (a tedy by bylo pozdější), avšak A. Dondaine má jeho autorství za neprokázané.[243]
Sermo quem composuit abbas cisterciensis romanis verbis aput Montepessulanum in ecclesia beati Firmini quem postea magister Alanus transtulit in latinam (Kázání, které sestavil okcitánsky v Montpellier v kostele sv. Firmina opat Cîteaux a Mistr Alan je poté převedl do latiny).[244] Kázání převedené do latiny Alanem z Lille někdy před rokem 1203 (rok Alanovy smrti).[245]
Kázání Radulfa Horlivého na Mt 7,15-21 (Střezte se lživých proroků; strom poznáte po ovoci).[246] Kázání proti „manichejským kacířům“ v Agensku, kteří se dovolávají apoštolského života, zakazují lež, přísahu, maso a svatbu, odmítají eucharistii, křest dětí, vzkříšení těla a Starý zákon a věří, že Bůh stvořil jen věci neviditelné, kdežto viditelné stvořil ďábel.[247] Text se datuje mezi roky 1150 a 1200, ale tuto dataci je myslím třeba zpřesnit a posunout kázání až do okolí roku 1200.[248] Nasvědčuje tomu jednak Radulfova biografie (dílo Speculum universale Radulf podle Ch. Thouzellierové vytvořil mezi lety 1193 a 1199[249], podle Dondaina mezi 1179 a 1200[250]), jednak zmínka o víře ve dva stvořitele (která je jinak dosvědčena v souvislosti s jihozápadofrancouzskou disidencí poprvé roku 1177) a o spáse skrze ruce kacířů (což naráží s největší pravděpodobností již na vyhraněnou teologii consolamenta). Radulf byl zřejmě kněz. Narodil se v Beaulieu, studoval v Chartres a Poitiers.[251]
Vergentis in senium. Bula Inocence III. z roku 1199, ztotožňující herezi se zločinem urážky majestátu, tj. podřizující ji trestu smrti.
Accipite nobis vulpes parvulas (Lišky nám schytejte, lištičky malé).[252] Severofrancouzské kázání na Píseň písní 2,15, namířené proti „bulharům“; na okraji je připsán název Sermo contra hereticos. Dílo lze paleograficky datovat do okolí roku 1200, patrně do prvních let 13. století.[253] „Bulharům“ kázání vyčítá, že nevěří v eucharistii a vzkříšení těla, že se modlí s poklekáním a mumláním, že nejedí maso, vejce ani sýr, ale zato se přecpávají pokrmy z ryb a pijí nemíšené víno. Kázání je neúplné: obsahovalo i vyvrácení bludů, ale tato část (a konec soupisu bludů „bulharů“) se nedochovala.[254] Nejde zřejmě o excitatorium ve prospěch výpravy proti albigenským; to by lokalizovalo herezi do jihozápadní Francie, nikoli do burgundského La Charité.
Dopis krále Petra II. Aragonského o veřejné disputaci s kacíři v Carcassonne v únoru 1203.[255] Dopis o disputaci katolíků s valdenskými a následující den s katary (vedenými biskupem Bernardem ze Simorry) za přítomnosti biskupa Carcassonne, krále Petra II. a papežského legáta Petra z Castelnau.
Legenda o Petru Parenzovi.[256] Legenda o Petru Parenzovi, který byl poslán Inocencem III. do Orvieta, aby tam zjednal pořádek a přemohl katarství. Roku 1200 byl zavražděn. Text sepsal patrně kanovník Jan[257] v prvním desetiletí 13. století. Obsahuje cenné údaje o okolnostech, za kterých katarství v Orvietu zakořenilo,[258] a zajímavé zmínky o samotném šíření katarství; uvádí například, že katarská misionářka Milita postavila svou pověst zbožné ženy na snahách opravit střechu katedrály.[259]
Seznam kacířů z Béziers.[260] Soupis 224 kacířů, sestavený na žádost křižáků biskupem Béziers v předvečer masakru roku 1209. U některých jmen je dodáno „val.“, což jistě znamená „valdenský“, soupis však nerozlišuje mezi „dobrými křesťany“ a jejich podporovateli (věřícími).[261]
Dopis legáta Arnolda Amalricha.[262] Vyjmenovává tři typy „morů“: schizmatiky na Východě, kacíře na Západě a Saracény na Jihu.
De heresi catharorum in Lombardia (O katarské herezi v Lombardii).[263] Nepůvodní název, který dal tomuto anonymnímu textu jeho vydavatel A. Dondaine. Velmi důležitý pramen jednak o počátcích katarství v Itálii, představitelích zdejších katarských církví a prvních sporech mezi obcemi, jednak o nauce jednotlivých frakcí (s tou výhradou, že asi věc podává schematicky). Text vznikl v Lombardii[264] zhruba mezi lety 1190[265] a 1215.[266] Přinejmenším terminus ante quem prostřední části (o kacířských vírách)[267] by se dal možná posunout až k roku 1200, protože je obsažena v rukopise Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927 a katalog rukopisů tuto část kodexu paleograficky datuje do konce 12. století[268] a Jean-Pierre Riamond z BnF (osobní dopis) toto potvrzuje a konec 12. či začátek 13. století, přičemž užití zelené barvy v některých iniciálách by podle něj svědčilo spíše pro konec 12. než začátek 13., podotýká nicméně, že na tomto křehkém základě nelze texty datovat s jistotou, a vlastní prověření nutí posunout dataci 14927 do pozdější doby (Hoécker: 13./14. století, což by mohlo odpovídat), jelikož obsah shrnutí bludů ukazuje ukazuje spíš na pokročilejší 13. století a rukopis 14927 obsahuje i Disputatio inter catholicum et paterinum hereticum. J. Chiffoleau se přiklání k pozdější dataci De heresi; vzhledem k tomu, že v tradici protikacířských pojednání se od r. 1235 (Liber Suprastella) objevuje Francouzská církev v Lombardii, kdežto v De heresi není, je ale pravděpodobné, že byl text sepsán každopádně před rokem 1235. Nějaká recenze textu byla známa Nicolasi Vignierovi, který z ní část citoval, část shrnul ve francouzštině; úryvek jednoznačně sleduje jakousi recenzi De heresi či nějaký dokument, který z De heresi vychází, ale citovaný text je zároveň docela odlišný od přesného znění De heresi.[269]
Manifestatio heresis catharorum (Odhalení katarského kacířství).[270] Pojednání sepsané údajně jistým Bonacursem (Buonaccorsem) za účelem varování obyvatel Milána před katarstvím. Obvykle se datovalo mezi léta 1176 a 1190.[271] Uwe Brunn poukázal na to, že tato datace je silně ovlivněna problematickým předpokladem, že se v Itálii nejdřív musela hereze cathari objevit a teprve posléze mohla být jmenována papežstvím v kánonech 3. lateránského koncilu (1179) a v bule Ad abolendam (1184).[272] Ve světle současného bádání je však daleko pravděpodobnější obrácený sled – nejdříve se objevilo slovo cathari a poté bylo aplikováno na místní disidenci. Paolo Montanari hovoří o konci 12. či začátku 13. století. Pilar Jiménezová se sice kloní k počátku 13. století, ovšem jako datum pro kompilaci, ale confessio datuje tradičně mezi 1175 a 1190, aniž by odpovídala na Brunnovy argumenty.[273] Na základě paralel k De heresi bych se klonil k rozsahu 1190/1220, s vyšší pravděpodobností 1200/1210. Vedle paralel s De heresi této dataci také napovídá skutečnost, že je v textu zřejmě patrný vliv apokryfní apokalypsy Interrogatio Iohannis,[274] která se k Nazariovi dostala nejdříve kolem r. 1190, což je zhruba nejranější možná doba začátku Nazariova působení, přičemž v jiných pramenech také není vliv Interrogatia vystopovatelný před rokem zhruba 1200. Za post quem je tedy možné považovat rok 1190.[275] Také je důležité, že pojednání dosvědčuje absolutní dualismus, což je víra, kterou u disidentů zřejmě nelze klást před bezprostřední okolí roku 1200.[276] Léta 1200-1210 ovšem tvoří přibližný rámec datace pouze u první části, vlastního manifestatio. Suma autorit, která následuje, pravděpodobně pochází z pozdější doby.[277] O Bonacursovi není mnoho známo. Christine Thouzellier uvádí autora jako „Pseudo-Bonacursa“.[278] Paolo Montanari, který pramen podrobně prostudoval, míní, že Bonacursus – o němž se některé rukopisy Manifestatio vůbec nezmiňují – byl milánský katolický kompilátor, který přidal ke starší zprávě o florentské herezi[279] (manifestatio obrácenců) i vyvrácení.[280] Dílo má vskutku dvě části: (1) katalog bludů, který se veřejně vyhlásil, a (2) polemickou část proti katarům, „pasagiům“ a arnoldistům.
De confessione hereticorum et fide eorum (Vyznání kacířů a jejich víra).[281] Jedno z dochovaných „odhalení kacířství“ od bývalých katarů, vyjmenovávající katarské bludy. Pochází od jistého Jakuba a Mirisony, kteří odpřísáhli kacířství před biskupem a konzuly Florencie.[282] Stejný kodex obsahuje část De heresi catharorum,[283] to ale k určení post quem ani ante quem to nepomůže: i toto dílo mohlo být do kodexu vepsáno až dlouho po svém vzniku. Datace je celkově obtížná; Dondaine ji v „Durand de Huesca...“ ani „Nouvelles sources...“ neřeší. Velmi zhruba lze na základě paralel zejména k pramenům z první třetiny 13. století, a především k Manifestatio, navrhnout rozsah 1190/1220.[284] V textu není zmínka o inkvizitorovi (do jehož pravomoci by jinak takovéto professio fidei spadalo a mělo by ostatně jinou formu), což umožňuje považovat za celkem spolehlivý terminus ante quem rok 1244, kdy ve Florencii začalo inkviziční vyšetřování[285] (pokud vím první). Je třeba na základě znalostí politického uspořádání určit, zda může zmínka o consules napomoci k upřesnění data; takřka jistě nikoli. Podle Raoula Manselliho a Paola Montanariho se text vztahuje k téže události jako Manifestatio heresis catharorum (míní, že Bonacursus – o němž se ostatně některé rukopisy Manifestatio vůbec nezmiňují – byl milánský kompilátor, nikoli někdejší kacíř, který by pronesl „odhalení kacířství“).[286] Montanari těžkosti zřejmě nějak řeší (prý uvádí, že dva z rukopisů Manifestatio obsahují i jména Jakuba a Mirisony/Micasma[287]) a má tu velkou zásluhu, že věnoval pozornost rukopisům obsahujícím Manifestatio, jež snad jeho mínění opravňují (v některých vůbec není zmínka o Bonacursovi), připomínám však několik nesrovnalostí: 1) De confessione nemůže čerpat výhradně z Manifestatio ani naopak: paralely tu jistě jsou,[288] ale oba obsahují informace, které druhý text nezná (Manifestatio oproti De confessione: vznik psů z Kainovy krve; Henoch; zázraky před faraonem; Jan Křtitel; kříž jako znamení bestie; smilnění slunce a luny; De confessione oproti Manifestatio: výraz consolatus, reconsolare; zneplatnění consolamenta; udavač nikdy nedojde spásy; potopa byla namířena proti obrům, kteří kázali lidem; Benedikt byl papelardus); 2) De confessione má, zdá se, podobu přísežného odřeknutí se kacířství; proč tedy byly mnohé víry, které podle Montanariho vyslovili (Manifestatio se podle něj vztahuje k téže události) z De confessione vynechány? Pevný bod zásadního významu je datace rukopisu, v němž se De confessione dochovalo (viz výše pod De heresi catharorum).
Manifestatio heresis Albigensium et Lugdunensium (Odhalení albigenské a lyonské hereze).[289] Krátký text zařaditelný mezi „výklady heretické nauky“.[290] Dílko předkládá stručný výběr těch nejneobvyklejších věr okcitánských katarů na počátku 13. stol. Text vznikl zřejmě mezi lety 1204[291] a 1213.[292] Podle Ch. Thouzellierové může být autorem Ermengaud z Béziers,[293] jde ale o zcela nepodloženou domněnku.[294] Pevnějším základem datace snad může být rok 1200 jako terminus post quem, protože text dosvědčuje rozpracovanou mytologii a dualismus principů (absolutní dualismus), tedy prvky, které se neobjevily před rokem 1200 (mimo protimanichejsky zaměřené polemické fikce).[295] Dalším pevným základem bývala spolehlivá datace úvodu Hystoria albigensis, o kterém se předpokládá, že z Manifestatio čerpá, tj. bychom se dostávali k rozsahu 1200/1213, avšak P. Jiménezová Sanchezová odmítá činit z datace úvodu Hystoria albigensis terminus ante quem, míní totiž, že vztah může být i opačný, tzn. že naopak Hystoria mohla ovlivnit Manifestatio. S přihlédnutím k tomu – ale bez uvedení argumentů – uvádí, že by podle ní lépe vyhovovala datace do poloviny 13. století než na jeho počátek.[296] Argumentem pro pozdější dataci (Jiménezová žádný neuvádí) by mohly být paralely se systémem Jana z Lugia tak, jak byl rozpracován v letech 1230-1250 a jak jej v roce 1250 popisuje Rainer Sacconi (nauka o jiném světě, kde dochází k cizoložstvím a smilstvům, nauka, že se to či ono stalo v jiném světě, aj.), avšak tento argument rozkládá skutečnost, že přesně tytéž mýty jsou dosvědčeny již k roku 1213 v Hystoria albigensis. Vazba Manifestatio a Hystoria je zřejmá, lze z ní tedy s jistotou vycházet, přičemž mám za to (třeba to ale znovu důkladně prověřit), že všechny víry z Hystoria albigensis jsou obsaženy v Manifestatio, kdežto opačně to neplatí, tzn. doktrinální část Hystoria může být kompilací či výpiskem z Manifestatio, kdežto opačný vztah možný není. Lze se proto spíše přiklonit k rozsahu 1200/1218, tzn. tradičnímu rozsahu, jen s poněkud posunutým terminem post quem (zato ale posíleným – založeným nejen na zmínce o nutnosti použít sílu,[297] ale i na datu objevení dualismu principů) a s posunutým terminem post quem (jelikož úvodní část Hystoria nemusela vzniknout nejdříve z celého díla). Navíc Antoine Dondaine uvádí, že kodex, v němž je dílo zapsáno, paleograficky spadá na počátek 13. století,[298] který tak tvoří materiální ante quem. Toto tvrzení, které se Dondainovi „hodí do krámu“, je jistě třeba prověřit, avšak než bude zpochybněno na základě práce s rukopisem, není možné fantazírovat o vzniku spisku v polovině 13. století.
Hystoria albigensis (Albigenská historie).[299] Latinská kronika albigenské křížové výpravy, kterou sepsal mladý cisterciák Petr z Vaux-de-Cernay (Vallium Sarnai), účastník tažení. Dílo vznikalo postupně; práce na něm začala asi r. 1213, dokončeno bylo roku 1218.[300]
De quadam heresi orta in tempore Frederici imperatoris (O jistém kacířství, které vzniklo v době císaře Fridricha).[301] Exemplum, které objevitel textu, Olivier Legendre, datuje do 70. let 12. století;[302] Uwe Brunn s ním původně ostře nesouhlasil a přikláněl se k dataci do doby křížové výpravy proti albigenským,[303] avšak později přijal rozsah 1171/1181.[304] Exemplum lze patrně lokalizovat do Porýní. Obsah je fiktivní.[305] Počátek tohoto kacířství text datuje do roku 1160.
Reineri Annales (Reinerovy letopisy).[306] Letopisy, které se na několika místech zabývají křížovou výpravou proti albigenským a porýnskou účastí na ní.[307]
Annales Colonienses (Kolínské letopisy).[308] Soubor tří textů, které obsahují zmínky o upalování v Kolíně roku 1163, o heretiku Robertovi v Arrasu (1172), o albigenské výpravě a amalriciánech.[309]
Otia imperialia (Rozptýlení pro císaře). Dílo Gervaise z Tilbury, sepsané pro Otu IV. Začíná stvořením světa a využívá této příležitosti k tomu, aby ve druhé kapitole díla polemizoval s dualismem a učením o stvoření u „albigenských“.[310]
La Canso de la Crozada (Píseň o křížové výpravě).[311] Okcitánská epická báseň o křížové výpravě proti albigenským, složená kolem roku 1228;[312] první část vytvořil Vilém z Tudely, druhou část anonymní autor. Skládá se ze dvou částí; první je křižákům příznivá, další nepříznivá.
Liber antiheresis (Kniha proti kacířství).[313] Podrobná polemická suma proti katarům. Podle Christine Thouzellierové jde o dílo valdenského vzdělance Duranda de Osca, sepsané asi v letech 1190/1194,[314] rozhodně pak před rokem 1207, kdy se Durand obrátil ke katolictví.[315] Dataci a přisouzení autorství je však zřejmě nutno založit zcela nově, protože přisouzení Durandovi de Osca není nijak prokázané.[316] Pilar Jiménezová Sanchezová poukazuje na to, že je dílo složeno ze dvou nezávislých, až později spojených částí: starší, „Liber II“, která je zastoupena madridským rukopisem a obrací se jen proti katarům, a mladší, „Liber I“, která se nachází (včetně Liber II?) v pařížském rukopise, vyvrací valdenské a obsahuje professio fidei Valdèse na samotném začátku opisu, přičemž redakci „Liber II“ a „Liber I“ prý dělí několik desetiletí.[317] Pojednání neobsahuje příliš mnoho konkrétních informací, třebaže Pilar Jiménezová Sanchezová míní,[318] že reaguje na nějaký disidentský spis, a ve svém pozdějším díle dokonce bez konkrétnější argumentace dospívá k poměrně radikálnímu a těžko říci, zda podložitelnému závěru, že tímto spisem je Anonymní pojednání.[319] Obsah díla shrnuje Ch. Thouzellierová.[320]
Opusculum Ermengaudi / Contra hereticos (Dílko Ermengaudovo / Proti kacířům).[321] Polemické dílo jistého Ermengauda, podle nejisté hypotézy Ermengauda z Béziers,[322] bývalého valdenského a posléze Katolického chudého, jenž působil pod vedením zakladatele řádu Duranda de Osca.[323] Annie Cazenaveová se vrací k tradičnímu názoru, podle kterého Contra hereticos sepsal Ermengaud, opat Saint-Gilles-du-Gard (1179-1195), ochránce Alana z Lille.[324] K tomu se přiklání také Pilar Jiménezová Sanchezová[325] a jde o jednu z možností i pro Monique Zernerovou, která ale uvádí, že známe jen jméno Ermengaud, které vypovídá o jihofrancouzském původu autora, avšak vše ostatní zůstává pouhou domněnkou.[326] Spis vznikl mezi lety 1210 a 1215.[327] Zdá se, že některé kapitoly čerpají z Opusculum contra hereticos.[328] Závislost na Liber antiheresis Duranda de Osca je jasná: dokládají to úzké paralely ve výběru biblických citátů a zejména přepsání kapitol o přísaze a zabití člověka, které se vyskytují v pařížské recenzi Liber antiheresis.[329] Dondaine původně hovořil o části věnované valdenským,[330] avšak později vyslovil názor, že není součástí díla.[331]
Sunt quidam heretici qui dicunt (Někteří kacíři říkají).[332] Jedna z verzí pojednání Opusculum Ermengaudi.[333]
Auctoritates contra hereticos (Autority proti kacířům).[334]
Summa contra hereticos.[335]
Opusculum contra hereticos et eorum errores (Dílko proti kacířům a jejich bludům).[336] Dílo vzniklo snad mezi lety 1200 a 1210,[337] Ch. Thouzellierová[338] dává přednost rozsahu 1210/1215. Antoine Dondaine uvádí dílo do úzkého vztahu s jednou redakcí díla Ermengauda z Béziers a má za to, že je sestavil Durand de Huesca;[339] podle Dondaina a Thouzellierové Opusculum zahrnuje téměř v úplnosti spis Contra Henricum (Proti Jindřichovi) od mnicha Viléma.[340] Zernerová poukazuje na to, že Contra Henricum sice dílo ovlivnilo, ale jsou tu zásadní rozdíly.
Liber antiheresis (Kniha proti kacířství).[341] Dílo o 28 kapitolách (z toho 24 identifikovatelných jako týkajících se katarů), přisuzované vlámskému teologovi Ebrardovi z Béthune.[342] Dílo vzniklo koncem 12. nebo počátkem 13. stol., je-li přisouzení autorství správné, tak rozhodně před rokem 1212, kdy Ebrard zemřel.[343] Podle Zernerové dílo katary směšuje s valdenskými,[344] z Jiménezové Sanchezové celkem vyplývá, že tomu tak není a že valdenským věnuje kapitoly na konci a identifikuje je jako sabati.[345] Text sdílí název se spisem Duranda de Osca, jde ale o jiné dílo.[346]
Isti sunt errores haereticorum catharorum.[347] Dokument shrnující bludy katarů, jejich zvyklosti (nejezení masa, žehnání chleba, vkládání rukou na hlavu) a hranice katarských církví.[348]
Probatio quorundam articulorum fidem catholicam continentium (Dokázání některých článků obsahujících katolickou víru).[349] Suma autorit.
Adversus hereticos quod omnia creata sunt ab uno et bono Deo et ab ipso elementa divisa (Proti kacířům o tom, že vše stvořil jediný dobrý Bůh a že on také rozdělil živly).[350] Suma autorit.
Fiktivní disputace kacíře a katolíka v ms. lat. 14927 Bibliothèque nationale de France.[351]
Dopis Iva z Narbonne.[352] Dopis klerika obviněného z hereze, který byl údajně nucen skrývat se u italských katarů. Popsané události se odehrály v r. 1214. Dopis byl sepsán kolem r. 1241. Jean Duvernoy vznesl proti věrohodnosti mnohých údajů vážné námitky.
Kánony Čtvrtého lateránského koncilu (1215).[353] Kánony neobsahují konkrétní informace o kacířích, ale jde o důležité výnosy proti nim. V prvním kánonu se nachází protidualisticky zaměřené shrnutí základů katolické víry, ve třetím jsou zpracovány směrnice pro zacházení s heretiky.
Liber contra manicheos (Kniha proti manichejcům).[354] Polemická suma proti katarům, která obsahuje úryvky z tzv. Anonymního pojednání, se kterým podrobně polemizuje. Christine Thouzellierová přisuzuje bývalému valdenskému Durandovi de Osca, jenž ji měl sepsat mezi lety 1222 a 1224.[355] Jisté je, že dílo v mnohém čerpá ze starší sumy Liber antiheresis,[356] avšak i Durandovo autorství tohoto díla bylo zpochybněno.[357] V podstatě spočívá jen na údaji kroniky Viléma z Puylaurens, že Durand de Osca „proti kacířům složil nějaké spisy“.[358] Přisouzení celé rozsáhlé jihofrancouzské protikacířské produkce vzniklé kolem r. 1200 malému kroužku Katolických chudých (Dondaine, Thouzellierová) bylo významně zpochybněno (Zernerová, Jiménezová Sanchezová), je nutno otázku autorství a datace znovu prověřit. Jelikož Liber contra manicheos čerpá z Liber antiheresis a Anonymního pojednání, jsou terminy jejich ante quem terminem post quem Liber contra manicheos.[359] Liber uvádí konkrétní vazbu kacířů na Východ,[360] což je představa, kterou nelze vysledovat před rok 1200 nebo dokonce 1210, tím spíše v jihozápadní Francii, ke které se suma vztahuje, jelikož téma vazby na Východ (i případně samotné tyto vazby) se zdají pocházet z Itálie. Potvrzením tohoto přibližného terminu ante quem je též skutečnost, že Liber dosvědčuje jak v polemické části, tak v citacích Anonymního pojednání „dualismus principů“ (absolutní dualismus), který, jak se zdá, se také jako skutečná disidentská víra (nikoli protimanichejský topos polemiků) šířil z Itálie, kde není dosvědčen před rokem 1200.[361]
Dopis Konráda z Porta.[362] Dopis papežského legáta kardinála Konráda z Porta arcibiskupovi Rouenu z července 1223. Konrád tu zve arcibiskupa a další kleriky na koncil v Sens a zmiňuje se o kacířích v oblasti Bosny, Chorvatska a Dalmácie a o hodnostářích okcitánských katarských církví, Bartoloměji z Carcassonne a Vigorosovi (Vigoureuxovi) de la Bacone.[363] Dopis je nicméně třeba číst obezřele.
Zpráva o předchozích vírách obráceného Ondřeje a Petra.[364] Dokument z 26. června 1229,[365] sepsaný na základě líčení bývalých katarů obrácených ke katolictví, Pietra a Andrey. Podrobně se tu vykládá dualistická nauka o stvoření a pádu andělů. Ondřej dokument cele potvrdil a jeho svědectví bylo patrně hlavním pramenem zpracování, Petr nic nepopřel, ale uvedl, že o mnoha bodech vůbec nevěděl.
Summa Andree contra hereticos (Ondřejova suma proti kacířům).[366] Suma sestává ze 14 kapitol s následujícími rubrikami: „De duobus principiis“, „De angelis“, „De trinitate“, „De angelis, qui peccaverint“, „De lege Moysi“, „De Iohanne Baptista“, „De beata virgine Maria“, „De sacramento corporis“, „De sacramento ordinum“, „De crismatis sacramento“, „De sacramento olei“, „De hereticis, qui credunt unum principium“, „De beato Silvestro“, „De resurrectione humanorum corporum“.[367]
Kázání Helinanda z Froidmontu.[368] Kázání Helinanda, opata cisterciáckého kláštera Froidmontu. Zřejmě z r. 1229.[369]
Závěrečné kázání Helinanda z Froidmontu na synodu v Toulouse roku 1229.[370]
Kánony synody v Toulouse (1229).[371] Směrnice pro vyhledávání kacířů a zacházení s nimi. Jeden ze základních dokumentů pro vznikající inkviziční proceduru.
Kronika Albericha z Trois Fontaines.[372] Kronika cisterciáckého mnicha Albericha († asi 1252) z kláštera Trois-Fontaines v diecézi Châlons-sur-Marne. Obsahuje např. pod rokem 1239 zprávu o upalování v Mont-Aimé. Kronika začíná stvořením světa a končí rokem 1241.[373]
Kronika připisovaná Baldvinovi z Avesnes.[374]
Kronika Viléma Pelhissona.[375] Kronika dominikána a inkvizitora Viléma Pelhissona († 1268) zachycující události v jihozápadní Francii v letech 1229-1244.
Chronica magistri Guillelmi de Podio Laurentii (Kronika mistra Viléma z Puylaurens).[376] Latinská kronika dokončená mezi lety 1273 a 1276.[377] Obsahuje mnoho cenných údajů o okcitánském katarství, např. zmínku o tom, že byl katarský biskup Bernard Rajmund obležen v hradu Lavaur a zajat, že se obrátil a že se stal kanovníkem v kostele sv. Štěpána v Toulouse.[378]
Úryvky v dílech pařížského biskupa Viléma z Auvergne, zejm. De universo, sepsané mezi lety 1231 a 1236.[379] Polemika proti katarskému učení, dle Borsta cenná.[380]
Protikacířské výnosy císaře Fridricha II.[381] Různé výnosy vydané mezi lety 1220 a 1239.[382]
Liber augustalis.[383] Další protikacířské výnosy Fridricha II. z roku 1231.
Sententia excommunicationis a Gregorio papa contra haereticos lata.[384]
Capitula Anibaldi senatoris et populi Romani edita contra Patarenos.[385]
Text o Hildegardině exorcismu v Mohuči.[386]
Error katerorum de alta vita, quem prodidit Lepzet hereticus in facie burgensium et populi Coloniensis (Blud katarů hlubokého života, který vyzradil kacíř Lepzet před měšťany a lidem Kolína).[387] Jistý druh „odhalení kacířství“ „katara“ Lepzeta z Kolína, který vznikl v letech 1231/1233 v rámci pronásledování kacířů Konrádem z Marburgu.[388] Část líčení přejala bula Vox in Rama.
Výnos Řehoře IX. zaslaný trevírskému arcibiskupovi.[389] Výnos z 25. 6. 1231, který určuje, jak mají městské autority postupovat proti kacířství.[390]
Ille humani generis.[391] Bula Řehoře IX. promulgovaná 22. 11. 1231[392] a zaslaná řezenským dominikánům. Tradičně se považuje za počátek papežské inkvizice.
Nos considerantes (?).[393] Název dle incipitu D. Z. Dopis arcibiskupům, biskupům a prelátům Francouzského království s datem 13. 4. 1233.[394]
Licet ad capiendos. Bula Řehoře IX. z roku 1233.
Vox in Rama.[395] Bula Řehoře IX. z roku 1233, která připisuje kacířům orgiastický obřad uctívání Satana. Bula důležitá pro pozdější vytváření inkvizičních představ o sabatu čarodějnic.[396]
Dopis Řehoře IX. remešskému arcibiskupovi a jeho pomocnému biskupovi.[397] Dopis z 1. 2. 1234.[398]
Dopis Řehoře IX., jímž sesazuje bosenského biskupa.[399] Řehoř IX. sesazuje biskupa Bosny a zakazuje mu vysluhovat svátosti. Obviňuje jej, že je svatokupec a že jeho pokrevní bratr je známý vůdce kacířů.
Dopis Řehoře IX., v němž vybízí maďarského krále ke křížové výpravě proti Bulharsku.[400]
Směrnice arcibiskupa Petra de Albalat z Tarragony, známé též jako Direktorium Rajmunda z Peñafortu.[401] Směrnice z roku 1242. Peters tento dokument cituje jako kánony koncilu v Tarragoně (1242), Selge jako směrnice arcibiskupa Petra de Albalat z Tarragony, známé též jako direktorium Rajmunda z Peñafortu.[402]
Směrnice synodu v Narbonne (1243).[403]
Forma qualiter heretici hereticant hereticos suos (Způsob, jakým kacíři pokacířšťují svoje kacíře)[404] je krátký anonymní spisek ze 13. století, pravděpodobně jeho 2. poloviny[405] nebo z okolí roku 1250,[406] který obsahuje velmi přesné informace o obřadu consolamenta. Může být výpiskem z nějakého církevního řádu.[407] Je znám též jako Quomodo heretici hereticant hereticos suos.
Suprastella (Superhvězda)[408].[409] Polemické pojednání proti katarům, Lyonským chudým a Lombardským chudým, které sepsal jinak neznámý Salvo Burci z Piacenzy r. 1235.[410] Tradičně se uvádí, že jde o laika, ale není to jisté. Podle Jeana Duvernoye dílo patrně nevytvořil v latině, nýbrž je nechal do latiny převést;[411] to je ovšem spekulace. Všichni badatelé od Ilarina da Milano dál předpokládali, že katarský spis, na nějž dílo reaguje, se nazýval Stella, avšak Caterina Bruschi ukázala, že se tento názor zakládá na mylné interpretaci příslušného úryvku.[412]
Summa contra patarenos (Suma proti patarínům)[413].[414] Poměrně rozsáhlé systematické polemické dílo psané formou fiktivní disputace katolíka a „patarína“. Na poměry systematické sumy se věnuje různým herezím katarů dosti konkrétně a obsahuje zmínky o několika členech hierarchie katarských církví, nejvíce o Petru Gallovi, kterého dokonce v textu přímo oslovuje jako adresáta a vyzývá jej k obrácení. Dílo vedle toho mělo mít čtvrtou část, patrně o rituálech a zvyklostech („de praticationibus hereticorum“, respektive o „observantiis“), kterou avizují dvě místa díla, ale nefiguruje ani v jednom ze dvou dochovaných rukopisů.[415] Přibližnou dataci může naznačit údaj, že Lombardští chudí odnedávna („a paucis temporibus“) vystupují proti manželství, což zaznamenala také Liber Suprastella v roce 1235 (ještě na koncilu v Bergamu roku 1218 přitom Lombardští proti Lyonským hájili, že se manželé nemají oddělovat, leda kvůli smilstvu).[416] Přesnější dataci pak poskytuje údaj o počátcích valdenských „před 60 lety“. Na základě těchto údajů a datace Valdèsovy konverze do let 1170-1178[417] Käppeli navrhl dataci Sumy do let 1230-1238 (kromě toho upozornil, že Liber Suprastella Valdèsovo vystoupení datuje do roku 1175, takže pokud je autor Sumy datoval stejně, vznikla stejně jako Liber Suprastella kolem roku 1235).[418] Méně jasné je autorství. Autorem byl jednoznačně člen některého řádu, a ze začátku spisu, kde je dílo započato ve jméno Krista, Panny Marie a sv. Dominika, je jasné, že šlo o řád dominikánů.[419] Z údajů, o nichž píše (znalost místní situace) i z konkrétních zmínek (např. odkazu na disputaci s jistým obřezaným v Bergamu) pocházel z Lombardie.[420] Ruka ze 16.-17. století v perugijský rukopis nadepsala Contra patarenos Petri Martiris,[421] autorem by tedy byl inkvizitor Petr z Verony (sv. Petr Mučedník). Je ovšem otázka, jakou váhu přikládat této pozdní idenfifikaci. Käppeli se k ní přiklání.[422] Na stylistických základech naopak vylučuje Rolanda z Cremony a Bartoloměje z Vicenzy.[423] Ve florentském rukopise byl kolofon, dnes zcela smazaný a okem nečitelný (UV zřejmě nebylo zkoušeno), v němž bibliograf 18. století ještě rozpoznával jméno Rogera Calcagniho O. P.,[424] prvního papežského inkvizitora ve Florencii, který zde působil v době, kdy se v tomto městě nacházel také Petr Mučedník (1244-1245); podle Käppeliho šlo o uvedení majitele nebo dárce, nikoli autora, jelikož Roger působil (až do zvolení biskupem v Castru) v římské, ne lombardské provincii (např. jako inkvizitor v Orvietu a Florencii). Käppeli uzavírá, že se neodvažuje rozhodnout, nicméně dvě nezávislá svědectví (pozdní, ale nezávislé přisouzení Petru Mučedníkovi, neznámého původu, v perugijském rukopise; zmínka o jeho příteli Rogeru Calcagnim v druhém) činí z Petra Mučedníka nejpravděpodobnějšího autora Sumy ze všech známých autorů.[425]
Lucae Tudensis episcopi De altera vita adversus Albigensium errores (O jiném životě proti bludům albigenských od Lukáše, biskupa Tuy).[426] Protiheretická práce Lukáše, biskupa Tuy (1239-1249), který předtím působil ve španělském Leónu.[427] Zajímavý a živý pramen, podává zprávu o misijní technice heretiků. Některé věci si domýšlí (například katarům připisuje dílnu na vyrábění škaredých mariánských soch a kacířských křížů, na kterých má Kristus nohy probité jen jediným hřebem, a ne dvěma, jak se sluší a patří). Je ovšem potřeba mít na paměti, že kromě vágního odkazu na dualismus je spojitost s herezí dobrých lidí problematická; i označení „albigenští“ doplnil do titulu až vydavatel v 17. století.[428]
Lucae Tudensis episcopi scriptores aliquod succedanei contra sectam Waldensium.[429]
Adversus catharos et valdenses (Proti katarům a valdenským).[430] Autorem této rozsáhlé sumy (někdy nazývané též Suma proti katarům a valdenským) je Moneta z Cremony, dominikánský profesor na univerzitě v Bologni.[431] Podrobné Monetovo dílo se většinou datuje mezi léta 1241 a 1244.[432] Rok 1241 je uveden v samotném díle, podle kterého „před 1241 lety se (Kristus) stal člověkem“.[433] Jean Duvernoy bez dalších komentářů uvádí, že jeden z rukopisů sumy pochází z r. 1241 a že tradiční datum Monetovy smrti je 1238, ale také že měl Moneta pokračovatele, jenž na sumě dál pracoval.[434]
Summa contra hereticos et manicheos (Suma proti kacířům a manichejcům).[435] Krátká kompilace, která vznikla mezi lety 1225 a 1250. Jde o „sumu autorit“: základní články víry tu jsou podepřeny neúplnými citacemi biblických citátů, žádný jiný text pramen neobsahuje. Kapitoly jsou z velké části paralelní k rubrikám Sumy contra hereticos včetně doslovné shody (viz pod její anotací).
Summa contra haereticos (Suma proti kacířům).[436] Suma autorit, dílko paralelní k Summa contra hereticos et manicheos. Tam, kde se překrývají rubriky (obě díla jsou neúplná), nejsou citáty vybrány a seřazeny úplně stejně, proto se zde tato suma autorit vyčleňuje jako samostatné dílo. Nicméně i tato suma vykazuje shody s rubrikami rozsáhlejší Sumy contra hereticos, a co je podstatnějšího, jedno místo,[437] kde suma autorit přechází v krátkou polemiku, jsem bez možnosti mýlky identifikoval v Sumě proti kacířům.[438] Nyní by stálo za to sledovat jednotlivé citáty v této sumě autorit a v delší Sumě proti kacířům.
Summa contra hereticos (Suma proti kacířům).[439] Tento text bývá připisován milánskému františkánu Jakubu de Capellis,[440] avšak jeho jméno uvádí jen jeden rukopis[441] a pravděpodobnější je, že byl toliko majitelem tohoto konkrétního rukopisu – a to ve 14. století – nikoli autorem díla.[442] Dílo vzniklo zřejmě mezi 40. a 60. lety 13. stol.,[443] dle Paoly Romagnoliové ale už kolem roku 1220.[444] Spíš by se dalo hovořit o rozsahu 1240/1270,[445] jelikož Jean Duvernoy dokládá paralelismus s Monetovou sumou a míní, že na ní dílo závisí,[446] což by činilo z roku 1241 terminus post quem; jeho zdůvodnění větší původnosti Monetova díla (kompletní text, dobře redigovaný, dosvědčený více rukopisy, z nichž jeden je datován do r. 1241) není dokonale průkazné, ale pro opak nemluví nic, takže lze Duvernoyovo řešení upřednostnit. Vztah tu je rozhodně, to Duvernoy doložil. Pro dataci je zajímavé (D. Z.), že suma zpochybňuje historku o tom, že kacíři své stoupence rdousí či je nechají umřít hladem, aby z nich udělali mučedníky nebo vyznavače, přičemž ta je dosvědčena, pokud je mi známo, nejdříve v prameni Error katerorum de alta vita, quem prodidit Lepzet hereticus in facie burgensium et populi Coloniensis, jehož vznik klade U. Brunn do let 1231-1233. – Jde o dost zajímavý pramen, autor prokazuje dobrou obeznámenost s disidentským prostředím a uznává, že kataři činí mnoho dobrého (např. že „v přísnosti odříkání předčí takřka všechny ostatní řeholníky“), ač je samozřejmě má za heretiky a narušitele jednoty obecné církve.[447] Většina textu však neobsahuje konkrétní údaje o katarech, nýbrž polemiky o výkladu bible. Podle Paoly Romagnoliové jde spíš o podklad pro kazatelskou činnost než o polemickou sumu.[448] Má pravdu potud, že dílo vykazuje úzký paralelismus se Sumou contra hereticos et manicheos:[449] autor zřejmě čerpal z nějaké takovéto sumy autorit a vkládal při tom do textu i konkrétnější informace (consolamentum, hierarchie). Je tu překryv v tématech, ač ne s úplně přesně shodným sledem, i takřka doslovné překryvy, např. rubrika „quod boni angeli fuerunt quos Habraam suscepit hospicio“ se objevuje v Sumě contra hereticos et manicheos v podobě „quod boni angeli fuerunt quos Abraham hospicio suscepit“.[450]
Suma autorit.[451]
Brevis summula contra herrores notatos heretichorum (Stručná sumička proti známým bludům kacířů).[452] Nesourodé dílko o katarství, zřejmě soukromá kompilace některého kazatele, žánrově spadá zčásti pod příručky typu De heresi, zčásti pod sumy autorit. Summulu není snadné datovat. Skládá se z vícera částí, jež mohou mít různé stáří. Ylva Hagman navrhuje rozdělení na 5-6 textů.[453] V této podobě pochází podle některých z 50. let 13. stol.,[454] podle jiných vznikla až mezi lety 1270 a 1285.[455] Je zapsána v kodexu, který užíval nějaký františkánský kazatel.[456] Dílo lze lokalizovat do severní Itálie; naráží na setkání s Janem de Cucullio a Janem z Bergama.[457] Brevis summula obsahuje část De heresi (ve značně znepřesněné verzi).
Katalog bludů „ABC“.[458] Katalog bludů, který jednotlivé bludy přiřazuje třem italským katarským církvím. Text bývá součástí Brevis summuly, ale objevuje se i zvlášť (ve svazku Armanna Pungilupa). Mimo jiné i proto je vhodnější ho zvlášť vyčlenit jako samostatný text.
Summula contra hereticos (Sumička proti kacířům).[459] Annie Cazenave mínila, že toto dílo mohlo vzniknout již koncem 12. či počátkem 13. století,[460] ve skutečnosti si však nepovšimla, že závisí na Monetově spise, takže jeho terminus post quem je rok 1239/1241; lze odhadovat, že vzniklo mezi lety 1240/1270. Zastupuje literární žánr drobnějších protikacířských sum, z nichž většina byla sestavena z různých zdrojů pro osobní použití toho kterého kazatele či inkvizitora. Tento žánr se zčásti prolíná s žánrem inkvizitorských příruček a s žánrem „sum autorit“. První část tvoří argumenty, které kataři podle autora sumy používali k dokázání, že Bůh Starého zákona a Bůh Nového jsou různí, doplněné o polemikovo vyvrácení. Druhá část jsou doklady, že Bůh Starého a Nového zákona je tentýž. Třetí část tvoří suma autorit.
Krátká suma proti kacířům zařazená do Summa duacensis.[461] Možným autorem je Vít z Orchelles kolem 1230.[462]
Disputatio inter catholicum et paterinum hereticum (Disputace mezi katolíkem a patarínským heretikem)[463].[464] Fiktivní debata katara a katolíka o nejdůležitějších článcích víry, postavená na biblických argumentech. Sepsal ji zřejmě jakýsi laik Jiří[465] (Dondaine dříve mínil, že šlo o dominikána Jiřího z Florencie,[466] ale tuto hypotézu v „Manuel...“ opustil). Dílo lze datovat zhruba do 40. let 13. stol.[467] Nejstarší rukopisy pocházejí zhruba z poloviny 13. stol.[468] Dondainův argument, že vzhledem k narážce na pronásledování už musela fungovat papežská inkvizice, není zcela pevný (téma pronásledované církve je součástí pojetí sebe sama už např. u Ebervinových disidentů), avšak datace 1230/1260 je vzhledem k podobnostem s dalšími polemickými díly (zejm. v žánru a v typizaci katarské nauky – nerozlišování nauky italských katarských církví) z této doby skutečně dost přesvědčivá (D. Z.). Několik pasáží se shoduje s dílem Monety z Cremony (1241). C. Hoécker míní, že Moneta čerpá z Disputatio,[469] ale její argument není až tak průkazný; vztah může být i opačný. P. Jiménezová Sanchezová datuje dílo na konec 12. století (bez uvedení jakýchkoli argumentů),[470] jinde do okolí r. 1210.[471] Soudě podle počtu zachovaných rukopisů (Walter L. Wakefield a Austin P. Evans jich vyčíslili na 28,[472] Carola Hoécker na 50[473]) šlo o mimořádně oblíbené protikacířské dílo.
Las novas del heretje (Novinky o kacířovi).[474] Okcitánská báseň podaná jako diskuse hereziarchy Sicarta z Figueiras a inkvizitora Izarna; Izarn Sicarta nakonec přesvědčí k obrácení. Spadá zčásti do žánru fiktivních disputací, zčásti do žánru protikacířských polemik, ale jak jazykem (okcitánština), tak svou veršovanou formou je neobvyklá. Jistý Sicardus de Figuiers – nepochybně totožný se Sicartem z Figueiras – byl předvolán před inkvizici 3. března 1245,[475] což by se dalo vidět jako terminus post quem (v básni se několikrát naráží na to, že se chystá Sicartovo upálení; dala by se tedy snad datovat do roku 1245/1246). Peter T. Ricketts udává jako terminus post quem rok 1242, protože se ve verších 324-325 naráží na vraždu inkvizitorů v Avignonetu, popřípadě dokonce 1244, pokud So z verše 555 identifikujeme jako hrad So či Son ve Foix.[476]
Ordo processus Narbonensis (Narbonský řád vedení procesu), též známý jako Processus inquisitionis (Řád vedení procesu)[477].[478] Nejstarší dochovaná inkvizitorská příručka, představující jen o málo víc než dotazníky. Dondaine ji připisuje Vilému Rajmundovi a Petru Durantovi, kteří ji měli sepsat někdy mezi lety 1244 a 1254; Dossat a Arnold se přiklánějí k autorství Bernarda z Caux a Jana ze Saint-Pierre a k dataci mezi 1248 a 1249,[479] Duvernoy příručku datuje 1248.[480]
Summa de catharis et leonistis seu pauperibus de Lugduno (Suma o katarech a leonistech čili Lyonských chudých)[481] je dílem Rainera Sacconiho, jenž byl 17 let katarem, ale posléze se navrátil ke katolictví, vstoupil do dominikánského řádu a potíral katarství coby lombardský inkvizitor. Jeho informace jsou mimořádně přesné a spolehlivé. Sám autor uvádí jako datum sepsání rok 1250[482] a není žádný důvod pro zpochybnění tohoto údaje.
Tractatulus de errore leonistarum et rumbariorum qui duraverunt tempore Silvestri et ortlibariorum, katharorum et paterinorum et manicheorum qui adhuc serpunt in Theutonia (Traktátek o bludu leonistů a rumbariů, kteří existovali v dobách Silvestrových, a ortlibariů, katarů, patarínů a manichejců, kteří se dodnes rozlézají po Německu).[483] Pro poznání katarství prakticky bezcenný pramen. V medailonu o katarech užívá (a znepřesňuje) informace Rainera Sacconiho o katarských církvích. Vedle okrajového významu pro studium textové tradice Rainerova díla je dílko zajímavé snad už jen poznámkou, že se kataři „dodnes rozlézají po Německu“ (bylo by ovšem třeba hledat její pramen). Dílo je zapsáno v papírovém kodexu datovaném katalogem[484] do 2. pol. 15. století (terminus post quem knihy je 1465, neboť obsahuje dvě díla z tohoto roku).
Ad extirpanda.[485] Bula Inocence IV., promulgovaná roku 1252 a znovu 1254, která do inkviziční procedury oficiálně zavádí torturu.
Dopis Inocence IV. nařizující spálení Nazariových a Desideriových ostatků.[486] Dopis, kterým papež Inocenc IV. roku 1254 přikázal Raineru Sacconimu exhumovat a spálit ostatky katarského biskupa Nazaria a jeho „staršího syna“ Desideria.
Vita Petra Mučedníka.[487]
Summa contra hereticos (Suma proti kacířům).[488] Suma vznikla po r. 1250 (po díle Rainera Sacconiho). Jde o teologickou polemiku s kacířstvím. Uvádí některé přesné informace o odlišnostech jednotlivých církví.[489] Zmiňuje se o Belesmanzovi.[490] Užívá konkrétní název sekty Bagnolo.[491]
Tractatus de diversis materiis predicabilibus (Pojednání o různých kazatelských tématech).[492] Většinou se uvádí název s predicabilibus,[493] jinde s predicabilis. Sbírka anekdot určená kazatelům, kterou sepsal dominikánský inkvizitor Štěpán Bourbonský mezi lety 1249 a 1261.[494] Sbírka anekdot určená kazatelům, kterou sepsal dominikánský inkvizitor Štěpán Bourbonský mezi lety 1249 a 1261.[495]
Opusculum de hereticis (Dílko o kacířích).[496] Jedno z označení známé kompilace, kterou sepsal tzv. Pasovský anonym, někdy nazývaný též Pseudo-Rainer. Kompilace je rozšířenou verzí sumy Rainera Sacconiho, doplněnou zejména o podrobný materiál o valdenských. Vznikla kolem roku 1260,[497] možná v roce 1266.[498] Jelikož volně mísí učení různých hnutí, je jeho cena pro poznání katarství mizivá.[499]
Tractatus de hereticis (Pojednání o kacířích, dříve jsem užíval název Traktát o kacířích)[500].[501] Pravděpodobným autorem tohoto poměrně rozsáhlého pojednání je inkvizitor Anselm z Alessandrie. Dílo se skládá z vlastního traktátu, Rainerovy sumy a několika dodatků a nesourodých poznámek. Spolehlivý terminus post quem vlastního traktátu je rok 1250.[502] Jeden z dodatků pochází z roku 1266,[503] takže kompilace pochází nejdříve z roku 1266. Za terminus ante quem vlastního Pojednání i celé kompilace lze pokládat rok 1280.[504] Vzhledem k tomu, že se po upálení katarů ze Sirmione (1278) už neobjevují pevněji institucionalizované katarské skupiny a že inkvizice byla v 70. letech 13. století již silná, mám v rámci 1250/1280 za pravděpodobnější rozsah zhruba 1255/1270. Spis zpracovává vznik katarství v Itálii, zaznamenává jména představitelů zdejších katarských církví a podrobně rozebírá katarské půsty a modlitby, obřad křtu vzkládáním rukou, zvyky při jídle aj.
Soupis míst v Horním a Dolním Rakousku, které zasáhlo kacířství.[505]
Summa theologiae.[506] Pasáž o kacířích v Teologické sumě Tomáše Akvinského (1225-1274).
Kázání arcibiskupa Federica Viscontiho o kořenech kacířství.[507] Kázání proslovené někdy během episkopátu Federica Viscontiho (1254-1277) na svátek sv. Dominika v kostele sv. Kateřiny v Pise.[508] Hledá příčinu hereze v lakotě šlechticů, kterým katarské učení umožnilo zabavovat obchodníkům zboží, a ve zvyku volného soužití mužů a žen, jež katarské učení dovolovalo. Z toho prý katarští kazatelé vyšli pro kázání o dvou principech.[509]
Doctrina de modo procedendi contra hereticos (Poučení o způsobu, jak postupovat proti kacířům).[510] Languedocká inkvizitorská příručka. Podle staršího mínění vznikla mezi lety 1278 a 1298,[511] novější klade první redakci do doby krátce po roce 1271, druhou do doby po roce 1278.[512] Příručka čerpá z Ordo processus Narbonensis a rozšiřuje jej.[513]
Summa theologica adversus haereses. Zřejmě nedochované polemické dílo inkvizitora Guida z Vicenzy.[514]
De inquisitione hereticorum (O vyšetřování kacířů).[515] Inkvizitorská příručka přisuzovaná dříve Davidovi z Augsburgu, pocházející patrně z konce 13. století,[516] respektive z 2. poloviny 13. století. Stýká se v ní polemický a inkviziční diskurz.[517] Rozhodně ji napsal inkvizitor.s
Practica inquisitionis heretice pravitatis (Postupy vyšetřování kacířské zvrácenosti).[518] Podrobná inkvizitorská příručka, kterou dominikán Bernard Gui dokončil zřejmě v letech 1323-1324.[519] Obsahuje jednak část věnovanou inkviziční proceduře, jednak popisnou část o katarech, valdenských, „pseudoapoštolech“, beguinech, Židech a čarodějnicích.
De officio inquisitionis contra hereticos.[520]
Constitutiones sacre inquisitionis (Směrnice svaté inkvizice).[521] Anonymní inkvizitorská příručka užívaná vicenzskými inkvizitory. Obsahuje vícero právních dokumentů proti kacířství a směrnic, nikoli systematické poučení o jednotlivých herezích. Pochází ze 14. století, roku 1430 byla nově svázána.[522]
Disputace františkánů s bosenskými pataríny.[523] Disputace františkánů s bosenskými bogomily, zaměřená především na biblickou exegezi.
Hic sunt omnia puncta principalia et auctoritates extracte de Disputatione inter christianum Romanum et patarenum Bosnensem (Zde jsou všechny hlavní body a autority vyňaté z Disputace mezi římským křesťanem a bosenským patarínem).[524] Pramen z 13. století (podle F. Šanjka z doby kolem r. 1250) systematizující učení bosenských „patarínů“ ve formě disputace římského katolíka a kacíře. Naráží na upalování,[525] ale to k dataci příliš nepomůže. Franjo Šanjek spis přisuzuje dominikánskému kazateli a teologovi Pavlu Dalmatskému (cca 1170/1175-1255), profesoru na univerzitě v Bologni, zakladateli prvních dominikánských klášterů v Maďarsku a Chorvatsku a prvnímu inkvizitorovi v Dalmácii a Bosně. Dílo obsahuje vedle klasické věroučné polemiky ve formě fiktivní disputace, složené z biblických citátů, prý také údaj o tom, že bosenští pataríni hledají útočiště u svých lombardských souvěrců.[526]
Výnosy koncilu v Béziers (1299).[527] Výnosy určují, že se exkomunikace mají vyhlašovat v celém Narbonsku, zakazuje kněžím vykonávat nedůstojná povolání (řezník, koželuh apod.) a zejména vyzývá k pozornému postupu proti kacířům, protože z nedávných výpovědí „ubytovávačů kacířů, kteří se obecně nazývají vestiti“ (56v), vyplývá, že se toto již vykořeněné kacířství znovu navrátilo. Následuje výnos proti beghardům, bekyním a radikálním františkánům, kteří v Narbonnsku hlásají konec světa a svádějí lid k nevídaným způsobům pokání.
Isti sunt herrores quos communiter patareni de Bosna credunt et tenent (Toto jsou bludy, kterým všeobecně věří a které zastávají bosenští pataríni).[528] Systematizace článků víry bosenských bogomilů podle Disputatio inter christianum Romanum et patarenum Bosnensem. Katalog zařazuje rukopis do 14. století; dle Jeana Duvernoy je třeba tuto dataci prověřit.[529]
Multorum querela.[530] Bula vydaná Klementem V. na koncilu ve Vienne roku 1311. Tematizuje podobu spolupráce mezi inkvizitorem a biskupem.[531]
Dokumenty k inkvizici v Kremži roku 1315.[532] Záznam o inkvizici vedené Ortolfem Muerringariem, děkanem Kremže, a pasovským kanovníkem Gundakchrem ve spolupráci s dominikány.
Traktát o inkvizici v Kremži roku 1315.[533]
Codex scotorum.[534] Obsahuje krátkou poznámku o bogomilech.
Varia opera contra hereticos, maxime valdenses, patarenos, etc.[535]
De haeretico comburendo (Kacíře upalovat).[536] Výnos z roku 1401.[537]
Dopis Vincence Ferreriho generálovi dominikánů.[538] Dopis ze 17. prosince 1403 odeslaný z Ženevy dominikánským kazatelem Vincencem Ferrerim, který se ve službách (proti)papeže Benedikta XIII. vydal do alpských údolí. Uvádí, že tu našel valdenské a katary v družném obecenství.[539]
Tractatus contra patharenos ad catholice fidei defensionem (Traktát proti patarínům na obranu katolické víry).[540] Polemický traktát z doby kolem r. 1441; systematizuje články víry.
Reprobationes trigintaocto articulorum quos tenent heretici usiti de Maldavis (Vyvrácení třiceti osmi článků, které zastávají husitští kacíři z Moldávie).[541] Dílo Jana z Torquemady. Netýká se bogomilů.
Symbolum pro informatione manichaeorum (Věrovyznání pro poučení manichejců)[542] je polemickým pojednáním, které má za cíl hojnými citacemi z Bible vyvrátit padesát věroučných článků bogomilství. Byla sepsána pro poučení tří bosenských šlechticů, kteří byli jako podezřelí z kacířství posláni do Říma. Bosna patřila v 15. stol. do sféry vlivu Říma, ale její loajalita byla často vrtkavá. Nejmocnější náboženskou institucí tu byla Bosenská církev, o které se diskutuje, zda byla bogomilská, nebo pouze schizmatická. V polovině 15. stol. však nastaly pro Bosnu zlé časy a turecké nebezpečí přimělo krále Štěpána Tomáše ke spektakulárním opatřením, jež měla přesvědčit papeže, že stojí za to pomoci Bosně proti Turkům. Součástí této kampaně bylo i právě zajetí tří vysoce postavených bosenských šlechticů, kteří se odmítli podřídit královskému dekretu a konvertovat ke katolické víře, a jejich transport do Itálie. V rámci snahy obrátit tyto tři šlechtice na katolickou víru sepsal kardinál Jan z Torquemady[543] kolem r. 1460 své dílo Symbolum pro informatione manichaeorum.[544] Dílo se omezuje na obecnosti a čerpá spíše ze starších protikatarských sum. Specifické představy bosenských bogomilů či konkrétní historické údaje neobsahuje, ale je cenné např. pro poznání biblické exegeze polemiků.
Výnosy Guicharda z Pontigny.[545] Výnosy biskupa, který podle hypotézy Michela Rubellina v rámci svých reformních snah podpořil Valdèsovo kázání.
Valdèsovo vyznání víry (professio fidei).[546] Vyznání, které mělo být předneseno Valdèsem patrně na koncilu v Lyonu r. 1180.[547] Čerpá ze Statuta ecclesiae antiqua, které vznikly v Provenci na konci 5. stol.
Zpráva Waltera Mapa v De nugis curialum.[548] Zpráva anglického klerika Waltera Mapa (cca 1135-1210), který měl za úkol v Římě vyslechnout Valdèse a posoudit jeho teologickou způsobilost ke kazatelství. Zpráva se nezmiňuje o Valdèsově odsouzení ve Veroně r. 1184, takže by mohla pocházet z r. 1181/1183. Do oběhu se ale dostala teprve po autorově smrti, kdy anonymní redaktor spojil jeho texty do sbírky De nugis curialum.[549]
Super Apocalypsim (O Zjevení). Komentář Geoffroie z Auxerre z roku 1187.[550] Geoffroi se ve 14. kázání zmiňuje o lyonské církvi a vyčítá jí, že ve svém středu toleruje kacíře, který se na synodu v Lyonu r. 1180 před Geoffroiem samotným, před papežským legátem Jindřichem z Marcy a před lyonským arcibiskupem Guichardem z Pontigny přísežně zřekl bludů; jde nepochybně o Valdèse.
Kronika Anonyma z Laonu.[551] Anonymní dílo redigované patrně nějakým premonstrátem od sv. Marie Laonské, které končí roku 1220 a u let 1173, 1177 a 1178 uvádí velmi konkrétní zmínky o Valdèsovi. Líčení neobsahuje ani jedinou negativní poznámku.[552]
Contra Valdenses (Proti valdenským).[553] Nejstarší dochovaná polemika proti valdenským. Pochází od Bernarda z Fontcaude,[554] prvního premonstrátského opata Fontcaude (poblíž Béziers).[555]
Dopis biskupa Piacenzy o Lyonských chudých.[556] Sepsán kolem r. 1220.[557]
Tractatus de diversis materiis predicabilis (Traktát pro kazatele o různých tématech).[558] Někde se uvádí název s predicabilibus,[559] jinde s predicabilis. Sbírka anekdot určená kazatelům, kterou sepsal dominikánský inkvizitor Štěpán Bourbonský mezi lety 1249 a 1261.[560] Sbírka anekdot určená kazatelům, kterou sepsal lyonský dominikánský inkvizitor Štěpán Bourbonský mezi lety 1249 a 1261.[561]
Proces se stoupenci Vilemíny České.[562]
Summa processus contra Galeatium et Matheum de Vicecomitibus (Souhrn procesu proti Galeazzovi a Matteovi Viscontiům).[563] Obsah: viz Barbara Newman „Heretic Saint...“. Ve věci podpory kacířů, čarodějnictví a prznění jeptišek.
Ad nostrum.[564]
Proces s Prous Bonetou.[565]
Katarských a bogomilských pramenů existovalo daleko více, než se dochovalo.[566] Přesto je třeba mírnit přesvědčení, že pronásledovatelé zničili stovky katarských a bogomilských spisů, a to zejména z těchto důvodů: 1.) misijní technika a duchovní život bogomilství a katarství spočívaly hlavně v kázání, nikoli v sepisování a čtení literárních děl, a kazatelům stačil Nový zákon, do kterého si případně vpisovali glosy; 2.) aby se prameny nedochovaly, nebylo třeba je ničit: stačilo je neopisovat (nebo neopisovat v dostatečném počtu). Několik pramenů se ale přece jen zachovalo.
Niquintova listina.[567] Dokument zachycující katarský sněm, jenž se podle tohoto textu sešel roku 1167 v hradišti Saint-Félix (v jihofrancouzském Lauragais). Skládá se z narativní části o udílení křtu Duchem svatým a biskupských svěcení Niquintou (totožným nepochybně s konstantinopolským bogomilským biskupem Nikétou, jenž je znám z De heresi catharorum a Tractatus de hereticis), z Niquintova kázání o svornosti a jurisdikční nezávislosti církví a z přepracovaného dokumentu o rozhraničení toulouského a carcassonského katarského biskupství. V roce 1999 byla pravost Niquintovy listiny zpochybněna.[568] Podrobný rozbor možnosti padělku[569] spíše ukazuje, že je Listina pravým katarským dokumentem, ač je pravděpodobné, že Niquintovu účast na sněmu nelze vnímat jako historickou a že jde o zakladatelskou legendu.
Interrogatio Iohannis (Otázky Janovy).[570] Původně zřejmě bogomilský apokryf,[571] který se zachoval ve dvou latinských recenzích, vídeňské a carcassonské. Původ vídeňské (v níž chybí konec, ale obsahuje zajímavé glosy na okraji) není znám, carcassonská pochází z archivů carcassonské inkvizice. Text vznikl nejpozději kolem r. 1190.[572] Jan klade Kristu otázky a dává mu tak příležitost k obsáhlému výkladu o pádu Satana, stvoření světa a člověka, sestupu Spasitele a posledním soudu.
Glosy tzv. Srećkovićkova evangelia.[573] Šestnáct glos ze 14. nebo 15. století, dochovaných ve vydání M. Speranského, pořízeném, než se rukopis ztratil. Jejich bogomilský původ je nejistý.
Anonymní pojednání,[574] též Katarský traktát, někdy též Manichejský traktát (Tractatus manicheorum). Umělé, sekundární označení pro katarský teologický traktát, z nějž se zachovaly poměrně rozsáhlé citace v díle Proti manichejcům sepsaném podle Thouzellierové bývalým valdenským Durandem de Osca asi v letech 1223-1224.[575] Samotný katarský text mohl vzniknout mezi lety 1218 a 1222.[576] Pilar Jiménez Sanchez spekuluje o konci 12. století,[577] nepředkládá však žádné pádné argumenty.[578] Ani tradiční argumenty Thouzellierové pro dataci do let 1218-1222 ovšem nejsou vůbec spolehlivé, už vzhledem k tomu, že přisouzení pojednání Durandovi de Osca, které je v této dataci klíčové, bylo zpochybněno.[579] Jakýsi ne až tak nespolehlivý základ datace patrně skýtá skutečnost, že dualismus obsažený v tomto pojednání je zcela jasně „dualismem principů“, navíc hodně filosoficky promyšleným, přičemž dualismus principů se jako skutečná disidentská víra (nikoli už jen protimanichejský stereotyp polemiků) neobjevuje před rokem 1200. Rok 1200 tak lze patrně považovat za terminus post quem pojednání. Jelikož je dílo součástí Liber contra manicheos, je terminus ante quem této polemické zároveň terminem ante quem disidentského pojednání. Pokud jde o původ pojednání, Jacques Chiffoleau míní, že jde o invenci polemika,[580] Chiffoleauova analýza je ale nekonkrétní, nepropracovaná, nezaložená na práci s textem a nepřesvědčivá. Troskotá mimo jiné na velkých stylistických a obsahových rozdílech Katarského traktátu a těch částí polemických textů, které jsou fiktivně vloženy do úst kacířům. Zakládá se navíc na implicitním předpokladu, že kacíři byli jacísi neurčití zpochybňovatelé, kteří přece nemohli psát teologické traktáty.[581] P. Jiménezová Sanchezová s pojednáním pracuje (bez diskuse o Chiffoleauově zpochybnění) jako se skutečným katarským textem.
Liber de duobus principiis (Kniha o dvou principech).[582] Rozsáhlé katarské filosoficko-teologické dílo. Dochovalo se v jediném exempláři; je sdružené do jednoho kodexu s Florentským řádem. Kodex se objevil v 18. stol. v knihovně florentského kláštera sv. Marka; dřívější katalogy se o něm nezmiňují. V současné době je součástí fondu Florentské národní knihovny.[583] Název je původní: incipit díla zní „Incipit Liber de duobus principiis“.[584] Z Knihy o dvou principech se o jejím autorovi dovídáme pramálo. Nicméně srovnání obsahu s naukami, které připisuje Rainer Sacconi Janovi z Lugia, „staršímu synovi“ z církve Desenzana, jasně ukazuje na to, že Liber zachycuje právě filosofii Jana z Lugia, ať už dílo sepsal on sám nebo některý z jeho žáků.[585] Kniha o dvou principech byla zřejmě sepsána někdy ve 30./50. letech 13. století.[586] Terminus post quem kodexu, v němž se Kniha zachovala, je zřejmě rok 1254, který se objevuje v přípisku, jenž byl doplněn po zapsání hlavních částí Knihy. Terminus ante quem kodexu je zřejmě rok 1276, kdy bylo vyvráceno Sirmione.[587]
Lyonský řád.[588] Konvenční označení pro okcitánsky psanou katarskou příručku k provádění rituálů a katechetický text obsažený v rukopise Nového zákona. Rukopis pochází zřejmě z druhé poloviny 13. stol. nebo z počátku 14. století;[589] Michel Roquebert[590] sice míní, že lze písmo datovat do okolí roku 1250, John H. Arnold hovoří (až příliš určitě) o zapsání ve 40. letech 13. století[591] a podobně Pilar Jiménezová Sanchezová má rok 1250 za terminus ante quem,[592] ale tuto paleografickou dataci je třeba bedlivě prověřit. Pravděpodobnější je spíše pozdější datum, a to nejen pro zapsání, ale dokonce i pro redigování tohoto díla. Spis podává podrobné informace o katarských zásadách a o průběhu katarských obřadů servicia, traditio orationis a consolamenta včetně consolamenta nemocných.
Florentský řád.[593] Název pro latinský Konvenční označení pro latinsky psanou katarskou příručku k provádění rituálů a katechetický text zachovaný v jednom rukopise s katarským filosofickým dílem Liber de duobus principiis. Do kodexu byl zapsán pravděpodobně mezi lety 1254 a 1276, téměř jistě mezi lety 1250 a 1280.[594] Datace vzniku samotného spisu bývá kladena do let 1235-1240.[595]
Terminologická poznámka. V cizojazyčné literatuře se tyto prameny nazývají Lyonský a Florentský rituál. V češtině ale slovo „obřad“ či „rituál“ text při obřadu užívaný neoznačuje (mimo velmi specializovaný jazyk, kde jde o překlad rituale, tj. typu liturgické knihy) a český jazyk také nemá pro tento žánr speciální slovo typu „obrednik“. Proto jsem dříve užíval sousloví „obřadní spis“. Roku 2014 jsem se přiklonil k označení „řád“ (podle starokřesťanských církevních řádů).
Dublinský spis (Pojednání o Boží církvi a Komentář k otčenáši).[596] Dublinský spis se někdy kvůli podobnosti s výkladovou částí Lyonského a Florentského řádu nazývá také Dublinský řád. Skládá se ze čtyř oddílů: pojednání o Boží církvi s argumentací, proč je Boží ta katarská a ne ta římská, podrobného výkladu modlitby Otče náš, dalšího, ale velmi krátkého textu o Boží církvi a konečně tabulky, na který den připadají velikonoce, pro léta 1376-1400.[597] Datum 1376 očividně tvoří terminus ante quem rukopisu. Rukopis přechovávali valdenští, od nichž se v 17. stol. dostal přes další osoby k irskému arcibiskupu Jamesi Ussherovi (1581-1656).[598] Katarský původ je ale v podstatě nepochybný. Text je značně netypický; jde o poměrně komplexní dílo s propracovanou teologií. Podává hierarchický obraz entit od nejvyšších („lásek“) až po nejnižší („těla“).
Řád křesťana Radoslava.[599] Tento církevněslovanský pramen pochází z počátku[600] nebo z poloviny 15. století;[601] rukopis patrně vznikl za vlády Štěpána Tomáše Bosenského (1443-1461).[602] Jde o krátký liturgický text[603] obsahující Otčenáš, slova „chvalme Otce i Syna i Ducha svatého“, formuli analogickou ke katarské modlitbě Benedicite, responsum „je to důstojné a spravedlivé“ a prolog Janova evangelia.[604] Řád v kodexu následuje za Zjevením Janovým, které zabírá fol. 1-56.[605] Někdy se jako odlišnost oproti západním řádům uvádí citace Tt 2,12-13 napsaná hlaholicí, avšak ta je od vlastního textu velmi zřetelně graficky oddělena a nelze předpokládat, že k němu patří (následuje navíc až za kolofonem). Radoslav text opsal pro „křesťana Gojsaka za časů krále Štěpána Tomáše a děda Ratka“ a omluvil se za případné chyby; jiná ruka doplnila latinský překlad těchto slov.[606] Sled modliteb a formulí takřka přesně odpovídá textu, jejž Lyonský řád předepisuje pro obřady servicia, consolamenta a consolamenta umírajících.
Řád pana Rastudije.[607]
Kázání k prospěchu duše.[608] Kázání na Otčenáš, kde se kritizuje zkaženost církve a kde se uvádí, že Antikrist vstoupil do Božího chrámu. Anisava Miltenova[609] spojuje tento text (jehož dataci neuvádí) – stejně jako jeho vydavatel – s bogomily, to však spočívá na dohadu. Nezdá se, že bychom mohli autora řadit mezi bogomily.
Inkviziční akta dlouho představovala poměrně opomíjený pramen. Některé zásadní inkviziční záznamy byly vydány až poměrně nedávno. Vydání některých z nich, pořízená Jeanem Duvernoyem, jsou dostupná pouze na internetu. Některé inkviziční materiály týkající se katarů dosud nejsou ani vydána, natožpak uspokojivě. Následující výčet není úplný.[610]
K italskému katarství se dochovalo nesrovnatelně méně inkvizičních záznamů k jihofrancouzskému. O ničem tak obsažném jako inkviziční registry Jakuba Fourniera či Bernarda z Caux se nedá mluvit; vlastně se tu ani neprováděly rozsáhlé a systematické výslechy obyvatelstva celých oblastí.[611]
Akta florentských případů z let 1244-1245.[612] Zlomky dokumentující inkviziční vyšetřování ve Florencii a okolí mezi lety 1244 a 1245. Dochovalo se jedenáct výpovědí, shrnutí dalších dvaceti a několik rozsudků.[613]
Pozdější florentské případy.[614] Rozptýlené prameny o pozdějším inkvizičním vyšetřování ve Florencii.
Zlomky akt ferrarské inkvizice.[615]
Vyšetřování kacířů v Lombardii (Collectoria 133).[616]
Liber sententiarum hereticorum comunis Urbisveteris (Kniha rozsudků nad kacíři ve městě Orvietě).[617] Rozsudky vynesené orvietskou inkvizicí roku 1268 nad obyvateli podezřelými z hereze. Soudě podle poznámek na okraji dochovaný opis patrně pořídila a uchovávala městská vláda kvůli přehledu o majetku, který byl zabaven kacířům a připadl obci.[618]
Dokumenty týkající se Bruna degli Uberti z Florencie a konfiskace jeho majetku.[619] Dokumenty z r. 1285-1287.
Svazek Armanna řečeného Pungilupa.[620] Soubor textů, který na konci 15. nebo na začátku 16. století z archivních dokumentů sestavil a zařadil do svého díla Dějiny Ferrary (Historiae Ferrariae)[621] ferrarský vzdělanec, humanista, astrolog a hodnostář na dvoře rodu d’Este, Pellegrino Prisciani, který byl od roku 1488 knihovníkem a archivářem tohoto rodu a zastával různé politické funkce. Obsahuje následující části: (1) inkviziční obžalovací spis proti Pungilupovi, sestavený ferrarskou inkvizicí mezi lety 1288 a 1301[622] na základě výpovědí celkem čtyřiceti tří svědků jako podklad pro posouzení případu radou odborníků (consilium sapientum): jde pouze o vybrané výpovědi, které jsou zkráceny a roztříděny pod čtrnáct[623] rubrik představujících články obžaloby;[624] (2) dva notářské záznamy z roku 1300 týkající se záměru obhajoby Armanna zástupcem ferrarských kanovníků u papežské kurie; (3) notářské záznamy svědectví o Armannových zázracích, převážně u jeho hrobky ve ferrarské katedrále, které shromáždili kanovníci ferrarské katedrály, kde bylo Armannovo tělo uloženo; (4) notářské záznamy výpovědí sedmi kněží, kteří ve snaze hájit Armannovu ortodoxii oficiálně prohlašují, že chodil ke zpovědi a přijímání, choval se velmi křesťansky a ctil kněze; (5) dopis Bonifáce VIII. inkvizitorovi Guidovi z Vicenzy, který mu ukládá svobodně rozhodnout o osudu Pungilupa; (6) papežův dopis boloňskému biskupu Janovi a Rambertovi OFP, který jim ukládá se o případu poradit; (7) rozsudek Guida z Vicenzy z 22. 3. 1301, který Armanna prohlašuje za nekajícího kacíře; a konečně (8) příkaz k vykonání tohoto rozsudku do 3 dnů z 23. 3. 1301.[625] K vykonání rozsudku posléze došlo, jak dosvědčují ferrarské kroniky.
Zlomek z procesu Armanna řečeného Pungilupa.[626] Pergamenový list vzniklý mezi lety 1288[627] a 1301,[628] pocházející z inkvizičního archivu ve Ferraře, obsahující výtah z 10 výpovědí v Pungilupově inkvizičním procesu. Původní rozsah „registru“ Bascapè přesvědčivě odhaduje na asi 5-6 listů. Nejde o notářské záznamy výpovědí, nýbrž již o dokument směřující k vytvoření obžalovacího libellu. Inkvizitoři zde již materiál třídí: číslují svědky, mají písmena rubrik různých provinění a výpovědi zkracují, případně i spojují.[629]
Liber secundus, B, continet acta inquisitorum ab anno 1329 usque ad annum domini 1382.[630] Inkviziční registr, patrně nevydaný, obsahuje záznamy z let 1329-1382.
Acta Sancti Officii Bononie ab anno 1291 usque ad annum 1310 (Akta Svatého oficia v Boloni od roku 1291 do roku 1310)[631].[632] Registr vyšetřování, která vedl inkvizitor Guido z Vicenzy v Lombardii, Janovské marce a Boloni. Název je dobový.
Akta procesu v Giaveno před inkvizitorem Albertem de Castellario (1335).[633]
Akta procesu v údolích Lanzo před inkvizitorem Tommasem di Casasco (1373).[634] 17. květen - 11. červen 1373.
Processus contra Valdenses, Pauperes quos dixere de Lugduno aliosque hereticos Fraticellosque per Fratrem Antonium de Septo de Savilliano, ordinis Predicatorum, inquisitorem heretice pravitatis in Lombardia Superiori et Marchia Ianuensi, potissimum Pinarolii facti anno MCCCLXXXVII et MCCCLXXXVIII..., nec non per fratrem Thomam de Casasco, ordinis Predicatorum, inquisitorem similiter in Lombardia Superiori et Marchia Ianuensi, habiti precipue Lancei in diocesi quoque Taurinensi ab anno MCCCLXXIII ad annum MCCCLXXXVIII.[635]
Liber actionum plurium inquisitorum incipiendo ab anno 1387 usque 1392.[636]
Summarium Dialogi contra manicheos in Bosna Iacobi de Marchia.[637] Shrnutí protikacířského pojednání Jakuba z Marky pocházející z roku 1697.[638]
Výslech Bernarda-Otha z Niortu a jeho příbuzných.[640] Výslech uskutečněný počátkem roku 1234.
Rozsudky Viléma Arnolda a Štěpána ze Saint-Thibéry (1235-1241).[641] Z oblasti Toulouse a Lauragais.
Penitenciae fratris Petri Sellani (Kajícnický registr Petra Sellana, 1241-1242).[642] Registr jednoho z prvních languedockých inkvizitorů, někdejšího druha sv. Dominika, Petra Sellana. Záznamy z oblasti západního Quercy.
Registr Ferrera,[643] Viléma Rajmunda, Ponse Garyho a Petra Duranda (1243-1244), zvaný též Registr FFF carcassonské inkvizice.[644] Velmi rozsáhlý dokument. Týká se Montséguru, Lauragais, Cabardès, východního Quercy, Sabartès a Španělska. Obsahuje například životní příběh katarky Arnoldy z Lamothe.
Potvrzení výpovědí před Ferrerem a Ponsem Garym (1243).[645]
Rozsudky Ferrera a Viléma Rajmunda (1244).[646]
Registr Bernarda z Caux a Jana ze Saint-Pierre (1243-1247).[647]
Confessiones de Vo libro Lauraguesii fratris Bernardi de Cautio (1245-1246, 1253).[648] Registr Bernarda z Caux a Jana ze Saint-Pierre. Obsahuje 5518 výpovědí.[649] Z let 1245-1246 pochází většina výpovědí, z roku 1253 jen pět výpovědí před biskupskými inkvizitory.[650] Dochovaný opis pochází zřejmě z doby kolem r. 1260.[651]
Registr Bernarda z Caux a Jana ze Saint-Pierre (1246-1247), zvaný též Registr HHH carcassonské inkvizice.[652] Zlomek většího registru. Protokoly jsou poměrně strohé a neobsahují mnoho podrobností např. o věrouce; spíš jde o seznamy, s kterým katarem se vyslýchaný setkal, kdo tam byl přítomen atd. Jde nicméně o velmi cenný pramen k pochopení vztahu katarství a drobné šlechty a umožňuje vysledovat katarské rodiny. Zajímavé je, že se na černé listině počátkem 14. století objeví znovu hodně z těchto katarských rodin.
Rozsudky Bernarda z Caux a Jana ze Saint-Pierre (1244-1248).[653]
Registr notáře (greffiera) carcassonské inkvizice (1250-1258).[654]
Registr obrácených katarů (1254-1256).[655] Dochované zlomky tohoto registru podávají zajímavé zprávy o katarských dobrých křesťanech a křesťankách a jejich působení a ozvučnosti, zejména mezi šlechtici. Pramen obsahuje četná jména katarských věřících a umožňuje rekonstruovat některé katarské rodiny a pohyb katarských skupinek, např. v Quercy.
Jiný registr obrácených katarů (kolem 1266-1270).[656] Zlomek.
Jiný zlomek registru obrácených katarů (inveni)?[657] Výpověď obráceného Viléma Furnerii z Toulouse roku 1256 se standardním obsahem (jezení s kacíři, naslouchání jejich napomenutím apod.). Totožnost s rukopisem Carcassonne, Bibliothèque municipale, ms. Mb 161, fol. 1r-2v a s rukopisem Archives départementales de la Haute-Garonne, ms. 202 byla vyloučena konfrontací s edicemi. Totožnost s rukopisem Archives départementales de la Haute-Garonne, ms. 124 byla zpochybněna konfrontací se soupisem vypovídajících v rukopise 124 – žádný Vilém Furnerii se v tomto soupise nevyskytuje (nicméně tři tečky naznačují jeho neúplnost).[658]
Registr toulouské inkvizice (1273-1282)[659].[660] Registr Ponse z Parnaku, Ranulfa z Plassaku[661] a dalších inkvizitorů.
Potvrzení majetkových poměrů potomků toulouských katarů (1279).[662]
Registr Jana Galanda a Viléma ze Saint-Seine (1283-1289).[663] Julien Roche předložil v návaznosti na Jeana Duvernoye podrobný rozbor, podle kterého má část výpovědí v tomto registru Jana Galanda silně manipulativní povahu a registr byl v dochované podobě redigován až v letech 1303-1304, popřípadě 1306-1316, a to ve specifickém politickém kontextu. Podle Roche v něm však nelze vidět ani vyslovený padělek.[664]
Registr Jana Galanda a Bernarda z Castanetu (1286-1287).[665]
Záznamy rychtářského dvora v Millau o pohybech faidits.[666]
Registr Mikuláše z Abbeville, Bertranda z Clermontu a Bernarda z Castanetu (1299-1300).[667] Vztahuje se k Albijsku.
Výslech Benedikta Molineri z Cordes Falconem ze Saint-George, před inkvizitorem Albi (1301 a 1306).[668]
Registr Geoffroie z Ablis (1308-1309).[669] Výpovědi, které vyslechl carcassonský inkvizitor Geoffroi z Ablis mezi květnem 1308 a zářím 1309.
Liber sententiarum (Rozsudky Bernarda Guie, 1308-1323)[670].[671] Rozsáhlá kniha rozsudků (jde o nejrozsáhlejší knihu inkvizičních rozsudků, která se ze středověku zachovala).[672] Biget ji charakterizuje jako knihu zápisů ze sermones generales.[673]
Proces Bernarda z Castanetu, biskupa Albi.[674] Proces z r. 1307.
Processus Bernardi Delitiosi (Proces Bernarda Délicieuxe).[675]
Registr Jakuba Fourniera.[676] Registr případů, které vedl v letech 1318-1325 Jakub Fournier, biskup v Pamiers a posléze papež (Benedikt XII.). Podrobné výslechy katarů i nekatarů. Důležitý pramen nejen pro poznání katarství, ale i pro poznání lidové kultury středověku[677] (hlavní zdroj slavné knihy Emmanuela Le Roy Ladurieho Montaillou: Village occitan).[678] Obsahuje zejména svědectví o setkáních s dobrými křesťany, o přijetích consolamenta na smrtelné posteli, o posílání jídla katarům apod. Podává cenný průhled do činnosti posledních okcitánských katarů a do jejich ozvučnosti u venkovského obyvatelstva. Zaznamenává výpovědi velmi podrobně, nepídí se jen po jménech.
Zlomek rozsudků a kázání Jakuba Fourniera (1321).[679] Zlomek, který byl použit pro vyhotovení vazby jiné knihy. Obsahuje několik rozsudků nad osobami známými z Fournierova registru.
Registr DDD carcassonské inkvizice (1325-1327).[680] Archiv carcassonských inkvizičních procesů z let 1325-1327.
Registr GGG carcassonské inkvizice (1328-1329).[681]
Inventář z archivů carcassonské inkvizice.[682]
Vřele doporučuji stránky předního badatele a zřejmě největšího soudobého znalce inkvizičních akt o okcitánském katarství, Jeana Duvernoy: http://jean.duvernoy.free.fr/text/listetexte.htm. Zde čtenář najde vydání četných inkvizičních záznamů, z nichž některé dosud ani nebyly publikovány knižně (nebo jsou na internetu opravené, nejkvalitnější verze, jak uvádí na stránkách Jean Duvernoy).
Na těchto stránkách jsou dostupná corrigenda edic (velmi výběrová), zejména právě elektronických přepisů Jeana Duvernoye.
Pověření Lapa degli Adimari správcem komuny pro prodej majetku konfiskovaného patarínům a dalším kacířům.[683]
Upomínka světským autoritám, že musejí konfiskovaný majetek prodat.[684]
Darovací listina, kterou Na Cavaers převádí La Mote v Prouille na prouilleský klášter.[685]
Existuje několik biblí, které jsou s jistotou či možná katarské či bogomilské. Pozná se to vlastně jen tam, kde dané bible obsahují nějaké dílo či glosy pocházející z prostředí disidence.
Latinský Nový zákon obsahující rukopis Otázek Jana Evangelisty.[686] Rukopis z 13. století. Obsahuje všechny novozákonní knihy a oproti nim navíc zařazuje epištolu Laodikejským (což bylo ovšem ve středověku běžné i u katolíků). Na konci rukopisu je zařazen apokryf Interrogatio Iohannis. Biblické knihy jsou v rukopise seřazeny následovně: Mt, Mk, L, J, Sk, Jk, 1P, 2P, 1J, 2J, 3J, Ju, Zj, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, Fp, 1Te, 2Te, 1Tm, 2Tm, Laod, Tt, Fm, Žd.[687]
Okcitánský překlad Nového zákona.[688] Překlad pořízený podle latinského textu ve 13. století nebo na počátku 14. století (z konce 13. či počátku 14. stol. kodex pochází). Za biblické knihy je vepsán Lyonský řád. Kodex obsahuje všechny novozákonní knihy a epištolu Laodikejským, v tomto pořadí: Mt, Mk, L, J, Sk, Zj, Jk, 1P, 2P, 1J, 2J, 3J, Ju, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, Fp, 1Te, 2Te, Ko, Laod, 1Tm, 2Tm, Tt, Fm, Žd.[689]
Kodex křesťana Hvala.[690] Kodex zhotovil roku 1404 křesťan Hval pro vojvodu Hrvoje Vukčiće, vévodu Splitu.[691] Obsahuje tyto spisy: dopis Eusebia z Kaisareje, Mt, Mk, L, J, Zj, desatero, tři apokryfy o apoštolu Pavlovi (jaké?), Sk, Jk, 1P, 2P, 1J, 2J, 3J, Ju, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, Fp, Ko, 1Te, 2Te, Žd, 1Tm, 2Tm, Tt, Fm, sto padesát žalmů, 151. žalm a Mariin chvalozpěv.[692] Uvádějí se ještě hagiografické spisy, Solovjev se o nich však nezmiňuje;[693] píše jen o vyobrazeních světců. Není jasné, zda lze tuto sbírku skutečně spojovat s bogomilstvím;[694] spíše nikoliv.
Batalův evangeliář.[695] Bosenský evangeliář spojovaný někdy s bogomily.
Zmínka o Desideriovi u Tomáše Akvinského.[696]
Zmínka o Petru Gallovi u Alberta Velikého.[697]
Příkaz Inocence IV. spálit ostatky Nazaria a Desideria.[698]
Tento oddíl se zaměří jiným směrem než zbytek dokumentu – na samotné kodexy obsahující texty ke středověkým disidencím. Takovéto seskupení odhaluje nové souvislosti, které staršímu bádání často unikaly, a obrací pozornost k podmínkám produkce pramenů a k jejich rukopisné tradici.
Kodex obsahuje akta arraského synodu roku 1025, dopis Gerarda z Cambrai Rogerovi z Châlons-sur-Marne, Vita hereticorum quam patefecit Bonacursus (tj. Manifestatio heresis catharorum) a několik libellů proti jednotlivým herezím, o nichž se zmiňuje bula Ad abolendam: Adversus hereticos qui catari vocantur, Adversus hereticos qui passagii nuncupantur a Adversus arnaldistas.[699] Rukopisu se věnuje vedle Brunna a Montanariho též M. Zernerová.[700]
Viz příslušnou kapitolu v bibliografii.
Albertus contra kataros. V katalogu kláštera v Heiligenkreuz z roku 1374 je zmíněn jako samostatná knihovní jednotka text Albertus contra kataros.[701] Pokud nejde o část z teologické sumy Alberta Velikého, kde se katarům věnuje (jaký má pasáž rozsah?), tak by mohlo jít o neznámý polemický pramen. Za tím ovšem následuje „Tomáš o Písni písní“, což bude Tomáš Akvinský, což by mírně napovídalo identifikaci s Albertem Velikým a pasážemi jeho sumy. Na tuto zmínku upozornila Ylva Hagmanová. Je třeba zjistit další osudy fondu kláštera v Heiligenkreuz a případnou existenci rukopisu dodnes.
Další bibliografické údaje odkazující na edice pramenů, překlady i sekundární literaturu obsahuje stránka Bibliografie pod příslušnou kapitolou (Hereze..., podkapitoly Bogomilství a Katarství).
Je dobré psát v latinském textu, a tedy i v latinských názvech děl, slova jako Manichei, Cathari, Patareni aj. s velkým, či s malým písmenem? A. Dondaine píše důsledně Liber contra manichaeos, patareni, cathari atd. Tento systém se většinou dodržuje i zde (ač např. Thouzellier, další významná editorka, volí velká písmena). Nicméně v případě odvozeniny od místního jména, která ještě nebyla pociťována jako jméno obecné, je tu ponecháno písmeno velké (Albigenses, Lugdunenses).
Publikování této verze: 18. 7. 2014 22:58
Sepsání: 2002-2006, průběžně doplňováno
Poslední celková revize: jaro 2003
Počet normostran (v přepočtu): 177
Počet slov: 15590
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/prameny.htm
[1] Cennou pomůckou je (pokud jde o západoevropské spisy k herezím 11.-13. stol.) přehled polemických pramenů v knize W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies of the High Middle Ages: Selected Sources Translated and Annotated, New York – London 21991, 633-638 (netýká se jen katarů). Důležitým seznámením s rukopisy různých kompilací, jež sloužily jako inkvizitorské příručky, je studie: Antoine Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)“, Archivum Fratrum Praedicatorum 17, 1947, 85-194 (obsahuje soupisy, co přesně který kodex obsahuje).
[2] Rukopis: Dijon, Bibliothèque municipale, ms. 582, fol. 2v-57v (1170/1200, dle paleografické a kodikologické analýzy; G. Lobrichon, „Arras...“, 70-71; následuje Bonacursovo Manifestatio a tři drobná pojednání – proti katarům, proti passagiům a proti arnoldistům). Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CXLII, col. 1271-1312 (žádnou novější edici Lobrichon ani Lauwers necituje).
[3] G. Lobrichon, „Arras...“, 74.
[4] G. Lobrichon, „Arras...“, 74.
[5] Edice: O. Holder-Egger (ed.), Monumenta Germaniae historica: Scriptores XXXVIII, 63 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 317).
[6] Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores V, 130 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 317).
[7] Edice: Monumenta Germaniae historica: Libelli de Lite I, 378 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 317).
[8] Edice: S. Muller – A. C. Bouman, Oorkondenboek van het Sticht Utrecht tot 1301, Utrecht 1920, 260-263 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 61, pozn. 85).
[9] Edice: James V. Fearns (ed.), Petri Venerabilis Contra Petrobrusianos hereticos, (Corpus Christianorum Continuatio Mediaevalis, 10), Turnhout: Brepols 1968.
[10] Rukopis: Nice, Bibliothèque municipale, ms. 3, fol. 136v-143v (M. Zerner, Inventer..., 121). M. Zernerová odmítá totožnost tohoto díla s Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 3371, fol. 1r-4r, a poukazuje na jejich zásadní rozdíly, považuje pařížský rukopis jen za inspirovaný dílem Contra Henricum (M. Zerner, Inventer..., 122-137); to stejné bude jistě platit pro Madrid, Biblioteca nacional, ms. 6911 (Opusculum contra hereticos et eorum errores). Edice: dosud neexistuje. Studie: Monique Zerner, „Au temps de l’appel aux armes contre les hérétiques: Du ‚Contra Henricum‘ du moine Guillaume aux ‚Contra hereticos‘“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’Études Médiévales 1998, 119-156.
[11] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272.
[12] Raoul Manselli, „Una designazione dell’eresia catara: ‚arriana heresis‘“, in: Raoul Manselli, Il secolo XII: Religione popolare ed eresia, Roma: Jouvence 31995, 277-286: 280.
[13] Faksimile: P. C. Boeren – G. W. A. Panhuysen (eds.), Annales Rodenses: Facsimile-uitgave, Assen: Van Gorcum 1968. Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVI, 711 (M. Lauwers, La mémoire des ancêtres..., 237 i Brunn). Přepsáno v U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 115, pozn. 29; http://www.kgv.nl/wiki/index.php/Annales_Rodenses_1123_LT.
[14] Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia LatinaCLXXXII, Parisiis: Garnier – J.-P. Migne 1879, col. 434 (epistola 241; M. Zerner, Inventer..., 124).
[15] Edice: C. Zey (ed.), Monumenta Germaniae Historica: Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum LXVII, Hannover 1994, 174-220.
[16] Alexander Patschovsky, „Heresy and Society: On the Political Function of Heresy in the Medieval World“, in: Caterina Bruschi – Peter Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy, York: York Medieval Press 2003, 27.
[17] Edice: A. Cutolo (ed.), in: Ludovico Antonio Muratori, Rerum italicarum scriptores IV/2, Città di Castello etc., 85-123.
[18] Studie: Raoul Manselli, „Ugo arcivescovo di Rouen e gli eretici di Nantes“, Bullettino dell’Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 67, 1955, 235-244.
[19] Rukopis: Glasgow, University Library, Hunter, no V.6.4 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares..., 389).
[20] Edice: I. Dujčev, „L’epistola sui Bogomili del patriarca constantinopolitano Teofilatto“, in: Mélanges d’Eugène Tisserant II (Studi e Testi 232), Vaticano 1964, 88-91 (63-91); takto (s výjimkou d’Eugène: píší Mélanges E. Tisserant) J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 307, s několika rozdíly Z. Hauptová, Zlatý věk bulharského písemnictví. Starší edice: K. M. Petrovskij, Piśmo patriarcha konstantinopoľskago Feofilakta carju Bolgarii Petru, Petrohrad 1914 (tak Hauptová). Odkaz na starší edici uvádí též Puech – Vaillant, 133, pozn. 1. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 98-102. Bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 41-44.
[21] Heresis 17, 104 odkazuje na Codex Patmensis 706, který obsahuje dva dopisy Romana Lakapena tvořící spolu pojednání zvané „Dopis v lidové řeči těm, kdo napsali z Bulharska, aby se zeptali, zda je tělo Páně neporušitelné či porušitelné“. Soudě podle 1) skutečnosti, že dopis nediskutuje o tématu, které se avizuje v tomto nadpisu, a 2) toho, že překlad v J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 98-102 tento titul neobsahuje, to asi není tentýž dopis jako ten o bogomilech. Jde však o další doklad toho, že v byzantsko-bulharských vztazích za Theofylakta Lakapena probíhala jistá diskuse o kacířství.
[22]Poznámka k názvu: často se uvádí Řeč proti bogomilům (tak i Zoe Hauptová v českém překladu) či Řeč proti bogomilství; to je oprávněné vzhledem k pozdějšímu užívání Kosmova díla těmi, kdo již užívali termín bogomilové. Sám Kosma ale zná toliko Bogomila, jeho souvěrce nazývá prostě heretiky. Proto je zřejmě vhodnější užívat názvu Řeč proti Bogomilově herezi. V rukopisech má dílo více označení; Begunov přijal zejména to, které zní Besěda na novojavivštuju sę eres Bogumilu (viz např. J. K. Begunov, Kozma Prezviter..., 195). Poznámka k podobě autorova jména: pokud chceme zachovat staroslověnský tvar jména, tak je pravopis „Kozma“, pokud chceme jméno počeštit, tak „Kosma“.
[23] Edice: Jurij Konstantinovič Begunov, Kozma Presviter v slavjanskich literaturach, Izdatelstvo Bolgarskoj akademii nauk, Sofija 1973, 297-392, edice ukázek z kompilací, které z Kosmy čerpají, 393-480; doprovodný text je rusky, nikoli bulharsky. Edice jednoho neúplného rukopisu: Dimitrije Bogdanović, „Srpska prerada Kozmine Besede u Zborniku popa Dragolja“, Balkanika 7, 1976, 79-89 (61-90); v résumé s. 90 uvádí, že Begunov „zachoval všechny staré chyby a nové udělal“, což bude zřejmě přehnané; každopádně vnějším vzhledem Begunovova edice působí jako mimořádně pečlivá. Částečný český překlad (asi tři čtvrtiny textu): Zoe Hauptová (trans.), „Řeč nehodného presbytera Kozmy proti nově vzniklému kacířství bogomilů“, in: Zoe Hauptová – Věnceslava Bechyňová (trans.), Zlatý věk bulharského písemnictví: Výbor textů od X. do počátku XV. století, Praha: Vyšehrad 1982, 156-201. Částečný anglický překlad (podle francouzského překladu, zkontrolovaný podle Begunovovy edice Yurim Stoyanovem): J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 114-134 (pozn.: na s. 115 této knihy se mylně uvádí, že neexistuje žádný překlad podle Begunovovy nové edice; ve skutečnosti český byl pořízen podle ní, ale nelze se divit, že o tom autoři nevědí); jiný částečný anglický překlad: Spinka, History of Christianity in the Balcans, Chicago 1933 (D. Angelov, Les Balkans...; jedná se o překlad ze staroslověnského originálu?). Francouzský překlad: H.-C. Puech – A. Vaillant, Le traité contre les Bogomiles de Cosmas le Prêtre. Traduction et étude, Paris 1945. Starší částečný anglický překlad: Sharenkoff, A Study of Manicheism in Bulgaria, New York 1927, 66-78, což zahrnul do své čítanky E. Peters, Heresy and Authority in Medieval Europe. Documents in Translation, London 1980, 108-117. Latinský překlad: J. M. Gagov, Theologia antibogomilistica Cosmae Presbyteri Bulgari (Saec. X), Roma 1942, 47-124. Novořecký překlad několika úryvků: G. B. Túlia, Hé Ekklésia tés Búlgarias kata ton mesaióna (Bogomiloi – Kosmas), Athénai 1957, 53-57.
[24] J. K. Begunov, Kozma Prezviter..., 221.
[25] M. Loos, Dualist Heresy in the Middle Ages, Praha 1974, 50.
[26] M. Loos, Dualist Heresy in the Middle Ages..., 62, pozn. 3.
[27] Rukopis: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. hist. gr. 73 (J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 134, bez udání folií). Edice a francouzský překlad: Jean Gouillard (ed.), „Le Synodikon de l’orthodoxie: Édition et commentaire“, Travaux et mémoires 2, 1967, 1-316. Anglický překlad částí o bogomilech: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 134-139.
[28] Rukopisy: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. theol. gr. 307, fol. 1r-21r (14. stol.); Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. theol. gr. 193, fol. 186v-209r (14. stol.); Cod. Graec. 3 universitatis Rheno-Traiectinae, fol. 76r-79v (zlomek, 13. stol.); Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. theol. gr. 306, fol. 35v-37r (zlomek, 14. stol.; odkazy G. Ficker, Die Phundagiagiten..., 2). Edice: Gerhard Ficker (ed.), Die Phundagiagiten: Ein Beitrag zur Ketzergeschichte des byzantinischen Mittelalters, Leipzig: Barth 1908, 1-86; kratší recenze Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Graeca CXXXI, Paris 1864, col. 48-57. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 142-164. Bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 47-63. Poznámka k názvu: samotný pramen se podává jako „epistolé“, viz Epistula invectiva, G. Ficker (ed.), Die Phundagiagiten..., 3.
[29] Euthymios vzpomíná, že byl s matkou – patrně jako dítě – u toho, jak za vlády Basileia a Konstantina Porfyrogennétů soudil „blahé paměti pan Rómanos Argyropólos“ kacíře Jana Curillu, viz Epistula invectiva, Gerhard Ficker (ed.), Die Phundagiagiten: Ein Beitrag zur Ketzergeschichte des byzantinischen Mittelalters, Leipzig: Barth 1908, 66-67; Rómanos zemřel roku 1034 (Jean Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, Toulouse: Privat 1979, 31). Ylva Hagman, „Le rite d’initiation chrétienne chez les cathares et les bogomiles“, Heresis 1993, č. 20, 14 klade vznik mezi léta 970 a 1050, je ale zcela zbytečné rozsah natolik rozšiřovat; terminus post quem je 1034.
[30] Christine Thouzellier, Rituel cathare: Introduction, texte critique, traduction et notes, Paris 1977, 183.
[31] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 237.
[32] Edice: J. Gouillard, „Une source grecque du synodik de Boril“, Travaux et Mémoires 4, 1970, 361-374 (zřejmě rozsah celého příspěvku). Anglický překlad úryvku: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 165-166.
[33] Rukopis: Cod. Gr. universitatis Rheno-Traiectinae (7 antea 279 l), fol. 80r-96v (viz G. Ficker, Die Phundagiagiten..., 89, 110). Edice: Gerhard Ficker, Die Phundagiagiten: Ein Beitrag zur Ketzergeschichte des byzantinischen Mittelalters, Leipzig: Barth 1908, 89-111.
[34] Srov. Hisatsugu Kusabu, „The Byzantine View of the Bogomils: A Heresiological Approach“, http://www.byzantinecongress.org.uk/paper/I/I.8_Kusabu.pdf, [11. 11. 2008], 11 (výše na této straně je zmatečná informace naznačující opačný vztah, ale dole pak jasné vyjádření, že Kusabu přijímá tento tradiční vztah, kde je Narratio dřívější a je zdrojem kapitoly v Panoplia.
[35] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 248.
[36] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologiae cursus completus: Patrologia Graeca CXXX, Parisiis: J.-P. Migne 1865, část o bogomilství col. 1289-1332 (s latinským překladem). Částečný anglický překlad oddílu o bogomilech: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 180-207. Částečný bulharský překlad oddílu o bogomilech: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 74-86. E. Bozóky, Le livre secret des Cathares..., 98 odkazuje ještě na jinou edici: Euthymios Zigabenos, Narratio de haeresi Bogomilorum, ed. D. J. C. L. Gieseler, Göttingen 1842. Název Panoplia dogmatiké (v tomto sledu) upřednostňuje Říčan, Loos užívá jak tuto podobu řeckou, tak i podobu latinizovanou (Panoplia dogmatica).
[37] Často jen zkráceně Zigabénos; právě takto krátí i Alexiada.
[38] Anna Komnena, Paměti byzantské princezny, trad. R. Dostálová, Odeon, Praha 1996, 480.
[39] B. Primov, Les Bougres, Paris 1975, 164; D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 73; R. Říčan – A. Molnár, Dvanáct století církevních dějin, Praha 1989, 478, avšak aniž by uváděli pro tuto dataci nějaké argumenty. V Alexiadě Anna datum vynechala a uvedla prostě „později, za ... roku Alexiovy vlády“, neboť si na ně nevzpomínala (jak poznamenává R. Dostálová v poznámkách k textu Anny Komneny, Paměti byzantské princezny, 555; tamtéž se uvádí, že badatelé většinou kladou proces mezi roky 1109 a 1111). Jean Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, 224 datuje proces s Basileiem mezi léta 1110 a 1115. Líčení v Alexiadě hovoří o pomoci sebastokratora Izáka, Alexiova bratra, při usvědčování Basileia. Izák ale zemřel již r. 1104 (ibid., 555); Annu zřejmě klame paměť. Alexiada zachycuje upálení Basileia těsně před líčením Alexiovy smrti a Anna uvádí, že vypořádání se s bogomily byl „poslední čin, který korunoval řetěz císařových úspěchů“ (ibid., 484). Tuto poznámku si buď vyžádala skutečnost, že Anna odhadem někam událost s Basileiem začlenila a takto prostě zřetězuje tento prvek s líčením Alexiovy smrti, nebo může jít o autentickou vzpomínku, že proces s Basileiem byl posledním velkým císařovým úspěchem před smrtí. V druhém případě bychom museli uvažovat spíše o roce 1117 či 1118 a tamtéž by bylo třeba klást sepsání Panoplia dogmatiké. Na druhou stranu by Anna zřejmě neváhala v dataci, kdyby si událost spojila s otcovou smrtí. M. Lambert, The Cathars..., 24 údaji o Izákově přítomnosti důvěřuje a datuje proces nejpozději do roku 1104.
[40] Český překlad: Anna Komnena, Paměti byzantské princezny, trad. Růžena Dostálová, Odeon, Praha 1996 (o bogomilech s. s. 476-484). Anglický překlad: Alexiad of Anna Comnena, trad. E. R. A. Sewter, Harmondsworth 1969 (jiné vydání: London 31983); úplný text staršího anglického překladu Alexiady (Anna Comnena, The Alexiad, trad. Elizabeth A. Dawes, London 1928) je dostupný též na http://www.fordham.edu/halsall/basis/AnnaComnena-Alexiad00.html. Francouzský překlad a edice (ze které vycházela i Růžena Dostálová): Anne Comnène, Alexiade: Texte établi et traduit par Bernard Leib I-III, Paris 1937-1945 (R. Dostálová uvádí: 1967 sv. 1, rovněž 1967 sv. 2 a 1945 sv. 3 – sic). Ruský překlad: Anna Komnina, Alexiad, trad. Ja. N. Ljubarskij, Moskva 1965. Bulharský překlad úryvku o bogomilech: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 91-97.
[41] Edice a komentář: Jean Gouillard (ed.), „Quatre procès de mystiques à Byzance (vers 960-1143)“, Revue des études byzantines 36, 1978, 5-81.
[42] Antonio Rigo, „Messalianismo = bogomilismo: Un’equazione dell’eresiologia medievale bizantina“, Orientalia Christiana Periodica 56, 1990, 53-82: 71-72.
[43] Rukopisy: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. theol. gr. 306, fol. 32v-35v; Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. theol. gr. 40, fol. 250v-251v. Edice: P. Eleuteri – A. Rigo, Eretici, dissidenti, musulmani ed ebrei a Bisanzio: una racolta eresiologica del xii secolo, Il Cardo, Venezia 1993, 136-155. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 207-209. Starší vydání prvního dokumentu: L. von Thallóczy, „Bruchstücken aus dem Geschichte der nordwestlichen Balkanlander V: Beiträge zur kenntnis der Bogomilenlehre“, Wisselschaftliche Mitteilungen aus Bosnien und der Hercegovina, von Bosnisch-Hercegovinischen Landesmuseum in Sarajevo 3, 1895 (Wien), 360-371; G. Ficker, Die Phundagiagiten: Ein Beitrag zur Ketzergeschichte des byzantinischen Mittelalters, Leipzig: Barth 1908, 172-175.
[44] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 207.
[45] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CIV, col. 1111 (upalování) a některé další (nezjištěno; někde kolem 1148).
[46] Edice: Paul Gautier, „Le De daemonibus du Pseudo-Psellos“, Revue des études byzantines 38, 1980, 133-194 (105-194), francouzský překlad ibid., 132-193; jako na nejnovější edici na to odkazuje r. 1998 J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 227), též ale existuje kniha Michael Psellos, Timotheos é peri daimonón, Palermo 1989 (cituje A. de Libera, Středověká filosofie..., 499, řazena pod edice a překlady): to je patrně také edice tohoto Psellova dialogu. Starší edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CXXII, Paris 1889, col. 819-876. Částečný anglický překlad (malá část): J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 227-232. Částečný bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 69-72. Francouzský překlad z roku 1573: E. Renaud, „Une traduction française du ΠΕΡΙ ΕΝΕΡΓΕΙΑΣ ΔΑΙΜΟΝΩΝ de Michael Psellos“, Revue des Études Grecques 33, 1920, 56-95.
[47] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 227.
[48] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 227. K dataci do poloviny 12. století se přiklání také M. Lambert, The Cathars, 28.
[49] C. Ginzburg, Noční příběh..., 105, pozn. 50 s odkazem na Gautierův článek.
[50] Informace patrně pocházejí převážně od jistého bogomila Marka, který se později stal ortodoxním; glosa na okraji jednoho z rukopisů uvádí, že Marek, původem z Théb, potkal Thraka (hlavního mluvčího v Peri energeias daimonón), který byl poslán střetnout se s bogomily, a ten se od Marka dověděl to, co je v díle zapsáno (překlad J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 229, pozn. 6).
[51] Edice: D. J. Darrouzès, Georges et Démétrios Tornikès: lettres et discours, Centre National de la Recherche Scientifique, Paris 1970, 209. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 233-234.
[52] Označení Contra Patarenos užívají J. Hamilton – B. Hamilton, Dualist Heresies..., 304. M. Zerner, „Mise au point sur Les cathares devant l’histoire et retour sur L’histoire du catharisme en discussion: Le débat sur la Charte de Niquinta n’est pas clos“, Journal des savants 2006, č. 2, 266 poukazuje na to, že originál má Contra Patherenos (a Contra Patarenos je název užitý edicí).
[53] Rukopisy: Sevilla, Colombina Cod. 5.1.24, fol. 67r-75v; Bodley, MS Canon. Pat. Lat. 1, fol. 1-31. Edice: Bernard Hamilton – Janet Hamilton – Sarah Hamilton (eds.), Hugh Eteriano, Contra Patarenos, Leiden – Boston: Brill 2004. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 234-250. A. Dondaine, „Hugues Ethérien et Léon toscan“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 27, 1952, 67-134 (studie, obsahuje edici poslední kapitoly z díla Leona Toskánského De haeresibus et praevaricationibus Graecorum, korespondenci různých osob s Hugem Eterianem a ukázku z Hugova díla De differentia naturae et personae). Další studie: A. Dondaine, „Hugues Éthérien et le concile de Constantinople de 1166“, Historisches Jahrbuch 17, 1958, 473-483.
[54] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 304.
[55] J. Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, Toulouse 1979, 41; J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 46.
[56] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 46.
[57] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 347.
[58] Rukopis: Reg. Vat. 4, fol. 185v (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloha – s reprodukcí). Edice: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 70; starší edice J.-P. Migne, Patrologia Latina CCXIV, col. 725-726. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 256. Chorvatský překlad: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 71.
[59] Edice: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 72. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 256-257. Chorvatský překlad: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 73.
[60]F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 73.
[61] Edice: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 74-76; J.-P. Migne, Patrologia Latina CCXIV, col. 1108-1109.
[62] Rukopis: reprodukce F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloza za s. 80. Edice: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 80-82; Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CCXV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 154-155; D. Mandić, Bogomilska crkva bosanskih krstjana. Bosna i Hercegovina: Povjesno – kritička istraživanja, Chicago 1962 (nově 1979, zřejmě jde o přetisk), 435-436. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 257-259. Francouzský překlad: F. Šanjek, Les chrétiens bosniaques et le mouvement cathare, XIIe-XIVe siècles, Bruxelles – Paris – Louvain 1976, 47-50. Chorvatský překlad: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 81-83.
[63]F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., VIII uvádí „8. travnja 1203.“. Text ale praví (col. 155): „Actum in insula Regia, II Kal. Maii.“
[64] Edice: M. G. Popruženko, Sinodik carja Borila, Sofija 1928 (části o bogomilech s. 42-48, 68, 82). Anglický překlad kratšího úryvku o bogomilech (podle francouzského překladu; se staroslověnským textem zkontroloval Yuri Stoyanov): J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 260-262. Český překlad rozsáhlejšího úryvku: Z. Hauptová in: Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, 253-259. Francouzský překlad kratšího úryvku o bogomilech: H.-C. Puech – A. Vaillant, Le traité..., 344-346.
[65] J. K. Begunov, Kozma Prezviter..., 122; S. Rakova, „Le bogomilisme et l’Église bosniaque“, Heresis 1992, č. 19, 23.
[66] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 260.
[67] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 260.
[68] H.-C. Puech – A. Vaillant, Le traité..., 344.
[69] Dragoljub Dragojlović – Vera Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa, Skopje: Makedonska akademija na naukite i umetnostite 1978, 235.
[70] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 234.
[71] Rukopis: Arhiv Jugoslavenske akademije znanosti i umjetnosti, ćir. rkp. III.a.41, fol. 31r-34r. Částečná reprodukce: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloza za s. 176.
[72] F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloza za s. 176.
[73] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 236.
[74] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 236.
[75] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CXL, col. 621-644, 659-676 a S. N. Lagopates, Germanos ho B’, Patriarchos Konstantinopoleos-Nikaios 1212-1240: bios, syngramata kai didaskalia autú, Tripoli 1913, 234-243. Překlady úryvků: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 267-271.
[76] Edice: G. Ficker, Die Phundagiagiten: Ein Beitrag zur Ketzergeschichte des byzantinischen Mittelalters, Leipzig: Barth 1908, 116-125. Částečný anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 272-274.
[77] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 244.
[78] Edice (?): V. Jagić, „Krmčaja Ilovička“, in: Starine Jugoslavenske akademije znanosti u umjetnosti 6, 1984, kolem s. 106.
[79] Antonio Rigo, „Messalianismo = bogomilismo: Un’equazione dell’eresiologia medievale bizantina“, Orientalia Christiana Periodica 56, 1990, 53-82: 75-76.
[80] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 236.
[81] Edice: I. Ruvarac, Nešto o Bosni, dabarskim i dabarsko-bosanskim episkopima i o srpskim manastirima u Bosni, Godišnjica N. Čupića II, 252, „bilj 1“ (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 72, pozn. 115).
[82] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 236.
[83] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 236.
[84] Heresis 17 udává Examologésis, upravil D. Z.
[85] Rukopis: Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Cod. Vat. gr. 867 (13. stol.; odkaz Heresis 17, 104). Edice: zřejmě neexistuje.
[86] Heresis 17, 104.
[87] Rukopis: Athos, Ibérón 388, fol. 426r-427r (papír, 16. stol.; celkem 994 fol.). Edice a anglický překlad: Marc de Groote, „An Anonymous Sermon against Hagarenes, the Bogomils, and the Jews“, Harvard Theological Review 97/3, 2004, 336-351 (329-351).
[88] Edice: Historia Salonitarum et Spalatensium pontificum, cca 2010 v Maďarsku. Starší edice: F. Rački, Monumenta spectantia Historiam Slavorum meridionalium XXVI, Zagreb 1894 (část o bogomilech s. 80). Přepis úryvku o bogomilech z Račkiho: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb 2003, 252. Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 254-256. Chorvatský překlad: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 253.
[89] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 47.
[90] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. slave 10, fol. 191r-193r (13. stol.; F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11; reprodukce části textu v obr. příloze za s. 80).
[91] Edice: M. Dinić, Iz dubrovačkog archiva III, Beograd 1967, 181-236.
[92] Rukopis: Arhiv Jugoslavenske akademije znanosti i umjetnosti, Miscellanea I.a.57, fol. 76-78 (bezprostředně za tím následuje odpověď; Šanjek tyto texty nerozlišuje, takže uvádí pro oba fol. 76-78). Edice a chorvatský překlad: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 266-280 (254-281).
[93] Rukopis: Arhiv Jugoslavenske akademije znanosti i umjetnosti, Miscellanea I.a.57, fol. 76r-78v (D. Kniewald, Vjerodostojnost..., 34; následuje popis rukopisu). Edice: Dragutin Kniewald (ed.), Vjerodostojnost latinskih izvora o bosanskim krstjanima, Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti 1946, 46-53.
[94] Edice: V. I. Zlatarski, Sbornik za narodni umotvorenija nauka i kniznina 20, Sofia 1904, 1-44 (dle bibliografie Hamilton – Hamilton), ale klíčové pasáže jsou až s. 452-458. Anglický překlad úryvků: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 282-285.
[95] D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 239.
[96] Rukopis: Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Cod. Vat. gr. 604 (14. stol.; Heresis 17, 104). Studie: Antonio Rigo, „L’assemblea generale athonita del 1344 su un gruppo di monaci bogomili“, Cristianesimo nella storia 5, 1984, 475-506. Edice: zřejmě neexistuje (nebo ji obsahuje článek A. Riga?).
[97] Heresis 17, 104.
[98] Edice: K. Kaluzhniacky, Werke des Patriarchen von Bulgarien Euthymius nach den besten Handschriften II: Leben Hilarions Bichofs von Moglen, C. Gerold’s Sohn, Vienna 1901, přetisk Variorum, London 1971. Anglický překlad úryvku: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 225-227. Starší překlad úryvku: Sharenkoff, A Study of Manicheism in Bulgaria, New York 1927, dodatek 3, 79-80.
[99] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 225.
[100] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CLI, col. 562-565. Anglický překlad tohoto úryvku: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 278-281.
[101] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CLV, col. 33-176 (o bogomilech zejm. col. 65-79 a 90-97). Částečný bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 173-180. Částečný anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 286-287.
[102] Srov. Antonio Rigo, „Messalianismo = bogomilismo: Un’equazione dell’eresiologia medievale bizantina“, Orientalia Christiana Periodica 56, 1990, 53-82: 79-80.
[103] Rukopis: Dubrovnik, Arhiv u Dubrovniku, Litt. et Comm. Levant., vol. 11, fol. 168v (reprodukce F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloza za s. 80).
[104] Edice: E. Fermendžin (ed.), Acta Bulgariae ecclesiastica, Zagreb 1887, 79-80. Přepis této edice: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 120-122.
[105] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 1745, fol. 31r (tak ověřeno přímo v rukopise; v A. Brenonová, Kataři..., 24 uvádí 35r, což je chyba; žádnou edici této recenze Brenonová neuvádí, nicméně existuje). Edice: Guy Lobrichon (ed.), „Le clair-obscur de l’hérésie au début du XIe siècle en Aquitaine“, Historical Reflections / Réflexions historiques 14, 1987, 441-443 (studie min. od s. 431, viz M. Zerner, Inventer..., 170). Nepublikovaná edice: D. Z., heribert.doc (27. 10. 2006). Edice jiné recenze: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CLXXXI, Parisiis: J.-P. Migne 1854, col. 1721-1722 (s následující poznámkou o zdroji, 1721-1722: „Martène Anecdot. I, 453, ex ms. Elnon.“); starší edice ověřena jako Edmond Martène – Ursin Durand (eds.), Thesaurus novus anecdotorum I, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 453; jediný tam uvedený údaj o zdroji je „ex ms. Elnonensi“ (col. 453). Anglický překlad kratší recenze: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 138-139.
[106] A. Brenonová, Kataři..., 24-25.
[107] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 683, pozn. 1.
[108] G. Lobrichon, „Arras...“, 75.
[109] Guy Lobrichon, cit. Jean-Louis Biget, „Réflexions sur ‚l’hérésie‘ dans le Midi de la France au Moyen Âge“, Heresis 2002, č. 36-37, 74, pozn. 157; Claire Taylor, „The letter of Héribert of Périgord as a source for dualist heresy in the society of early eleventh-century Aquitaine“, Journal of Medieval History 26/4, 2000, 313-349. K dataci na počátek 11. století se přiklání i A. Brenonová, Kataři..., 24, která dokument ale pojímá zcela jinak než Biget: ne jako svědectví o církevní konstrukci hereze za pomoci starších protiheretických pramenů, nýbrž jako doklad, že katarství existovalo už v této době.
[110] Edice: Henry Richards Luard (ed.), Annales monastici I: Annales de Margan (A.D. 1066-1232), Annales de Theokesberia (A.D. 1066-1263), Annales de Burton (A.D. 1004-1263), London: Longman – Green – Longman – Roberts – Green 1864, 15.
[111] Brauweiler: U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 24.
[112] Rukopis: Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Urb. lat. 290 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 132; 134 uvádí i Vat. lat., ne Urb. lat.; 132 uvádí, že jde o jediný dochovaný rukopis). Edice: Georgius Heinricus Pertz (ed.), Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVI, 1859, 727.
[113] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 131.
[114] „1143. Hic accusatio Colonie in ecclesia beati Petri presente Arnoldo archiepiscopo contra hereticos facta est; pluresque capti et vinculati, iudicio aquae se expurgaverunt, ceteri autem reatu suo confusi, fugam inierunt. Apud Veronam [sc. Bonn] presidente Ottone comite igne consumpti sunt tres, malentes mori quam cedere sacrosancte catholice fidei.“ (Georgius Heinricus Pertz [ed.], Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVI, Hannoverae: Aulicus Hahnianus 1859, 727.)
[115] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 132.
[116] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 136-137.
[117] Rukopis: v 18. stol. byl nalezen v jistém dnes ztraceném kodexu premonstrátského opatství Bonne-Espérance v belgickém Hainaut (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 142), nyní je neznámý či ztracený. Edice: Jean Mabillon (ed.), Vetera analecta ... nova editio, Paris 1723, 475 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 142; na Gallice trojdílné starší edice z roku 1675, dle titulní strany tohoto vydání název zní Veterum analectorum... – v genitivu). Ostatní edice závisí na Mabillonově, včetně té nejpoužívanější: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologiae cursus completus: Patrologia Latina CLXXXII, Parisiis: Garnier – J.-P. Migne 1879, col. 676-680. Anglické překlady: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies of the High Middle Ages: Selected Sources Translated and Annotated, New York – London 1969, 127-132; Robert I. Moore, The Birth of Popular Heresy, University of Toronto Press, 1995, 74-78 (dle Anne Brenonové). Francouzský překlad: Anne Brenon, „La lettre d’Evervin de Steinfeld à Bernard de Clairvaux de 1143: un document essentiel et méconnu“, Heresis 1995, č. 25, 9-13 (7-28). Částečný český překlad: D. Zbíral, Největší hereze...
[118] Tradiční datum, např. A. Brenon, „La lettre d’Evervin de Steinfeld...“, 7. Toto datum se zakládá na předpokladu, že události v Kolíně popsané Ebervinem (pro přesnost: Ebervin nemluví striktně vzato o upalování v Kolíně, ač se to zdá z jeho vyprávění vyplývat, upalování tam jakoby následuje těsně po rozpravě, která je situována do Kolína) jsou tytéž, o nichž píší pod rokem 1143 Annales Brunwilarenses (jež znají protikacířské akce v Bonnu i Kolíně, ale upalování situuje do Kolína, ověřeno); Brunn identitu těchto událostí zpochybňuje. Pokud o tutéž událost nejde, tak datace Ebervinových událostí, a tím i terminus post quem jeho dopisu, není rok 1143 (a podle Brunna skutečně jde o dvě různé akce). Vedle toho Brunn poukázal na základě analýzy rukopisu na některé skutečnosti, které rok 1143 jako přesné datum dopisu zpochybňují i v případě, že o stejné události jde. Jmenovitě že (1) zmínka o hereticích v Annales Brunwilarenses pod rokem 1143 je chronologicky problematická: těmto letopisům chybí chronologická přesnost (jsou zde u různých událostí odchylky až o 3 roky oproti jiným pramenům), a že (2) letopisy jsou připojeny k velikonočním tabulkám sahajícím do roku 1179 a text o herezi byl napsán až po textech u let 1150 a 1156, minimálně jedna část letopisů vznikla až po r. 1177 (Geldolfus je uveden jako „blahé paměti“, přičemž zemřel r. 1177), tzn. je možné, že text vznikl až 30 let po událostech; viz U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 132-137. Brunnův závěr, že řádky byly vytvořeny až po roce 1177 (s. 136), je ovšem nepřesný a jeho rozbor to nedokázal: zapomíná na možnost – ostatně u kompilátů, jako jsou Brauwailerské letopisy, velmi pravděpodobnou – že nejde o autograf poznámky. V každém případě se ovšem Brunnovi podařilo prokázat, že na těchto letopisech nelze založit rok 1143 jako přesné a spolehlivé datum sepsání Ebervinova dopisu, přesněji jeho terminus post quem: letopisům chybí chronologická přesnost (prokázané chyby o 1-3 roky). Dosti pevný terminus post quem by zřejmě tvořilo (mně neznámé) datum, kdy se Ebervin stal proboštem.
[119] Odhad založený na úvaze, že 1143 striktně vzato není datum dopisu, nýbrž datum událostí, o kterých píše, že se nedávno (nuper) staly, přičemž dopis má určitý přídech aktuálnosti a ptá se Bernarda na aktuální radu, tzn. jistě od událostí neuběhl víc než rok.
[120] Uwe Brunn, „Uwe Brunn, L’hérésie dans l’archevêché de Cologne (1100-1233)...“, Heresis 2003, č. 38, 185-186; U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 139-148, 172. Argumenty jsou ale poněkud chatrné; vycházejí z toho, že dopis následuje po kazatelské misi sv. Bernarda v Porýní, čímž by se rok 1147 stával terminus post quem, avšak argumenty nejsou přesvědčivé: (1) údajná narážka Ebervinova dopisu na Bernardovo chatrné zdraví je podle Brunna narážkou na jeho zdravotní problémy při porýnské cestě (ve skutečnosti text praví jen obecně „nec te excuset, pater sancte, debilitas tua“, přičemž obraz nemocnosti sv. Bernarda je běžný a tento odkaz vůbec nemusí být odkazem na konkrétní zdravotní problémy během porýnské cesty); (2) rétorické narážky úvodní části dopisu na poháry nalité v Káně Galilejské, přičemž tento obraz je obsažen v jednom Bernardově kázání na 1. neděli po oktávu Epifanie, a 1147 se nacházel v Kolíně právě v době tohoto svátku (tento argument není zcela nezajímavý, ale lze namítnout, že nic nevylučuje, že se Ebervin s tímto obrazem seznámil jinak, např. přes nějaký nedochovaný dopis sv. Bernarda nebo při jiném setkání s ním, Brunn např. uvádí, že se asi setkali na koncilu v Pise 1135, a na nedochovanou korespondenci či jiný kontakt ukazuje podle mého názoru i to, že Ebervin ví, že Bernard má v úmyslu komentovat verš z Písně písní – „qui a te, pater, sicut tu ipse mihi retulisti, jam est tractandus, videlicet: Capite nobis vulpes parvulas, quae demoliuntur vineas“, přičemž toto kázání skutečně vzniklo, ač se jeho datace nevhodně odvozuje od datace Ebervinova dopisu a jeho zase od zmínky v Brauweilerských letopisech). Tj. možná tu toto téma použil. Toto by vysvětlilo preambuli: odkazovala by na Bernardovo kázání.– F. W. E. Roth, Die Visionen..., 205 dopis (bez argumentace) datuje do r. 1146.
[121] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 544.
[122] Edice: J. Leclercq – C. H. Talbott – H. M. Rochais, Sancti Bernardi opera II, Roma 1958, kolem s. 182 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares..., 170, 554; kázání 65 kolem s. 177).
[123] Ač se nedá říci, jak se někdy uvádí, že vzniklo na Ebervinův podnět; ve skutečnosti Ebervinův dopis prozrazuje Ebervinovu znalost, že Bernard má v úmyslu komentovat verš z Písně písní, a to se zaměřením na herezi („qui a te, pater, sicut tu ipse mihi retulisti, jam est tractandus, videlicet: Capite nobis vulpes parvulas, quae demoliuntur vineas“).
[124] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares..., 169-170.
[125] Rukopis: nyní ztracený. Edice: Edmond Martène – Ursin Durand (eds.), Veterum scriptorum et monumentorum historicorum, dogmaticorum, moralium amplissima collectio I, Parisiis: Montalant 1724, col. 776-778 (údaj ověřen přímo na titulní straně; dostupné na Gallice). Ostatní edice závisí na této. Jde jmenovitě o: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologiae cursus completus: Patrologia Latina CLXXIX, col. 937; P. Frédéricq (ed.), Corpus documentorum inquisitionis haereticae pravitatis Neerlandicae I, Gand – La Haye 1889, 31; E. Reusens (ed.), Analectes pour servir à l’histoire ecclésiastique de la Belgique XXV, 1895, 164 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 118). Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 139-141.
[126] Jak se domnívá Martène a Durand i Wakefield a Evans. J. Russell dle W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 140 pramen datuje do 1048/1054.
[127] Viz podrobné argumenty v Marc Suttor, „L’identification de l’hérétique et l’attitude de l’Église dans le nord du Royaume et l’Empire“, Heresis 2002, č. 36-37, 220-221.
[128] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 120-122.
[129] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 684, pozn. 4.
[130] Edice: Gian Domenico Mansi, Sacrorum conciliorum nova, et amplissima collectio... XXI, Venezia 1776, col. 718, kánon 18. Údaj převzat z M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 221.
[131]M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 226.
[132] Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CLXXXV, o herezi col. 411-414 (P. Jiménez Sanchez, „Catharisme ou catharismes...“, 37, ověřil D. Z.; U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 127 upřesňuje, že jde o dopis Geoffroi z Auxerre jeho mistru Archenfredovi o kázání sv. Bernarda v Languedoku r. 1145); Mabillon (ed.), Sancti Bernardi Opera VI, p. 185-239, 1667; Sancti Bernardi Opera II, 21690, 1061-1160; II, 31719, 1067-1177; Acta Sanctorum, Aug. VI, 256-326. Francouzský překlad: Charpentier, Œuvres complètes de Saint Bernard VIII, Paris: L. Vivès, 1865-1868; tento překlad je též na http://www.abbaye-saint-benoit.ch/saints/bernard/tome08/index.htm (SINDBAD).
[133] SINDBAD.
[134]Jean-Louis Biget, „‚Les Albigeois‘: remarques sur une dénomination“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’études médiévales 1998, 230.
[135] Datum jeho narození není známo, roku 1140 následoval sv. Bernarda do Clairvaux a v letech 1145-1148 byl jeho sekretářem, od r. 1162 opatem Clairvaux, potom od r. 1170 italské Fossanovy a nakonec od r. 1176 savojského Hautecombe; podle dom Jeana Leclercqa zemřel po r. 1186, Ferruccio Gastaldelli ukázal, že žil ještě roku r. 1200, tj. datum jeho smrti bude někdy krátce po roce 1200. (SINDBAD.)
[136] Edice: R. Lechat in: Analecta bollandiana 50, 1932, p. 89-122 (SINDBAD).
[137] A. H. Bredero, „Études sur la ‚Vita prima‘ de saint Bernard“, Analecta sacri ordinis cisterciensis 17, 1961, 3-72, 215-260; 18, 1962, 3-59 (na s. 7 první či druhé části studie; SINDBAD).
[138] P. Jiménez Sanchez, „Catharisme ou catharismes...“, 37.
[139] Edice: Gian Domenico Mansi, Sacrorum conciliorum nova, et amplissima collectio... XXI, Venezia 1776, col. 843. Údaj převzat z M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 221.
[140]M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 226.
[141] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 2240, fol. 55v-56r. Edice: Raoul Manselli (ed.), „Un’abiura del XII secolo e l’eresia catara“, Bullettino dell’Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 67, 1955, 232-234 (212-234); David Zbíral, kd56 (nevydáno).
[142] R. Manselli, „Un’abiura...“, 212.
[143] R. Manselli, „Un’abiura...“, 213.
[144] Edice: Friedrich W. E. Roth (ed.), Die Visionen der hl. Elisabeth und die Schriften der Aebte Ekbert und Emecho von Schönau, Brünn: Verlag der Studien aus dem Benedictiner- und Cistercienser-Orden 1884, 88-122.
[145] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 265.
[146] „Domine mi, quid dicis de illis, quos katharos vocant, qui vitam coniugatorum omnino reprobare dicuntur?“ (F. W. E. Roth [ed.], Die Visionen der hl. Elisabeth..., 104.)
[147] Edice: Friedrich W. E. Roth (ed.), Die Visionen der hl. Elisabeth und die Schriften der Aebte Ekbert und Emecho von Schönau, Brünn: Verlag der Studien aus dem Benedictiner- und Cistercienser-Orden 1884, 1-87.
[148] „Et hoc intelligo pertinere ad kartaros istos, qui ecclesiam dei nunc occulte decipiunt.“ (F. W. E. Roth [ed.], Die Visionen der hl. Elisabeth..., 74.)
[149] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 270.
[150] Pro jednoznačnost se zde upřednostňuje překlad „Kniha kněze Ekberta proti katarským bludům“ před „Kniha kněze Ekberta proti katarským kacířstvím“. Ekbert nepředpokládá více skupin, naopak je spojuje do jednoho proudu, jehož věrouku podle něj tvoří vícero herezí či bludů. – Pramen je též znám jako Sermones tredecim contra hereticos (Třináct kázání proti kacířům); Antoine Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 482 upřednostňuje název Sermones contra catharos (Promluvy proti katarům), podle Mignovy edice. Uwe Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, 183 upřednostňuje označení Liber contra hereses Katarorum, o němž uvádí, že jej užívá sám Ekbert v dopise Reinhardovi z Reinhausenu. V dopise se ve skutečnosti praví: „exquirite librum dictaninis (!) mei, quem nuper eidem Coloniensi transmisi contra hereses katarorum“ (F. W. E. Roth [ed.], Die Visionen der hl. Elisabeth und die Schriften der Aebte Ekbert und Emecho von Schönau, Brünn: Verlag der Studien aus dem Benedictiner- und Cistercienser-Orden 1884, 319), nejde tedy přímo o titul díla, nicméně Brunnovu volbu opravňují nadpisy díla v obou dochovaných středověkých rukopisech, kde se spis označuje za Liber Eckeberti presbyteri contra kataros (Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Pal. Lat. 482) a Liber Eckeberti presbiteri contra hereses katharorum (Leipzig, Universitätbibliothek Leipzig, ms. 1530), viz Uwe Brunn, Des contestataires aux „cathares“: Discours de réforme et propagande antihérétique dans les pays du Rhin et de la Meuse avant l’Inquisition, Paris: Institut d’études augustiniennes 2006, 278) je spis intitulován „Incipit Eckeberti libri contra kataros“ (srov. U. Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae...“, 183, pozn. 1). Uwe Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, 183, pozn. 1 uvádí, že „Incipit Eckeberti libri contra kataros“.
[151] Rukopisy: Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Pal. Lat. 482 (13. stol.); Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 4576 (věrný opis rkp. 482); Leipzig, Universitätbibliothek Leipzig, ms. 1530 (papír, kolem r. 1461; stará lokalizace a signatura Wurzen, Stiftsbibliothek, Archiv. 8.715, viz F. W. E. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth..., 219); Leipzig, Universitätbibliothek Leipzig, ms. 1539 (úryvek – sedmá „promluva“; Brunn jednou uvádí signaturu 1559, dvakrát 1539). Dnes ztracený rukopis, jenž je zmíněn v katalogu k r. 1502: Eberbach, opatská knihovna, s titulem Eckbertus contra tartaros. K rukopisům viz U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 277-285.Další rukopis je zmíněn v soupise knih ve Vercelli, Archivio Capitolare di Vercelli, nezařazené pergameny (Grado Giovanni Merlo, „Inventare l’eresia e l’eretico?“, in: id., Eretici del medioevo: Temi e paradossi di storia e storiografia, Brescia: Morcelliana 2011, 101-109: 107, pozn. 13). Databáze In principio k 14. 11. 2005 neobsahuje žádný výskyt incipitu díla tak, jak je vydáno v Patrologia Latina. Edice: Robert Joyce Harrison (ed.), Eckbert of Schönau’s Sermones contra Kataros I-II [rukopis disertační práce], Columbus: Ohio State University 1990. Starší edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CXCV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 9-102 (col. 98-102 zaujímají výpisky z Augustinovy protimanichejské polemiky; Migne vychází z Bibliotheca veterum Patrum z r. 1686 – U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 276). Důležité studie: F. W. E. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth und die Schriften der Aebte Ekbert und Emecho von Schönau, Brünn 1886 (např. Brno, Moravská zemská knihovna, sign. 2-0019.017); U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“...
[152] Kniha hovoří o upalování v Kolíně roku 1163 (došlo k němu 2. srpna).
[153] Terminus ante quem tvoří Ekbertovo zvolení opatem 1167 (protože se ve svém díle označuje „professus monachus“), smrt Reinalda z Kolína, kterému je spis věnován, tj. 13. nebo 14. srpna 1167 (F. W. E. Roth, Die Visionen..., 200, 204), a Ekbertova zmínka v dopise Reinhardovi z Reinhausenu, kde Ekbert o své knize proti katarům již hovoří jako o odeslané a zároveň Reinharda pozdravuje od „našeho opata Hildelina“ (F. W. E. Roth [ed.], Die Visionen..., 319). K tomu je však třeba připojit tu skutečnost, že v témže dopise hovoří Ekbert o své sestře, která zemřela 18. 6. 1164 nebo 18. 6. 1165 (viz U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 218-219), v prézentu. Ekbert o sobě navíc v témže dopise Reinhardovi poznamenává, že je mnichem 9 let, tj. dopis pochází z roku 1164 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 219) nebo 1165. 1165 je tedy terminus ante quem.
[154] B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 47. Nevím, z čeho toto přesvědčení – které Kienzleová přebírá od R. Manselliho, aniž by reprodukovala jeho argumentaci – vychází. Nenašel jsem v díle zmínku, která by je podporovala.
[155] Uwe Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, 191, 200, 206.
[156] Edice: S. Widmann, „Vita Eckeberti“, Neues Archiv für ältere deutsche Geschichtskunde 11, 1886, 445-454 (odkaz U. Brunn, „Cathari...“, 200).
[157]F. W. E. Roth (ed.), Die Visionen der hl. Elisabeth..., 352.
[158]F. W. E. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth..., 200.
[159]F. W. E. Roth (ed.), Die Visionen der hl. Elisabeth..., 352.
[160] Edice: P. Frédéricq, Corpus documentorum inquisitionis haereticae pravitatis Neerlandicae I, Gand – La Haye 1889, č. 33, 35 (Suttor svazek neuvádí, ale vzhledem k číslu 33 jde jistě o první). Viz též M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 222 a zejm. U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 366-372.
[161] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 368.
[162] M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 222.
[163] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 367.
[164] Rukopis: Merseburg, Dombibliothek von Merseburg, ms. pergam. 40 nr. 95, fol. 110r (B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 47). O rukopisu diskutuje F. W. E. Roth, Die Visionen..., XXXVIII. Edice: L. van Acker, Hildegardis Bingensis Epistolarium II, Turnhout 1993, 378-382 a starší edice v J. B. Pitra, S. H. opera, 347-351.
[165] L. van Acker (ed.), Hildegardis Bingensis Epistolarium II..., 378.
[166] B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 46, 49. U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 257-258 upozornil, že odkaz k Mohuči v samotném textu dopisu chybí a objevuje se až v pozdějších a méně spolehlivých rukopisech. Viz zejm. s. 262, kde Brunn upozorňuje, že tento text se nejdříve šířil v kolínské, nikoli mohučské diecézi, a upozorňuje na jeho možnou souvislost s upalováním v Kolíně v srpnu 1163.
[167] F. W. E. Roth, Die Visionen der hl. Elisabeth und die Schriften der Aebte Ekbert und Emecho von Schönau, Brünn 1886, 74-78.
[168] Edice: L. van Acker, Hildegardis Bingensis Epistolarium I, Turnhout 1991, 34-44 a dodatky (blíže B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 46 neuvádí). Starší edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CXCVII, col. 244-253.
[169] B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 50.
[170] B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 46.
[171] Viz U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 247.
[172] Edice: L. van Acker, Hildegardis Bingensis Epistolarium II, Turnhout 1993, 332-337. Starší edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CXCVII, col. 269-271.
[173] Edice: J. B. Pitra, S. H. opera, 312-313. Na svou přípravu nové edice odkazuje B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 47.
[174] U. Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae...“, 192, pozn. 29 užívá tři podoby názvu: Codex Thioderici, Codex Theoderici a v citaci článku Codex Theodorici. Ve své monografii Brunn jednoznačně upřednostňuje podobu Codex Thioderici.
[175] Rukopis: od r. 1947 ztracen (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 200). Cituje (vydává?) F. X. Kraus, „Notizen aus und über den Codex Theodorici aus der Abtei Deutz“, in: Jahrbücher des Vereins von Altertumsfreunden im Rheinlande 41, Bonn 1866, 46, odtud přebírá Uwe Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae, ancêtres des cathares du XIIe siècle?“, Heresis 2002, č. 36-37, 192, pozn. 29 (v úplnosti?). Další edici obsahuje Monumenta Germaniae historica: Scriptores XIII, 286-287 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 199, pozn. 9).
[176] Cituje U. Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae...“, 192, pozn. 29 a U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 199, pozn. 9.
[177] Přinejmenším v tom rozsahu, jak jej cituje U. Brunn.
[178] „mense augusto secda die mensis. feria VI“. 2. srpen 1163 byl skutečně pátek.
[179] U. Brunn, „Cathari, catharistae et cataphrygae...“, 192, pozn. 29. Viz též U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 200-201, kde vícero dokumentů (soupis opatů Deutzu apod.) shromážděných v kodexu sahá do roku 1163, 1164 apod.
[180] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 200.
[181] Edice: G. Waitz, Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVIII, Hanover 1880, 114 (B. M. Kienzle, „Operatrix...“, 45). Anglický překlad: Robert I. Moore, The Birth of Popular Heresy, Edward Arnold, London 1975, 88-89.
[182] Edice: G. Waitz, Monumenta Germaniae historica: Scriptores XXIV, 1879, 34-39 (takto U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 117; M. Suttor, „L’identification de l’hérétique...“, 221, 236 uvádí 37-38). Další epizoda: s. 685 (M. Lauwers, La mémoire des ancêtres..., 237).
[183] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 198, pozn. 5.
[184] Edice: Joseph Strange (ed.), Caesarii Heisterbacensis Dialogus miraculorum I, Köln 1851, 298-299. Z této edice cituje i M. G. Pegg, „On Cathars...“, 184, pozn. 9. Elektronicky je 1. svazek dostupný na http://gahom.ehess.fr/relex/dialogusmiraculorum1/CdH-Dialog.mir.-Vol1/.
[185] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 307. Srov. J. Duvernoy, Le catharisme II..., 252. Podle Nicholas Vincent, The Holy Blood: King Henry III and the Westminster Blood Relic, Cambridge University Press, Cambridge 2001, 49 „kolem 1223“.
[186] Latinsky cituje J. Duvernoy, Le catharisme II..., 252 a upozorňuje, že závěrečná část cituje 2Tm 2,19, což je pasáž týkající se hereze. Věta se obvykle mění na „zabijte je všechny, Bůh si ty svoje pozná“, to ale text vůbec neříká; jde jen o oblíbenou badatelskou tradici, která větu svévolně upravuje a vzdaluje ji kontextu 2Tm 2,19.
[187] Anne J. Duggan, „Master of the Decretals: A Reassessment of Alexander III’s Contribution to Canon Law“, in: Peter D. Clarke – Anne J. Duggan (eds.), Pope Alexander III (1159-81): The Art of Survival, Farnham – Burlington: Ashgate 2012, 365-417: 409.
[188] Shrnutí podle A. J. Duggan, „Master of the Decretals...“, 409-411.
[189] Rukopisy: Sirmond, ? (podle J. Duvernoy, Le catharisme II..., 210, který neuvádí úplné údaje, jde o zkrácení podle kroniky Rogera z Hovedenu). Další rukopis se nacházel v archivu carcassonské inkvizice, kde ho viděli autoři Histoire du Languedoc; dochoval se v přepise ze 17. stol.: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 21, fol. 2r-20v (J. Duvernoy, Le catharisme II..., 210). Edice: William Stubbs, Chronica Magistri Rogeri de Houedene II, London: Longmans – Green 1869, 105-117; Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XIV, Paris: Victor Palmé 1877, 431-434 (430-434); Joannes Dominicus Mansi [Gian Domenico Mansi] (ed.), Sacrorum conciliorum nova, et amplissima collectio... XXII, Venetiis: Antonius Zatta 1778 (celý soubor Firenze – Venezia 1758-1798), col. 157-168 (edice Sirmondského rkp., jak sama edice uvádí). Anglický překlad kratší verze podle Bouquet et al.: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 190-194.
[190] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 295.
[191] Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores 19, 224 (P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 209). Starší edice patrně: G. Lami, Lezioni di antichità toscane: Della eresia dei Patarini in Firenze II, Firenze 1766, kolem s. 491 (viz V. Natalini, S. Pietro Parenzo..., 88; odtud citováno).
[192] V. Natalini, S. Pietro Parenzo..., 88.
[193] Edice: Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XVI, Paris: Victor Palmé 1878, 159-160.
[194] Tak datován in marg. v edici, bez argumentace.
[195] Viz Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XVI, Paris: Victor Palmé 1878, 160.
[196] Edice: Josephus Stevenson (ed.), Radulphi de Coggeshall Chronicon anglicanum..., London: Longman – Trübner 1875, 121-125.
[197] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 251.
[198] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 251.
[199] Edice: William Stubbs (ed.), The Historical Works of Gervase of Canterbury I: The Chronicle of the Reigns of Stephen, Henry II., and Richard I., London: Longman – Trübner 1879, 270-271 (dostupné na Gallice; značnou část ze Stubbsovy edice cituje A. Dondaine, „Les actes...“, 354-355). Částečný německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 215-216.
[200] J.-L. Biget, „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles?...“, 183 výslovně uvádí, že se dopis dochoval jen v kronice Gervaise z Canterbury, nikde jinde.
[201] Jean Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, Toulouse: Privat 1979, 220.
[202] Za pravý ho ale dlouho považoval Jean-Louis Biget, „Réflexions sur ‚l’hérésie‘ dans le Midi de la France au Moyen Âge“, Heresis 2002, č. 36-37, 71; id., „‚Les Albigeois‘: remarques sur une dénomination“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’études médiévales 1998, 238-240; o pravosti začíná mírně pochybovat v Jean-Louis Biget, „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles? Examen critique d’une idée reçue“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), 174, 183.
[203] Tu předpokládá bez otvírání jakékoli diskuse také P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 277.
[204] Edice verze v Gesta regis Henrici secundi: William Stubbs (ed.), Gesta regis Henrici secundi Benedicti abbatis: The Chronicle of the Reigns of Henry II. and Richard I. A.D. 1169-1192 I, London: Longmans – Green – Reader – Dyer 1867, 214-220. Edice verze v kronice Rogera z Hovedenu: William Stubbs, Chronica Magistri Rogeri de Houedene II, London: Longmans – Green 1869, 160-166; Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 235-240 (s následujícím dopisem týkajícím se katarství, který Migne cituje pod čarou, 235-242). Částečný francouzský překlad: Jean Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, Toulouse: Privat 1979, 224-225. Anglický překlad shrnutí událostí podle Rogera z Hovedenu: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 197-200.
[205] B. M. Kienzle, Cistercians..., 112 píše Roger z Howdenu.
[206] B. M. Kienzle, Cistercians..., 113.
[207] Verze v Gesta regis Henrici secundi: William Stubbs (ed.), Gesta regis Henrici secundi Benedicti abbatis: The Chronicle of the Reigns of Henry II. and Richard I. A.D. 1169-1192 I, London: Longmans – Green – Reader – Dyer 1867, 202-206. Verze v Chronica Magistri Rogeri de Hovedene: William Stubbs (ed.), Chronica Magistri Rogeri de Houedene II, London: Longmans – Green 1869, 155-160 (část týkající se katarů s. 150-166, volná parafráze dopisu Petra ze San Crisogono s. 152-155); v obrázkovém PDF podle tohoto vydání na http://gallica.bnf.fr. Jiná edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 239-242 (bez začátku a beze jmen dvou heresiarchů). Anglický překlad shrnutí událostí podle Rogera z Hovedenu: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 197-200.
[208] Tato kronika vlády Jindřicha II. se dříve připisovala Benediktovi z Peterborough, ale badatelé tuto hypotézu opustili (W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 195; R. Manselli, Il secolo XII..., 282).
[209] B. M. Kienzle, Cistercians..., 112 píše Roger z Howdenu.
[210] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 195. Autoři zde uvádějí, že Gesta obsahují oba dopisy, ale ve Stubbsově edici se nachází na s. 202-206 jen dopis Petrův a po něm už následují odlišná témata.
[211] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 195.
[212] Rukopis: Toulouse, Archives départementales de la Haute-Garonne, ms. 101 H 688 (1 fol.; nalezen až nedávno). Edice: Patrice Cabau (ed.), „L’acte original de la rétractation de l’hérétique Pierre Maurand en 1178“ [online], Mémoires de la Société archéologique du Midi de la France 66, 2006, http://www.societes-savantes-toulouse.asso.fr/samf/memoires/t_66/bull20061.htm, [28. 7. 2010].
[213] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 24-25. Anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 168-170. Český překlad: ad-abolendam-a-27-kanon-tretiho-lateranu-cesky-preklad-havranek-seminarka.doc.
[214] Anne J. Duggan, „Master of the Decretals: A Reassessment of Alexander III’s Contribution to Canon Law“, in: Peter D. Clarke – Anne J. Duggan (eds.), Pope Alexander III (1159-81): The Art of Survival, Farnham – Burlington: Ashgate 2012, 365-417: 411.
[215] Částečná edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 26-29. Anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 170-173. Český překlad: ad-abolendam-a-27-kanon-tretiho-lateranu-cesky-preklad-havranek-seminarka.doc.
[216] Edice: Ferruccio Gastaldelli (ed.), Geoffroi z Auxerre, Super Apocalypsim, Roma 1970 (B. M. Kienzle, Cistercians..., VIII; pasáž o konverzi dvou kacířů citována ibid., 133, pozn. 99). Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 39, pozn. 96-97 cituje delší úryvky týkající se dobytí Lavauru a dualistické víry hereziarchů, a souvislá citace o dualismu je vydána v Giovanni Gonnet (ed.), Enchiridion fontium valdensium: Recueil critique des sources concernant les Vaudois au Moyen Âge I, Torre Pellice: Claudiana 1958, 47-48. (Poznámka o ověření, že jsou tyto údaje skutečně v Super Apocalipsim: B. M. Kienzle, Cistercians..., 113 pasáž o dvou hereziarších cituje výslovně ze Super Apocalypsim a Thouzellier navazuje na tentýž citát citátem o doktríně podle téže edice.) Důležitá studie: Raoul Manselli, „Goffredo di Clairvaux di fronte a Valdismo e Catarismo“, Bullettino dell’Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 67, 1955, 245-252.
[217] B. M. Kienzle, Cistercians..., 113, kde se cituje úryvek textu (v němž se neuvádějí jména hereziarchů; spis je zřejmě nezná). Jean-Louis Biget, „Un faux du XIIIe siècle? Examen d’une hypothèse“, in: Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion..., 106 a Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 491 v této souvislosti odkazuje na J. Leclercq, „Le témoignage de Geoffroy d’Auxerre sur la vie cistercienne“, Studia Anselmiana 31, 1953, 174-201 (tak Thouzellier, Biget bez udání strany). Kienzle nicméně necituje z Leclercqa, nýbrž z Gastaldelliho (viz výše).
[218] Edice: MGH SS XXVI a Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XVIII, Paris: Victor Palmé 1879, část o kacířích s. 249-250.
[219] Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XVIII, Paris: Victor Palmé 1879, 249-250.
[220] J. Duvernoy, Le catharisme II..., 141-142.
[221] Edice: Martin Bouquet et al. (eds.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XII, Paris: Victor Palmé 1877, 448-449 (hlavní editor takto na titulní straně neuveden a Bouquet na ní vůbec není zmíněn, byl převzat z Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 39, pozn. 97). Novější edice dle SINDBAD zřejmě k 2005 neexistuje.
[222] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 39, pozn. 97. Narodil se kolem r. 1140, velmi mlád vstoupil do kláštera Saint-Martial de Limoges (1152 už tam byl), roku 1178 se stal převorem Saint-Pierrre de Vigeois (SINDBAD).
[223] Martin Bouquet et al. (eds.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XII, Paris: Victor Palmé 1877, 449. Pasáž cituje též Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 39, pozn. 97. Navzdory některým reprodukcím kronika neobsahuje jména Rajmunda z Bauniaku a Bernarda Rajmunda. Že právě oni jsou „někdejšími učiteli hereze“, je celkem jasné díky jiným pramenům, ale kronika Geoffroie z Vigeois to nepraví.
[224] SINDBAD.
[225] Edice: PL CCIV, col. 794-840 (Jiménez novější edici neuvádí). Studie: Christine Thouzellier, Catharisme et valdéisme en Languedoc à la fin du XIIe et au début du XIIIe siècle: Politique pontificale – controverses, Louvain: Nauwelaerts – Paris: Béatrice-Nauwelaerts 21969, 49-59.
[226] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 51.
[227] B. M. Kienzle, Cistercians..., 131.
[228] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 56-57; P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 287-288.
[229] Rukopis: http://www.cosmovisions.com/Nangis.htm cituje Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 5925, ale Vilém sepsal ještě Kroniku a Všeobecnou kroniku (ibid.) a není jisté, na kterou z těchto tří Thouzellierová odkazuje jako na Kroniku, tj. rukopis je třeba ověřit. Edice: Martin Bouquet et al. (eds.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XX, 725-763 (viz s. 741).
[230] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 41, pozn. 110.
[231] Podle úryvku citovaného v Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 41, pozn. 110.
[232] Užívají se různé názvy. Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 115 ad. např. cituje jako In Apocalipsim.
[233] Rukopisy: soupis zde. Edice: jediná edice, na kterou odkazují stránky centra joachymitských studií, je Expositio in Apocalypsim abbatis Ioachim, Francisci Bindoni ac Maphei Pasini, Venetiis 1527 (přetisk Frankfurt a. M. 1964). Údaje o nějaké novější edici, zřejmě zatím nehotové a nevydané, viz zde (bez bibliografického údaje). Podstatné pasáže týkající se kacířů cituje Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme en Languedoc à la fin du XIIe et au début du XIIIe siècle, 115-127 (citace čerpá zřejmě přímo z rukopisu: odkazuje na konkrétní listy a zřejmě na žádnou edici, ač uvádí i nějaké paragrafy). Jiný výklad Apokalypsy od Jáchyma z Fiore (odlišnost ověřena několikerým hledáním slov z přepisů Ch. Thouzellierové): Kurt-Victor Selge (ed.), „Eine Einführung Joachims von Fiore in die Johannesapokalypse“, http://www.bbaw.de/bbaw/Forschung/Forschungsprojekte/schleiermacher/de/blanko.2005-08-09.2282074202/materialien/ (chráněno heslem, ale otevře se i bez jeho zadání).
[234] Viz úryvky citované Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 114-119.
[235] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 119. Jáchym v jedné pasáži odkazuje výslovně na rok 1195 (viz citaci ibid., 118, pozn. 50).
[236] Rukopisy: Sevilla, Biblioteca Colombina, ms. 7.6.6., fol. 73ra-115vb (M. Zerner, Inventer..., 136) a mnoho dalších. Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CCX, Paris: J.-P. Migne 1855, col. 305-430. Anglický překlad ukázky: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 214-220. Anglický překlad (asi kompletní, ale pracovní): Rachel Ernst (maily101).
[237] Podle Jeana Duvernoye kolem r. 1194 (Le catharisme I..., 158). Podle Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 82 mezi lety 1190 a 1194 s tím, že terminus ante quem je 9. listopad 1202 – nejpozdější možné datum smrti Viléma VIII., kterému je dílo věnováno.
[238] Rukopis: Albi, Bibliothèque municipale, ms. 47 (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11). Edice: R. Manselli (uvádí Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 290, pozn. 18, bez údaje o názvu díla; ani z bibliografie není jasné, ve kterém z Manselliho děl má být edice obsažena).
[239] F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11.
[240] Rukopis: Milano, Biblioteca Ambrosiana, ms. Q 32 sup.; jsou známy dvě recenze v celkem osmi rukopisech (A. Dondaine, „Nouvelles sources...“, 482). Edice: Joseph N. Garvin – James A. Corbett (eds.), The Summa contra haereticos Ascribed to Praepositinus of Cremona, Notre Dame: University of Notre Dame Press 1958. Anglický překlad úryvku: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 173-185 (o passagiánech).
[241] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 634.
[242] Ch. Thouzellier, Un traité cathare inédit..., 70.
[243] A. Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge“, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 482.
[244] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14859, fol. 233ra-234rb (B. M. Kienzle, Cistercians..., 140, pozn. 21; odkaz na edici tu není, jen odkaz na fotografie, tj. je rkp. k roku 2001 nevydaný). Kienzle mluví o „cisterciáckém opatovi“, ale spíš půjde o jednoznačné určení „opat Cîteaux“, vzhledem k tomu, že chybí např. slovo „jistý“.
[245] B. M. Kienzle, Cistercians..., 140.
[246] Rukopisy: Cambridge, Peterhouse 104; Manchester, John Rylands 367; Oxford, Bodleian Library e. Musaeo 5; Oxford, St John’s College 54; Oxford, Lincoln College lat. 116; Paris, S. Geneviève 2786; Salisbury, Cathedral Library 181 (SINDBAD podle Johannes Baptist Schneyer, Repertorium der lateinischen Sermones des Mittelalters : für die Zeit von 1150-1350 V: Autoren: R-Schluss (W), [Beiträge zur Geschichte der Philosophie und Theologie des Mittelalters 43, 5], Münster: Aschendorff 1974, 16, na s. 1-16 je tabulka incipitů jednotlivých kázání; Ronald J. Stansbury, „A preliminary manuscript catalogue of the sermon collection by Ralph Ardent“, Studi medievali 42/2, 2001, 875-895). Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CLV, Paris: Garnier 1880, col. 2010-2013; tato edice převzata z „D. Radulphi Ardentis...“, in: Claudio Fremy (ed.), Epistolas et Evangelia dominicalia homiliae... nunc primum in lucem editae, Parisiis: apud C. Fremy 1564 s tím, že Migne ani tato edice neuvádějí, z jakého rukopisu vycházejí; úvod v Mignově Patrologii pochází z L’Histoire littéraire de la France IX, Paris: V. Palmé 1868, 254-265 (nikoli ze sv. VIII, jak Patrologia Latina mylně uvádí), která je dostupná na Gallice. Literatura k Radulfovi Horlivému: zvláštní kapitola v Bibliografii. Zdroj většiny informací: SINDBAD.
[247] Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CLV, Paris: Garnier 1880, col. 2011.
[248] Je otázka, zda ho spojovat s propagací křížové výpravy proti albigenským. Chybí v něm jakákoli otevřená výzva i soustavnější démonizace kacířů.
[249] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 128.
[250] A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 272.
[251] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 128.
[252] Rukopis: Arras, Bibliothèque municipale, ms. 1067 (280), fol. 77r-77v (kvalitní reprodukce rukopisu: B. Delmaire, „Un Sermon arrageois inédit...“, 9-10; Delmaire ibid., 1 uvádí, že v tomto kodexu se o bulharech zmiňuje vícero kázání). Edice: Bernard Delmaire (ed.), „Un Sermon arrageois inédit sur les ‚bougres‘ du nord de la France (vers 1200)“, Heresis 17, 1991, 11-13 (1-15). Francouzský překlad: Bernard Delmaire, „Un Sermon arrageois inédit sur les ‚bougres‘ du nord de la France (vers 1200)“, Heresis 1991, č. 17, 13-15.
[253] Bernard Delmaire, „Un Sermon arrageois inédit sur les ‚bougres‘ du nord de la France (vers 1200)“, Heresis 1991, č. 17, 2.
[254] B. Delmaire, „Un Sermon arrageois inédit...“, 5.
[255] Rukopis: není mi známo, že by se dochoval až do dneška. Edice na základě rukopisu v carcassonském archivu: Jean Benoist (ed.), Histoire des Albigeois et des Vaudois ou Barbets I, Paris: Jacques Le Febvre 1691, 269-271. (Přepis této edice: D. Z., kd56.)
[256] Rukopisy: A: Orvieto, Archivio Capitolare del Duomo di Orvieto, k roku 1936 bez signatury, vol. 1, fol. 165ra-177vb (pol. 13. stol.; viz V. Natalini, S. Pietro Parenzo..., 4, 24); B: Roma, Biblioteca Casanatense, Cod. 2609 (dříve XX.VI.22), fol. 1r-47v (16. stol., opsán z A); C: Roma, Biblioteca Vallicelliana, cod. H.8 num. 1, fol. 317r-336r (konec 16. / zač. 17. stol.). Edice: Vincenzo Natalini (ed.), S. Pietro Parenzo: La Leggenda scritta dal Maestro Giovanni canonico di Orvieto, Romae: Facultas theologica Pontificii Athenaei seminarii Romani 1936, 151-205. Starší edice: Godefridus Henschenius – Daniel Papebrochius (eds.), Acta sanctorum: Maii V, vigesima prima Maii, Parisiis et Romae: Apud Victorem Palmé 1866, 86-99 (85-100). Částečný anglický překlad: Robert I. Moore, The Birth of Popular Heresy, Edward Arnold, London 1975, 127-132 (přeloženo podle Acta sanctorum.
[257]Carol Lansing, Power and Purity: Cathar Heresy in Medieval Italy, New York – Oxford: Oxford University Press 1998, 29.
[258] S legendou hodně pracuje kniha Power and Purity (C. Lansing).
[259] Odkazy na materiály k legendě a jejímu autorovi uvádí C. Lansing, Power and Purity..., 193, pozn. 24.
[260] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 60, fol. 3r-6r (bez poznámky o přepise 3r-5v; v.). Edice: Julien Roche, „Le catharisme à Béziers et dans le Biterrois au début du XIIIe siècle: aux frontières de l’hérésie?“ in: Carlos Heusch (ed.), Bitteris: Béziers et son rayonnement culturel au Moyen Âge, Perpignan – Béziers: Presses universitaires de Perpignan 2003, 95-104 (61-104). Starší edice: Domayron, „Rôle des hérétiques de la ville de Béziers à l’époque du désastre de 1209“, in: Le Cabinet historique IX, Paris 1863, 95-103 (J. Duvernoy, Le catharisme II..., 235).
[261] J. Duvernoy, Le catharisme II..., 235.
[262] Michel-Jean-Joseph Brial (ed.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XIX, 250-254.
[263] Rukopisy: Basel, Universitätsbibliothek, ms. C.V.17, fol. 85r-87v (vlastní rukopis De heresi, 2. pol. 13. stol.); Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 13151, fol. 347r-347v (součást kompilace zvané Brevis summula, dost možná jde o autograf; obsahuje část De heresi věnovanou věrouce); Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927, fol. 7rb-8vb (popis kodexu v rukopisy.doc; sbírka byla sestavena koncem 15. stol. u Sv. Viktora v Paříži); Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 715, fol. 1r-1v (část textu). Edice: Antoine Dondaine (ed.), „De heresi catharorum in Lombardia“, in: id., „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi catharorum“, Archivum Fratrum Praedicatorum 19, 1949, 306-312 (přetisk Antoine Dondaine [ed.], Les hérésies et l’Inquisition, XIIe-XIIIe siècles, Aldershot: Variorum 1990, stránkování zachováno). Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 160-167 a Robert I. Moore, The Birth of Popular Heresy, London: Edward Arnold 1975, 122-127. Německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 217-226 (bez úvodu).
[264] Lze tak bezpečně usuzovat z toho, že autor výborně zná stav katarství v Lombardii, kdežto o katarství ve střední Itálii informuje jen velmi přibližně.
[265] Více k dataci viz David Zbíral, „Pojednání ‚O katarské herezi v Lombardii‘ (1190/1215)“, Religio: Revue pro religionistiku 21/2, 2013, ???-???. Tento terminus post quem stojí spíše na dohadu. Pokud se Niquintova návštěva uskutečnila, tak k ní došlo patrně někdy kolem roku 1167 (Niquintova listina) či snad v 70. letech 12. stol. (Tractatus). Než vznikly spory, než poslaly strany své posly přes Alpy a přes moře atd., musel uběhnout nějaký čas. Garattus se účastnil sporů o biskupský úřad (k nimž došlo patrně v 70., 80. nebo 90. letech 12. stol.), ale biskupem byl ustanoven Jan Žid, po něm nastoupil Josef, pak Garattus; De heresi zná Garatta již jako stávajícího biskupa Concorezza. Jean-Louis Biget, „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles? Examen critique d’une idée reçue“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), 136 udává pro De heresi rozsah 1210/1215, ale 1) pravděpodobnější je terminus ante quem 1210 (pokud věříme Traktátu, že byl Nazarius, roku 1250 už mrtvý, biskupem téměř 40 let) a 2) terminus post quem je třeba pro nedostatek dokladů posunout až zhruba k roku 1190.
[266] Terminus ante quem, jejž zastává Antoine Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi catharorum“, Archivum Fratrum Praedicatorum 19, 1949, 289. Mluví pro něj několik argumentů. Můžeme pracovat s dopisem Iva z Narbonne, v němž autor vzpomíná, jak roku 1214 či 1215 potkal katarského biskupa Petra Galla (samotný dopis je ovšem pozdější). V De heresi je Petr teprve starším synem. Není však jisté, zda Ivo neužívá termínu biskup poněkud svévolně či zda nezná Petra jako biskupa z pozdější doby a neříká mu tak ex post i když hovoří zhruba o roce 1215 (uvádí, že ho proklel „jakýsi jejich biskup jménem Petr Gallus, kterému jsem byl podezřelý a kterého, jak jsem slyšel, později pro jakési smilstvo vyloučili“, viz vydání v Henry Richards Luard [ed.], Matthaei Parisiensis Chronica majora IV: A.D. 1240 to A.D. 1247, London etc.: Longman et al. 1877, 272; Ivo tedy očividně měl o Petrovi nějakou pozdější zprávu a není zaručené, zda se Petr nestal biskupem až někdy po roce 1214; Petrův odchod z jeho církve potvrzuje i suma přisuzovaná Petru Mučedníkovi, viz citaci v T. Käppeli, „Une Somme...“, 306). Spolehlivější základ pro dataci skýtají údaje Rainerovy sumy a Traktátu o kacířích. Nazarius je v De heresi teprve starším synem. Traktát uvádí, že byl biskupem „téměř čtyřicet let“. Když Rainer r. 1250 psal své dílo, byl již Nazarius mrtev („quondam eorum episcopus et antiquissimus“). Pokud tyto údaje přijmeme jako spolehlivé, tak De heresi muselo vzniknout před rokem 1215. Navíc Garattus, který patří spíš ke starší generaci, je dosud v době sepsání De heresi biskupem. Souhrnně o dataci: David Zbíral, „Pojednání ‚O katarské herezi v Lombardii‘“, rukopis. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi...“, 290, ještě uvádí argument, že O katarské herezi nepoužívá označení italských katarských církví podle zakladatele či místa, v pozdějších pramenech již ustálené. Datace různých badatelů: J. Duvernoy, Le catharisme I..., 332, má „před 1214“. M. Lambert, The Cathars..., 54, uvádí „mezi 1200 a 1214“. P. Jiménez, Les catharismes..., 63: kolem 1210; ibid., 163: mezi 1200 a 1210. Robert I. Moore, The Birth of Popular Heresy, London: Edward Arnold 1975, 122: mezi asi 1170 a asi 1200; v roce 2013 už se Moore v diskusích na IMC k této rané dataci nepřiklání. Také Jacques Chiffoleau zpochybňuje ranou dataci (ústně, bez jiných argumentů než odkazu na údajnou nekritičnost A. Dondaina).
[267] Je totiž myslitelné, že De heresi v té podobě, v jaké ji zná basilejský rukopis z 2. poloviny 13. stol., je kompilace více textů. Zřejmě však maximálně dvou – části o počátcích katarství a části o věrouce a hodnostářích. Všichni hodnostáři zmínění i v části o nauce (Marchisius, Amizo, Caloiannes a Garattus) se vyskytují ve stejných funkcích i v závěru. Část zřejmě vznikla v téže době nebo kdyžtak uběhlo mezi sestavením části o věrouce a závěrečného soupisu hodnostářů jednoznačně jen velmi málo času. (D. Z.)
[268] Gilbert Ouy, Les manuscrits de l’abbaye de Saint-Victor: Catalogue établi sur la base du répertoire de Claude de Grandrue (1514) II, Turnhout: Brepols, 1999, 451-453. Za popis vděčím Pierru-Jeanu Riamondovi z BNF.
[269] Viz Nicolas Vignier, Recueil de l’histoire de l’Église depuis le baptesme de Notre Seigneur Iésus-Christ iusques à ce temps, Leyden 1601, 268. Příslušnou pasáž z Vigniera cituje A. Dondaine, „Les actes du concile albigeois...“, 339-340 a M. Zerner, „La Charte de Niquinta, l’hérésie et l’érudition...“, 224.
[270] Rukopisy: Dijon, Bibliothèque municipale, ms. 582, fol. 58r-78v (M. Zerner, „Introduction“, in: M. Zerner, Inventer l’hérésie?..., 10; G. Lobrichon, „Arras...“, ibid., 71; this is ); Lucca, Biblioteca pubblica, cod. 2110, fol. 69ra-76rb (R. Manselli, „Per la storia dell’eresia nel secolo XII...“, 207); Sevilla, Institución Colombina, Biblioteca Colombina, cod. 5.2.5., fol. 57r-59r; Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, cod. Ottoboniano latino 136, fol. 74r-93v (P. Montanari, „La ‚Manifestatio heresis Catharorum‘ attribuita a Bonaccorso...“, 50). Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 775-792; Paolo Montanari (ed.), „La ‚Manifestatio heresis Catharorum‘ attribuita a Bonaccorso“, in: Grado G. Merlo (ed.), „Storia ereticale e antiereticale del Medioevo: Atti del XXXV Convengo di studi sulla Riforma e sui movimenti religiosi in Italia“, Bollettino della Società di studi valdesi 179, 1996, 49-76: 68-76 (rkp. Sevilla); edice krátké recenze: Raoul Manselli (ed.), „Per la storia dell’eresia nel secolo XII: Studi minori“, Bullettino dell’Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 67, 1955, 206-211 (Lucca, Biblioteca governativa, cod. 2110, fol. 69r; jde prý o rukopis označovaný Dondainem v „Hiérarchie...“ značkou P1, je ale třeba to ověřit). Anglický překlad ukázky: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 171-173. Bulharský překlad ukázky: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 120-125. Studie: Raoul Manselli, „Alle origini della ‚Manifestatio haeresis catharorum quam fecit Bonaccursus‘“, Bollettino dell’Istituto Storico Italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 67, 1955, 189-211; Ilarino da Milano, „La Manifestatio heresis catarorum quam fecit Bonacursus secondo il cod. Ottob. lat. 136 della Biblioteca Vaticana“, Aevum 12, 1938, 281-333 (tyto odkazy Dondaine, Durand, 264).
[271] Podle W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 170 a Thomas Käppeli, „Une Somme contre les hérétiques...“, 295 mezi 1176 a 1190; Edina Bozóky, „La part du mythe dans la diffusion du catharisme“, Heresis 2001, č. 35, 47 uvádí „před 1190“ (oba bez uvedení, na čem se tato datace zakládá). Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 33 klade spis mezi roky 1160 a 1180, což lze pokládat za příliš ranou dataci. Ibid., 107 upřednostňuje formulaci „před rokem 1190“. Thouzellierová neuvádí žádné argumenty; na s. 44 mluví o rozšíření katarství do Milána až „kolem roku 1174“, což by dataci upřesňovalo na 1170/1190. Rok 1190 uvádí taky Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 775-776 (odkud možná datace poněkud neuváženě vycházejí).
[272] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 339.
[273] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 20, 201 (nebo 1175-1200 – s. 232?).
[274] Tabulka shod: E. Bozóky, „La part du mythe...“, 58.
[275] Připomínám, že Manifestatio titul col. 775 uvádí do vztahu s Milánem a Nazarius byl právě biskupem církve Concorezza nedaleko od Milána; dále je tu skutečnost, že představu smilnění slunce a luny – col. 777 – dosvědčuje Tractatus de hereticis právě u Nazaria.
[276] Srov. P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 203, 232. Autorka z toho ovšem nevyvozuje závěr o dataci Manifestatio, spíše staví naopak, tj. Manifestatio jako velmi starý pramen dosvědčující absolutní dualismus. Existuje však zásadní argument, který by mohl datovat objevení tzv. absolutního dualismu do okolí let 1200: Rainer Sacconi uvádí: „První frakce se přidržuje starých názorů, které sdíleli všichni kataři včetně Albanenses od počátku třináctého století až do třicátých let třináctého století.“ Podobně v otázce křtu vodou inkvizitor ukazuje vhled do vývoje katarských nauk v čase, což dále zvyšuje důvěryhodnost tohoto údaje, který sice přímo netvrdí, že absolutní dualismus se objevil počátkem 13. století, ale dle mého názoru to velmi zřetelně naznačuje. A skutečně jej nelze sledovat před prameny z okolí roku 1200 (Accipite nobis?, Manifestatio heresis catharorum, De heresi): ve starších zprávách je jasně vyčtený z protimanichejských polemik a P. Jiménez Sanchez odmítá nebo zčásti relativizuje věrohodnost těchto zpráv (Ekbert z Schönau, Accipite nobis vulpes parvulas, případně též Liber antiheresis připisovaná Ebrardovi z Béthune: P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 17, 63, 140, 170-171, explicitně 255: „Jak jsme viděli, ‚staří albanenses‘ z Desenzana formulují poprvé dualismus protikladných bohů, nejdříve na konci 12., pravděpodobněji až na začátku 13. století“).
[277] Tohoto mínění je i P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 202, ovšem hovoří o konci 12. či počátku 13. století.
[278] Viz např. Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 211.
[279] Podle Montanariho jde o ten samý případ, jejž zachycuje De confessione hereticorum et fide eorum.
[280] Pilar Jiménez Sanchez, „Des études récentes sur les sources hérétiques et anti-hérétiques en Italie“, Heresis 1995, č. 24, 104.
[281] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927, fol. 13ra-14rb (popis kodexu v rukopisy.doc, na požádání lze zaslat; sbírka byla sestavena koncem 15. stol. u Sv. Viktora v Paříži). Edice: Antoine Dondaine (ed.), „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 272-273.
[282] A. Dondaine (ed.), „Durand de Huesca...“, 273. Záhadné „quod pa. ita. d. fa.“ na konci dokumentu (se kterým si Dondaine neví rady) píše C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., CXXVIII jako „quod Patarini ita dicunt et credunt et faciunt“ (není jasné, zda na základě vlastního průzkumu rukopisu, nebo na základě katalogu), což dává v kontextu velmi dobrý smysl. Jenže to v rukopise nestojí: správně čte Dondaine („quod pa. ita. d. fa.“), žádné credunt tam není. Lze asi číst „quod patarini ita dicunt et faciunt“.
[283] Závislost na De heresi je spolehlivá, existují tu doslovné shody. Viz A. Dondaine (ed.), „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi...“, 300-301. Z Dondainových juxtapozicí je jasné, že pařížský rukopis De heresi – tj. ten, který obsahuje De confessione – je pozdější než basilejská; tu textová kritika spolehlivě určuje jako nejpůvodnější známou.
[284] Kdyby měl pravdu Paolo Montanari, který míní, že se Manifestatio i De confessione vztahují k téže události (P. Jiménez Sanchez, „Des études récentes...“, 103, viz dále), tak by se datace De confessione zřejmě posouvala do okolí roku 1200.
[285] Srov. Georgi Šemkov, „Die Katharer von Florenz und Umgebung in der ersten Hälfte des 13. Jahrhuderts“, Heresis 1986, č. 7, 61.
[286] Pilar Jiménez Sanchez, „Des études récentes sur les sources hérétiques et anti-hérétiques en Italie“, Heresis 1995, č. 24, 104.
[287] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 202.
[288] Svedení Evy ďáblem a početí Kaina; hvězdy jsou démoni; vlastní křest; Mojžíš, David, Eliáš a Jan Křtitel jsou zatraceni.
[289] Rukopis: Reims, Bibliothèque municipale, ms. 495, fol. 134v-137v (A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 260; tam píše heresis, sám nadepisuje haeresis; tam uvádí začátek 134v, v nadpise edice 135r; tento rukopis obsahuje i Ermengaudovo Contra hereticos a dopisy biskupa Piacenzy o Lyonských chudých; Zerner, Inventer, 147 uvádí začátek 134v, řádek 26). Edice: Antoine Dondaine (ed.), „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 268-271. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 231-235. Český překlad: David Zbíral, „Protikacířské pojednání ‚Odhalení albigenské a lyonské hereze‘“, Religio: Revue pro religionistiku 16/2, 2008, 241-250. Částečný francouzský překlad: Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 285-286.
[290] „Exposé doctrinal“, termín v typologii pramenů, kterou navrhuje P. Jiménez Sanchez, Les catharismes... a Manifestatio do této kategorie řadí (s. 289).
[291] Dondaine má za to, že může jít o text stejně starý jako Bonacursovo Manifestatio, avšak dle W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 230 závěrečný apel na použití síly prozrazuje dobu blízkou křížové výpravě proti albigenským; proto navrhují dataci 1208/1213. Propagace výpravy nicméně probíhala už dříve, od roku 1204; rozsah by se dal rozšířit na 1204/1218. – Pro poměrně pozdní dataci, tzn. ne např. 1190, možná svědčí i část o valdenských, která ukazuje dosti zřetelné uvědomění vlastní odlišnosti a značné vzdálení od ortodoxie.
[292] 1213 je datum, kdy byly jeho údaje použity Petrem z Vaux-de-Cernay, viz A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 261 (přísně vzato: Hystoria albigensis začala vznikat 1213 a byla dokončena roku 1218; není zcela jisté, zda byla část o herezi na začátek začleněna hned roku 1213 – D. Z.). Dondaine ibid., 262 poukazuje na to, že Manifestatio podává víru ve dva Boží syny (Dondaine ji zahrnuje do pojmu „umírněného dualismu“, ale má na mysli právě ji) jako nedávno se objevivší, kdežto Petr z Vaux-de-Cernay ne, což Dondaine chápe jako doklad, že Manifestatio Petrovi předchází. Argument může být křehký, nicméně Dondaine má nepochybně pravdu, už proto, že Petrovi by pro sepsání části o katarské nauce v podstatě stačilo Manifestatio, kdežto obráceně to neplatí.
[293] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 284; W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 230.
[294] Již sama identifikace Ermengauda – autora Opusculum Ermengaudi – s Ermengaudem z Béziers, druhem Duranda de Osca, je nejistá. Přisouzení Odhalení téže osobě nespočívá na ničem jiném než na přítomnosti Contra hereticos v témže rukopise, což je velmi chabý základ. Pojetím katarství v Contra hereticos a v Manifestatio je dokonce velmi odlišné, takže vše naopak nasvědčuje tomu, že tato díla mají odlišného autora (D. Zbíral, Největší hereze..., 133, pozn. 24).
[295] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 255, 260 aj.
[296] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 290.
[297] Podobný náznak je ostatně už v dopise o Tanchelmovi z Antverp z let 1110/1115, kde se křesťanští vládcové žádají, aby pronásledovali rouhače (Brunn? Moore? S. 65), takže těžko z toho učinit argument pro tuto dataci.
[298] A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 252.
[299] Edice: Pascal Guébin – Ernest Lyon (eds.), Petri Vallium Sarnai Monachi Hystoria Albigensis I-III, Paris: Honoré Champion 1926-1939. Anglický překlad: V. A. Sibly –M. D. Sibly (ed. et trans.), The History of the Albigensian Crusade (Peter of les Vaux-de-Cernay’s Historia Albigensis, The Boydell Press, Woodbridge 1998. Francouzský překlad: P. Guébin – H. Maisonneuve, Histoire albigeoise, Paris 1951. Německý překlad: Pierre des Vaux-de-Cernay, Kreuzzug gegen die Albigenser: Die „Historia Albigensis“ (1212-1218)..., trad. Gerhard E. Sollbach, Manesse Verlag, Zürich. Nizozemský překlad: http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/Hystoria-1.pdf, http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/Hystoria-2.pdf, http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/Hystoria-3.pdf.
[300] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 235.
[301] Rukopis: Troyes, Bibliothèque municipale, ms. 946, fol. 175r-176r. Edice: Olivier Legendre, „L’hérésie vue de Clairvaux: Témoignage inédit d’un recueil cistercien d’exempla sur les mouvements hérétiques de la fin du XIIe siècle“, Heresis 2000, č. 33, 70-72 (69-78), francouzský překlad ibid., 72-73. Literatura: Olivier Legendre, „Le Liber visionum et miraculorum: Édition du manuscrit de Troyes, Bibl. mun., ms. 946“, in: Positions des thèses..., Paris: École des Chartes 2000, 197-204? (jistě jde jen o místo, s nímž Legendre zrovna pracuje v pozn. 3, ne o celý rozsah; jde zřejmě o shrnutí jeho disertace, která obsahuje úplnou edici Liber visionum, ale na kterou v Heresis neodkazuje). Literatura: U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 465-479.
[302] O. Legendre, „L’hérésie vue de Clairvaux...“, 70.
[303] Uwe Brunn, „Uwe Brunn, L’hérésie dans l’archevêché de Cologne (1100-1233)...“, Heresis 2003, č. 38, 189. Legendre podnikl kodikologické studium celé sbírky Liber visionum et miraculorum, v jejímž rámci se text dochoval, ale v Heresis argumenty pro dataci vůbec neuvádí.
[304] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 468-469.
[305] Uwe Brunn, „Uwe Brunn, L’hérésie dans l’archevêché de Cologne (1100-1233)...“, 189.
[306] Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVI, 663-664, 665, 666, 680.
[307] Viz U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 417.
[308] Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores XVII, 723-847 (další recenze a bližší informace: U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 421, pozn. 26).
[309] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 422-423.
[310] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 454-455.
[311] Edice a francouzský překlad: H. Gougaud (ed.), La Chanson de la Croisade albigeoise, Paris 1989 (odkaz B. M. Kienzle, Cistercians..., 220). Starší edice a francouzský překlad: Eugène Martin Chabot, La Chanson de la Croisade albigeoise I, Honoré Champion, Paris 1931; II-III, Les Belles Lettres, 1957-1961. Starší edice: Guillaume de Tudèle, La chanson de la croisade contre les Albigeois, ed. Paul Meyer, Paris: Renouard 1875 (oba svazky jsou dostupné na Gallice). Anglický překlad: Janet Shirley (trans.), The Song of the Cathar Wars: A History of the Albigensian Crusade, Aldershot: Scolar Press 1996 (odkaz M. G. Pegg, Corruption..., 207). Nizozemský překlad: http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/LaCanso-1.pdf, http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/LaCanso-2.pdf. Vybrané studie: Karen Sullivan, „L’‚absence‘ des hérétiques dans la Chanson de la croisade albigeoise“, Heresis 2003, č. 38, 11-29.
[312] Francesco Zambon, „Où en est le problème des Actes du ‚concile‘ de Saint-Félix? À propos de ‚L’histoire du catharisme en discussion‘“, in: Martin Aurell (ed.), Les cathares devant l’Histoire: Mélanges offerts à Jean Duvernoy, Cahors: L’Hydre 2005, 141.
[313] Rukopis: Madrid, Biblioteca nacional, ms. 1114 (nejstarší recenze; Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 61); Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 13446, fol. 1r-134v (in extenso; A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 240; Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 271; rozsah D. Z. podle zběžného procházení rukopisu; právě tyto dva rukopisy uvádí včetně popisu K. V. Selge, Die ersten Waldenser II..., XIII-XIX). Edice: Kurt-Victor Selge (ed.), Die ersten Waldenser II: Der Liber Antiheresis des Durandus von Osca, Berlin: Walter de Gruyter 1967. Duvernoy odkazuje i na edici Ch. Thouzellierové jako na Liber antiheresis, ale jde o chybu; Thouzellierová toto dílo nevydala, vydala jen Liber contra manicheos, a tato díla nejsou totožná, ač snad mohou mít téhož autora. Nebo snad může jít o odkaz na edici malé části Liber antiheresis, již Ch. Thouzellierová publikovala v knize Hérésie et hérétiques: Vaudois, cathares, patarins, albigeois, Roma: Edizioni di storia e letteratura 1969, 166-188.
[314] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 60. K témuž autorství se přiklání i A. Cazenave, „Langage catholique...“, 143.
[315] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 634, tamtéž odkazy na částečné překlady a edice.
[316] Nevím ale o tom, že by A. Dondaine či Ch. Thouzellier předkládali dostatečné argumenty pro Durandovo autorství Liber antiheresis. Obecně se vychází ze zmínky, že Durand „proti kacířům složil nějaké spisy“. Na základě toho se mu připisuje jak Liber antiheresis, tak Liber contra manicheos. Mezi těmito dvěma díly jsou úzké paralely, to je jisté: Liber contra manicheos v podstatě přebírá prolog Liber antiheresis apod. (P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 289). Ale to neznamená, že jde o dílo téhož autora, tím méně že jde o dílo Duranda de Osca – přisouzení jemu jen na základě jeho učenosti a toho, že „proti kacířům složil nějaké spisy“, je poněkud vratké. Pilar Jiménezová Sanchezová uvádí , že oba tyto texty odpovídají na Anonymní pojednání, ovšem nechce vysvětlit paralely výhradně tím: uznává, že Liber contra manicheos čerpá z „Liber II“ Liber antiheresis (P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 289). Celkově vzato bylo poukázáno na to, že Dondaine a Thouzellierová ne zcela odůvodněně připisují velký objem jihofrancouzské polemické produkce kolem r. 1200 malému kroužku Katolických chudých (M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 140).
[317] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 288-289.
[318] P. Jiménez Sanchez, „Le ‚traité cathare anonyme‘...“, 94.
[319] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 289.
[320] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 60-79.
[321] Rukopisy: Bruxelles, Bibliothèque royale, ms. 3961-3963, fol. 107r-118r; Troyes, Bibliothèque municipale, ms. 1068, fol. 115ra-130rb (13./14. stol.; tento kodex pochází z Clairvaux; dílo je v něm úplné – nekončí u kapitoly „De occisione“ jako v Mignovi – a má titul Tractatus contra hereticos). Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 1235-1272 (dle M. Zerner, Inventer..., 121 přímo edice Bruxelles, Bibliothèque royale, ms. 3961-3963, fol. 107r-118r). Podrobnější informace a vztah děl Opusculum Ermengaudi, Opusculum contra hereticos a Contra hereticos (Troyes): Antoine Dondaine, „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 254-257. Srovnány následující dvě edice: (1) Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CLXXVIII, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 1823-1846 a (2) Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 1235-1272; texty se shodují dosti přesně s výjimkou rozdělení do kapitol a s výjimkou rubrik, hlavním rozdílem však je, že jen vydání v PL CCIV je úplné: to druhé končí s pozn. „caetera i ms. exesa et lacerata“ v místě paralelním ke col. 1268a. Vydání v PL CCIV je asi i kvalitnější. Vybrané rozdíly, před lomítkem je vždy PL CLXXVIII, za lomítkem PL CCIV: col. 1842d lakuna / bez lakuny; 1844a omnia haereticorum est fides / 1264d omnium haereticorum est fides; 1844c omissio / 1265b quare ergo, haeretice, prohibes comedere carnem?; aj.). Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272 uvádí, že je vydána jen zkrácená verze z bruselského rkp. (ale viz výše odkazy na edice dvou recenzí; z nich Thouzellier odkazuje na PL CCIV, tj. má na mysli tu). Studie: Ch. Thouzellier, „Le Liber antiheresis de Durand de Huesca et la Contra hereticos d’Ermengaud de Béziers“, Revue d’histoire ecclésiastique 55, 1960, 130-141. Viz též Antoine Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 483-484.
[322] A. Dondaine, „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 259. Autor pochopitelně není totožný s Matfrem Ermengaudem z Béziers, autorem Breviari d’amors: ten byl sepsán až mezi lety 1288 a 1291 (Peter T. Ricketts).
[323] Některé informace o rukopisech a složitých textových závislostech různých děl souvisejících s Contra hereticos: A. Dondaine, „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 250-259. Remešský rukopis, o kterém tu Dondaine píše, zřejmě zůstává dosud nevydán.
[324] A. Cazenave, „Langage catholique et discours cathare: Les écoles de Montpellier“, 143.
[325] P. Jiménez Sanchez, „Le ‚traité cathare anonyme‘...“, 95.
[326] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 141.
[327] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 153.
[328] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272, 275 (zde doklad: sousloví kacodemonum heresim, které je asi chybným čtením pasáže v Liber antiheresis „condomanam heresim“).
[329] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 280.
[330] A. Dondaine, „Nouvelles sources...“, 483.
[331] A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 251.
[332] Rukopis: Reims, Bibliothèque municipale, ms. 495, fol. 86r-145r (M. Zerner, Inventer..., 121; Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272; A. Dondaine, „Nouvelles sources...“, 483). Edice: dosud nevydáno (M. Zerner, Inventer..., 121, ale ibid., 152 se cituje: M. Cas – C. Enjalran – C. Goiran, Présentation et édition critique des polémiques antihérétiques contenues dans les manuscrits de Madrid 6911, Reims 495 et Troyes 3378 [??? 1068], et perspectives de recherche, mémoires de DEA, Nice 1997).
[333] A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 251-252.
[334] Rukopis: Reims, Bibliothèque municipale, ms. 495, fol. 142r-145v. Edice: Annie Cazenave, „Bien et mal dans un mythe cathare languedocien“, in: Albert Zimmermann (ed.), Die Mächte des Guten und Bösen: Vorstellungen im XII. und XIII. Jahrhundert über ihr Wirken in der Heilsgeschichte, Berlin: Walter de Gruyter 1977 (rekonstruováno podle Monique Zerner, „Au temps de l’appel aux armes contre les hérétiques: Du ‚Contra Henricum‘ du moine Guillaume aux ‚Contra hereticos‘“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’Études Médiévales 1998, 147).
[335] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 3371, fol. 1r-4r; Sevilla, Biblioteca Colombina, ms. 7.6.6., fol. 59rb-64vb (identitu s pařížským rukopisem potvrzuje M. Zerner, Inventer..., 135). Edice: Raoul Manselli (ed.), „Il monaco Enrico e la sua eresia“, Bollettino dell’Istituto storico italiano per il Medio Evo e Archivio Muratoriano 65, 1953, 1-63 (Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 3371, fol. 1r-4r; M. Zerner, Inventer..., 121 na tuto edici odkazuje a uvádí, že sevillský rkp. dosud nebyl vydán). Studie: Monique Zerner, „Au temps de l’appel aux armes contre les hérétiques: Du ‚Contra Henricum‘ du moine Guillaume aux ‚Contra hereticos‘“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’Études Médiévales 1998, 119-156.
[336] Rukopis: Madrid, Biblioteca nacional, ms. 6911, fol. 62r-122r (r. dle 1998 M. Zerner, Inventer..., 121, což platí zřejmě i r. 2006).
[337] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 137.
[338] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272.
[339] A. Dondaine, „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959, 257. Také Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272 přijímá Durandovo autorství.
[340] Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272; Contra Henricum se dochovalo v Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 3371.
[341] Rukopis: Madrid, Biblioteca nacional, ms. 6911 (Ch. Thouzellier, Catharisme et valdéisme..., 272); Bruxelles, Bibliothèque royale, ms. 3961-3963 (M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 142). Edice: Maxima bibliotheca veterum patrum XXIV, 1525-1584 (WEH, 635 neuvádí, zda se tato čísla vztahují ke stranám, nebo sloupcům); J. Gretser (ed.), Trias scriptorum adversus Waldensium sectam..., Ingolstadii 1614, 34-218 (neúplný údaj uvedený P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 172, bibliografie knihy úplný odkaz neuvádí ani pod Liber antiheresis, ani pod Gretser; doplněno z Dondaina). Nová edice patrně: M. Cas – C. Enjalran – C. Goiran, Présentation et édition critique des polémiques antihérétiques contenues dans les manuscrits de Madrid 6911, Reims 495 et Troyes 3378 [??? 1068], et perspectives de recherche [mémoires de DEA, unpublished], Nice 1997.
[342] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 172.
[343] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 142.
[344] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 635.
[345] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 172-173.
[346] Soupis kapitol: P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 172-173.
[347] Rukopis: Roma, Biblioteca Casanatense, Cod. 1730 (dříve A.IV.49), fol. 287-288. Edice: Ignaz von Döllinger (ed.), Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters II: Dokumente vornehmlich zur Geschichte der Valdesier und Katharer, München 1890 (přetisk Darmstadt 1968), 321-324 (novější edice patrně neexistuje, na tuto odkazuje ještě P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 209).
[348] „Item dicunt, quod in Thuscia est ecclesia Florentina, quae extenditur a civitate Pisana usque Aretium inclusive, et ab Aretio usque Montepulcianum inclusive et Grossetum; et deinde omnis terrae intermediae usque Pisam sunt de ipsa ecclesia Florentina.“ (Ignaz von Döllinger [ed.], Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters II: Dokumente vornehmlich zur Geschichte der Valdesier und Katharer, München 1890, 324.)
[349] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927, fol. 2r-3r. Edice: dosud neexistuje.
[350] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927, fol. 3r-7r. Edice: dosud neexistuje.
[351] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14927, fol. 9ra-10ra. Edice: dosud neexistuje.
[352] Edice: Henry Richards Luard (ed.), Matthaei Parisiensis Chronica majora IV: A.D. 1240 to A.D. 1247, London: Longman 1877, 270-272. Překlad pasáží týkajících se katarů: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 186-187. Částečný francouzský překlad: J. Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, 184.
[353] Anglický překlad: H. J. Schroeder, Disciplinary Decrees of the General Councils, St. Louis: B. Herder 1937, 237-239, 242-244, 259-260 (o kacířích; jinak asi souvisle; odkaz Peters jako na zdroj, jde ale jistě o angl. překlad). Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 173-178.
[354] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 689, fol. 72r-86v (13. stol.; obsahuje jen část díla); Praha, Knihovna metropolitní kapituly pražské, ms. 1561, fol. 38r-68r (13. stol.; číslo v katalogu Patery a Podlahy: 527; signatura kodexu v době konfiskace: Praha, Státní knihovna ČSR, Kapitula C 95: tak Duvernoy, úvod k Fournier, 13, český název knihovny ověřen). Edice pražského rukopisu: Christine Thouzellier (ed.), Une somme anti-cathare: Le Liber contra Manicheos de Durand de Huesca, Louvain: Spicilegium sacrum Lovaniense 1964. Edice částečného pařížského rukopisu (kterou Thouzellierová neznala): F. Stegmüller, „Der Liber contra manicheos“, in: Mélanges offerts à Étienne Gilson, Toronto: Pontifical Institute of mediaeval studies – Paris: J. Vrin 1959, 567-611 (563-611; odkaz Annie Cazenave, „De l’opportunité du sens critique...“, in: Martin Aurell (ed.), Les cathares devant l’Histoire: Mélanges offertes à Jean Duvernoy, Cahors: L’Hydre 2005, 146; jednou uvádí 1959, jednou 1950, jednou P. Stegmüller, jednou F. Stegmüller; zč. opraveno a doplněno podle katalogu BNF, kde bylo ověřeno 1959). Podrobný komentář: Christine Thouzellier, Catharisme et valdéisme en Languedoc à la fin du XIIe et au début du XIIIe siècle, 303-424.
[355] Christine Thouzellier, Une somme anti-cathare: Le Liber contra Manicheos de Durand de Huesca, Louvain 1964, 38, argumentace s. 35-38.
[356]Ch. Thouzellier, Une somme anti-cathare..., 262; W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 634; P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 289.
[357]P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 288-289.
[358] J. Duvernoy (ed.), Chronica magistri Guillelmi de Podio Laurentii..., 48.
[359] Viz pod anotacemi těchto děl základy datace, taktéž nepříliš uspokojivé.
[360] „Někteří z nich poslouchají řecké heretiky, jiní bulharské a další drogovetské.“ (Ch. Thouzellier [ed.], Une somme anti-cathare..., 138-139.)
[361]P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 255, 260 aj.
[362] Edice: Edmond Martène – Ursin Durand, Thesaurus novus anecdotorum I, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 901, odtud převzal Franjo Šanjek, „Albigeois et ‚chrétiens‘ bosniaques“, Revue d’Histoire de l’Église de France 59, 1973, 252-256 (251-267), Franjo Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Barbat, Zagreb 2003, 88-90 (část textu) s chorvatským překladem (s. 89-91) a Franjo Šanjek in: Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint Félix (1167), Centre d’Études Médiévales – Université de Nice, Nice 2001, 266-269 (s francouzským překladem). Podle Martèna a Duranda vydává dále Gian Domenico Mansi, Sacrorum conciliorum nova, et amplissima collectio... XXII, Venetiis: Antonius Zatta 1778, col. 1203-1205; jde o text rukopisu z Mont-Saint-Michel, jenž se považuje za kvalitnější než text opata Prémontré Gervaise vydaný v C.-L. Hugo, Sacrae antiquitatis monumenta historica, dogmatica, diplomatica I, Etival 1725, 115-117 (B. Hamilton, „The Cathar Council...“, 44, pozn. 81; další poznámky Y. Dossat, „Un évêque cathare originaire de l’Agenais, Vigouroux de la Bacone“, Bulletin philologique et historique du Comité des travaux historiques et scientifiques 1965, 636-637). Dopis je ve zkrácené podobě obsažen v kronice Matouše Pařížského: Henry Richards Luard, Matthaei Parisiensis Chronica majora III: A.D. 1216 to A.D. 1239, London etc.: Longman et al. 1876, 78-79 (ví to i editoři Martène a Durand, jak uvádí F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 88, pozn. 37, a rovněž Guillaume Besse, který dopis podle této kroniky cituje: M. Zerner [ed.], L’histoire du catharisme en discussion..., 281); G. D. Mansi přebírá i verzi Matouše Pařížského na col. 1201-1202 (jak je patrné ze shodného textu, z pozn. na col. 1202 a z toho, že přebírá i Matoušovu doložku). Anglický překlad klíčových úryvků: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 264 (263-264).
[363] B. Hamilton, „The Cathar Council...“, 44; .
[364] Rukopis: Firenze, Archivio di Stato di Firenze, Diplomatico, Santa Maria Novella, 26 giugno 1229 (dostupný na http://www.archiviodistato.firenze.it/diplomatico/ pod F (Firenze, S. Maria Novella, dále dle data). Edice: Jean Guiraud, Histoire de l’Inquisition au Moyen Âge II: L’Inquisition au XIIIe siècle en France, en Espagne et en Italie, Paris: Picard 1938, 456-457; Carol Lansing, Power and Purity: Cathar Heresy in Medieval Italy, Oxford University Press, New York – Oxford 1998, 179-180. Jiná pracovní edice: DZ, andreas.doc. Starší edice s četnými chybami: G. B. Ristori, „I Patarini in Firenze nella prima metà del secolo XIII“, Rivista storico-critica delle scienze teologiche 1, 1905, 15-17 (přetištěno v Ilarino da Milano, „Il dualismo cataro in Umbria al tempo di San Francesco“, Filosofia e cultura in Umbria tra medioevo e rinascimento: Atti del IV convegno di studi umbri, Gubbio, 22-26 maggio 1966, Perugia 1967, 187-189). Anglický překlad: C. Lansing, Power and Purity..., 84-86. Částečný český překlad: D. Zbíral, Největší hereze...
[365] Viz rukopis (je přesně datován).
[366] Rukopis: Poppi, Biblioteca Rilliana, Cod. 20, fol. 1ra-36ra (C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., 95, včetně popisu rukopisu). Rukopis pochází z kláštera Camaldoli (ibid., 95, pozn. 65); moderní poznámka na fol. 40v uvádí, že jde o autograf Ondřeje da Barberino z rodiny Margaletti da Barberino (ibid., 96, pozn. 67), což je nejisté; přípisek ze 17. stol. praví, že jde o „Andreae Florentini Summa contra hereticos“ a jednoho Ondřeje z Florencie, který byl katarem, známe (abjuroval r. 1229), avšak buď s ním suma nemá spojitost, nebo o autograf nejde (ibid., 96). Edice: Gerhard Rottenwöhrer (ed.), Andreas Florentinus, Summa contra hereticos, (Monumenta Germaniae Historica: Quellen zur Geistesgeschichte des Mittelalters 23), Hannover: Hahnsche Buchhandlung 2008. Žádná dřívější edice neexistuje, soudě podle C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., 96 („letztlich könnten nur eine vollständige Textedition [...] eine sichere Antwort geben“).
[367] C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., 96.
[368] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14591, fol. 35va-37va (rozsah ověřen v rkp.). Edice: Beverly Mayne Kienzle, „Cistercian Preaching Against the Cathars: Hélinand’s Unedited Sermon for Rogation, BN MS Lat, 14591“, Cîteaux 9, 1988, 297-314.
[369] B. M. Kienzle, Cistercians..., 182.
[370] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 14591, fol. 8rb-12ra (rozsah ověřen v rkp.). Edice: Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CCXII, col. 692-700; edice neobsahuje některé informace o herezi, které v rukopise jsou (B. M. Kienzle, Cistercians..., 182, 189).
[371] Částečná edice (kánony týkající se kacířů): Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 30-34. Částečný anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 194-195.
[372] Edice: Chronica Alberici monachi Trium Fontium a monacho novi monasterii Hoiensis interpolata, ed. P. Scheffer-Boichorst, Monumenta Germaniae historica: Scriptores XXIII, Hannover 1874, zmínky o herezi kolem s. 931, kolem 940-945 aj. Odkaz mj. Lower. J. Duvernoy, Le catharisme II..., 272 odkazuje na jinou edici: HF XXI, min. s. 598-608.
[373] http://fr.wikipedia.org/wiki/Aubry_de_Trois-Fontaines; http://en.wikipedia.org/wiki/Alberic_of_Trois-Fontaines.
[374] Edice: Martin Bouquet et al. (eds.), Recueil des historiens des Gaules et de la France XXI, 166 (M. Lower).
[375] Rukopisy: Avignon, Bibliothèque municipale, ms. 1437; Carcassonne, Bibliothèque municipale, ms. 67. Stará edice: Pierre-Jean-François Percin de Montgaillard, Monumenta conventus tolosani ordinis F. F. praedicatorum primi ex vetustissimis manuscriptis originalibus transcripta, Tolosae: Joannes & Guillelmus Pech 1693, 3. paginace, 198-201 (údaje převzaty z J. Duvernoy, La Chronique de l’inquisiteur Guillaume Pelhisson..., 10-11). Edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy (ed.), La Chronique de l’inquisiteur Guillaume Pelhisson, édition et traduction, C.N.R.S., Paris 1994. Francouzský překlad vyšel již dříve (J. Duvernoy, La Chronique de Guillaume Pelhisson, Ousset, Toulouse 1958); v novém vydání je možná přehlédnutý a opravený. Anglický překlad: W. L. Wakefield, Heresy, Crusade and Inquisition in Southern France, 1100-1250, London 1974 (odkaz včetně údaje, že kniha obsahuje překlad Viléma Pelhissona: Bernard Hamilton, „The Albigensian Crusade“, in: Bernard Hamilton, Monastic Reform, Catharism and the Crusades (900-1300), Aldershot 1997, oddíl VIII, 40). Starší edice: C. Douais, Les sources de l’histoire de l’inquisition dans le Midi de la France au XIIIe et XIVe siècles, Paris 1881, 81-118. Nizozemský překlad: http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/Pelhisson.pdf.
[376] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 5212; Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 5213; Toulouse, Bibliothèque municipale, ms. 450; Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 12714; Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. fr. 4649. Edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy, Chronica magistri Guillelmi de Podio Laurentii, Paris: Centre National de la Recherche Scientifique 1976. Anglický překlad: W. A. Sibly – M. D. Sibly (trans.), The Chronicle of William of Puylaurens: The Albigensian Crusade and its Aftermath, Woodbridge: Boydell Press 2003. pp. xxxvi + 162. Nizozemský překlad: http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/GdPuylaurens.pdf.
[377] J. Duvernoy, Chronica magistri Guillelmi de Podio Laurentii..., 4.
[378] Jacques Dalarun – Annie Dufour – Anne Grondeux – Denis Muzerelle – Fabio Zinelli, „La ‚Charte de Niquinta‘, analyse formelle“, in: Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint Félix (1167), Centre d’Études Médiévales – Université de Nice – Centre National de la Recherche Scientifique, Nice 2001, 152.
[379] Edice: Opera omnia I-II, Orléans 1674 (přetisk 1962); WEH neuvádí ve kterém svazku a na kterých stranách jsou pasáže týkající se katarů.
[380] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 635. Borst má ale s převažující orientací dnešního bádání v mnoha ohledech neslučitelná měřítka.
[381] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 35-40.
[382] Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 35-40.
[383] Edice: James M. Powell (ed. et trans.), The Liber Augustalis, Syracuse: Syracuse University Press 1971, 7-10 (E. Peters, Heresy and Authority..., 311). Anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 207-209.
[384] Edice: Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 41-42.
[385] Edice: Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 42-43.
[386] Rukopis: Opatství Dendermonde (Belgie), cod. 9, fol. 170v-172v. Edice: Laurence Moulinier-Brogi, „Unterhaltungen mit dem Teufel: Eine französische Hildegardvita des 15. Jahrhunderts und ihre Quellen“, in: Alfred Haverkamp (ed.), Hildegard von Bingen in ihrem historischen Umfeld: Internationaler wissenschaftlicher Kongreß zum 900jährigen Jubiläum, 13.-19. September 1998, Bingen am Rhein, Mainz: Philipp von Zabern 2000, 519-560: 548-560. Viz též U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 479-496. Další rukopis tohoto středofrancouzského textu je Douai, Bibliothèque municipale, ms. 869, fol. 98va-102va, vydán v Laurence Moulinier, „Vitae latines et volgarizzamento: L’exemple de la Vie de Hildegarde en français, in: Sofia Boesch Gajano (ed.), Santità, culti, agiografia: Temi e prospettive. Atti del I Convegno di studio dell’Associazione italiana per lo studio della santità, dei culti e dell’agiografia, Roma, 24-26 ottobre 1996, Roma: Viella 1997, 154-161 (139-163), kde kněz vyslýchá ďábla v Hildegardině přítomnosti, ale zmínka o katarech a vůbec hereticích a jejich počínání tu, pokud dobře čtu, není.
[387] Rukopisy: Sankt Gallen, cod. 974 (konec 13. či začátek 14. stol.); Praha, Národní knihovna České republiky, ms. I.F.18 (2. pol. 15. stol., dle katalogu Manuscriptorium.com); Münich, Bayerische Staatsbibliothek, cod. Clm 2714. Edice: Bernd-Ulrich Hergemöller, Krötenkuß und schwarzer Kater: Ketzerei, Götzendienst und Unzucht in der inquisitorischen Phantasie des 13. Jahrhunderts, Warendorf: Fahlbusch 1996, 39-59 (U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 508). Literatura: U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 507-519; B.-U. Hergemöller, Krötenkuß und schwarzer Kater...
[388] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 510.
[389] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 44-45.
[390] Viz Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 44-45.
[391] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 45-47 a též dodatky k Y. Dossat, Les crises. Anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 196-198.
[392] Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 45; stejně i Kras.
[393] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 47.
[394] Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 47.
[395] Edice: Carolus Rodenberg (ed.), Monumenta Germaniae Historica: Epistolae saeculi XIII e regestis pontificum romanorum selectae, Berolini: Apud Weidmannos 1883, 432-435.
[396] Několik úryvků cituje http://www.uni-konstanz.de/FuF/Philo/Geschichte/Patschovsky/aufsaetze/Inhalt/v/v.html.
[397] Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 48-49.
[398] Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 48.
[399] Edice: Acta Honorii III et Gregorii IX, ed. A. L. Tautu, Pontificia Commissio ad redigendum codicem iuris canonici Orientalis, series III, vol. III, Vaticano 1950, 233-234 (č. 177). Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 265-266.
[400] Edice: Acta Honorii III et Gregorii IX, ed. A. L. Tautu, Pontificia Commissio ad redigendum codicem iuris canonici Orientalis, series III, vol. III, Vaticano 1950, 308-310 (č. 229). Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 266.
[401] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 50-59. Částečný anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 198-199.
[402] Totožnost textu, který vydal Selge, a textu, jehož překlad publikoval Peters, byla ověřena srovnáním.
[403] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 60-69.
[404] Rukopisy: Paris, Bibliothèque Mazarine, ms. 2015, fol. 153va; Clermont-Ferrand, Bibliothèque municipale, ms. 153, fol. 127r (13./14. stol., spíše 14.); Dublin, Trinity College, ms. C.5.19, fol. 15r-15v (1. pol. 14. stol.); Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 3978, fol. 54r (2. pol. 14. stol.); Vaticano, Ottobon. Lat. 1761, fol. 197-198 (16.-17. stol.) (Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 285). Edice: F. Šanjek, Heresis 5, 1985, 19-27; Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 284-285. Starší edice: E. Martène – U. Durand, Thesaurus novus anecdotorum V, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 1776.
[405] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 285.
[406] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 357.
[407] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 357.
[408] V díle se dvakrát vyskytuje pravopis Superstella, viz C. Bruschi (ed.), Salvo Burci, Liber Suprastella..., 334, 339. Pegg i Bruschi citují Suprastella, ne Liber suprastella. Superhvězda podle „Superstar“ (převzato od ???).
[409] Rukopis: Firenze, Biblioteca Medicea Laurenziana, Mugellanus 12, fol. 1ra-224ra (popis rukopisu: C. Bruschi, Salvo Burci, Liber Suprastella..., XXIX). Edice: Caterina Bruschi (ed.), Salvo Burci, Liber Suprastella, Roma: Istituto storico italiano per il Medio Evo 2002 (recenze Heresis 40, 182-183). Jinou úplnou edici připravovala Serena Contini a částečnou začlenila do své disertace (Heresis 38, 100-101). Starší, částečná edice: Ilarino da Milano, „Il ‚Liber supra Stella‘ del piacentino Salvo Burci contra i Catari e altre correnti ereticali,“ Aevum 19, 1945, 307-341, přetištěno v Ilarino da Milano, „Il ‚Liber supra Stella‘ del piacentino Salvo Burci contro i catari e altre correnti ereticali“, in: id., Eresie medioevali: Scritti minori, Rimini: Maggioli 1983, 329-367 (205-367); nejstarší částečná edice: Ignaz von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters II: Dokumente vornehmlich zur Geschichte der Valdesier und Katharer, München 1890 (přetisk Darmstadt 1968), 52-84 (odtud ještě cituje J. Duvernoy, Le catharisme I..., 109 – necituje z Ilarina). Anglický překlad několika úryvků: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 269-274. M. Lambert, The Cathars, 200 uvádí, že se připravuje úplná edice textu a odkazuje na P. D. Diehl, Christendom and its Discontents, 47 (tam asi autor uvádí, že se edice připravuje); zřejmě jde odkaz na edici Cateriny Bruschiové, která posléze roku 2002 vyšla (viz výše). Německý překlad (malá ukázka): Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 255-262.
[410] Dokument je datovaný, viz Caterina Bruschi (ed.), Salvo Burci, Liber Suprastella, Roma: Istituto storico italiano per il Medio Evo 2002, 3 (též I. von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters II..., 52). Srov. C. Bruschi, Salvo Burci, Liber Suprastella..., IX, kde se uvádí, že se na dvou místech v traktátu uvádí datum 6. 5. 1235.
[411] J. Duvernoy, Le catharismeII:L’histoire des cathares, 172.
[412] C. Bruschi, Salvo Burci, Liber Suprastella..., XX.
[413] V rukopise Firenze, Biblioteca nazionale, Conventi soppressi, ms. 1738.A.9 je označena za „Suma contra hereticos“ (1r, citováno přímo podle rukopisu).
[414] Rukopisy: Perugia, Biblioteca comunale, cod. 1065, fol. 1ra-150va (konec 13. stol.); Firenze, Biblioteca nazionale, Conventi soppressi, ms. 1738.A.9, fol. 1r-121v (13./14. stol.; údaje převzaty z T. Käppeli, „Une Somme...“, 296-297). Částečná edice: Thomas Käppeli (ed.), „Une Somme contre les hérétiques de S. Pierre Martyr (?)“, Archivum Fratrum Praedicatorum 17, 1947, 295-335: 306-307, 320-335. Úplná edice dosud neexistuje. Důležitá studie k Petru Mučedníkovi: Antoine Dondaine, „Saint Pierre Martyr“, Archivum Fratrum Praedicatorum 23, 1953, 66-162. Viz též legendu o Petru Mučedníkovi ve Zlaté legendě.
[415] T. Käppeli, „Une Somme...“, 300.
[416] T. Käppeli, „Une Somme...“, 311-312.
[417] Dnes se datuje s největší pravděpodobností do roku 1173 (Rubellin).
[418] T. Käppeli, „Une Somme...“, 311-312.
[419] Doklady: T. Käppeli, „Une Somme...“, 312-313. Nasvědčuje tomu také provenience perugijského rukopisu.
[420] T. Käppeli, „Une Somme...“, 313.
[421] T. Käppeli, „Une Somme...“, 313.
[422] T. Käppeli, „Une Somme...“, 315-316.
[423] T. Käppeli, „Une Somme...“, 314-315.
[424] „In fine ex linea erasa mihi visus sum nomen legere F. Rogeri Cal[... porušeno v mé kopii]“ (T. Käppeli, „Une Somme...“, 297).
[425] T. Käppeli, „Une Somme...“, 297, 318-320.
[426] Edice: Marguerin de la Bigne (ed.), Maxima bibliotheca veterum Patrum, et antiquorum scriptorum ecclesiasticorum XXV, Lugduni: Apud Anissonios 1677, 194-251. (Takto ověřeno přímo v knize, včetně tam uvedeného titulu pramene; Duvernoy uvádí 194-249; WEH, 635 uvádí s. 188-251; celá řada Maxima Bibliotheca veterum patrum et antiquorum scriptorum ecclesiasticorum... hac tandem editione...locupletata et instaurata a Philippo Despont má datum vydání 1677-1707, nicméně údaj o 1677 pro 25. sv. je správný, ověřen. Jinde se též odkazuje v souvislosti s Lukášem z Tuy na Marguerin de La Bigne (ed.), Bibliotheca patrum et veterum auctorum ecclesiasticorum IV/2, Parisiis 1624: jako zajímavost lze zmínit, že právě s tímto vydáním pracoval Guillaume Besse, viz Monique Zerner [ed.], L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint Félix (1167), Centre d’Études Médiévales – Université de Nice – Centre National de la Recherche Scientifique, Nice 2001, 223.)
[427] J. Duvernoy, Le catharismeII:L’histoire des cathares, 152.
[428] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 339-340.
[429] Edice: Marguerin de la Bigne (ed.), Maxima bibliotheca veterum Patrum, et antiquorum scriptorum ecclesiasticorum XXV, Lugduni: Apud Anissonios 1677, 252-262 (podle Gretserova vydání; ověřeno přímo v knize).
[430] Rukopisy, edice, překlady: viz bgher.
[431] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 307.
[432] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 307-308 (dle těchto autorů Moneta zemřel kolem r. 1240, J. Duvernoy, Le catharisme I..., 119 uvádí, že tradiční datum jeho smrti je 1238); Ch. Thouzellier, Un traité cathare inédit..., 19.
[433] A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi...“, 298 – Dondaine cituje přímo dle rukopisu Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 3656, 137vb s tím, že Ricchiniho edice zde má (s. 241) rok 1244. (Což nemusí být chyba edice, ale aktualizace opisovačem – D. Z.)
[434] J. Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse 31996, 119.
[435] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 174, fol. 181v. Edice: Célestin Douais (ed.), La Somme des autorités à l’usage des prédicateurs méridionaux au XIIIe siècle, Paris: Picard 1896, 34-41. Úryvky: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 297-300.
[436] Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 13152, fol. 1-2 (C. Douais, La Somme des autorités..., 42). Edice: Célestin Douais, La Somme des autorités à l’usage des prédicateurs méridionaux au XIIIe siècle, Paris: Picard 1896, 42-55.
[437] C. Douais (ed.), La Somme des autorités..., 49-50.
[438] Viz D. Bazzocchi (ed.), L’eresia catara II..., CXVIII.
[439] Rukopisy: Milano, Biblioteca Ambrosiana, J.5 inf. (stará signatura IX.5.208; pergamen, 13. stol., 114 fol.); Leipzig, Universitätsbibliothek, ms. 835, fol. 71ra-104rb (pergamen, 14. stol.); Cesena, Biblioteca Malatestiana, S.I.8, fol. 1r-44v (pergamen, 13. stol., 44 fol., k rukopisu viz Catalogo aperto dei manoscritti Malatestiani – rukopis tam je zakatalogizován, signatura souhlasí, je tam vícero popisů rukopisů a bibliografie a celý rukopis je tam naskenován, jpg.); Praha, Kancelář prezidenta republiky, Kapitulní fond (?), C.XCV (pergamen, 14. stol.); Sevilla, Biblioteca Colombina de Sevilla, ms. 5.1.26 (pergamen, 13. stol., 180 fol.; údaje o rukopisech převzaty z Romagnoli). Edice: Paola Romagnoli (ed.), Summa contra hereticos: Edizione critica con saggio introduttivo e commento storico, disertační práce, Bologna 1992; starší edice: Dino Bazzocchi (ed.), L’eresia catara II (Appendice): Disputationes nonnullae adversus haereticos, codice inedito Malatestiniano del sec. XIII., Bologna: Licinio Cappelli 1920 (takto titulní strana knihy; WEH uvádí mírně odlišný údaj: D. Bazzocchi, La Eresia catara: Saggio storico filosofico con in appendice Disputationes nonnullae adversus haereticos, codice inedito de secolo XIII della biblioteca Malatestiana di Cesena, Bologna 1919-1920, což je jistě údaj souboru podle prvního svazku; zde výše podle titulní strany 2. svazku). Anglický překlad několika úryvků: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 302-306. V pražském rukopise je dílo označeno za De erroribus catharorum. Studie: Paola Romagnoli, „Il trattato antiereticale dello Pseudo Giacomo de Capellis“, Bollettino della Società di studi valdesi 113, 1995, 109-122.
[440] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 158.
[441] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 301.
[442] Jean Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse: Privat 31996, 409; Heresis 1995, č. 24, 103, kde se uvádí, že přisouzení Jakubu de Capellis vyvrátil roku 1979 paleograf M. Ferrari, který poukázal na to, že šlo o vlastníka rukopisu sumy ve 14. století, nikoli o autora.
[443] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 301.
[444] Heresis 1995, č. 24, 103; Paola Romagnoli, Summa contra hereticos: Edizione critica con saggio introduttivo e commento storico, doktorská disertace, Bologna: Facoltà di Lettere e Filosofia 1992, XXV (jediným argumentem je ale paralelismus s De heresi).
[445] David Zbíral, „Dualismus“ v učeneckých vyprávěních o katarství.
[446] Jean Duvernoy, „Summula contra hereticos: Un traité contre les cathares du XIIIème siècle“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/summula.pdf, srpen 2002, 10.
[447] Dino Bazzocchi (ed.), L’eresia catara II (Appendice): Disputationes nonnullae adversus haereticos, codice inedito Malatestiniano del sec. XIII., Bologna: Licinio Cappelli 1920, 139.
[448] Heresis 1995, č. 24, 103.
[449] Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 174, fol. 181v.
[450] Viz C. Douais (ed.), La Somme des autorités..., 39.
[451] Toulouse, Bibliothèque municipale, ms. 301. Edice: Charles Molinier (ed.)., „Un traité inédit du XIIIe siècle contre les hérétiques cathares (Bibliothèque de la ville de Toulouse, ms. no 301, 1re série)“, Annales de la Faculté des Lettres de Bordeaux 5, 1883, 226-255 (odkaz Pilar Jiménez Sanchez, „Le ‚traité cathare anonyme‘: un recueil d’autorités à l’usage des prédicateurs cathares?“, Heresis 1999, č. 31, 92, pozn. 47).
[452] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 13151, fol. 345v-350r (D. Z. přímo podle rkp.; jinak patrně C. Douais, La Somme des autorités..., 22, 24; Jean Duvernoy, „Summula contra hereticos: Un traité contre les cathares du XIIIème siècle“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/summula.pdf; Summula skutečně začíná už na 345v, kde je i rubrika „incipit brevis summula contra herrores notatos heretichorum hic“). Edice: Célestin Douais (ed.), La Somme des autorités à l’usage des prédicateurs méridionaux au XIIIe siècle, Paris: Picard 1896, 114-129; Charles Molinier (ed.), „Un texte de Muratori concernant les sectes cathares: Sa provenance réelle et sa valeur“, Annales du Midi 22, 1910, 180-220: 197-220 (dostupné též na http://www.archive.org/details/annalesdumidi22univuoft). Částečný anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 352-361.
[453] See local files maily72.doc and hagman-rozdeleni-brevis-summula-ms-13151.doc. Her text 3 and 5 are both derived from the De heresi, with a „Catalogue ABC“ inserted in between.
[454] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 351; P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 395 (s otazníkem).
[455] Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 166.
[456] Viz C. Douais, La Somme des autorités..., 25.
[457] Viz C. Douais, La Somme des autorités..., 26-27 a edici ibid., 121.
[458] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 13151, fol. 348-349 (za Brevis summulou; edice: Charles Molinier (ed.), „Un texte de Muratori concernant les sectes cathares: Sa provenance réelle et sa valeur“, Annales du Midi 22, 1910, 180-220: 213-216; dostupné též na http://www.archive.org/details/annalesdumidi22univuoft); Modena, Archivio di Stato, Biblioteca, Manoscritti, ms. 132, fol. ???-??? (svazek Armanna řečeného Pungilupa, G. Zanella (ed.), Itinerari ereticali..., 99-101, errata s. 229).
[459] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 36; Toulouse, Bibliothèque municipale, ms. 379. Edice: Jean Duvernoy, „Summula contra hereticos: Un traité contre les cathares du XIIIème siècle“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/summula.pdf, srpen 2002. Starší, částečná edice: Célestin Douais, La Somme des autorités à l’usage des prédicateurs méridionaux au XIIIe siècle, Paris: Picard 1896, 67-113. Název vychází z explicitu toulouského rukopisu.
[460] P. Jiménez Sanchez, „Le ‚traité cathare anonyme‘...“, 92, pozn. 47.
[461] Edice: P. Glorieux, La Summa duacensis, Paris 1955, 10-11, 51-53 (odkaz Cazenave).
[462] A. Cazenave, „Langage catholique et discours cathare: Les écoles de Montpellier“, 142, pozn. 14, s odkazem na P. Glorieux, La Summa duacensis, Paris 1955, 10-11, 51-53.
[463] Název je nepůvodní. Francouzská recenze a část pozdních rukopisů italské recenze obsahují titul ve falešném incipitu, např. „Incipit disputatio catholici contra hereticos super articulis fidei“ (C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XXVIII).
[464] Rukopisy: soupis více než 50 známých rukopisů uvádí C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., 81-82. Dále (ověřit, zda tyto uvádí): Wrocław, Biblioteka Uniwersyt. wo Wrocławiu, ms. I F 758 (Z. Mazur, „Ordinatio...“, 451, n. 21; contains also Rainer Sacconi). K nim přidávám následující: Bibliothèque nationale de France, fonds Baluze 8, fol. 123v-176v (17. stol.; invenit D. Z.). Edice: Carola Hoécker (ed.), Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum: Die Auseinandersetzung der katholischen Kirche mit den italienischen Katharern im Spiegel einer kontroverstheologischen Streitschrift des 13. Jahrhunderts, Firenze: Sismel 2001; starší edice: Edmond Martène – Ursin Durand (eds.), Thesaurus novus anecdotorum V, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 1703-1758 (Ch. Thouzellier, Un traité cathare inédit..., 20, pozn. 3 cituje jako strany, ale jde ve skutečnosti o sloupce, ověřeno v reprodukci). Překlad prologu a první kapitoly: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 290-296. Autor a rukopisy: C. Hoécker; A. Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)“, Archivum Fratrum Praedicatorum 17, 1947, 174-180.
[465] A. Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)...“, 175-178; Ch. Thouzellier, Un traité cathare inédit..., 20; C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XXIX-XXXIII.
[466] A. Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 485. Podrobnější zpracování A. Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)...“, 174-180.
[467] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 636. A. Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)...“, 179 poukazuje na obtížnost datace, uvádí, že dílo již počítá s fungováním inkvizice, a datuje dílo do okolí roku 1250 s větší pravděpodobností data před než po tomto roce. G. Zanella, Hereticalia..., 78 datuje zhruba do r. 1250. F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 156 klade sepsání mezi roky 1230 a 1240. C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XL klade sepsání mezi roky 1210 a 1234 (srov. argumentaci, zdaleka ne vždy přesvědčivou, na s. XXXV-XL). Pilar Jiménez Sanchez, „La controverse...“, in: Martin Aurell (ed.), Les cathares devant l’Histoire: Mélanges offerts à Jean Duvernoy, Cahors: L’Hydre 2005, 319 uvádí (zcela bez argumentů) dataci na konec 12. stol. a v Catharismes..., 97 na konec 12. či počátek 13. stol.
[468] C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XXXV.
[469] C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XL, CLXIX.
[470] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 372.
[471] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 394.
[472] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 289.
[473] C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., XI.
[474] Edice: Peter T. Ricketts (ed.), Contributions à l’étude de l’ancien occitan: Textes lyriques et non-liriques en vers, P. T. R., Birmingham 2000, v nové verzi na internetu: Peter T. Ricketts (ed.), „Las novas del heretje“, http://www.rialto.unina.it/poerel/heretje(Ricketts).htm, 10. 5. 2002. Starší edice: Paul Meyer, „Le Débat d’Izarn et de Sicart de Figueiras“, Annuaire-bulletin de la Société de l’histoire de France 16, 1879, 233-292 (vydáno též samostatně: Nogent-le-Retrou 1880). Zkrácený anglický překlad: Oldenbourg, Massacre at Montségur, Appendix F.
[475] P. T. Ricketts (ed.), „Las novas del heretje“, http://www.rialto.unina.it/poerel/heretje(Ricketts).htm.
[476] P. T. Ricketts (ed.), „Las novas del heretje“, http://www.rialto.unina.it/poerel/heretje(Ricketts).htm.
[477] Pod názvem Ordo processus Narbonensis vydal text Selge a cituje jej tak P. Biller – C. Bruschi – S. Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics...
[478] Edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 70-76. Anglický překlad: Walter L. Wakefield, Heresy, Crusade and Inquisition in Southern France, 1100-1250, London 1974, 250-258 (převzato též do Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 200-206; odkaz na edici a Wakefieldův anglický překlad: J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 243, pozn. 2).
[479] J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 243, pozn. 2. Dataci do 1248-1249 s otazníkem přijímá i J. B. Given, Inkvizice..., 72. Autorství těchto inkvizitorů přijímá též P. Kras, Ad abolendam..., 297, pozn. 168.
[480] J. Duvernoy, „Création et crises...“, 152.
[481] Rukopisy: summa existuje asi v pěti desítkách rukopisů, z nich 17 u Šanjka včetně fyzického popisu. Mezi nimi: Clermont-Ferrand, Bibliothèque municipale, ms. 153, fol. 110?-127?; Wrocław, Biblioteka Uniwersyt. wo Wrocławiu, ms. I F 758 (Reinheri OP [Rainer Sacconi], Contra Waldenses haereticos, ref. Z. Mazur, „Ordinatio...“, 451, n. 21); Zagreb, Nacionalna sveučilišna biblioteka / Metropolitanska knjižnica, MR 146, fol. 85r-87v (Popis: D. Kniewald, Vjerodostojnost..., 72-77; Kniewald uvádí Metropolitanska knjižnica, F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 12 Nacionalna sveučilišna biblioteka; nutno ověřit aktuální název této knihovny). Edice: Franjo Šanjek (ed.), „Raynerius Sacconi O. P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, 42-60 (31-60); Antoine Dondaine, Un traité néo-manichéen du XIIIe siècle: Le Liber de duobus principiis suivi d’un fragment de rituel cathare, Istituto storico domenicano S. Sabina, Roma 1939, 64-78; Dragutin Kniewald (ed.), Vjerodostojnost latinskih izvora o bosanskim krstjanima, Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti 1946, 80-128. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 329-346. Bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 137-150. Částečný německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 271-291.
[482] Rainer, Summa, ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi O. P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, 60.
[483] Rukopis: Praha, Národní knihovna České republiky, ms. I.F.18, fol. 218v-227r. Edice: patrně neexistuje.
[484] http://www.manuscriptorium.com.
[485] Edice: T. Ripoll (ed.), Bullarium ordinis Praedicatorum I, Romae 1737, s. 209, č. 257; A. Potthast, Regesta Pontificum Romanorum ab anno post Christum natum MCXCVIII ad MCCCIV, Berlin 1874-1875, č. 14592, 15375; L. Wadding (ed.), Annales Minorum III, Ad Claras Aquas 1931, 377-383 (odkaz Zanella). Částečná edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 77.
[486] Rukopis: Litterae Innocentii IV, 19 august. 1254 (Potth. 15492). Edice: A. Dondaine neuvádí, že by existovala.
[487] AASS, 29. Aprilis.
[488] Rukopisy: Vaticano, ms. lat. 4255, fol. 54ra-72rb; Firenze, Biblioteca Medicea Laurenziana, Pluteus VIII, dext. cod. 6, fol. 288ra-296v; v téže knihovně též ms. 404, fol. 174r-240v (viz WEH a A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 266). V době vydání WEH dle s. 636 nepublikováno. A. Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 484 přece jen odkazuje na edici několika fragmentů: I. von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters II..., 326-327.
[489] A. Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 484.
[490] „illi de Bellasmanza“ (Firenze, Biblioteca Medicea Laurenziana, Pluteus VIII, dext. cod. 6, fol. 296v). V jednom z rukopisů v podobě „Blasmanta“ (A. Dondaine, „La hiérarchie... II“, 286).
[491] Firenze, Biblioteca Medicea Laurenziana, Pluteus VIII, dext. cod. 6, fol. 296v (DZ).
[492] Edice: Albert Lecoy de la Marche (ed.), Anecdotes historiques, légendes et apologues tirés du recueil inédit d’Étienne de Bourbon, dominicain du XIIIe siècle, Paris 1877 (jedině na tuto edici odkazují Texts and the Repression). Edice některých částí o valdenských: Alexander Patschovsky – Kurt-Victor Selge, Quellen zur Geschichte der Waldenser, Gütersloh 1973, 15-18, 47-49. Francouzský překlad: Jacques Berlioz, „‚Les erreurs de cette doctrine pervertie...‘: Les croyances des cathares selon le dominicain et inquisiteur Étienne de Bourbon (mort v. 1261)“, Heresis 2000, č. 32, 54-62 (53-67).
[493] M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 201; Caterina Bruschi – Peter Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy, York: York Medieval Press 2003, xvii; U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 289.
[494] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 637. Studie: Jacques Berlioz, „La prédication des cathares selon l’inquisiteur Étienne de Bourbon (mort vers 1261)“, Heresis 1999, č. 31, 9-35.
[495] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 637. Studie: Jacques Berlioz, „La prédication des cathares selon l’inquisiteur Étienne de Bourbon (mort vers 1261)“, Heresis 1999, č. 31, 9-35.
[496] Edice: Flacius Illyricus v Seznamu svědků pravdy (asi nejstarší edice, viz Peter Biller, „Heresy and Literacy: Earlier History of the Theme...“, 11); Jacobus Gretser, Lucae Tudensis episcopi, scriptores aliquot succedanei contra sectam Waldensium, Ingolstadt: Andreas Angermarius 1613, 262-275 (takto Sackville, Heresy..., ix; P. Biller, The Waldenses..., xii uvádí 262-277, 310-312; ještě jinde 44-99?); M. de la Bigne, Maxima Bibliotheca Patrum XIII, Köln 1618, 295 ad.; Maxima Bibliotheca Patrum, Lyon 1677, 262 ad.; Ignaz von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte der Mittelalters II, kolem s. 370. Částečná edice: M. Nickson (ed.), „The Pseudo-Reinerius Treatise, the final stage of thirteenth century work on heresy from the diocese of Passau“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 42, 1967, 255-314: 291-303. Další částečná edice: Alexander Patschovsky – Kurt-Victor Selge (eds.), Quellen zur Geschichte der Waldenser, Gütersloh 1973, 19, 70-103 (vybrány zejména části o valdenských). W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 636, odkazují jen na edici Biblioteca veterum patrum XXV, Lyon 1677, 262-277 (a též na několik studií). Viz též: M. Nickson, „The Pseudo-Reinerius Treatise, the final stage of thirteenth century work on heresy from the diocese of Passau“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 1967, kolem s. 284 (odkaz J. Duvernoy, Le catharismeII:L’histoire des cathares, 116; není tu uvedeno, zda obsahuje edici); Franz Unterkircher, „Pseudo-Rainier und Passauer Anonymus“, Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 63, 1955, 41-46; A. Dondaine, „Le manuel de l’inquisiteur (1230-1330)“, Archivum Fratrum Praedicatorum 17, 1947, 173 (odkazy na rukopisy aj.); L. Sackville. Komentář: A. Patschovsky, Der Passauer Anonymus, Stuttgart 1968 (velmi komplexní zpracování, ale neobsahuje edici, jen několik úryvků).
[497] Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, 39.
[498] Rudolf Holinka, Sektářství v Čechách před revolucí husitskou, Filosofická fakulta University Komenského, Bratislava 1929, 25, pozn. 58 (odkaz na Pregera, Beiträge...). K dataci do okolí 1260/1266 se přiklání také B. M. Kienzle, Cistercians..., 119.
[499] A. Dondaine, „Nouvelles sources de l’histoire doctrinale du néo-manichéisme au Moyen Âge“, Revue des Sciences philosophiques et théologiques 28, 1939, 485.
[500] Označení „traktát“ nyní nepovažuji za šťastné a opouštím je, jelikož evokuje příliš doktrinální a systematický diskurz, a tím se vzdaluje povaze spisu. Označení „pojednání“ je vhodnější.
[501] Rukopis: Budapest, Magyar Nemzeti Múzeum, Cod. Lat. 352 (14./15. stol.). Edice: Antoine Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, 308-324 (234-324). Anglický překlad (s vynecháním částí o inkvizici a výčtu čtyřiceti sedmi sekt): W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 168-170, 361-373.
[502] Tehdy sepsal Rainer svou Sumu. Kompilace jeho sumu nejen začleňuje, ale dokonce se o ní vlastní traktát „bratra A.“ výslovně zmiňuje a počítá s ní: vůbec nezpracovává nauku Albanenses, o které Rainer podrobně pojednal, a naopak dodává nauku Concorezzenses a Bagnolenses (A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 255). Zajímavé upřesnění by mohla poskytnout zmínka Traktátu o tom, že byl biskup „katarů, kteří přišli z Francie“, v Neapoli. Jde totiž takřka jistě (stejně jako celá existence Francouzské církve v Itálii již ve 12. století) o zakladatelskou legendu (Eugène Dupré-Theseider, „Le catharisme languedocien et l’Italie“, in: kol., Cathares en Languedoc, (Cahiers de Fanjeaux 3), Toulouse: Privat 1968, 300), jež má vysvětlit status quo katarství – stav současný se sepsáním traktátu (srov. totéž o De heresi u J.-L. Biget, „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles?...“, 158). V blízkosti Neapole (v Guardia Lombardi) nacházíme biskupa Francouzských – Viviana, kterého je třeba identifikovat s Viventiem z Verony z Traktátu – ve společnosti několika katarů z jižní Francie a několika toulouských šlechticů roku 1264 (E. Dupré-Theseider, „Le catharisme languedocien et l’Italie...“, 311; srov. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 258). Bližší upřesnění, odkdy a dokdy u Neapole sídlil, zřejmě není možné, ale jde o zajímavé orientační vodítko.
[503] Jde o inkviziční formulář datovaný do roku 1266 a zkompilovaný na základě dopisu Klementa IV. lombardským a janovským dominikánům z 14. listopadu 1265 (A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 255).
[504] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 361; A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, 257. Rok 1280 se zakládá na odhadu. V roce 1250 byl dle Rainera Sacconiho ještě naživu katarský biskup Belesmanza. V době, kdy „bratr A.“ sepisoval vlastní text Traktátu, byl již Belesmanza mrtev a v biskupském úřadu ho nahradil nejdřív Jan z Lugia, potom Bonaventura z Verony. V době, kdy byl sestaven seznam představitelů concorezzské a albanenské církve připojený k Traktátu (s. 324), byl Bonaventura ještě naživu, ale vpisek začleněný posléze do textu upřesňuje, že umřel a biskupem se stal „Henricus de Arusio“. Concorezzenses měli mezi smrtí Nazaria (někdy před 1250) a autorovou současností dva biskupy (s. 310). Odhad tedy hovoří s vysokou mírou pravděpodobnosti pro neposouvání nejpozdějšího možného data kompilace za rok 1280. Podle Dondaina lze terminus ante quem zpřesnit pro vlastní Traktát díky zmínce o biskupovi Francouzských, Vivianovi, který je jistě totožný s Viventiem z Verony v Traktátu: Dondaine uvádí, že roku 1271 již je jeho nástupcem Bernard Oliba (A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 258-259). To je ale nepřesvědčivý argument; jednak proto, že s hierarchiemi a jasným následnictvím to možná nebylo tak jasné, jak míní Dondaine (srov. G. Zanella), jednak proto, že se v jedné zmínce vztahující se k roku 1271/1272 objevuje Bernard Oliba vedle nejmenovaného „biskupa heretiků z Francie“ (kterým může být klidně Vivian/Viventius): Registr toulouské inkvizice, Doat, vol. 26, fol. 15v, Jean Duvernoy (ed.), „Registre de l’Inquisition de Toulouse (1273-1280)“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/Parnaclatin.pdf, 219; srov. citaci A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, 303. Pilar Jiménez Sanchez, „Le catharisme: une origine orientale à deux tendances?“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), 218 text datuje „kolem 1270/1275“.
[505] Rukopis: Sankt Florian XI, 328, fol. 150vb-151ra. Edice: M. Nickson (ed.), „The Pseudo-Reinerius Treatise, the final stage of thirteenth century work on heresy from the diocese of Passau“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 42, 1967, 314.
[506] Částečná edice: Kurt-Viktor Selge (ed.), Texte zur Inquisition, Gütersloh: Gerd Mohn 1967, 83-88.
[507] Rukopis: Biblioteca Laurenziana, cod. Plut. 33, sin. 1, fol. 63c-d (A. Vauchez, „Les origines...“, 1024, přesně opsáno, zkratka Bibl. rozvedena). Studie: André Vauchez, „Les origines de l’hérésie cathare en Languedoc, d’après un sermon de l’archevêque de Pise Federico Visconti († 1277)“, in: Società, istituzioni, spiritualità: Studi in onore di Cinzio Violante Spoleto: Centro italiano di studi sull’Alto Medioevo 1994, 1024-1025 (1023-1036).
[508] A. Vauchez, „Les origines...“, 1025.
[509] A. Vauchez (ed.), „Les origines...“, 1024-1025.
[510] Rukopisy: viz Dondaine, „Manuel...“, 108, pozn. 70. Edice: E. Martène – U. Durand, Thesaurus novus anecdotorum V, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 1795-1814 (J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 243, pozn. 7, z této edice citují i P. Biller – C. Bruschi – S. Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics... v r. 2011).
[511] J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 49.
[512] P. Biller – C. Bruschi – S. Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics..., 60-61, 66.
[513] P. Biller – C. Bruschi – S. Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics..., 66 a sloupcové srovnání 67-70.
[514] L. Paolini, L’eresia a Bologna fra XIII e XIV secolo I..., 22.
[515] Edice delší redakce: W. Preger (ed.), Der Tractat des David von Augsburg, München: Straub 1878; P. Biller, The Waldenses..., xv aj. odkazuje jinak, možná na jiné dílo: W. Preger (ed.), „Der Tractat des David von Augsburg über die Waldesier“, Abhandlungen der bayerischen Akademie der Wissenschaften 14, 1879, 204-235. Edice kratší redakce: E. Martène – U. Durand, Thesaurus novus anecdotorum V, Lutetiae Parisiorum: F. Delaune 1717, col. 1777-1794 (J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 244, pozn. 7, a Biller stejně).
[516] J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 49-50; P. Biller, „Why no Food?...“, 137.
[517] J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 52.
[518] Edice s francouzským překladem: Guillaume Mollat (ed.), Bernard Gui, Manuel de l’inquisiteur I-II, Paris 1926-1927 (M. Lambert, Medieval Heresy..., 443 uvádí, že to je „abridged“, tj. možná nejde o úplnou edici; to potvrzuje Biller v Texts..., 128: jde jen o edici části). Starší (a dosud jediná úplná) edice: Célestin Douais (ed.), Practica inquisitionis heretice pravitatis, auctore Bernardo Guidonis, Paris: Picard 1886. Částečný anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 375-445. Krátký anglický úryvek: Internet Medieval Sourcebook, http://www.fordham.edu/halsall/source/gui-cathars.html (převzato z Inquisitor’s Manual of Bernard Gui [d.1331], early 14th century, J. H. Robinson [trans.], Readings in European History, Boston: Ginn 1905, 381-383). Polský překlad (asi částečný a není jasné, zda z originálu, nebo z německého překladu): Bernard Gui, Księga inkwizycji, WAM 2006.
[519] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 374, 638. Viz nicméně Guillaume Mollat (ed.), Bernard Gui, Manuel de l’inquisiteur II, Paris 1927, 98, kde Gui uvádí, že tato konkrétní část knihy vznikla roku 1316.
[520] Zmiňuje Jacques Monfrin – Marie-Henriette Jullien de Pommerol, La bibliothèque pontificale à Avignon et à Peñiscola pendant le Grand Schisme d’Occident et sa dispersion: Inventaires et concordances I-II, (Collection de l’École française de Rome 141), Rome: École française de Rome 1991, 668.
[521] Rukopis: Vicenza, Biblioteca civica, ms. 22.6.30 (311), fol. 1r-63v. Edice: Francesca Lomastro Tognato, L’eresia a Vicenza nel Duecento: Dati, problemi e fonti, Vicenza: Istituto per le ricerche di storia sociale e di storia religiosa 1988, 159-244 (145-244).
[522] Viz F. Lomastro Tognato, L’eresia a Vicenza nel Duecento..., 145-146.
[523] Edice: F. Rački, „Prilozi za povijest bosanskih patarena“, Starine Jugoslavenske akademije znanosti u umjetnosti 1, 1869, 109-140. Bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 187-221.
[524] Rukopis: Venezia, Biblioteca Nazionale Marciana, II.64.3000, fol. 295v-308r (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 157; C. Hoécker, Disputatio inter Catholicum et Paterinum hereticum..., 92). Edice a chorvatský překlad: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 166-233; Franjo Šanjek (ed.), „Pavao Dalmatinac (1170/1175.-1255.): Rasprava između rimokatolika i bosanskog patarena“, Starine 61, 2000, 48-121 (21-121) – identita těchto textů ověřena (včetně folií).
[525] F. Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani..., 190.
[526] Heresis 2003, č. 39, 141 (bez stránkového odkazu). Adhuc non inveni.
[527] Rukopis: Bibliothèque nationale de France, fonds Baluze 6, fol. 56r-59r (17. stol.; invenit atque translatavit D. Z., kd56; jako zdroj je udán archiv carcassonské inkvizice, viz fol. 56r; možná existují i další rukopisy).
[528] Rukopisy: Venezia, Bibl. Marc., ms. II 64 3000, fol. 146r (reprodukce F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloha za s. 176; Zagreb, Archiv Chorvatské akademie věd, ms. I.a.57, fol. 78v (tentýž rukopis, který obsahuje odpověď Řehoře XI. na Dubia ecclesiastica; titul v tomto rukopise zní „Isti sunt errores hereticorum Bosnensium“); Roma, Biblioteca Casanatense, ms. lat. 3127, fol. 142v (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 157 a id., „Le rassemblement hérétique de Saint-Félix-de-Caraman (1167) et les Églises cathares au XIIe siècle“, Revue d’histoire ecclésiastique 67, 1972, 779, pozn. 1). Edice a chorvatský překlad: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 282-285; Dragutin Kniewald (ed.), Vjerodostojnost latinskih izvora o bosanskim krstjanima, Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti 1946, 58-62 (rkp. Zagreb). Starší edice: Morelli, ?, podle něj I. von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte der Mittelalters I, 242-243 (takto Duvernoy, Le catharisme I..., 74, 352; nic určitějšího); Dragutin Kniewald (ed.), Vjerodostojnost latinskih izvora o bosanskim krstjanima, Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti 1946, 168. Francouzský překlad: Jean Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse: Privat 31996, 352-353.
[529] J. Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse 31996, 74. Patrně tak učinil F. Šanjek, Pavao Dalmatinac..., kde spisek taky na s. 118-121 vydal.
[530]Edice: Paul Frédéricq (ed.), Corpus documentorum inquisitionis haereticae pravitatis Neerlandicae I, Gent: J. Vuylsteke – Gravenhage: Martinus Nijhoff 1889, 163-167.
[531] Blíže D. Zbíral, Na inkvizitorův dotaz...
[532] Rukopis: dochovalo se více rukopisů, z nichž nejúplnější je následující: Wien, dominikánský konvent (?), ms. 188, fol. 58ra-59ra (M. Nickson, „The Pseudo-Reinerius Treatise...“, 303). Edice: M. Nickson (ed.), „The Pseudo-Reinerius Treatise, the final stage of thirteenth century work on heresy from the diocese of Passau“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 42, 1967, 303-311.
[533] Rukopis: Sankt Florian XI, 328, fol. 148va-149rb. Edice: M. Nickson (ed.), „The Pseudo-Reinerius Treatise, the final stage of thirteenth century work on heresy from the diocese of Passau“, Archives d’histoire doctrinale et littéraire du Moyen Age 42, 1967, 311-313.
[534] Rukopis: k r. 1978 nevydaný (D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 253). Edice: Döllinger vydal výňatky (D. Dragojlović – V. Antić, Bogomilstvoto vo srednovekovnata izvorna građa..., 253).
[535] Rukopis: Dubrovnik, Knjižnica dominikanskog samostana, ms. lat. 30 (14. stol.; F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11).
[536] Anglický překlad: Edward Peters (ed.), Heresy and Authority in Medieval Europe: Documents in Translation, London: Scolar Press 1980, 212-215. Studie (?): A. K. McHardy, „De heretico comburendo“, in: M. Aston – C. Richmond, Lollardy ant the Gentry in the Later Middle Ages, Stroud – New York 1997.
[537] Jeffrey B. Russell, Dissent and Order in the Middle Ages: The Search for Legitimate Authority, New York: Twayne 1992, 86-87.
[538] Edice: O. Rinaldi (ed.), Annales ecclesiastici VIII, Lucae 1752, 110a-110b (Giovanni Gonnet, „Casi di sincretismo ereticale in Piemonte nei secoli XIV e IV“, in: Bollettino della Società di Studi Valdesi 78, 1960, 29).
[539] „quamplures conveni valles haereticorum tam Waldensium quam Gazarorum perversorum“ (G. Gonnet, „Casi di sincretismo...“, 29).
[540] Rukopis: Franjevački samostan u Cresu, Cod. Lat. 2688/0, fol. 22r-32v. Edice rubrik či soupisu kapitol: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 292.
[541] Edice: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 300-304.
[542] Edice: Nicolas Lopez Martinez – Vicente Proaño Gil (eds.), El bogomilismo en Bosnia, Burgos: Seminario metropolitano de Burgos 1958, 37-130.
[543] Slavný Tomas de Torquemada byl Janův příbuzný.
[544] N. Lopez Martinez – V. Proaño Gil, El bogomilismo en Bosnia, 10-11; 23, pozn. 68.
[545] Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CIC, col. 1091-1120.
[546] Rukopis: Madrid, Biblioteca nacional, ms. 1114 (M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 197; tamtéž informace, že rukopis objevil Antoine Dondaine; professio je vepsáno před Liber antiheresis). Edice: Antoine Dondaine (ed.), „Aux origines du valdéisme“, Archivum Fratrum Praedicatorum16, 1946, 231-232: 191-235.
[547] M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 197.
[548] Edice: Giovanni Gonnet (ed.), Enchiridion Fontium Valdensium: Recueil critique des sources concernant les Vaudois au Moyen Âge, Torre Pellice 1958, 122-124. Kompletní edice celého díla: M. R. James (ed.), De nugis curialum, Oxford 1914, revidovaná a doplněná o anglický překlad M. R. James – C. N. L. Brooke – R. P. B. Minors, Oxford 1983, 124-126.
[549] M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 199.
[550] http://it.wikipedia.org/wiki/Pietro_Valdo.
[551] Edice: Monumenta Germaniae historica: Scriptores XXVI, 447-449. Francouzský překlad: P. Pouzet, „Les origines lyonnaises de la secte des Vaudois“, Revue d’histoire de l’Église de France 22, 1936, 8-10 (5-37).
[552] M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 200-201.
[553] Rukopis: Bruxelles, Bibliothèque royale, ms. 3961-3963 (M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 142). Edice: Jacques-Paul Migne (ed.), Patrologia Latina CCIV, Parisiis: J.-P. Migne 1855, col. 793-840.
[554] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 142.
[555] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 127, pozn. 14.
[556] Rukopis: Reims, Bibliothèque municipale, ms. 495, fol. 137v-138v (M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 147; A. Dondaine, „Durand de Huesca...“, 273). Edice: Antoine Dondaine (ed.), „Durand de Huesca et la polémique anti-cathare“, Archivum Fratrum Praedicatorum 29, 1959.
[557] M. Zerner, „Au temps de l’appel aux armes...“, 147.
[558] Edice některých částí o valdenských: Alexander Patschovsky – Kurt-Victor Selge, Quellen zur Geschichte der Waldenser, Gütersloh 1973, 15-18, 47-49. Francouzský překlad: Jacques Berlioz, „‚Les erreurs de cette doctrine pervertie...‘: Les croyances des cathares selon le dominicain et inquisiteur Étienne de Bourbon (mort v. 1261)“, Heresis 2000, č. 32, 54-62 (53-67).
[559] M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 201.
[560] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 637; M. Rubellin, „Au temps où Valdes n’était pas hérétique...“, 201 uvádí rozsah 1250/1261. Studie: Jacques Berlioz, „La prédication des cathares selon l’inquisiteur Étienne de Bourbon (mort vers 1261)“, Heresis 1999, č. 31, 9-35.
[561] W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 637. Studie: Jacques Berlioz, „La prédication des cathares selon l’inquisiteur Étienne de Bourbon (mort vers 1261)“, Heresis 1999, č. 31, 9-35.
[562] Milano, Biblioteca Ambrosiana, ms. A 227 inf. Edice: Marina Benedetti (ed.), Milano 1300: I processi inquisitoriali contro le devote e i devoti di santa Guglielma, Milano: Libri Scheiwiller 1999. Starší edice: Felice Tocco (ed.), Il processo dei guglielmiti, Roma: Academia dei lincei 1899.
[563] Rukopis: Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 3936, a Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 3937. Částečná edice: Robert Michel, „Le procès de Matteo et de Galeazzo Visconti: L’accusation de sorcellerie et d’hérésie: Dante et l’affaire de l’envoûtement (1320)“, Mélanges d’archéologie et d’histoire 29, 1909, 269-327. Shrnutí: viz B. Newman, „The Heretic Saint...“, a L. Stará (diplomová práce).
[564] Edice: Paul Frédéricq (ed.), Corpus documentorum inquisitionis haereticae pravitatis Neerlandicae I, Gent: J. Vuylsteke – Gravenhage: Martinus Nijhoff 1889, 168-169.
[565] Paris, Bibliothèque nationale de France, Collection Doat, vol. 27, fol. 51v-79v (součást registru GGG carcassonské inkvizice, viz zde níže).
[566] Např. dva kataři, biskup Bernard Rajmund a jeho společník Rajmund z Bauniaku, si na disputaci do Toulouse r. 1178 přinesli „dokument [charta], kam sepsali články své víry“ (Chronica magistri Rogeri de Houedene, trans. W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 197), a to tak, aby co nejméně odporovaly katolické víře. V pramenech od protivníků se zmiňuje i mnoho dalších pramenů: spis Hvězda (Stella), dopisy katarských hodnostářů atd.
[567] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Baluze 7, fol. 40r-42v; Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Baluze 275, fol. 38r-39r, celý spis 1r-62r. Editio princeps: Guillaume Besse, Histoire des Ducs, Marquis et Comtes de Narbonne, autrement appellez Princes des Goths, Ducs de Septimanie, et Marquis de Gothie, Paris: Antoine de Sommaville 1660, 483-486. Faksimile editio princeps a dvou opisů listiny: Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint-Félix (1167), Nice: Centre d’Études Médiévales – Université de Nice – Centre National de la Recherche Scientifique 2001, nečíslovaná obrazová příloha; edice jedné z dochovaných rukopisných verzí ibid., 275-278. Edice: David Zbíral (ed.), „La Charte de Niquinta: un faux moderne?“, Heresis: revue semestrielle d’histoire des dissidences médiévales 2005, č. 42-43, 142-152 (139-159); Vybrané přepisy editio princeps: F. Šanjek, „Le rassemblement hérétique de Saint-Félix-de-Caraman (1167) et les Églises cathares au XIIe siècle“, Revue d’histoire ecclésiastique 67, 1972, 772-779 (s paralelním francouzským překladem); P. Jiménez, „Relire la charte de Niquinta II: Étude et portée de la charte“, Heresis 1994, č. 23, 27-28. Anglický překlad: E. Peters, Heresy and Authority in Medieval Europe. Documents in Translation, London 1980, 121-123. Bulharský překlad: D. Angelov – B. Primov – G. Batakliev, Bogomilstvoto v Bălgarija, Vizantija i zapadna Evropa v izvori, 117-118. Francouzské překlady: Philippe Wolff (ed.), Documents de l’histoire du Languedoc, Toulouse: Privat 1969, 99-101; Monique Zerner, „Traduction de la Charte de Niquinta“, in: Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint-Félix (1167), Centre d’Études Médiévales – Université de Nice – Centre National de la Recherche Scientifique, Nice 2001, 19-21 (velmi doslovný a místy nesrozumitelný či přímo chybný překlad). Částečný německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 168-169.
[568] Viz Monique Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion: Le „concile“ de Saint-Félix (1167), Centre d’Études Médiévales – Université de Nice – Centre National de la Recherche Scientifique, Nice 2001.
[569] David Zbíral, Niquintova listina a katarské setkání v Saint-Félix (1167), magisterská diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita v Brně 2005, 75 s.
[570] Rukopis vídeňské recenze: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. 1137, fol. 158v-160r (13. stol.). Rukopisy carcassonské recenze: Dôle, Bibliothèque municipale, ms. 109, fol. 44r-46r (r. 1455); Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 36, fol. 26v-35r (1665/1670). Staré vydání carcassonské recenze, jehož předloha se ztratila: J. Benoist, Histoire des Albigeois et des Vaudois ou Barbets I, Paris 1691, 283-296. Kritické vydání s francouzským překladem: Edina Bozóky (ed.), Le livre secret des Cathares: Interrogatio Iohannis, apocryphe d’origine bogomile..., Paris: Beauchesne 1980, 42-93. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 458-465 (vídeňská recenze, chybějící závěr doplněn podle carcassonské). Český překlad vídeňské recenze:David Zbíral, „Bogomilsko-katarský apokryf ‚Otázky Jana Evangelisty‘“, Religio: Revue pro religionistiku 11/1, 2003, 118-129 (109-130). Překlad carcassonské recenze se připravuje k vydání v roce 2005 v knize Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy. Soupis rukopisů, edic a překladů do četných dalších jazyků zde v příslušné kapitole.
[571] Jsou patrny velmi blízké paralely k Panoplia dogmatica. T. Drakopoulos ve své disertaci (verze z 21. 6. 2010, dle dopisu Y. Hagman) uvádí na s. 214-215, pozn. 210a hypotézu Pilar Jiménez Sanchez o nezávislosti Interrogatio na Panoplia dogmatica. Jiménezová Sanchezová přesvědčena, že Interrogatio spíš redigovali italští kataři sami, jako výsledek výměn s bogomily, a autorem mohl být Nazarius (P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 219), a srovnává oba mýty (ibid., 224-226).
[572] Viz Rainer, Summa, ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi O. P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, 58. Spis mohl ale existovat už dlouho před tím, než katarský biskup Nazarius vykonal cestu do Bulharska a přinesl text na Západ. Mýtus velmi podobný zaznamenal Zigabénos na počátku 12. století. Originál Otázek se nedochoval a není jisté, zda byl řecký nebo slovanský (viz E. Bozóky, Le livre secret des Cathares..., 183-185, 195, 216).
[573] Rukopis: t. č. ztracen; roku 1902 jej vlastnil prof. Pante Srečković, po jeho smrti roku 1903 se ztratil; nebyl poskytnut ani Srbské akademii, ani Národní knihovně v Bělehradu (A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie“, Académie royale de Belgique: Bulletin de la classe des lettres et des sciences morales et politiques 34, 1948, 499); v evangeliáři v roce 1902 chyběl Mt a část J a měl 184 listů malého formátu; podle Speranského k rukopisu patří dva listy v církevním muzeu v Tver-Kalinin: Tver, ms. 4886 s textem Mt 21,44-22,35 (M. Speranskij, „Ein bosnisches Evangelium in der Handschriftensammlung Srećković’s“, Archiv für slavische philologie 24, 1902, 172, srov. A. V. Solovjev, „La doctrine...“, 500; na těchto dvou listech ale asi nejsou glosy). Edice: Michail Nestorovič Speranskij (ed.), „Ein bosnisches Evangelium in der Handschriftensammlung Srećković’s“, Archiv für slavische philologie 24, 1902, 176-178 (172-182), podle něj F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 334-336.
[574] Rukopisy: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 689, fol. 72r-86v (13. stol.; obsahuje jen citace z prvních pěti kapitol katarského traktátu); Praha, Knihovna metropolitní kapituly pražské, ms. 1561, fol. 38r-68r (13. stol., úplnější; číslo v katalogu Patery a Podlahy: 527). Edice: Christine Thouzellier, Un Traité cathare inédit du début du XIIIe siècle d’après le Liber contra Manicheos de Durand de Huesca, Louvain 1961, 85-113 (podle pražského rkp.; pasáže obsahuje i kompletní edice Durandova traktátu Ch. Thouzellier, Une somme anti-cathare. Le Liber contra Manicheos de Durand de Huesca, Louvain 1964); další edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy (ed. et trans.), „Un traité cathare du début du XIIIe siècle“, Cahiers d’études cathares 13, 1962, 22-54 (P. Jiménez Sanchez, „À propos de la controverse...“, in: M. Aurell [ed.], Les cathares devant l’Histoire..., 311, včetně údaje, že jde o novou edici i překlad). Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 496-510. Francouzské překlady: [J. Duvernoy], „Le traité anonyme“, in: R. Nelli – F. Niel – J. Duvernoy – D. Roché, Les Cathares, Paris 1965, 112-132; R. Nelli, Écritures cathares..., 194-213. Italský překlad: Francesco Zambon, La cena segreta: Trattati e rituali catari, Milano: Adelphi 1997, 267-287 (261-287, 430-432). Částečný německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 242-255. Sekundární španělský překlad: Francesco Zambon – César Palma (trans.), El legado secreto de los cátaros, Madrid: Siruela [1997], 139-160.
[575] Ch. Thouzellier, Une somme anti-cathare. Le Liber contra Manicheos de Durand de Huesca, 38.
[576] Ch. Thouzellier, Un traité cathare inédit..., 28.
[577] P. Jiménez Sanchez, „Le ‚traité cathare anonyme‘...“, 93, 96; ead., Les catharismes..., 289.
[578] Jediným argumentem, dokonce spíš implicitním než explicitně uvedeným, je předpoklad, který je nutno ověřit a který Jiménez konkrétně vůbec nepodkládá, že i Liber antiheresis (nejen Liber contra manicheos) z Anonymního pojednání čerpá. Krom toho třeba poukázat na to, že datace Liber antiheresis je taktéž zcela nejistá, a to tím spíše, že sama Jiménezová Sanchezová zpochybnila přisouzení Durandovi de Osca v jeho valdenském období, tzn. před rokem 1207.
[579] Např. P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 289.
[580] Monique Zerner, „Compte rendu des interventions de M. Zerner, J.-L. Biget et J. Chiffoleau“, in: M. Zerner (ed.), L’histoire du catharisme en discussion..., 51-52.
[581] Což – samozřejmě ne jako odpověď na Chiffoleaua – zpochybňuje celá kniha P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., jejíž autorka sice odmítla přehmaty Nelliho a jeho předpokladů o „katarské filosofii“, ale uvedla katary jasně a přesvědčivě do souvislosti s intelektuálními teologickými debatami jejich doby.
[582] Rukopis: Firenze, Biblioteca Nazionale, Conventi soppressi, ms. J II 44 (Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 16 uvádí I II 44, na místě zjištěno, že jde o modernizovanou signaturu, která se ale plete s římskou I, takže je lepší nadále užívat J). Edice a francouzský překlad: Christine Thouzellier (ed.), Livre des deux principes: Introduction, texte critique, traduction, notes et index, Paris: Le Cerf 1973, 160-454. První edice: Antoine Dondaine, Un traité néo-manichéen du XIIIe siècle: Le Liber de duobus principiis suivi d’un fragment de rituel cathare, Roma: Istituto storico domenicano S. Sabina 1939, 81-147. Starší a méně přesný francouzský překlad: René Nelli, Écritures cathares, Monaco: Rocher 31995, 88-188. Částečný anglický překlad (DZ + Lambert, The Cathars, 189: „excerpted trans.“): W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 515-591. Italský překlad: Francesco Zambon, La cena segreta: Trattati e rituali catari, Milano: Adelphi 1997, 145-258 (127-258, 419-430). Sekundární španělský překlad (z italštiny): Francesco Zambon – César Palma (trans.), El legado secreto de los cátaros, Madrid: Siruela [1997], 39-137.
[583] Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 16. Cenné údaje o rukopisu uvádí též autor starší edice A. Dondaine, Un traité néo-manichéen du XIIIe siècle: Le Liber de duobus principiis suivi d’un fragment de rituel cathare, Roma 1939, zejm. s. 9-12.
[584] Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 17, 160. Dle Ch. Thouzellier (s. 16-17) táž ruka napsala také titul De duobus principiis za prvním odstavcem. Antoine Dondaine je datuje do 15. století, bez uvedení jakýchkoli argumentů (A. Dondaine, Un traité néo-manichéen..., 10); stejně Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 22.
[585] Argumenty: A. Dondaine, Un traité néo-manichéen..., 19-20. Většina spojnic mezi učením Jana z Lugia a Liber vyplyne z následujícího rozboru, proto zde není tomuto tématu věnována samostatná kapitola.
[586] Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 29-32; M. Lambert, The Cathars..., 195. Ve 30. letech 13. století podle Rainera vystoupil Jan z Lugia se svým učením, na němž Liber závisí; jde o celkem spolehlivý terminus post quem.
[587] Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 29-32.
[588] Rukopis: Lyon, Bibliothèque municipale, ms. P.A. 36, fol. 235v-241v. Nejnovější edice: Marvyn Roy Harris (ed.), „Cathar Ritual“, <http://www.rialto.unina.it/prorel/CatharRitual/CathRit.htm> [online], 31. 5. 2005 [16. 6. 2014]. Starší edice a francouzský překlad: Léon Clédat, Le Nouveau Testament traduit au XIIIe siècle en langue provençale, suivi d’un Rituel cathare..., Paris: Ernest Lerroux 1887 (přetisk Genève: Slatkine Reprints 1968), vi-xxvi, faksimile s. 470-482; ještě starší, neuspokojivá edice a německý překlad Eduard Cunitz (ed. et trans.), „Ein katharisches Rituale“, in: Eduard Reuss – Eduard Cunitz (eds.), Beiträge zu den theologischen Wissenschaften IV, Jena: Friedrich Mauke 1852, 3-88: 11-35. Jiná neuspokojivá edice: Jean Duvernoy, „Rituel“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_rituel.pdf, květen 2001. Novější francouzský překlad: R. Nelli, Écritures cathares, 225-238. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 483-494. Anglické úryvky: http://www.fordham.edu/halsall/source/cathar-traditio.html, http://www.fordham.edu/halsall/source/cathar-appara.html. Italský překlad: Francesco Zambon, La cena segreta: Trattati e rituali catari, Milano: Adelphi 1997, 301-314 (291-314, 432-437). Sekundární španělský překlad: Francesco Zambon – César Palma (trans.), El legado secreto de los cátaros, Madrid: Siruela [1997], 161-179.
[589] Katalog citovaný v L. Clédat, Le Nouveau Testament..., s. i, se přiklání k dataci překladu Nového zákona obsaženého v rkp. P.A. 36 na počátek 13. století, ale tato datace nespočívá na ničem. Pevným základem je zejména datace rukopisu. W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 483 se přimlouvají za rozsah 1250-1280, který se ale zřejmě zakládá na nejistém předpokladu, že Lyonský řád vychází z Florentského řádu (je skutečně pravděpodobné, že vychází z latinského řádu, ale že to byla tatáž redakce jako Florentský řád, je nejen nejisté; je to přímo vyloučené a přesnější překryv se omezuje na jediný úsek). Ylva Hagman, „Le rite d’initiation chrétienne chez les cathares et les bogomiles“, Heresis 1993, č. 20, 27, pozn. 44 poznamenává, že dataci nelze jasně rozhodnout, ale příznivě se zmiňuje o Rottenwöhrerově dataci přibližně do r. 1225. Udává, že se jeho datace zakládá na výsledcích práce lingvistů, ale nelze zapomínat, že tyto výsledky jsou velmi rozmanité (včetně datace rkp. P.A. 36 do 2. poloviny 15. století Lucianou Borghiovou). Pilar Jiménez Sanchez, „Aux commencements du catharisme: La communauté d’"apôtres hérétiques" dénoncée par Evervin de Steinfeld en Rhénanie“, Heresis 2001, č. 35, 25, pozn. 33 datuje text (rukopisem se nezabývá) na konec 12. století. Marvyn Roy Harris hovoří o několika prvních desetiletích 14. století. Myslím, že Harris je nejblíže pravdy a že i redakce (nejen zapsání) Lyonského řádu je záležitostí 2. poloviny 13. století nebo počátku 14. století.
[590]Michel Roquebert, La religion cathare: Le Bien, le Mal et le Salut dans l’hérésie médiévale, Paris: Perrin 2001, 59.
[591] J. H. Arnold, Inquisition and Power..., 40.
[592] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 351.
[593] Rukopis: Firenze, Biblioteca Nazionale, Conventi soppressi, ms. J II 44, fol. 37r-44r. Edice: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 194-260. Starší edice pořízená objevitelem rukopisu: Antoine Dondaine (ed.), Un traité néo-manichéen du XIIIe siècle: Le Liber de duobus principiis suivi d’un fragment de Rituel cathare, Roma: Istituto storico domenicano S. Sabina 1939, 151-165. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 468-483. Francouzské překlady: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 195-261; René Nelli, Écritures cathares, Le Rocher, Monaco 31995, 239-259. Italský překlad: Francesco Zambon, La cena segreta: Trattati e rituali catari, Milano: Adelphi 1997, 315-335 (291-300, 315-335, 437-439). Částečný německý překlad: Petra Seifert – Manfred Pawlik, Geheime Schriften mittelalterlicher Sekten, Augsburg: Pattloch 1997, 262-271.
[594] Ch. Thouzellier, Livre des deux principes..., 29-32; Marvyn Roy Harris, „Prolégomènes à l’histoire textuelle du Rituel cathare occitan“, Heresis 1986, č. 6, 7.
[595] P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 351.
[596] Rukopis: Dublin, Trinity College, ms. 269 (též uváděný pod signaturou A.6.10), fol. 1r-77r (tj. prakticky in extenso); pojednání o Boží církvi fol. 1r-23r, komentář k Otčenáši 24r-75r, krátký text o Boží církvi fol. 76r-77r. Edice: Théo Venckeleer (ed.), „Un recueil cathare : le manuscrit A.6.10. de la ‚Collection vaudoise‘ de Dublin“, Revue belge de philologie et d’histoire 38, 1960, 820-831 (815-834) ; 39, 1961, 762-785, 793 (759-793); k této edici má jisté výhrady Marvyn Roy Harris, „Prolégomènes à l’histoire textuelle du Rituel cathare occitan“, Heresis 1986, č. 6, 13, pozn. 13. Nová edice komentáře k otčenáši: Enrico Riparelli (ed.), „La ‚Glose du Pater‘ du ms 269 de Dublin: Description, histoire, édition et commentaire“, Heresis 2001, č. 34, 82-106 (77-129), nová verze této edice s některými úpravami Enrico Riparelli, „Glossa al ‚Pater‘“, http://www.rialto.unina.it/prorel/glossa/Glossa.htm, 30. 4. 2002; v předmluvě k této internetové edici jsou také uvedeny opravy oproti edici z r. 2001. Nová edice první a třetí části dosud nevznikla. Anglický překlad: W. L. Wakefield – A. P. Evans, Heresies..., 596-630 (592-630). Francouzské překlady: Anne Brenonová in: R. Nelli, Écritures cathares..., 274-321; Philippe Roy, Le consolament cathare: Commentaires sur un fragment de rituel, le manuscrit 269 de Dublin, Paris: Dervy 1996, 129-169. Italský překlad: Francesco Zambon, La cena segreta: Trattati e rituali catari, Milano: Adelphi 1997, 351-365 (pojednání o Boží církvi), 366-398 (glosa k otčenáši), 399-400 (fragment o Boží církvi); předmluva 339-350, poznámky 439-443. Nizozemský překlad (částečný): Willy Vanderzeypen, „Het kathaarse ritueel van Dublin“, http://home.planetinternet.be/~mirepoix/teksten/RitDublin.pdf. Částečný (jen komentář k Otčenáši) sekundární španělský překlad: Francesco Zambon – César Palma (trans.), El legado secreto de los cátaros, Madrid: Siruela [1997], 181-213.
[597] Viz Enrico Riparelli, „La ‚Glose du Pater‘ du ms 269 de Dublin: Description, histoire, édition et commentaire“, Heresis 2001, č. 34, 78; id., „Premessa alla Glossa al ‚Pater‘“, http://www.rialto.unina.it/prorel/glossa/premessa.htm.
[598] E. Riparelli, „La ‚Glose du Pater‘...“, 78; A. Brenonová in: R. Nelli, Écritures cathares..., 263-264.
[599] Rukopis: Roma, Biblioteca Apostolica Vaticana, ms. Borgiano Illirico 12, fol. 56r-58v (F. Šanjek, „L’initiation cathare dans l’Occident médiéval“, Heresis 1985, č. 5, 27, pozn. 30, ověřeno v reprodukci v Ch. Thouzellier, Rituel cathare, obr. 3-6; další reprodukce 56v-59r: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., obr. příloza za s. 176). Edice: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., příloha č. 20 (transliterace do latinky), jiný přepis do latinky (který má některé chyby, které nemá Thouzellier, a naopak nemá některé chyby, které má Thouzellier, např. prigrišenija má správně Šanjek): F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), 340-343. Starší edice: F. Rački, „Dva nova priloga za povijest bosanskih patarena“, Starine Jugoslavenske akademije znanosti u umjetnosti 14, Zagreb 1882, 1-29; A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie“, Académie royale de Belgique: Bulletin de la classe des lettres et des sciences morales et politiques 34, 1948, 524 (část textu); D. Mandić, Bogomilska crkva bosanskih krstjana. Bosna i Hercegovina: Povjesno – kritička istraživanja, Chicago 1962, přetisk 1979 (dle Thouzellier část textu; J. Duvernoy, Le catharisme I..., 185 podává tyto údaje o Mandićově edici Radoslava: edice s. 88-89, faksimile s. 461-462; Mandićova edice je zkrácená). Anglický překlad: J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 289-291. Francouzský překlad: F. Šanjek in: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., nestránkovaná příloha č. 20.
[600] Y. Hagman, „Le rite d’initiation chrétienne chez les cathares et les bogomiles“, Heresis 1993, č. 20, 14.
[601] F. Šanjek, „Le catharisme. L’Unité des rituels“, Heresis 1993, č. 21, 43.
[602] J. Hamilton – B. Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World..., 289.
[603] Úvahy, zda spojovat Radoslavův rukopis s consolamentem,nebo spíš s traditio orationis: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 84.
[604] Komentář a další paralely Radoslavovy sbírky s katarskými texty: Ch. Thouzellier, Rituel cathare..., 63-67.
[605] A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie“, Académie royale de Belgique: Bulletin de la classe des lettres et des sciences morales et politiques 34, 1948, 523.
[606]Franjo Šanjek, „L’initiation cathare dans l’Occident médiéval“, Heresis 1985, č. 5, 23. Citace latinského překladu písařské poznámky: s. 27, pozn. 31.
[607] Rukopis: Sankt Petěrsburg, Gosudarstvena i publična biblioteka, Ćir. rkp. Q.II.I, No 62 (název knihovny je třeba ověřit; takto F. Šanjek). Edice: Franjo Šanjek (ed.), Bosansko-humski krstjani u povijesnim vrelima (13.-15. st.), Zagreb: Barbat 2003, 357-358.
[608] Edice: V. Panajotov, „Slovo na polzu duši: Novootkrit bogomilski pametnik“, in: Palaeobulgarica / Starobălgaristika 12, 113-119 (A. Miltenova, Slavica Occitania 2003, č. 16, 45).
[609] Anisava Miltenova, „Littérature apocryphe bogomile et pseudo-bogomile dans la Bulgarie médiévale“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), 45.
[610] Viz též soupis v J. Duvernoy, Le catharismeII..., 353-355 a zatím nejúplnější přehled v Yves Dossat, Les crises de l’Inquisition toulousaine au XIIIe siècle (1233-1273), Bordeaux 1959, 29-55 (Laurent Albaret, „L’Inquisition et les hérésies dans le Midi de la France au Moyen Âge: essai de bilan historiographique“, Heresis 2002, č. 36-37, 152 ale uvádí, že je Dossatův soupis „dost nedokonalý“).
[611] Carol Lansing, Power and Purity: Cathar Heresy in Medieval Italy, Oxford University Press, New York – Oxford 1998, 19.
[612] Rukopis: Firenze, Archivio di Stato di Firenze, Diplomatico, Santa Maria Novella 1245 (C. Lansing, Power and Purity..., 211; fol. neuvedena, údaj je neúplný a nejistý) Edice: Felice Tocco, Quel che non c’è nella Divina Comedia, o Dante e l’eresia, Bologna: Ditta Nicola Zanichelli 1899, 34-57 (G. Šemkov, „Die Katharer von Florenz...“, 73). Podle C. Lansing, Power and Purity..., 211 Toccova edice není příliš spolehlivá. Novější ale zatím (2006) neexistuje. Dokumenty by měly být volně přístupné na http://www.archiviodistato.firenze.it/diplomatico/ pod F (Firenze, S. Maria Novella, dále dle data). P. Jiménez Sanchez, Les catharismes..., 211 uvádí, že o některých ztracených částech tohoto fondu se zmiňuje G. Lami, Lezioni di antichità toscane: Della eresia dei Patarini in Firenze II, Firenze 1766, 522-524 (srov. Dondaine, Hiérarchie II, 299 ad.).
[613] C. Lansing, Power and Purity..., 72, 211, n. 79.
[614] Edice: Raoul Manselli, „Per la storia dell’eresia catara nella Firenze del tempo di Dante“, Bulletino dell’Istituto storico italiano per il medio evo e Archivio Muratoriano 62, 1950, 123-138; Dinora Corsi, „Per la storia dell’inquisizione a Firenze nella seconda metà del secolo XIII“, Bollettino della società di studi Valdesi 132, december 1972 (C. Lansing, Power and Purity..., 211 neudává strany).
[615] Rukopis: v říjnu 1981 jej v Archivio Archivescovile di Ferrara neúspěšně hledal G. Zanella: v té době byl rukopis již 2 roky nezvěstný; signaturu Zanella neuvádí (viz G. Zanella, Hereticalia..., XXVI, 105). Jde o zlomek. G. Zanella, Hereticalia..., 105 píše: „Per fortuna sono stati regestati da Franceschini Regesti, h) Inquisizione, pp. 1-3.“ To znamená, že se text dochoval v následujícím strojopise: Ferrara, Biblioteca Comunale Ariostea di Ferrara, ms. N.A.40, dílo Adriano Franceschini (ed.), Regesti di pergamene di archivi ecclesiastici ferraresi (strojopis datován 15. únorem 1980). Odkazy G. Zanella, Hereticalia..., XXVI, 105.
[616] Rukopis: Vaticano, Archivio Segreto Vaticano, Camera apostolica, Collectoria 133 (Marina Benedetti, „Frate Lanfranco da Bergamo, gli inquisitori, l’Ordine e la curia romana“, in: Wolfram Hoyer (ed.), Praedicatores, Inquisitores: The Dominicans and the Medieval Inquisition, Roma: Istituto Storico Domenicano 2004, 157; srov. G. Zanella, Hereticalia..., 20 a A. Dondaine, „Hiérarchie... II“, 297, z jejichž spojení se dá také vyvodit tento údaj). Částečná edice: G. Biscaro, „Inquisitori ed eretici lombardi (1292-1318)“, in: Miscellanea di Storia Italiana 19, 1922, 445-557 (J. Duvernoy, Le catharisme II...; Zanella uvádí s. 447-557 a označuje edici za nevyhovující). Menší část (týkající se Benátska), ale lépe vydaná: Mariano d’Alatri, „Inquisitori veneti nel Duecento“, Collectanea Franciscana 30, 1960, 424-427, 432-433, 439-440, 442-451 (398-452; odkaz G. Zanella, Hereticalia..., XXVIII, 20; popis textových jednotek ibid., 20, odkaz na vlastní Zanellův přepis a plán dříve či později pramen v úplnosti vydat ibid., 105). Studie o Lanfrankovi z Bergama: M. Benedetti, „Frate Lanfranco da Bergamo...“, 157-204.
[617] Rukopis: Orvieto, Archivio di Stato, Fondo Comunale, Matricola 861. Edice: Mariano d’Alatri (ed.), L’inquisizione francescana nell’Italia centrale del Duecento: con il testo del „Liber inquisitionis“ di Orvieto trascritto da Egidio Bonanno, Roma: Istituto Storico dei Cappuccini 1996, 209-338. Starší částečné edice: Luigi Fumi, Codice diplomatico della città di Orvieto: Documenti e regesti dal secolo XII al XV, Firenze 1884, 258-295 (č. 414-479; s tímto vydáním pracuje Lansingová, ale užívá také s rukopisy); Marilena Caponeri Rossi – Lucio Riccetti, Chiese e conventi degli ordini mendicanti in Umbria nei secoli XIII-XIV: Inventario delle fonti archivistiche e catalogo delle informazione documentarie. Archivi di Orvieto, Perugia 1987, 85-100 (odkaz C. Lansing, Power and Purity..., 188). Výborné analýzy: Carol Lansing, Power and Purity: Cathar Heresy in Medieval Italy, Oxford University Press, New York – Oxford 1998.
[618] C. Lansing, Power and Purity..., 19, 143.
[619] Edice: Dinora Corsi, „Per la storia dell’inquisizione a Firenze nella seconda metà del secolo XIII“, Bollettino della società di studi Valdesi 93/132, 1972, 9-15.
[620] Rukopis: Modena, Archivio di Stato di Modena, Biblioteca, Manoscritti, ms. 132, fol. 11r-33v (konec 15. / začátek 16. stol.). Edice: Gabriele Zanella (ed.), Itinerari ereticali: Patari e Catari tra Rimini e Verona, Roma: Istituto storico italiano per il Medio Evo 1986, 48-102. Starší edice: Ludovico Antonio Muratori, Antiquitates italicae medii aevi... V, Mediolani: Ex typographia Societatis Palatinae [to je snad nakladatelský údaj, jiný neuveden, velikost písmen D. Z., originál velkými písmeny] 1761, col. 94-96 (katalog bludů), 97-112 (inquisitio miraculorum), 111-115 (přísežné svědectví kněží, že se Armanno zpovídal a přijímal), 118-139 (inkviziční vyšetřování), 141-148 (rozsudek; propojeno Muratoriho texty; vše D. Z. přímo podle knihy).
[621] Bascapè, Ferrari a Benati citují takto, Zanella jako Historie Ferrarienses (obojí může vycházet z různých rukopisů).
[622] Terminus post quem vychází z datace nejpozdější výpovědi, kterou dokument zahrnuje (28. července 1288). Terminus ante quem vychází z data uzavření procesu na základě tohoto podkladu.
[623] První vydavatel po Priscianim, Muratori, uvádí 16 rubrik, ale mylně započítal dva úryvky jako samostatné. Viz Bascapè 2002.
[624] M. G. Bascapè, „In armariis...“, 37-39. Sapientes spis skutečně posoudili a u jednotlivých rubrik jsou uvedeny poznámky, zda je považují za průkazné. Ve většině případů je připojena glosa „probatur rubrica“.
[625] Dále je připojen katalog bludů, který ale s Pungilupovým případem přímo nesouvisí.
[626] Rukopis: Milano, Archivio dell’Amministrazione delle Istituzioni pubbliche di assistenza e beneficenza, ex Ente comunale d’assistenza di Milano, Comuni, Arti e scienze, Culto, ms. 164 (pergamenový list, 13. stol.; reprodukce rukopisu, malá, ale poměrně čitelná: Marco G. Bascapè, „In armariis officii inquisitoris Ferrariensis: Ricerche su un frammento inedito del processo Pungilupo“, in: Le scritture e le opere degli inquisitori, Verona: Cierre 2002 (Quaderni di storia religiosa 9, 2002), 31-110: 43-44). Edice: Marco G. Bascapè, „In armariis officii inquisitoris Ferrariensis: Ricerche su un frammento inedito del processo Pungilupo“, in: Le scritture e le opere degli inquisitori, Verona: Cierre 2002 (Quaderni di storia religiosa 9, 2002), 31-110: 88-96 (tomuto fragmentu se věnuje celý příspěvek).
[627] Terminus post quem je zajištěn datací nejpozdější výpovědi do července 1288 (M. G. Bascapè, „In armariis officii inquisitoris Ferrariensis...“, 63).
[628] Datum vykonání rozsudku. Na posouzení ze strany sapientes bylo jistě třeba nějaký čas.
[629] Viz studii a edici: Marco G. Bascapè, „In armariis officii inquisitoris Ferrariensis: Ricerche su un frammento inedito del processo Pungilupo“, in: Le scritture e le opere degli inquisitori, Verona: Cierre 2002 (Quaderni di storia religiosa 9, 2002), 31-110.
[630] Rukopis: Modena, Archivio di stato di Modena, signaturu Paolini a Orioli neuvádějí (papír). Podle Lorenzo Paolini – Raniero Orioli, „Introduzione“, in: iid. (eds.), Acta S. Officii Bononie ab anno 1291 usque ad annum 1310 I, Roma: Istituto storico italiano per il Medio Evo 1982, s. XIII-LV: XXXV, pozn. 61, uvádí tento registr F. Bock, „Studien zum politischen Inquisitionprozess Johanns XXII“, Quellen und Forsluchen a. Ital. Archiven und Bibliotheken 26, 1935-1936, kolem s. 66.
[631] Jde o název psaný dobovou rukou, v době původní vazby (L. Paolini – R. Orioli, „Introduzione“, s. XXXVII-XXXVIII). To je ale kdy?!
[632] Rukopis: Bologna, Biblioteca comunale dell’Archiginnasio, ms. B 1856, 161 fol. Edice: Lorenzo Paolini – Raniero Orioli, Acta S. Officii Bononie ab anno 1291 usque ad annum 1310 I-II, Roma: Instituto storico italiano per il Medio Evo 1982. Starší edice: Luigi Aldrovandi (ed.), „Acta Sancti Officii Bononiae ab anno 1291 ad annum 1309“, in: Atti e Memorie della R. Deputatione di Storia patria per le provincie di Romagna 14, 1896, 238-286 (225-300).
[633] Rukopis: Roma, Archivio Generale dell’Ordine Domenicano, ms. II.64 (G. G. Merlo, Eretici e inquisitori..., 161). Edice: Grado G. Merlo, Eretici e inquisitori nella società piemontese del Trecento, Torino: Claudiana 1977, 161-255.
[634] Rukopis: Roma, Biblioteca Casanatense, ms. 3217. Edice: Grado G. Merlo, Eretici e inquisitori nella società piemontese del Trecento, Torino: Claudiana 1977, 257-283.
[635] Rukopis: Roma, Biblioteca Casanatense, ms. lat. 3217 (dříve D.III.18), fol. ???-???. Výpověď Jakuba Becha fol. 133v-144v. Edice: Girolamo Amati (ed.), „Processus contra Valdenses in Lombardia Superiori, anno 1387“, Archivio Storico Italiano 3/1, 1865, 16-52 (3-52); 3/2, 1865, 3-61 (výpověď Jakuba Becha: 50-61). Částečná edice: F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 140-144. Jiná částečná edice: Alberto Barbero, „I catari di Chieri“, in: Domenico Devoti (ed.), Testi e problemi di storia del cristianesimo, Torino: G. Giappichelli 1967, 87-111: 89-93 (fol. 142r-147r).
[636] Bologna, Biblioteca comunale dell’Archiginnasio, ms. B 1858 (papír; L. Paolini – R. Orioli, „Introduzione“, s. XXXV; neuvádějí, že by byl vydán, a obsah necharakterizují).
[637] Rukopis: Roma, Biblioteca vallicelliana, ms. S. Borr. L.IV.54, fol. 241r-243r (Franjo Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret u srednjem vijeku, Zagreb: Kršćanska sadašnjost 1975, 11).
[638] F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11.
[639] Následující přehled čerpá mj. ze soupisu Jean Duvernoy, Le catharisme II: L’histoire des cathares, Toulouse: Privat 1979, 353-355.
[640] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 21, fol. 34r-50r. Edice malé části: Célestin Douais, Documents pour servir à l’histoire de l’Inquisition dans le Languedoc I, 61-63. C. Bruschi – P. Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy..., 13, pozn. 28, a C. Bruschi, The Wandering Heretics..., 4, odkazují na edici celého vol. 21, kterou připravuje Jörg Feuchter, 2011 stále nezveřejněná.
[641] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 21, fol. 143v-185r (někde se uvádí 184v, ale 185r jsem ověřil přímo v rukopise). C. Bruschi – P. Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy..., 13, pozn. 28, a C. Bruschi, The Wandering Heretics..., 4, odkazují na edici celého vol. 21, kterou připravuje Jörg Feuchter, 2011 stále nezveřejněná.
[642] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 21, fol. 185r-312v. Edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy, L’inquisition en Quercy: Le registre des pénitences de Pierre Cellan, 1241-1242, Castelnaud-la-Chapelle: L’Hydre, 2001; částečná edice (Montauban, fol. 185r-312v): Jörg Feuchter, Ketzer, Konsuln und Büßer: Die städtischen Eliten von Montauban vor dem Inquisitor Petrus Cellani (1236/1241), Tübingen: Mohr Siebeck 2007, 453-489. C. Bruschi – P. Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy..., 13, pozn. 28, a C. Bruschi, The Wandering Heretics..., 4, odkazují na edici celého vol. 21, kterou připravuje Jörg Feuchter, 2011 stále nezveřejněná.
[643] Tuto podobu inkvizitorova jména, která je v dokumentech dosvědčena, je podle Jeana Duvernoye třeba upřednostnit před podobou „Ferrier“ (Jean Duvernoy, „Registre de Bernard de Caux, Pamiers, 1246-1247“, Bulletin de la Société Ariégeoise des Sciences, Lettres et Arts, samostatná příloha, Foix 1990, 5, pozn. 1).
[644] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 22, fol. 107r-296v; vol. 23, fol. 1r-346v (in extenso; rozsah D. Z. podle rkp.); vol. 24, fol. 1r-238r. Částečná edice: Jean Duvernoy, Le dossier de Montségur: Interrogatoires d’Inquisition 1242-1247, édition latine, CVPM, Carcassonne 1998 (může obsahovat snad tak desetinu pramene). Francouzský překlad podle částečné edice: Jean Duvernoy, Le dossier de Montségur: Interrogatoires d’Inquisition 1242-1247, Pérégrinateur, Toulouse 1998 (tamtéž s. 8-9 soupis, které výslechy jsou na kterých foliích Doata). Edice krátkého úryvku: Yves Dossat in: Henri Blaquière – Yves Dossat, „Les cathares au jour le jour: Confessions inédites de cathares quercynois“, in: kol., Cathares en Languedoc, (Cahiers de Fanjeaux 3), Tolouse 1968, 290-298.
[645] Rukopis: Carcassonne, Archives départementales de l’Aude, ms. 3 J 596. Edice: Jean Duvernoy, „Confirmation d’aveux devant les inquisiteurs Ferrier et Pons Gary (juillet-août 1243)“, Heresis 1983, č. 1, 9-23. Částečná edice a studie: Mémoires de la Société des Arts et des Sciences de Carcassonne, 1941-1943, 282-289.
[646] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 21, fol. 313r-323v. C. Bruschi – P. Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy..., 13, pozn. 28, a C. Bruschi, The Wandering Heretics..., 4, odkazují na edici celého vol. 21, kterou připravuje Jörg Feuchter, 2011 stále nezveřejněná.
[647] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 22, fol. 1r-106v. Částečná edice a částečný francouzský překlad: Jean Duvernoy, „Cahiers de Bernard de Caux, Agen, Cahors, Toulouse, 1243-1247“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/bdecaux.pdf, srpen 2002. Edice malé části: Célestin Douais, Documents pour servir à l’histoire de l’Inquisition dans le Languedoc II, Paris: Renouard 1900, 90-114 (proces s Petrem Garciou).
[648] Rukopis: Toulouse, Bibliothèque municipale, ms. 609. Edice: Jean Duvernoy (ed.), „Le manuscrit 609 de la bibliothèque municipale de Toulouse“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/ms609_a.pdf, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/ms609_b.pdf, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/ms609_c.pdf, srpen 2002. O přepisu pořízeném A. P. Evansem, částečně s poznámkami, se zmiňuje Lutz Kaelber, Schools of Asceticism: Ideology and Organization in Medieval Religious Communities, Pennsylvania State University Press, University Park 1998, 203, bez uvedení, že by se rukopis, kolující mezi badateli ve strojopise, chystal k publikaci; v Heresis 2003, č. 38, 36 Kaelber uvádí, že kopii strojopisu získal od Butler Library (Columbia University).
[649] J. Given, Inkvizice..., 15. Propočty jiných badatelů se mírně různí.
[650] Jean Duvernoy, „Le manuscrit 609 de la bibliothèque municipale de Toulouse“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/ms609_a.pdf, 2.
[651] Richard Abels – Ellen Harrison, „The Participation of Women in Languedocian Catharism“, Mediaeval Studies 41, 1979, 220; P. Biller – C. Bruschi – S. Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics..., 120.
[652] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 24, fol. 240r-286v. Edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy, „Registre de Bernard de Caux, Pamiers, 1246-1247“, Bulletin de la Société Ariégeoise des Sciences, Lettres et Arts, samostatná příloha, Foix 1990, 108 s. (z edice vyplývá rozsah fol. 240r-286v, v J. Duvernoy, Le catharisme II... se uvádí 239r-286v; do rozsahu 239r možná započítán patitul, je-li v rkp. jaký); též strojopis: Jean Duvernoy (ed.), Registre de Bernard de Caux, Pamiers, 1246-1247, nepublikovaný strojopis, 1988, 113 s. (CEC, sign. B2222, špatná vazba na kopírování, lze fotit).
[653] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 9992. Edice: Célestin Douais, Documents pour servir à l’histoire de l’Inquisition dans le Languedoc II, Paris: Renouard 1900, 1-89.
[654] Rukopis: Clermont-Ferrand, Bibliothèque municipale, ms. 160. Edice: Célestin Douais, Documents pour servir à l’histoire de l’Inquisition dans le Languedoc II, Paris: Renouard 1900, 115-301. V A. Brenonová, Kataři..., 175 se uvádí „du greffier“, tedy s určitým členem a s malým g – jako by šlo o jméno obecné. J. Roche, Une Église cathare..., 208 uvádí „du Greffier“ (s velkým písmenem, ale s určitým členem). Richard Abels – Ellen Harrison, „The Participation of Women in Languedocian Catharism“, Mediaeval Studies 41, 1979, 223 uvádí Registre du notaire ou greffier de l’Inquisition de Carcassonne.
[655] Rukopisy: Toulouse, Archives départementales de la Haute-Garonne, ms. 124 a 202 (jde o dva rukopisy patřící k sobě: soupis vypovídajících přesně odpovídá; jsou zlomkem rozsáhlejšího, nedochovaného inkvizičního registru). Edice rkp. 202 (jde o zlomek o dvou foliích): Henri Blaquière – Yves Dossat, „Les cathares au jour le jour: Confessions inédites de cathares quercynois“, in: kol., Cathares en Languedoc, (Cahiers de Fanjeaux3), Tolouse: Privat 1968, 259-277. Částečná edice rukopisu 124: M. Belhomme, „Documens inédits sur l’hérésie des Albigeois“, Mémoires de la Société archéologique du Midi de la France 6, 1847-1852, 133-146 (101-146 – 147 je jen erratum upozorňující: s. 103 číst 1254 místo 1224) a Annie Cazenave, „Les cathares en Catalogne et Sabarthès d’après les registres d’inquisition: La hiérarchie cathare en Sabarthès après Montségur“, Bulletin philologique et historique (jusqu’à 1610) du Comité des travaux historiques et scientifiques 1, 1969, 429-436 (387-436). Úplná edice možná (Biller uvádí pod prameny): Jean Duvernoy (ed.), „La vie des prédicateurs cathares en Lauragais et dans l’Albigeois d’après un registre de l’Inquisition consacré aux aveux de parfaits convertis (Ms 124 et 202 des Archives départementales de la Haute-Garonne) I“, Revue du Tarn 121, 1986, 25-54; Jean Duvernoy (ed.), „La vie des prédicateurs cathares en Lauragais et dans l’Albigeois d’après un registre de l’Inquisition consacré aux aveux de parfaits convertis (Ms 124 et 202 des Archives départementales de la Haute-Garonne) II“, Revue du Tarn 122, 1986, 256-277; Jean Duvernoy (ed.), „La vie des prédicateurs cathares en Lauragais et dans l’Albigeois d’après un registre de l’Inquisition consacré aux aveux de parfaits convertis (Ms 124 et 202 des Archives départementales de la Haute-Garonne) III“, Revue du Tarn 123, 1986, 454-506. K dataci, vztahům rukopisů a obsahu viz Henri Blaquière – Yves Dossat, „Les cathares au jour le jour: Confessions inédites de cathares quercynois“, in: kol., Cathares en Languedoc (Cahiers de Fanjeaux 3), Tolouse 1968, 277-289.
[656] Rukopis: Carcassonne, Bibliothèque municipale, ms. Mb 161, fol. 1r-2v (reprodukce Jean Duvernoy, „Cathares et faidits en Albigeois vers 1265-1275“, Heresis 1984, č. 3, 21-24). Edice a francouzský překlad: Jean Duvernoy, „Cathares et faidits en Albigeois vers 1265-1275“, Heresis 1984, č. 3, 5-34.
[657] Rukopis: Toulouse, Archives départementales de la Haute-Garonne? (v obsahu Musée des archives départementales... je uvedeno pouze: „Déposition devant l’Inquisition à Toulouse, 5 juillet-7 août 1256 (Haute-Garonne)“). Reprodukce rukopisu: Musée des archives départementales: Recueil de fac-similés héliographiques de documents des préfectures, mairies et hospices, Paris: Imprimerie nationale 1878, pl. XXXVI, fig. 85 (D. Z. o. 2687dz.jpg a 2688dz.jpg).
[658] Viz soupis Henri Blaquière – Yves Dossat, „Les cathares au jour le jour: Confessions inédites de cathares quercynois“, in: kol., Cathares en Languedoc, (Cahiers de Fanjeaux3), Tolouse: Privat 1968, 260-261.
[659] Duvernoy uvádí datum 1280. Biller et al. uvádějí 1282 – jde o datum jediné výpovědi, žádná jiná nepřekračuje rok 1280.
[660] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 25, fol. 1r-331v (in extenso; fol. 55 bis); vol. 26, fol. 1r-78v. Edice: Peter Biller – Caterina Bruschi – Shelagh Sneddon (eds.), Inquisitors and Heretics in Thirteenth-Century Languedoc: Edition and Translation of Toulouse Inquisition Depositions, 1273-1282, Leiden: Brill 2011. Starší edice: Jean Duvernoy (ed.), „Registre de l’Inquisition de Toulouse (1273-1280)“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/Parnaclatin.pdf, duben 2003. Francouzský překlad: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/Parnactrad.pdf.
[661] C. Bruschi – P. Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy..., 13.
[662] Rukopis: Toulouse, Archives municipales, ms. II 63 a AA 34 3. Edice: J. H. Mundy, The Repression of Catharism at Toulouse: The Royal Diploma of 1279, Toronto 1985, 77-115.
[663] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 26, fol. 79r-316v. J. Roche, Une Église cathare..., 392-393 odkazuje na uložení rukopisu edice a francouzského překladu registru od Jeana Duvernoye v Centre d’études cathares roku 1992. Rochovy citace Doat 26 v poznámkách ukazují jasně, že když uvažuje o možnosti, že by mohlo jít o manipulaci, má na mysli právě tento rukopis. Nicméně Julien Théry odkazuje na rukopis Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 32, fol. 164v-188r (Heresis 2003, č. 38, 168) a právě o něm uvádí, že jej přepsal Jean Duvernoy, s následujícím odkazem: Le registre d’inquisition en Cabardès et à Carcassonne de Jean Galand et de Guillaume de Saint-Seine suivi d’une consultation pontificale (1284-1331), 1992. To se však nevylučuje, protože Duvernoyův strojopis obsahuje více materiálů a z odkazu Théryho se nedá jasně vysoudit, o čem mluví; dost možná o papežském prošetřování Galandovy práce. Edice malé části: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/jean_galand_lagarrigue.pdf. K Doat, vol. 32, viz Caterina Bruschi, „The ‚Register in the Register‘: Reflecions on the Doat 32 Dossier“, in: Caterina Bruschi – Peter Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy, York: York Medieval Press 2003, 209-220.
[664] Viz Julien Roche, Une Église cathare: L’évêché du Carcassès (Carcassonne – Béziers – Narbonne), Cahors: L’Hydre 2005, 391-441 (jasné odmítnutí úplného zfalšování 435). A. Friedlander zastává názor, že je registr plně autentický (ibid., 440). J. Théry se v Heresis 2003, č. 38, 167-168 také přimlouvá za autenticitu (Rochův rozbor dosud nezná). Viz též Caterina Bruschi, „The ‚Register in the Register‘: Reflecions on the Doat 32 Dossier“, in: Caterina Bruschi – Peter Biller (eds.), Texts and the Repression of Medieval Heresy, York: York Medieval Press 2003, 209-220.
[665] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 12856, fol. 1r-62v (v. mf.; text ve skutečnosti pokračuje s mezerami až do 142r, texty je třeba blíže pročíst a určit, zda jde o součásti téhož registru, nebo o jiný registr; přepis pochází z roku 1574, viz 141v). Edice: dosud neexistuje. Možná ale existuje strojopis Jeana Duvernoye uložený v Centre d’Études Cathares.
[666] Rukopis: Millau, Archives Municipales, FF 8, 1er inventaire, 7ème cahier. Částečná edice a částečný francouzský překlad: Jacques Frayssenge (ed. et trans.), „Une errance de faidits sur le plateau du Larzac au XIIIe siècle“, in: Martin Aurell (ed.), Les cathares devant l’Histoire: Mélanges offerts à Jean Duvernoy, Cahors: L’Hydre 2005, 367-379 (361-379).
[667] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 11847, fol. 1r-53r (Célestin Douais (ed.), „Les manuscrits du château de Merville“, Annales du Midi 2, 1890, 170, hovoří o papírovém rukopise, 303 mm × 230 mm, tohoto registru z 2. 12. 1299 – 30. 3. 1300, o 78 foliích, z nich 19 prázdných – jde o tento rukopis, který se posléze ze zámku v Merville dostal do BNF?). Edice:Georgene-Webber Davis (ed.), The Inquisition at Albi, 1299-1300: Text of Register and Analysis, New York 1948 (přetisk 1974), 103-266; registru je věnována celá kniha.
[668] Francouzský překlad: Jean Benoist, Histoire des Albigeois et des Vaudois ou Barbets I, Paris: Jacques Le Febvre 1691, 271-273. Invenit D. Z. Rukopis: je třeba zjistit, zda se rukopis dochoval a je jím některý ze zde uvedených, nebo zda je překlad Jeana Benoista jedinou dochovanou verzí. Benoist (s. 271) odkazuje na svůj pramen následovně: „Interrogatoire de l’Inquisition, tirée d’un vieux Registre qui se trouve dans la Bibliotheque de Monsieur Graverol fameux Avocat de Nismes, où l’on void des faits particuliers touchant la doctrine et la conduite de ceux d’entre les Albigeois qui se faisoient appeller Bons-Hommes. Page 44-45.“ [Pozn.: translatavi kd56.]
[669] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 4269, in extenso (fol. 1r-66v; někde se uvádí 1-58, ale takto zkontrolováno přímo v rkp.). Edice: Jean Duvernoy (ed.), „Registre de Geoffroy d’Ablis“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/geoffroi_d_ablis.pdf, srpen 2002 (s přídavkem od inkvizitora Jana de Beaune r. 1319); předloha skenování: Jean Duvernoy (ed.), Registre de Geoffroy d’Ablis: Ms Latin 4269, Bibliothèque Nationale de Paris, nepublikovaný strojopis, 1980 (vlastní CEC). Jiná edice a francouzský překlad: Annette Palès-Gobilliard, L’inquisiteur Geoffroy d’Ablis et les cathares du Comté de Foix (1308-1309), Paris 1984 (edice i překlad jsou daleko nespolehlivější než přepis a překlad Jeana Duvernoye – odstrašující příklad diletantismu).
[670] Palès-Gobilliard pokládá za terminus post quem rok 1328 (s. 10; datace se zakládá na královských účtech týkajících se některých osob odsouzených Bernardem Guiem: tyto účty pokrývajcí léta 1285-1328). Tato datace je však málo pravděpodobná: na konci záznamů je uveden autograf podpisu notářů, kteří záznam pořídili, včetně údaje, že u něj byli přítomni, tudíž tyto záznamy mohly být pořízeny až po sermo generalis a zároveň nepříliš dlouho po něm, krom toho ex libris (Benjamin Furly) obsahuje souhrn sermo generalis v Pamiers 19. 6. 1323 (bez údaje o svědeích a notářích), která je psána malým písmem a ve dvou sloupcích, což se zdá naznačovat doplněk a mohlo by situovat registr před toto datum (Jean-Louis Biget, „Le Livre des sentences de l’inquisiteur Bernard Gui: À propos d’une édition récente“, Le Moyen Âge 111, 2005, 605-620: 619).
[671] Rukopis: London, British Museum, ms. add. 4697. Edice a francouzský překlad: Annette Palès-Gobilliard (ed.), Le livre des sentences de l’inquisiteur Bernard Gui, 1308-1323 I-II, Paris: Centre National de la Recherche Scientifique 2002 (velmi nepříznivá recenze Jeana Duvernoye Heresis 40, 177-178). Starší edice (úplná?): Philippus a Limborch, Historia Inquisitionis cui subjungitur Liber sententiarum inquisitionis Tholosanae ab anno Christi MCCCVII ad annum MCCCXXIII, Amstelodami: Apud Henricum Wetstenium 1692 (samostatné stránkování; takto podle titulní strany v Heresis 8, 46); tento starý tisk vlastní např. knihovna Centre d’Études Cathares. Výběrová corrigenda Limborchovy edice, komentáře a ukázka faksimile (rozsudek nad Petrem Autierem): Jean Duvernoy, „L’édition par Philippe de Limborch des sentences de l’Inquisition toulousaine“, Heresis 12, 1988, 5-12.
[672]J. Given, „The Béguins in Bernard Gui’s Liber sententiarum...“, 148.
[673] Biget, Jean-Louis, „Le Livre des sentences de l’inquisiteur Bernard Gui: À propos d’une édition récente“, Le Moyen Âge 111, 2005, 619 aj.
[674] Rukopis: Vaticano, Archivio Segreto Vaticano, Collectorie 404 (J. B. Given, Inquisition..., 221). Vydání připravováno: Julien Théry, Le procès de Bernard de Castanet, évêque d’Albi (1307-1308): Gouvernement ecclésiastique, justice inquisitoire et contestation en Languedoc aux derniers temps de l’hérésie des bons hommes (edici obsahuje už jeho disertace).
[675] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, ms. lat. 4270 (17. stol.; J. B. Given, Inquisition..., 221). Edice: Alan Friedlander, Processus Bernardi Delitiosi: The Trial of Fr. Bernard Délixieux, 3 september-8 december 1319, Philadelphia: American Philosophical Society 1996.
[676] Rukopis: Vaticano, Biblioteca Apostolica Vaticana, Vat. Lat. 4030, in extenso (325 fol.). Edice: Jean Duvernoy (ed.), Le registre d’inquisition de Jacques Fournier, évêque de Pamiers (1318-1325) I-III, Toulouse: Privat 1965 (každý svazek má přes 500 stran). Errata: Jean Duvernoy, Le registre d’inquisition de Jacques Fournier, évêque de Pamiers (1318-1325): Corrections, Toulouse: Privat 1972, 48 s. Starší edice malých částí: Jean-Marie Vidal, Le Tribunal d’inquisition de Pamiers, Toulouse: Privat 1906, 263-294. Úplný francouzský překlad: J. Duvernoy,Le registre d’inquisition de Jacques Fournier traduit et annoté (1318-1325) I-III, Mouton, Paris – La Haye 1977-1978. Částečný francouzský překlad: J. Duvernoy, Inquisition en terre cathare: Paroles d’hérétiques devant leurs juges, Toulouse: Privat 1998. Ukázka v angličtině: http://library.sjsu.edu/english/fournier/fournier.htm nebo http://www.sjsu.edu/depts/english/Fournier/jfournhm.htm. Částečný italský překlad: Lidia Flöss, Il caso Belibasta: Fine dell’ultimo perfetto cataro, Luni, Milano 1997. Částečný katalánský překlad: M. Muchnik, La captura del càtaro Bélibaste, Muchnik (tak stránky J. Duvernoy; míní tím snad, že to Muchnik vydal vlastním nákladem), Barcelona 1987. Více informací: David Zbíral, Na inkvizitorův dotaz...
[677] C. Lansing, Power and Purity..., 99.
[678]Emmanuel Le Roy Ladurie, Montaillou: Village occitan de 1294 à 1324, Gallimard, Paris 1976 a četné reedice.
[679] Rukopis: Archives départementales de l’Ariège, ms. 127 J. Edice: Jean Duvernoy, „Sermon de Pamiers – 8 mars 1320“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/sentences_pamiers.pdf, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/sermon_pamiers.pdf.
[680] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 28, fol. 1r-252v (in extenso). Edice: Jean Duvernoy (ed.), „Le registre DDD de l’Inquisition de Carcassonne“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/DDD.pdf, [7. 2. 2012].
[681] Rukopis: Paris, Bibliothèque nationale de France, fonds Doat, vol. 27, 1r-250r (in extenso). Edice: Jean Duvernoy, „Registre GGG de l’Inquisition de Carcassonne“, http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/GGG.pdf.
[682] Rukopis: neznámý a dnes zřejmě ztracený. Edice: Alexandre-Charles Germain, „Inventaire inédit concernant les archives de l’Inquisition de Carcassonne“, Mémoires de la Société archéologique de Montpellier 4, 1855, 287-308. Rozbor J. Roche, Une Église cathare..., 524-528.
[683] Edice: Dinora Corsi, „Per la storia dell’inquisizione a Firenze nella seconda metà del secolo XIII“, Bollettino della società di studi Valdesi 93/132, 1972, 6-7.
[684] Edice: Dinora Corsi, „Per la storia dell’inquisizione a Firenze nella seconda metà del secolo XIII“, Bollettino della società di studi Valdesi 93/132, 1972, s.7-9.
[685] Rukopis: Archives de l’Aude, ms. H 340. Edice: Jean Guiraud (ed.), Cartulaire de Notre-Dame de Prouille II, Paris: Alphonse Picard 1907, 47.
[686] Rukopis: Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. 1137, fol. 1v-160v.
[687] Viz soupis podle folií: E. Bozóky, Le livre secret des Cathares..., 17-18, pozn. 1. Český překlad listu Laodikejským: Jan A. Dus – Petr Pokorný in: Jan A. Dus (ed.), Příběhy apoštolů: Novozákonní apokryfy II., Vyšehrad, Praha 2003, 500. Katalogizace ÖNB mylně uvádí „excepta Apocalipsi“; ve skutečnosti kodex Zj obsahuje, jen na neobvyklém místě.
[688] Rukopis: Lyon, Bibliothèque municipale, ms. P.A. 36. Faksimile: Léon Clédat, Le Nouveau Testament traduit au XIIIe siècle en langue provençale, suivi d’un Rituel cathare: Reproduction photolithographique du manuscrit de Lyon..., Ernest Lerroux, Paris 1887, přetisk Slatkine Reprints, Genève 1968 (přístupné též na http://gallica.bnf.fr). Přepis (zatím částečný): http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/ (obsahuje hodně chyb). Edice Janova evangelia: W. Förster, „L’évangile selon saint Jean en provençal du XIIIe siècle“, Revue des langues romanes 13, 1878, 105-125, 157-179. Jiný přepis, zatím částečný a vyžadující ještě podle vyjádření autora hodně práce, pořídil Marvyn Roy Harris. Avizovaná edice Luciany Borghi nikdy nespatřila světlo světa. Velmi nepovedený komentář k variantám oproti Vulgátě: Stuart Westley, „Quelques observations sur les variantes présentées par le Nouveau Testament cathare occitan, le ms. de Lyon (P.A. 36)“, Heresis 1996, č. 26/27, 7-21.
[689] Viz L. Clédat, Le Nouveau Testament traduit au XIIIe siècle en langue provençale..., xxvii.
[690] Rukopis: Bologna, Biblioteca Universitaria di Bologna, ms. 3537 B (A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie“, Académie royale de Belgique: Bulletin de la classe des lettres et des sciences morales et politiques 34, 1948, 528).
[691] A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie...“, 529.
[692] Viz tabulku v F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani..., 330-331; upřesněno podle A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie...“, 531.
[693] A. V. Solovjev, „La doctrine de l’église de Bosnie...“, 531.
[694] Georgi Šemkov, Heresis 1986, č. 6, 81.
[695] Petěrsburk, rkp. Q.II.I No 62 (F. Šanjek, Bosansko-humski krstjani i katarsko-dualistički pokret..., 11).
[696] Edice: P. Mandonnet (ed.), Thomae Aquinatis Opuscula omnia IV, Parisiis 1927, 78 (takto A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I...“, 292).
[697] Edice: Alberti Magni Summa theologica II, tr. 5, qu. 23, ed. A. Borgnet, sv. 32, Paris 1890, 267 (P. Mandonnet (ed.), S. Thomae Aquinatis Opuscula omnia IV, Parisiis 1927, 78: takto A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I...“, 298).
[698] Edice zřejmě neexistuje. Rukopis: Litterae Innocentii IV, 19 aug. 1254 (Potth. 15492); takto A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I...“, 292.
[699] U. Brunn, Des contestataires aux „cathares“..., 340.
[700] Viz Monique Zerner, „Introduction“, in: Monique Zerner (ed.), Inventer l’hérésie? Discours polémiques et pouvoirs avant l’Inquisition, Nice: Centre d’Études Médiévales 1998, 10.
[701] http://www.archive.org/stream/archivfrsterrei52kommgoog/archivfrsterrei52kommgoog_djvu.txt.