Zavřenost a otevřenost samohlásek
v současné francouzštině

Úvodní poznámka

Obecné zásady zavřenosti a otevřenosti

Otevřené [ε]

Zavřené [e]

Otevřené [ɔ

Zavřené [o]

Otevřené [œ]

Zavřené [ø]

Literatura

Úvodní poznámka

Tento materiál vznikl na základě potřeby vyjasnit, kde se ve francouzštině realizují samohlásky otevřené a kde zavřené; tato potřeba je tím palčivější, že na internetu není k 28. 1. 2005 k mání podrobnější zpracování této látky (pokud jsem dobře hledal; pakliže o nějakém kvalitním materiálu k této otázce víte, dejte vědět) a že je v některých materiálech a skriptech vysvětlena sice v zásadě správně, ale nepřehledně a nesystematicky.

Dokument nemusí být prost chyb (je dokonce pravděpodobné, že v něm chyby jsou); uvítám veškeré připomínky čtenářů. Pravidla musím často domýšlet či vymýšlet (někdy je označuji D.Z. či jinak); příklady naopak většinou kontroluji ve slovnících a samy o sobě jsou docela spolehlivé.

Pro fonetické přepisy se v dokumentu se užívá Alphabet phonétique international. Na materiály o API (IPA) odkazuje stránka Fonetické abecedy v jazykových slovnících a v HTML, kde lze také najít návod, jak znaky API používat ve slovnících a dokumentech, včetně kódů vybraných znaků.

Pokud se vám nezobrazují fonetické symboly správně, tak si prosím stáhněte a nainstalujte font Lucida Sans Unicode.[1]

Obecné zásady zavřenosti a otevřenosti

Ve francouzštině jsou tři dvojice samohlásek, které se liší otevřeností: (1) [ε] × [e], (2) [ɔ] × [o] a (3) [œ] × [ø]. Otevřenost a zavřenost má ve francouzštině distinktivní funkci – odlišuje význam. Francouzi rozdíly těchto samohlásek jasně slyší, jako my slyšíme rozdíl mezi e a a či mezi e a é (lest × lézt). Je proto třeba věnovat bedlivou pozornost ovládnutí jejich artikulace (která se zde ale nevysvětluje: předpokládá se její znalost) a osvojení pravidel, kam který z členů příslušné dvojice patří.

Obecná zásada zní: ve foneticky zavřené slabice, tj. takové, která je zakončena vyslovenou souhláskou (grafika je zde vedlejší), se vyskytuje samohláska otevřená, v otevřené slabice samohláska zavřená. Z těchto pravidel je ale mnoho výjimek. Jistějším východiskem je jen to, že: (1) v zavřené slabice je vždy otevřené [ε]; (2) v zavřené slabice je vždy otevřené [œ] kromě případu, kde slabiku uzavírá [z], a několika málo výjimek uvedených níže; (3) v otevřené slabice je vždy zavřené [ø]. Tato pravidla však platí jen v této podobě; neříkají například, že zavřené [ø] bývá jedině v otevřené slabice.

Všechny tyto samohlásky kromě [e] mají dlouhou a krátkou variantu (pravidla pro dloužení se uvádějí pod každou z nich). Platí tu ovšem, že dlouhá se realizuje jen v přízvučné slabice; čím více se v promluvovém úseku (groupe rythmique) vzdaluje od přízvuku, tím je kratší: je pars × je pars demain × je pars par le train.

Všechny čtyři nosové samohlásky současné francouzštiny jsou otevřené; zde nebudou předmětem našeho zájmu.

Otevřené [ε]

Otevřené [ε] se vyslovuje (1) vždy v zavřené slabice (faire, père, perd, thèse, il sème, il appelle, Noël, Israël) a (2) někdy v otevřené slabice koncové.

 

Jako zavřenou slabiku je třeba brát také tu, která se zavřela působením ustáleného vypadnutí nestabilního [ə], tj. například v budoucím kmeni sloves, která vykazují v prézentu střídání [ε] a [e], případně [ε] a [ə][2] např. je céderai [sεdre], j’appellerai [ʒapεlre] (od budoucího kmene se tvoří i kondicionál).[3] V moderním pravopise existují dubletní tvary je cèderai apod., které zajišťují, aby byl postupně vytlačen výjimečný pravopis [ε] jako é (u j’appellerai tento grafický problém nevyvstává). Dalším příkladem může být slovo événement [evεnmã] (které má již také dubletní pravopis évènement).[4] Ohnesorg navíc uvádí ještě „j’étais“ (podtrhl K. Ohnesorg); rodilý mluvčí potvrzuje, že výslovnost [etε] koexistuje s [εtε].

 

V otevřené koncové slabice se realizuje [ε] v následujících případech:

• Pokud je psáno jako ê nebo è:[5] např. prêt, après, accès, succès.[6]
• V grafických skupinách -ai, -ais, -ait, -aie (na konci slova):[7] např. il fait, je marchais, mai, vrai, frais, ais, haie, baie, paix. Ale jako zavřené [e] se tyto skupiny realizují, pokud jde o: (a) tvary futura (je marcherai), (b) tvary jednoduchého perfekta (passé simple; je marchai), (c) tvary a slova j’ai, je sais, quai. U gai a gaie je dnes možnost dvojí výslovnosti ([gε] i [ge]).
• V grafické skupině -et (na konci slova): např. effet, poulet, roitelet, poignet, bonnet, blet.
• V zájmeně les, pokud stojí za imperativem: prends-les (ve všech ostatních případech však [le]).

 

V otevřené nekoncové slabice se [ε] nevyskytuje; ve tvarech jako céderai či événement jde o slabiky zavřené.[8]

 

Otevřené [ε] má dvě varianty, krátkou a dlouhou. Tato délka se obvykle nevyznačuje ve slovnících; tím spíš je potřeba znát následující pravidlo.

Dlouhé [ε:] se vyslovuje ve slabice uzavřené souhláskou [ʀ], [v], [z] nebo [ʒ]. Je otevřenější než krátké [ε]. Příklady: perd, rêve, lèvre, chaise, fez, neige.

Krátké [ε] se realizuje se ve všech ostatních případech. Je méně otevřené, bližší ortoepickému[9] českému e. Příklady: bref, lèpre, laisse, Noël.

Zavřené [e]

Zavřené [e] se výslovnostně blíží českému i. Vyskytuje se v otevřených slabikách kromě případů uvedených pod [ε].

Pravidlo, že se grafické skupiny -ais a -ai na konci slova vyslovují jako [ε], má několik výjimek, kde se vyslovuje [e]. Není na škodu tyto případy zopakovat: 1.) tvary futura (je marcherai), 2.) tvary jednoduchého perfekta (passé simple; je marchai), 3.) tvary a slova j’ai, je sais, quai. U gai je dnes možná dvojí výslovnost ([gε] i [ge]); obě možnosti jsou i u tvaru ženského rodu gaie – ve výslovnosti gai a gaie není pochopitelně žádný rozdíl.

Tam, kde za e následuje v grafice x, je otevřené [ε], neboť jde z fonetického hlediska o zavřenou slabiku: exemple [εg-zãpl], lexical [lεk-si-kal].[10] Proto se zde ostatně nepíše ostrý přízvuk (accent aigu); ten je až na několik výjimek – novějším pravopisem vytlačovaných – znakem vyhrazeným pro zavřené [e].

V těch prézentních tvarech slovesa faire, kde není přízvuk na kmeni, se vyslovuje je [ə]: nous faisons [fəzõ], en faisant [fəzã];[11] stejně je tomu ve slově faisan [fəzã].

 

Zavřené [e] nemá dlouhou a krátkou variantu; má jen jednu, a to poměrně krátkou. Realizace [e:], ke které Čecha svádí častý pravopis [e] jako é, je chybná.[12]

 

Karel Ohnesorg rozebírá proces harmonizace, v němž se má údajně měnit nepřízvučné [ε] v [e], pokud za ním následuje přízvučná slabika obsahující [e], [i] či [y]; právě k tomu, jak se zdá, uvádí příklady, které bezprostředně následují: sèche – séché, bête – bêtise, j’aime – aimé atd.[13] Touto harmonizací není zřejmě třeba se ze synchronního pohledu zaobírat, a je to dokonce matoucí. Nejsem vůbec přesvědčen, že takováto harmonizace z diachronního hlediska proběhla; naopak [e] se posouvalo v 16.-17. století v zavřených slabikách na [ε];[14] např. fonetický vývoj prvního z uvedených příkladů by byl sicca > *secca > [seʧə] > 12.-13. stol. [seʃə] > 16. stol. [seʃ] > 16.-17. stol. [sεʃ], v dnešní grafice sèche, tedy z [e] na [ε] v zavřené slabice: mění se tudíž naopak ten člen příkladu, jejž má Ohnesorg patrně za nezměněnou, základní podobu. Avšak i pokud harmonizace proběhla, tak jsme dnes již konfrontováni s jejími výsledky, které výše uvedeným pravidlům dokonale odpovídají. Bêtise se dnes nemůže vyslovit [bεtiz], nýbrž výhradně [betiz], a právě jen [betiz] znají např. vydání Petit Roberta z 90. let 20. století. Ohnesorgovu poznámku proto nechápu. Ať tak či tak, hlavní je ovládat uvedená pravidla a umět poznat, která slabika je otevřená a která zavřená.[15] Ohnesorgovy zmínky o harmonizaci slabik věc, jak se zdá, jedině zamlžují, alespoň v synchronním pohledu na současnou francouzštinu.

Otevřené [ɔ]

U protikladu [ɔ] a [o] nám otevřenost a zavřenost slabiky pomůže nejméně; pravidla jsou tu nejsložitější a „výjimek“ je asi nejvíce.

Otevřené [ɔ] se vyslovuje:

• Ve většině zavřených slabik, zejména pokud se v nich nepíše au ani ô a pokud není slabika uzavřena [z]: code, antipode. Výjimkou jsou např. přízvučné slabiky zakončené na [s]: albatros, calvados, Carlos; tam je [o].
• V zavřené slabice, kterou uzavírá [ʀ], je asi otevřené [ɔ] vždy (D.Z.): bord, dort, fort, mort, portable, mordant, Victor, dokonce i po au, které se jinak obvykle vyslovuje [o]: aure, saur. Má to zřejmě něco společného s velmi zadní výslovností uvulárního [ʀ] a labiální artikulací [o]; kombinace [oʀ] se vyslovuje mnohem hůře než [ɔʀ]. (D.Z.)
• Před [ʀ] i v otevřené slabice nepřízvučné (dokonce i pokud se píše au, které se jinak obvykle vyslovuje [o]): moreau, taureau, vorace, aurore, aurifier, auricule. Výjimky existují: zatím vím o vaurien [voʀjẽ], očividně z etymologických důvodů: vaurien pochází z vaut rien (srv. české „budižkničemu“) a vaut se vyslovuje [vo]. Vzhledem k tomu, kolik slov jsem prošel, ale bude výjimek asi málo. (D.Z.)
• Ve většině nepřízvučných slabik vůbec – tedy i otevřených: joli, pommier, innover, coopérer. Výjimky: (1) tam, se píše jako au nebo eau (beaucoup, caudal; u automne, mauvais a dalších je však přístupná obojí výslovnost: [ɔtɔn] i [otɔn] a u aur- je zřejmě vždy právě [ɔ] proti běžnému pravidlu výslovnosti au jako [o], viz výše[16]); (2) před [z] (oser, rosier), (3) o v příponě -otion (émotion [emosjɔ̃], notion, potion), (4) tam, kde je [o] v základním slově, od nějž je dané slovo odvozené (chômage, hôtesse).
• Ve výjimečných případech tam, kde se píše au (ve většině případů je au znakem zavřeného [o]): Paul, augment a jeho složeniny (augmenter, augmentation aj.) a tam, kde následuje [ʀ] (viz jiný samostatný bod): aurore, taureau atd. (ale vaurien [voʀjẽ] nehledě na r).

 

V nepřízvučných slabikách výslovnost často kolísá: automne [ɔtɔn] i [otɔn], podobně u mauvais atd.

 

[ɔ] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá je v přízvučných slabikách před [ʀ], [v] nebo [ʒ], plnou délkou se však vyznačuje jen před čistě koncovým [ʀ] (alors, bord), jinde je spíše polodlouhá (il innove, éloge).

Krátká varianta se vyskytuje v ostatních případech.

Zavřené [o]

Zavřené [o] se vyslovuje v těchto případech:

• Ve většině přízvučných otevřených slabik: gros, sot. (Naopak v nepřízvučných otevřených slabikách je často [ɔ].)
• V přízvučné slabice zavřené [z]: rose, chose, il pose.
• V nepřízvučné otevřené slabice, za kterou následuje [z], je asi také vždy [o]: rosier, oser. (zčásti D.Z., zejména podle formulace pravidla o výslovnosti v nepřízvučných slabikách)
• Tam, kde se píše au: paume, pause, auberge, aulne, haut, étau, tautologie, Paule, l’eau. Výjimky: Paul, augment a jeho složeniny (augmenter, augmentation aj.) a ta au, po kterých následuje [ʀ], ať už jde o přízvučnou nebo nepřízvučnou slabiku; tam se vyslovuje se au jako otevřené [ɔ]:[17] aure, aurore, taureau, taurin, saur; ale u vaurien je [o], očividně z etymologických důvodů: pochází to z vaut rien (srv. české „budižkničemu“) a vaut se vyslovuje [vo].
• Tam, kde se píše ô: côte, diplôme, drôle, dôme, hôte; Saône se čte [so:ne].[18] Výjimky: hôtel, hôpital (kde došlo otevření působením zkrácení v nepřízvučné slabice). U hôtel je dnes dvojí možnost výslovnosti.
• V nepřízvučných slabikách (shrnutí): (1) tam, se píše jako au nebo eau (viz výše pravidlo pro au a jeho výjimky); (2) před [z] (oser, rosier), (3) o v příponě -otion (émotion [emosjõ], notion, potion), (4) tam, kde je [o] v základním slově, od nějž je dané slovo odvozené (chômage, hôtesse; z tohoto pravidla však existují výjimky: Ohnesorg uvádí aromatique, atomique, autobus, diplomate, polaire).[19]
• V přízvučné slabice před koncovým [s] (rozuměj vysloveným!): albatros, Carlos, calvados.
• V některých slovech končících na -ome či -one přejatých z řečtiny: aérodrome, axiome, chrome, cyclone, idiome, zone aj.

 

Zavřené [o] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se vyskytuje v následujících případech:

• V přízvučné slabice před [z]: rose, pause, il pose.
• V přízvučné slabice před koncovým [s]: albatros, Carlos, calvados [kalvado:s].
• V přízvučné slabice tam, kde se píše accent circonflexe (diplôme, hôte, le nôtre). Tato délka je však již nepovinná a uskutečňuje se jen ve velmi pečlivém stylu.
• V přízvučné slabice tam, kde se píše au. I zde je délka nepovinná.

 

Krátká varianta je v případech ostatních.

Otevřené [œ]

Otevřené [œ] se vyslovuje:

• V zavřené slabice, kterou uzavírá jiná hláska než [z]: chanteur, fleuve, veuf, un œuf [œf], neuf, neuve, jeune, aveugle, seul, deuil, seuil. (Výjimky: přípony -eute, -eutre; substantivum jeûne (půst); adj. veule; Orfeus, Polyeucte, Zeus; 1., 2., 3. osoba singuláru a 3. osoba plurálu od sloves jeûner, beugler.)[20]

 

Otevřené [œ] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se vyslovuje v přízvučných slabikách před [ʀ] nebo [v] (chanteur, fleuve aj.), krátká všude jinde (jeune aj.).

Zavřené [ø]

Zavřené [ø] se vyskytuje:

• V otevřené slabice vždy: les œufs [lezø], queue, deux, peu, creux, preux, ceux, creuser.
• V zavřené slabice v následujících případech:
• Pokud ji uzavírá [z]: creuse, chanteuse, Meuse. (Jde vždy zároveň o přízvučnou koncovou slabiku; kombinace se [z] nastává u zavřených slabik jen právě v tomto případě; D.Z.)
• V příponách -eute, -eutre: émeute, neutre.
• V následujících slovech: le jeûne (půst), adj. veule; Orfeus, Polyeucte, Zeus; 1., 2., 3. osoba singuláru a 3. osoba plurálu od sloves jeûner, beugler.

 

Zavřené [ø] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se realizuje v zavřených slabikách v následujících případech:

• V přízvučné zavřené slabice, kterou uzavírá [z]: creuse, chanteuse, Meuse.
• Ve skupinách -eute, -eutre na konci slova: émeute, neutre.
• V následujících slovech: adj. veule; Orfeus, Polyeucte, Zeus; 1., 2., 3. osoba singuláru a 3. osoba plurálu od sloves jeûner, beugler.[21]

 

Krátká varianta se objevuje v případech ostatních.

Literatura

Bonnard, Henri, Synopsis de phonétique historique, Sedes, b.m., 1982.

Hendrich, Josef – Radina, Otomar – Tláskal, Jaromír, Francouzská mluvnice, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992.

Pačesová, Jaroslava – Ohnesorg, Karel, Úvod do obecné fonetiky a fonologie – Fonetika francouzštiny, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998.

---

Publikování této verze: 16. 2. 2010 16:00

Sepsání: 28. 1. 2005

Poslední celková revize: 28. 1. 2005

Počet normostran (v přepočtu): 10

Počet slov: 2238

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/ouvert-ferme.htm

---

[1] Návod na instalaci fontu: font si uložte z internetu někam na disk; tam, kde je ke stažení v komprimované i nekomprimované podobě, volte pro jednoduchost nekomprimovanou, tj. tu s příponou .TTF. Pokud máte Windows a na internetu je dostupných více variant tohoto fontu, stahujte tu, která je určena pro Windows. Pak jděte ve Windows do Start / Ovládací panely / Písma. Tam zvolte Soubor / Nainstalovat a procházením se dostaňte k příslušnému souboru s fontem, který jste si předtím uložili. Zvolte ho a stiskněte OK (či nějaké podobné tlačítko: může se možná lišit podle verze Windows).

[2] Toto střídání vzniklo, jestli se nemýlím, proto, že jde o zavřenou slabiku, tudíž se v ní musí realizovat [ε] (il sème [sεm], il appelle [apεl]). Zavřenými se tyto slabiky staly proto, že se v 16. století přestalo vyslovovat koncové [ə].

[3] Toto pravidlo jsem koncipoval sám (jen zčásti ve shodě s náznakem v Josef Hendrich – Otomar Radina – Jaromír Tláskal, Francouzská mluvnice, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992, s. 668) a je třeba ověřit, zda je formulováno správně a úplně. Karel Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny“, in: Jaroslava Pačesová – Karel Ohnesorg, Úvod do obecné fonetiky a fonologie – Fonetika francouzštiny, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998, s. 47 uvádí „vous céderez“ jako izolovanou výjimku; ve skutečnosti je výslovnost [ε] ve všech osobách futura slovesa céder a dokonce i u sloves dalších.

[4] K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 47 uvádí vous céderez a événement jako výjimky (a to dokonce – zcela nesprávně – jako výjimky týkající se výslovnosti otevřené koncové slabiky), ve skutečnosti však žádnými výjimkami nejsou, neboť v nich už není vyslovováno [ə], příslušná slabika je tudíž zavřená.

[5] Grafika ê či è je tu pouhou pomůckou. Nepředstavuje příčinu této výslovnosti: je jí naopak sama zapříčiněna.

[6] Je třeba zdůraznit, že se tato výjimka týká pouze koncové slabiky; např. apprêter má [e]: [apʀete].

[7] -ait, -aix a -aie dodávám bez přímé opory v některém ze zdrojů, ale s oporou v příkladech. Je lepší říci „na konci slova“ než mluvit o koncovkách; např. v gai či frais o žádnou koncovku nejde.

[8] D.Z.

[9] Tj. správnému; často se taky říká „spisovnému“.

[10] Jde ale o [ε] krátké, nepřízvučné, takže není dobré otevřenost přehnat.

[11] Kdežto pokud je přízvuk na kmeni, máme je fais [fε] apod. Pravopis je v nous faisons konvenční; tutéž fonetickou situaci naopak v grafice zohledňuje budoucí kmen: je ferai. (D.Z.)

[12] Přesně řečeno: někde délka dříve byla, pokud šlo o přízvučnou slabiku, např. fermée [fεrme:ə]. Dnes už je tato realizace výjimečná.

[13] K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 48-49.

[14] Viz Henri Bonnard, Synopsis de phonétique historique, Sedes, b.m., 1982, s. 20; Bonnard uvádí „před souhláskou“, ale má jistě na mysli „v zavřené slabice“; srv. např. slovo pédale, které je poprvé dosvědčeno k roku 1560: [pedal], nikoli [pεdal].

[15] Což je složité zejména pokud je ve hře nestálé [ə] (e caduc).

[16] Naopak na všechna počáteční au- výslovnost [ɔ] zobecnit rozhodně nelze; [o] jasně převažuje.

[17] Pravidlo pro r následující za au: D.Z. Ohnesorg uvádí izolované výjimky: centaure, Jaurès, budoucí kmen avoir. Ty všechny do sebe pravidlo pojme.

[18] Důvodem je fonetický vývoj: ve 12. století se [ɔs] vyvinulo v [ɔ:] a ve 13. se [ɔ:] změnilo na [o]. Grafika ô zachycuje v těchto slovech právě etymologickou přítomnost s za o. Accent circonflexe tu tedy není příčinou tohoto čtení.

[19] U autobus je možná obojí výslovnost, obě o je však třeba vyslovit stejně: buď jako otevřená, nebo jako zavřená.

[20] Tolik K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 49. Je to všechno?

[21] Substantivum jeûne K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 49 neuvádí; uvádí jen il jeûne.