David Zbíral
Na vřesovišti spočíval příkrov vlhké mlhy. Mohutné, hrubě opracované pilíře obětiště ztmavly prvními kapkami deště. Do ticha se ozval zvuk kročejů a těžkého dechu: někdo stoupal po svahu. Po chvíli se jeho shrbená silueta vynořila z pološera. Neznámý napůl nesl, napůl vlekl za sebou nahé tělo deseti či dvanáctiletého chlapce.
Muž vešel do kamenného kruhu a zvedl tělo na mohutný blok uprostřed. Občasné zachvění prozradilo, že je chlapec naživu. Nohy měl odřené do krve, jak ho muž táhl za sebou, a kožený řemen se mu zařezával do zápěstí.
Už jsi mi zůstal jen ty, řekly smutně mužovy oči. Víš, že kdyby bylo po mém, budeš žít. Jenže duchové chtějí oběť. Až příliš mnoho jich pozřeli za poslední dva roky. Nepřineslo to úrodu, zvěř ani vyléčení. Jsou ale chvíle, kdy člověk nemá na vybranou. A poslední dobou jich přibývá.
Sešeřilo se docela. Měsíční srpek obklopilo široké okruží z bledého stříbra. Muž vstal a vytáhl zpoza opasku kamenný nůž. Chlapec muže pozoroval rozšířenýma očima.
„Já, Tha-ger, šaman svého lidu, jsem vztyčil tenhle kruh kamenů,“ řekl muž potichu, jakoby k sobě. Není proč křičet. Slyší tak jako tak – pokud chtějí. „Sám jsem spočítal všechny vzdálenosti a úhly a vetkal do nich kouzla nebeských drah. Desítky lidí pro vás pracovaly celé měsíce. Pomozte nám! Nemáme, kam jinam jít. Všude je hlad. Kdo vás bude uctívat, až zemřeme?“
Ještě se naposled zadívej do ohně života planoucího v jeho očích. Pak už tu není cit, není tu bolest, nejsi tu ty ani tvůj syn, je tu jen nůž a oběť... Tělo se zachvělo a znehybnělo. Hoch zemřel tiše. Šaman mu z hrudi napůl vyřezal, napůl vyrval srdce a vší silou jím mrštil o kamenný blok. Karmínové kapky se rozstříkly kolem dokola. Muž stál takřka nehybně a čekal na znamení. Krev se zatím srážela a tmavla.
Déšť ustal. Bledé hvězdy svítily kalně. Tha-ger se vracel nocí z obětiště, domů, kde ho nikdo nečekal. Syna a dceru mu vzala nemoc a hlad, krev dalších dvou synů vypili duchové.
Na okamžik se zastavil, jak jeho tělo zkroutila křeč. Po chvíli se narovnal a klopýtavým krokem pokračoval v cestě. V hlavě mu hučelo. Unavil se, když vršil na synovo tělo kameny u jednoho z pilířů na vnější straně kruhu. Napadlo ho to, a ne jednou. Jenže oběť patří duchům. Snad přestali pomáhat, ale uškodit mohou.
Najednou Tha-gerovi těsně kolem hlavy zasvištěl kámen. Před zásahem ho zachránil spíš nejistý krok než útočníkova neobratnost. Šamanovi se srdce rozbušilo opřekot. Obrátil se. Z temnoty spatřil vystupovat ženskou siluetu. Žena se k němu blížila, s pazourkovým nožem v jedné ruce a s kamenem v druhé. Tha-ger vytrhl zpoza opasku svou zbraň. Byla ještě potřísněná chlapcovou krví.
Neviděl útočnici do tváře, ale rozpoznal její pach a siluetu její vysoké postavy. Iin. Bylo jí patnáct let, o rok méně, než by bylo jeho nejstaršímu synovi, jehož krev zkropila kameny již před mnoha měsíci.
Šaman vyčkával a sbíral síly. Každý sval unaveného těla se mu třásl; Iin si jistě dobře spočítala, že bude po pohřbívání chlapcova těla vyčerpaný, a taky že mu tady nikdo nepřijde na pomoc. Obezřetně se k šamanovi přibližovala, až se dostala na vzdálenost pěti, šesti kroků. Byla nahá; halenu měla přehozenou přes levou ruku. Nemínila zbytečně riskovat: dobře věděla, jakou nevýhodou oděv v boji zblízka je.
Tha-ger si sebou nebyl příliš jistý. Nepodceňoval Iininu hbitost ani sílu kouzel, jimiž pokryla své tělo a jež byla na krátkou vzdálenost vidět jasněji. Hbitý pstruh, ochranné rudé oko slunce, na hrudi černý vlk s šesti tlapami, klikatá čára na čele, jestřábí hlava na pravé tváři, znamení smrti na obou předloktích, možná i další kresby, namalované příliš světlou hlinkou, než aby je na jejím bledém těle vystupujícím ze tmy rozpoznal.
Z dívčina hrdla se ozvalo zavrčení a vrhla po Tha-gerovi kamenem; před zásahem do obličeje šamana zachránilo jen rychlé trhnutí hlavou, při něm se však zároveň narovnal a kámen mu pochroumal levé rameno. Tha-ger vykřikl spíš leknutím a hněvem než bolestí; bolest v první chvíli k vlastnímu překvapení takřka necítil.
Skoro v ten samý okamžik, kdy po šamanovi vrhla kámen, si Iin přechytla do pravé ruky nůž a zaútočila. V jejím vyhublém těle se dosud skrývala část někdejší síly a obratnosti. Rychlým úkrokem uhnula Tha-gerovu přímo vedenému výpadu, máchla halenou tak, že šamanovi zakryla, odkud přijde útok, a sekla mu nožem po očích. Pokusil se sek vykrýt, ale v levé paži mu vybuchla bolest; ani zdaleka ho neposlouchala tak dobře, jak si původně myslel. Přesto stačil alespoň uhnout a výpad poněkud odklonit; kamenné ostří mu jen roztrhlo tvář. Levou ruku neměl ovšem ani zdaleka znehybněnou a když se Iin stahovala do obrany, aby uhnula jeho bodnutí, vytrhl jí halenu z ruky. Přešel do útoku. Odrazil ruku s nožem, kolenem dívku kopl do břicha, takže se bolestí zalomila v pase, vykroutil jí nůž z ruky a strhl ji na zem. Dopadla ztěžka a udeřila se do hlavy o kámen, až jí zacvakaly zuby. Tha-ger odhodil svůj nůž tak, aby ho sám měl na dosah a Iin ne, rychlým črtem malíčku namočeného v krvi, jež mu vytékala z rány na tváři, přesekl nohy vlkovi, kterého měla Iin namalovaného na hrudi, a přitiskl otřesené dívce obě ruce, jimiž si svírala poraněnou hlavu, k zemi. Přemáhal bolest, která se mu z ramene šířila k lokti a klíční kosti. Dívka se rychle vzpamatovávala, zmítala se pod ním a z úst jí vycházelo tlumené vrčení střídající se s trhaným nadechováním.
„Proč mě chceš zabít?“ zasyčel. „Tak proč?!“
„Neslyší. Prokleli nás. To kvůli tobě! Tebe chtěli, ne jeho! Zmlátili mě, jinak bych si na tebe počkala už tenkrát a zachránila ho,“ zasípala a plivla šamanovi do tváře. Skoro se jí podařilo o dost těžšího muže setřást, avšak ten rychle nabyl rovnováhy a klekl jí na propadlé břicho. Vykřikla bolestí. Větší část mužovy váhy neslo druhé koleno klečící na zemi, ale Iin se i tak špatně dýchalo a hekala pod jeho tíhou.
„Nechci tě zabít, Iin. Nenuť mě!“
„Jeho jsi neměl zabíjet,“ vyrazila ze sebe. „Bez něj jsem hnijící maso. Tai rcha!“ S nečekanou rychlostí vykopla pravou nohou. Zasáhla Tha-gera do zátylku. Šaman zakolísal a jeho sevření povolilo. Dívka využila jeho překvapení, smýkla sebou, převrátila muže na sebe a zakousla se mu do krku. Tha-gerovi vytryskla krev a bolestí se mu zatmělo před očima. Tentokrát ránu neodměřoval. Plnou silou dívku udeřil dlaní do brady. Ozvalo se křupnutí, dívčin krk se zalomil v nepřirozeném úhlu a bolestivý stisk jejích čelistí povolil. Iin zalapala po dechu a znehybněla.
Tha-ger prudce oddechoval a tiskl si ruku ke zranění na krku. Nechybělo mnoho...
Chvíli odpočíval. Pak pomalu vstal a pohlédl na mrtvou dívku. Nic nevíš, Iin. Neslyšíš je mluvit. Neznáš tajemství. Musí to být. Nůž a oběť, tak si to říkáš, a pak nic. Ticho. Díra. Že chtěli mě? Možná, kdo to pozná? Na nás dva se vrána podívala zlým okem a řekla, že si duchové žádají oběť. Kolik srdcí tam skončilo? Tehdy? Dnes? Nic nevíš. Vždycky dvě. V tom je tajemství.
Iin, já už musím jíst. Vzala jsi mi moc sil. Všichni to tak dělají. Nejde to jinak.
Ještě chvíli váhal. Pak uchopil tělo za nohy a vykročil. Na hruď mu z krku stékal tenký pramínek krve a z ramene mu vystřelovaly do levé paže a klíční kosti šipky bolesti, ale zaťal zuby a pomalu postupoval vpřed.
Cesta mu trvala snad osminu noci. Nepotkal nikoho. A i kdyby, co na tom? Změnilo by to něco? Jen by tím trochu urychlil neodvratný rozklad. Jen by strhl poslední hráz, přes kterou už stejně dávno přetéká voda.
Dovlekl tělo dovnitř a zatáhl závěsy z kožešin. Ze žhavých uhlíků v ohništi odhrnul oblázky a popel, přiložil několik větví a rozdmýchal oheň. Chatrč naplnil štiplavý kouř a po stěnách se roztančilo oranžové světlo. Muž přiklekl k tělu ležícímu na hliněné podlaze, vyřezával z něj kusy masa a s nadávkami je házel na plochý kámen vedle ohniště.
Zprvu si ani nevšiml, že Chre stojí ve vchodu. Na obou pažích měla čerstvé rány truchlení a krev jí z prstů odkapávala na zem. Pokoušela se zadržovat pláč.
„Každý to dělá. Každý!“ procedil mezi zuby. „Snažil jsem se, dokud to šlo. Nezabil jsem ji kvůli tomu. Věř mi, slyšíš? Tvoje sestra na mě zaútočila.“ Dívka mlčela.
„Vypadni,“ zachraptěl a vstal ze země.
„Nikdo mi teď najíst nedá. Když je mrtvá... Nejde to jinak. I ona to říkala. Snad odpustí.“
„Vezmi si, co chceš, a zmiz,“ řekl tiše Tha-ger.
Dívenka popadla několik kusů masa. Neodvažovala se poděkovat. Vyběhla ven beze slova.
Vzbudilo ho hlasité zasténání. Vyskočil, vyběhl ven a vtrhl do vedlejší chatrče, kde Chre bydlela. Jakmile vešel, spatřil ji. Ležela na podlaze v tratolišti krve, v břiše těsně pod hrudníkem zabodnutý pazourkový nůž.
Šaman si ke sténající dívence klekl a odtáhl ruce, jimiž si svírala břicho. Zranění vypadalo zle. Asi by ji nedokázal zachránit ani v době, kdy měly kosti a byliny v jeho rukou celou svou moc.
Ale musím to aspoň zkusit, Chre.
Nech mě jít, prosila. Mluvila ke mně. Nikdy mi neodpustí. Nemělo to cenu. Stejně všichni zemřeme, dřív nebo později. Nech mě jít.
Přikývl a ustoupil jí z cesty.
Z těla vyprchal život. Tha-ger vzal mrtvou dívku do náručí a zamířil k řece. Tam jí začal umývat břicho a ruce od krve.
„Rozdělíš se?“ ozvalo se za Tha-gerem. Ani neslyšel Tolcha přicházet.
„Pohřbím ji. Do své hrobky.“
„Jíst musíme!“
„Možná se jídlo najde dnes večer. Co se stalo, stalo se. Ale tuhle ti nedám. Ta zemřela čistá.“ Tolch zasyčel a odběhl. „Svolej všechny, kdo budou ochotní přijít!“ křikl za ním Tha-ger. „Pohřbíme ji spolu. Ať přinesou pořádné dary, nebo ať se připraví na hněv jejího ducha. Vezměte i její věci. Příliš často se teď pohřbívalo chudě.“
„A příliš často se nepohřbívalo vůbec,“ promluvil k mrtvé dívce. „A nebude. Je hladomor. Ale ty budeš žít klidně, Chre. Budeš vyhlížet ze svého nového domu a bdít nad tím, aby se z hladu aspoň nezabíjeli živí. Kdo to udělá, tomu vylížeš morek z kostí.“
Tha-gera čekala dlouhá cesta k hrobce, kterou si kdysi nechal vybudovat, za časů, kdy byla ještě všeho hojnost a oni mohli celé dny stavět z kamenů, pro duchy a pro mrtvé. Drny přikrývající shora klenbu dlouhé chodby zežloutly. Začínal podzim. Po něm přijde zima, kterou už nepřežije nikdo.
Tha-ger položil dívčino nahé tělo na prostranství před vchodem do hrobky. Čekal, až se lidé shromáždí. Přišlo jich na tři desítky. Několik z nich na šamana zahlíželo nepřátelsky. Nevšímal si toho.
Nejstarší žena z rodu orla Tha-gerovi podala misku, v níž byla s trochou vody rozmíchaná rudá hena, a on na mrtvé tělo nakreslil znaky života, které dívku provedou temnotou do jejího nového příbytku. Pak začal zpívat pohřební píseň.
Jeď, čekají tě, volají,
nasaď si věneček z květin
a nalož na koně dary.
Nalož sobí kosti
a až dorazíš do svého domu,
obal je šlachami, masem a kůží,
pevně těla zašij, naplň je krví života.
Půl si nech pro sebe,
ať nemáš hlad,
a půl nám pošli zpátky.
Jeď, volají tě, čekají.
Nalož kožešiny a zlato,
píšťalky z parohů,
nalož nože a oštěpy,
jeď do svého nového domu.
Pomaluj si tělo svatebními znameními,
vyjdi do ranního slunce
a najdi si muže,
který ti před domem navrší
horu úlovků.
Když Tha-ger dozpíval, přikázal, aby do hrobky nanosili dary: kostěné jehly, řemeny, několik misek, hrnců, džbánů a dřevěných lžic, křemeny a troud, pár otepí dřeva, kožešiny, píšťaly, zlaté plíšky, tři oštěpy s vrhačem ze sobího parohu a dva nože, kosti zabalené v kůžích. Pak vzal tělo do náručí, sehnul se a vešel do nízké chodby. Po několika krocích se ocitl v temnotě, přerušené občas uzounkou čepelí světla tam, kde k sobě kameny stěn nedoléhaly těsně a kde déšť odplavil jílovou omítku. Chodba ho dovedla do hrobky. V ní byla tma takřka naprostá, protože hrobku zvenku přikrývala hromada navršené hlíny. Šaman dívčino tělo položil na kožešinu a kolem něj naskládal dary, které nahmatal u stěny hrobky, kde je lidé připravili. Seděl bez hnutí vedle mrtvé dívky. Vzpomínal na Iin. Vzpomínal na své děti. Vzpomínal na svou ženu, jejíž duše vstoupila do kamenů už před mnoha lety, v dobách hojnosti. Vzpomínal taky na zvířata, která přivolával, když začal hladomor. Nechtěl, ale když viděl lid vztyčených kamenů umírat, podvolil se. Stopoval je, shlížel na ně ze vzduchu očima ptáků, volal je jejich jmény, takže k němu sama přišla, a proléval jejich krev, aby svůj lid uchránil před smrtí. Dlouho mu věřila. Ale zvěst se mezi nimi šířila. Musel volat stále déle; víc a víc zvířat jeho volání už neposlouchalo. Nakonec všechna přestala slyšet na svá jména a prchala před jeho hlasem.
„O příštím úplňku se vydám k jeskyni, ze které vzešel život,“ promluvil k mrtvé dívce. „Ještě jednou se Matky zeptám na radu. Snad tentokrát promluví. Řekni jí, že přijdu.“
Vyšel z hrobky a s pomocí několika dalších zatarasil vchod kameny. Zbytkem heny na kameny namaloval mocná kouzla a kletby, aby nikdo nerušil klid mrtvé.
Podzemní prostoru rozezvučel Tha-gerův hlas. Šaman už neprosil, jen vyprávěl. Odpověď nepřicházela. Všude vládlo mrtvé ticho – Tha-ger sebou trhl. Zvuk, jejž náhle zaslechl, se podobal vzdálenému hřmění. Pomalu sílil, stoupal z kamene a přeléval se jeskyní. Země se lehce zachvívala.
Tha-ger stanul na vrcholku kopce a pohlédl do dálky. Sobů byly stovky, tisíce. Jejich mohutná hnědavá těla se proplétala mezi stromy a přeskakovala potoky, kopyta dusala vyrudlou trávu a lomozila na oblázcích na břehu řeky, obracela na útěk smrt. Tha-ger se rozběhl. Žilami mu proudila síla a radost. Spatřil mladičkou Ertech, jak mu utíká naproti a nese mu jeho oštěpy a vrhač.
„V tuhle dobu nikdy netáhli,“ volala udýchaně. „A je jich tolik!“
„Ostatní už loví?“
„Za řekou.“
„Tak pospěšme, jestli ještě můžeš.“
„Teď doběhnu třeba na konec světa.“
„Byla jsi dost blízko, Ertech? Řekni, sešila nám je Chre dobře?“ Se smíchem se rozběhli z mírného svahu do údolí, kde na ně čekal život.
Publikování této verze: 19. 11. 2006 8:43
Sepsání: 8.-14. 9. 2004
Poslední celková revize: 25. 10. 2005
První vydání na internetu: 6. 1. 2006
Počet normostran (v přepočtu): 7,6
Počet slov: 2327
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/obeti.htm