← Povídky

Vychází měsíc

Miriam Zbíralová

Pod větvemi mohutných stromů bylo ticho. Chladný stříbřitý kotouč stoupal vysoko na oblohu a jeho světlo se prodíralo i do těch nejtemnějších hlubin hvozdu. Nadešel čas.

Na mýtině uprostřed lesa stanul jakýsi tvor. Jeho bělavé tělo se přelévalo a vlnilo. Jediné, co se dalo rozpoznat, byly oči – dva kruhy zářící stříbrným světlem, jako by zrcadlily měsíc, mocného pána, ke kterému se obrací nejraději.

Pojďte! Vstávejte, moji bratři! Měsíc si žádá naší služby – naposled. Vstávejte! Volám vás já, Saar. Už mnohokrát jste pod mým velením šli do bitvy. A mnohokrát jsme vítězili, i když si dnes pamatujeme spíš porážky a příkoří. Vstávejte! Volám vás!

Ve stínu stromů se objevila chladná světla, podobná hvězdám na noční obloze.

Přišel náš čas. Pohleďte! Slunce ztratilo vládu nad prvním kusem oblohy. Do našeho hvozdu se jeho světlo už nikdy nevplíží.

 

Dřevorubec z vesnice Záhvozdí se blížil k lesu, opředenému tolika podivnými příběhy. Bylo již pozdní odpoledne, příliš pozdě na chození na takové místo. Ale on neměl na vybranou. Sázka je sázka.

Když se přiblížil k prvním stromům, na chvíli zaváhal. Už tam jednou byl. Děly se tam divné věci, ale když to dokázal jednou, proč by nemohl podruhé? Pokrčil rameny a šel dál. Jakmile stanul pod střechou z větví a listí, padla tma.

„Co to má znamenat, u všech ďáblů?“ zašeptal. Jeho slova byla téměř neslyšitelná, ale přesto cítil, jak jsou předávána od stromu ke stromu, aby nakonec nezbylo jediné místečko, kde je nikdo neslyšel.

 

Ach, konečně! Takže první ze služebníků Slunce vstoupil do znovuzrozeného hvozdu? Vida, vida! Jen pojď dál. Brzy poznáš to, čeho se vy nejvíc bojíte.

 

„Proč jsem byl takový hlupák? Sázka! Copak mi tohle stálo za těch pár grošů? K čertu s tou tmou!“

Bíle se zablesklo. Vycházel měsíc. „Tak snad přece. Stačí jen párkrát seknout...“

 

Jak vy lidé zapomínáte! Kdysi byl Měsíc vaším úhlavním nepřítelem a teď? Teď si myslíte, že vám bude sloužit! Ale on je ten největší. On neslouží NIKOMU!

Od kmene vysokého stromu odletovaly třísky. Rychle! Pospěš si! Ještě chvíli vydrž a máš vítězství v kapse...

Takže tady jsi! Už se nemůžu dočkat až zahubím tvé rudé, planoucí tělo. Až uhasím ten oheň, který máte všichni v sobě. Až pošlu tvou duši ke svému pánu. Neboj se. Nebudeš tam sám.

Měsíční světlo se zalesklo na ostří padající sekyry.

 

Strom. Další. To jsem ale blázen. Stromy. Spousta stromů. Že by další vidiny? S tím pitím to nesmím přehánět. Hvozd. Ne, zrak mě neklame. Ten hvozd je prokletý!

„Pryč! Všichni musíme pryč!“

„Co je ti, Stame? Tváříš se jako bys právě spatřil démona.“

„Taky že skoro jo! Hvozd. Rozšiřuje se. Chce pohltit celou vesnici. To místo je prokleté! Musíme pryč odtud!“

„Co to blábolí?“

„Asi se zbláznil.“

„Nezbláznil! Prosím vás, věřte mi! Musíme pryč. S vesnicí je konec! A s námi taky, jestli si nepospíšíme. Utíkejte!“

Stam si uvědomil, že už ho nikdo neposlouchá. Lidé ze začali rozcházet do svých domovů. Stmívalo se. V oknech se postupně rozsvěcela světla krbových ohňů a olejových lamp. Zůstal sám.

„Proč? Proč mi nevěří? Proč mě neposlouchají?“ Stam procházel jako bez ducha mezi domy. Slyšel smích dětí a veselý hovor. „Ne! Přece nemůžeme všichni umřít. Nesmíme!“

Poslední sluneční paprsky se schovaly za vzdálenými kopci.

Stam se zastavil. Spíš cítil než slyšel něco, co ho zarazilo. Něco nepřirozeného. Něco ďábelského.

 

Lidé! Ti, kteří nám způsobili tolik bolesti. Přišla chvíle odplaty. Pojďme bratři! Opusťme hranice hvozdu! Postavme se nepřátelům! Nechť Slunce již nikdy nezasvítí na půdu, které se dotkneme!

 

Ze stínu stromů se vynořila dvě světla. Jedno stoupalo na oblohu. Druhé se drželo při zemi. Blížilo se jako stádo bílých koní, kteří nedopadají kopyty na zem, jako mrak spadlý z nebe, poháněný silným větrem.

Vítr. Bouchání okenic. Křik. Blikající a nakonec zhasínající světla v oknech. Tma zaháněná jen chladným světlem měsíce.

 

Vidíte je? Porušili dohodu. V noci, kdy měl vládnout Měsíc, si přivolávají další horká světla. Porušení dohody se trestá. Vzhůru do boje!

 

Měsíc stoupá stále výš. Bílý mrak se přibližuje. A s ním chlad. Ne chlad zvenčí, ale zevnitř. Blíží se, blíží...

 

Lidé! Jak jste se změnili. Kdysi jste byli mocnými soupeři. Kdysi jste věděli, odkud čerpat svou sílu – jediné, čeho jsme se kdy báli. Teď... teď se tu plazíte, kvílíte a utíkáte. Jste tak slabí. Tak pomalí. Klidně běž! Klidně si křič! Svému osudu stejně neunikneš. Dřív nebo později. My nepočítáme čas.

Dva stříbrné kruhy vpíjející se do Stamových očí. Chlad. Chlad...

 

Zhaslo poslední rudé světlo. Mezi domy, nyní ztichlými až na vrzání okenic ve větru, vyrašily mladé výhonky stromů, které měly do rána dorůst plné výše. Do rána? Ne. Tady se už čas nepočítá.


Publikování této verze: 18. 11. 2006 23:46

Sepsání: přelom 2003 a 2004

Poslední celková revize: březen 2004

Počet normostran (v přepočtu): 2,7

Počet slov: 797

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/mesic.htm

← Povídky