← Povídky

Dokud hra neskončí

David Zbíral


 

 

 

 

Sluneční paprsky prosvítaly střechou Lesa, hustého porostu jilmů, jeřábů, bříz a buků, který přikrýval vrchovinu jako přehoz ze zeleného sametu. Hejno vran poletovalo nad krajinou sem a tam. Hluboko pod nimi lesem klopýtala dívka s černou páskou přes oči a s pomocí šípkové hole si hledala cestu.

Vrány slétly na stromy a ozobávaly zralé jeřabiny. Čekaly. Po chvíli se dvě z nich netrpělivě rozletěly zpět, aby dívce pomohly.

 

V lese se bude hrát hra. Pojď, povedu tě. Chyť se niti. Už skoro nejsi nemocná.

Čaroděj si omotal stříbrnou nit kolem zápěstí, posunul si široký klobouk do čela, rychlým pohledem se ujistil, že se všichni niti drží, a vykročil. Děti ho plny očekávání následovaly.

 

Do kola dovnitř, z kola ven, jeden tam, jeden sem. Nesahej na pásku. Nesmí se to. Dokud hra neskončí.

Slepá bábo, toč se a toč, že nevíš kdo, že nevíš proč? Ruce, mnoho rukou, hlava se ti točí a páska je hustě tkaná, třikrát přeložená, pevně utažená, černá jako noc, jako zakletí...

Klopýtneš jednou, klopýtneš dvakrát, někdo je poslední a musí prohrát... Vztahuješ ruce, hádáš, koho se dotýkáš, a vtom se ti zdá, že všechny ruce jsou chladné, mrtvé, bez života, že stojíš uprostřed mrtvol, které tě roztáčejí svými pařáty, zvuky jsou zkreslené, hlasy zní jako přes zeď, snad je poznáváš, ale nejsi si jistá, chceš si strhnout pásku a zlomit kouzlo, ale jen při tom pomyšlení tě bolest srazí na tvář. Hra neskončila. Po chvíli to zkusíš znovu a žilami se ti rozproudí místo krve bolest. Pak už nemáš odvahu. Na tvé volání nikdo neodpovídá a ruce se vzdalují, jejich letmé, blednoucí doteky jsou doteky duchů, vlající hedvábné vlečky mrtvých královen. Les šepotá a skoro vidíš, jak mrtví vstávají z hrobů a živí do nich uléhají a zahrnují se hlínou, hltavě ji polykají a sypou si ji do zírajících očí. Kde jen všichni jsou? Kam se poděl pan čaroděj? A proč jsi zrovna ty zůstala v kruhu poslední?

 

* * *

 

Tvé oči dávno zapomněly, co je světlo. Tolik týdnů. Tolik let. Cítíš každý sval svého pohublého těla, prostupuje tě vyčerpání, jsi jako zpřelámaný vrbový proutek. A chodíš v kruhu. Jsi tady už poněkolikáté. Pobořené město v kotlině k sobě stahuje všechny osudy jako jezero bystřiny, spřádá pavučiny bloudění a vystřeluje je po celém lese, omotává, oblepuje, poutá. A přece dovnitř nemůžeš. Je jako pavouk, který tě chytí do své sítě, ale přijde si pro tebe, teprve až bude sám chtít. Zkoušela jsi to pokaždé, ale nikdy jsi nenašla cestu. Nakonec tě neklidné krákání vran a neúspěšné pokusy o překonání hradeb přestaly bavit a obrátila ses k městu zády. Vrány letí tam, kam jdeš, ale úplně poslušné zase nejsou; staré město nemají rády. A nechtějí říct proč.

 

Jsi stále blíž. Břízy poznáš na dotek. Proměnily zídky zahrad v rozvalené hromady kamenů. Napadlo tě to mnohokrát a na mnoha místech. Po hmatu najít ostré hrany, zadržet dech, vrhnout se na kameny a rozbít si o ně hlavu, nastavit hrdlo vysvobozujícímu uštknutí smrti. Ale nesmí se to. Hra pokračuje.

 

Opatrně přiklekneš k potůčku a několikrát se napiješ. Potok stéká do údolí a mizí v bažinách, zpomaluje se, rozlévá se do šíře, ztrácí se. Jako ses ztratila ty. Odnesl tě zelený vír Lesa, bloudíš a cosi hledáš, ale nevíš co, jako ve snu. Jestlipak tě někdo postrádá? Jestlipak někdo chodí před setměním do lesa a volá tvoje jméno? Nechává ti maminka talíř na tvém místě a doufá ještě, že se vrátíš, nebo už ho posunula na druhou stranu stolu, na stranu mrtvých? Za chvíli si ani sama nevzpomeneš, kým jsi byla. Zůstane jen listnatý labyrint, vězení, jehož stěny nenahmatáš, ale tím víc tě vzdaluje od života. Zůstalo ti jen přežívání, růst stromu, který pozvolna stárne, je pevný na povrchu, ale vyhnívá od srdce, až zůstane jen kostra. Vítr v korunách, vítr ve vlasech, vítr, který tě hladí po víčkách přes černou pásku. Víc ti nezbylo. Oklamal tě. Jeho pohled se na tebe upírá, plazí se k tobě jako dvojice zelených hadů, už skoro nejsi nemocná...

Možná by bylo lepší zapomenout. Nechat se jen tak unášet koloběhem plynoucích let a už nic nedodávat k šumění větru ve větvích.

Čas ti trhá duši na cáry jako černé prapory bez erbů na vrcholcích věží. Mohla by ses vzdát. Ale cosi v tobě říká ne. Život je za páskou. Všude jinde vládne Dolní říše. Najdi cestu. Než přijde večer. Než přijde noc. Zkus to znovu. Zbyla ti trocha naděje.

 

Staré město v kotlině čeká. Vyzvídá, ale samo nevypráví příběhy, žárlivě střeží svá tajemství. Nebo prostě nerozumíš slovům, která zaznívají ve slabém, nepravidelném tlukotu železných srdcí, který se za větrných dní rozléhá z opuštěných zvonic. Jen paměť kamenů k tobě promlouvá, když se dost přiblížíš. Šepot domů, šepot studní a sklepů. Odejdi. Obrať se zpět. My jsme pomník smrti. Jsme památník zkázy. Jsme útes, proti němuž příboj času vrhá trámy ztroskotaných životů a o nějž tříští bělostné lastury snů. Odejdi. Tady vládne smrt. Nechtěj ji spatřit tváří v tvář. Nech staré vzpomínky spát. Nevyvolávej mrtvé.

„Ne,“ řekneš nahlas. „Jdu. Jdu dál.“

 

Bojuješ s ostružiním, klopýtáš příkopy, hledáš cestu. Dotýkáš se stromů a snažíš se udržet v paměti, kudy procházíš. Vrány zůstaly kdesi vzadu, volají tě zpátky a černýma očima roní slzy. Ale ty jdeš dál. Musíš jít. Nemůžeš se k Městu prostě obrátit zády a utéct. Pavučiny minulosti se nedají jen tak roztrhat. Musíš rozplétat jejich smyčky, i když řežou do rukou. Pokud z Dolní říše vede nějaká cesta, prochází přes Město.

Brána se změnila v neprostupnou, zrádnou hromadu kamenů, kterou bez pomoci nepřelezeš. Zamíříš vlevo, ale klopýtneš o trnitý šlahoun a s výkřikem sklouzneš do napůl zaneseného slepého ramene řeky. Přivítá tě ledová voda. Je jí po kolena, ale stačila na to, aby tě promáčela od hlavy k patě.

Tak snadno se nevzdáš. Kde zmizely velké cesty, zůstaly malé. Kde zmizely rovné, zůstaly klikaté. Pokračuješ vlevo. Brodíš se dál, boříš se do bahna, rozhrnuješ leknínové listy a snažíš se odhánět nenechavé prstíky chladu, který ti proniká až do morku kostí. Vyjdeš na písčinu a rukou zlehka přejíždíš po zdi. Vtom nahmatáš zrezivělou mříž, která se ti skoro rozpadne pod rukou. Plazíš se tunelem. Staré město v kotlině tě ostražitě pozoruje.

Většina domů ještě stojí, ale některé se zřítily. Ulice zavalily hromady sutin. Každý krok s sebou přináší nová nebezpečí. Všude je mrtvo. Žádný smích, nikdo na tebe nevolá, všichni jsou mrtví. Tu a tam klopýtneš o zbytky koster. Procházíš městem, které před desetiletími zastihla náhlá smrt. Městem, které přestalo pohřbívat své mrtvé.

 

Jsi blízko. Srdce ti buší. Skoro utíkáš. Položíš ruku na chladnou, vlhkou stěnu. Dům ještě stojí. S hrdlem sevřeným úzkostí otevřeš dveře, vejdeš dovnitř, nahmátneš závoru a kdovíproč ji za sebou zastrčíš. Myši se dávají na útěk. Ze stěn dýchá vlhkost. Pach plísně a zatuchliny je nesnesitelný, ačkoli dovnitř proudí oknem chladný vzduch. Dojdeš ke stolu a nahmatáš talíře. Jeden zůstal na jižní straně. Je rozbitý na kusy, takže po hmatu nepoznáš, jestli patřil tobě.

Zlehka přejedeš rukama po kostrách na postelích a kostřičce v kolébce. Městem procházela smrt a všechny ti vzala. Všude je pusto a prázdno, jen myši si tu ještě najdou živobytí. Prohánějí se po temných koutech neutěšené mršiny města, rozežírají kožené řemeny, prohrabávají se do hlubin, hledají zavalené sýpky a nabalzamovaná těla boháčů, převrhávají vyhaslé lampy a válejí se v oleji, prožírají se maltou, olizují diamanty, ostrými zoubky zkoušejí pravost mincí a podezřívavě je převracejí v tlapkách.

 

Ležíš na posteli, kde jsi lehávala kdysi. Sleduješ prstem po tváři cestičku slz. Ráno je blízko.

Vtom se ozve takřka neslyšné zašeptání. Zeptáš se, jestli tu někdo je, ale nikdo ti neodpoví. Vzápětí zaslechneš škrábání drápků na dřevě. Myši se ti prohánějí kolem hlavy. Zatáhnou za uzel, poprvé, podruhé, potřetí. Přemýšlíš, jestli je nemáš odehnat. Vtom povolí první uzel, vzápětí druhý. Do očí se ti zakousne světlo, až ti vyhrknou slzy. Rychle si oči přikryješ rukama a obrátíš se ke zdi. Jen pomalu se odvažuješ propouštět zář úsvitu skrze mříž prstů. Vidíš rozmazaně a nezřetelně. Vtom vše kolem rudě zahoří. Vychází slunce.

Myši zmizí v děrách, seskupí se do řad a protkají útroby města živými šedými řetězy. Vstaneš a dojdeš ke stolu. Skloníš se ke střepům talíře tak blízko, že se jich nosem skoro dotýkáš, a snažíš se zaostřit zrak. Světové strany nelžou a teď víš, že jediný talíř na jihu, na straně živých, patří tobě.

Vtom si všimneš, že naproti tobě sedí kostra v dlouhém kabátě. Temeno lebky jí zakrývá široký, tmavý klobouk. Ucouvneš, když vysloví tvoje jméno. Ten hlas znáš. Často sis opakovala slova, která k tobě pronesl. V lese se bude hrát hra. Pojď. Už skoro nejsi nemocná.

„Nechal jsi mě vyhořet zevnitř. Všichni jsou mrtví a já jsem přežila.“

„Ano,“ přisvědčil Pán smrti, zvedl dítě z kolébky a pochoval je, aby neplakalo. Drobné kůstky zachřestily a několik jich vypadlo ze zavinovačky na podlahu. „Ale vybrala si tě hra, ne já. Já jsem tě jenom nechal žít. Poslal jsem tě pryč, abych tě zachránil. Kdyby byli mrtví všichni, nebyla by žádná smrt. Čekal jsem tě mnohem dřív, hned jak chladný podzimní vítr rozehnal můj dech, ale vraní duchové tě vedli odsud, nechtěli se vrátit do míst, kde jsem si je našel, slzy jim stékaly po zakletých tvářích, plakali nad chladným vzpomínáním práchnivějících těl. I město samo odvracelo tvé kroky. Vítr a déšť je ještě neočistil od vzpomínek na dávné pohyby, v jeho kamenech ještě zůstalo příliš mnoho soucitu, příliš mnoho paměti. Vyhlíží z hlubinných studen a snaží se přes blanku kamenného prachu vyronit alespoň několik slz za své mrtvé. Snad tě chtělo ušetřit pravdy. Ale nevytušila jsi ji sama? Děti jsem si odvedl jako první; přišel jsem si pro ně do postýlek, jejich ručky uchopily stříbrnou nit a všechny šly poslušně za mnou. Jen tebe jsem nechal v Lese, snad abys poznala touhu po mém pohlazení, abys poznala, že jediné spočinutí a jediná moc je ve mně. Všechny ostatní jsem si odvedl. Měly teprve málo vzpomínek, nebyly tolik připoutané k Horní říši, umíraly bez nářku, tiše, jako když se prachové pírko noří do jezera. Potom jsem dál procházel městem. Žilky plísně a nákazy prorůstaly vlhké zdi a propocené peřiny. A lidé prchali před mou tváří, která na ně hleděla z vychladlých lůžek –“

„Mlč už. Vzpomínám si.“

„Která na ně hleděla z nezahrnutých hrobů a z ohně, kterým méně nemocní zapalovali domy nemocnějších. Čekal jsem na tebe celé roky.“

„Nech mě odejít. Prosím.“

„Kam půjdeš? Ke komu? Nemáš nikoho na širém světě. Zůstaň tu se mnou. Vyprávěj mi o slunci. O slzách a o lásce. Vyprávěj mi o životě.“

„Nech mě odejít. Znovu vstoupím do království Lesa. Zkusím zlomit okovy. Už nebudu bloudit v kruhu. Toužím po životě. Chci se mu poddat, chci se jím nechat unášet jako proudem řeky. Svět přece není prázdný. Věřím, že najdu cestu tam, kam chci dojít. Nemohl jsi zvítězit všude.“

„Já nikdy nevítězím. Ani neprohrávám.“

„Nech mě jít.“

„Nebudu tě držet. To ty sama si musíš vybrat cestu. Smrtí končí všechny.“

„Já vím. Ale až nakonec.“

 

Město mrtvých nechala za sebou. Šla se slzami v očích, ale v srdci jí klíčila naděje. Měla jasný cíl. Hledala lidi.


Publikování této verze: 1. 3. 2008 18:55

Dokončení: 27. 3. 2004

Poslední celková revize: 17. 3. 2007

Počet normostran (v přepočtu): 6,2

Počet slov: 1879

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/hra.htm

← Povídky