David Zbíral
Didaché patří mezi spisy apoštolských otců, které představují spojovací článek mezi Novým zákonem a filosofičtěji laděnými díly církevních Otců. Postrádají ucelenou argumentaci apologetů, stejně jako v nich nenajdeme systematickou analýzu a kritiku heretických nauk tak, jak ji známe ze spisů církevních Otců. Didaché je jedním z mnoha dokumentů, které kolovaly v prvotní církvi, avšak později nebyly do kánonu zařazeny.
Byl to historik J. B. Cotelier, který v 17. století nazval autory těchto spisů „otci apoštolské doby“, neboť předpokládal, že se s apoštoly osobně znali (narozdíl od církevních Otců). To ovšem nelze prokázat.
Tzv. Jeruzalémský rukopis pocházející z 11. století (r. 1056) nalezl roku 1873 profesor Filotheos Bryennios, pozdější řecký metropolita, v knihovně jeruzalémského patriarchátu. Rukopis obsahoval mimo Didaché i dílo Jana Zlatoústého, epištolu Barnabášovu a Klementovy listy, v té době již známé z jiných rukopisů. O Didaché se díky Eusébiovi vědělo, ale znění Učení apoštolů až do nálezu Jeruzalémského rukopisu známo nebylo.
Z hlediska literárního žánru je Didaché parenezí, tj. „domluvou“, „povzbuzením“. Toto slovo původně označovalo promluvu velitele před bitvou; v křesťanském prostředí se používalo pro kázání nabádající ke správnému životu.[1]
Spis Didaché byl objevitelem datován mezi léta 120 a 160 n. l. Pozdější badatelé spíše předpokládali, že pochází z epochy před rokem 70 n. l. a že tedy představuje jedno z nejstarších děl křesťanské literatury. Nicméně datace do pozdější doby je daleko pravděpodobnější.
O původu spisu byly vysloveny různé teorie. Podle Harnacka je jakousi kompilací, která spolu s listem Barnabášovým navazuje na nějaký nenalezený starší pramen. Funk míní, že existence takového třetího pramene je neprokazatelná, a proto se od tohoto výkladu distancuje. Audet vidí u kořenů Didaché esejský spis Řád kázně.
Lightfoot poznamenává, že se Didaché snaží regulovat vzájemný vztah pocestných charismatiků a nositelů vznikajících duchovních úřadů, avšak neobsahuje žádné odkazy k monarchickému episkopátu. Na základě těchto a dalších faktů, např. dosud trvajícího spojení agapé a eucharistie, klade Lightfoot vznik spisu na konec prvního či počátek druhého století.
První překladatel Didaché do češtiny, František Novák, chápe některé pasáže jako narážky na Bar Kochbu a jeho povstání, avšak to je dosti sporná interpretace.
Dá se říci, že neshody ohledně datace Didaché přetrvávají až dodnes. I místo vzniku, respektive kompilace, je předmětem sporů. Podle Harnacka není možné rozhodnout mezi Egyptem a Syropalestinou, Bardenhewer pokládá za pravděpodobnější Sýrii či Palestinu, Musurillo nevylučuje ani hypotézu, že spis pochází z Malé Asie. Konečné rozhodnutí mezi těmito teoriemi se prozatím jeví jako nemožné, nicméně blízkost matoušovskému okruhu by mluvila nejspíš pro Sýrii.
Církevní otcové Eusébios a Athanasius se zmiňují o tom, že některé křesťanské obce považovaly Didaché za kanonický spis. Ač je do kánonu řazen ještě antiochijským patriarchou Anastasiem (polovina 6. stol), jeho vliv v té době byl zřejmě již velmi malý.
V díle Spisy apoštolských otců (viz použitou literaturu) je text Didaché uveden v plném znění, podrobně komentován a konfrontován s textem bible; bohužel většinou pouze co do souhlasných, paralelních pasáží, ačkoli by nepochybně bylo zajímavé poukázat i na místa, která jsou s textem bible v rozporu. Vydání je doplněno indexem míst v bibli, která se k textu Didaché vztahují, stručným indexem pojmů a témat a poměrně rozsáhlou bibliografií.
Hned v úvodu Didaché se praví, že jde o „učení Pána skrze dvanáct apoštolů, pro pohany“, text je tudíž označen spíše za jakýsi „propagační leták“, který má oslovit nekřesťany. S tím je sám text v jistém rozporu, neboť klade důraz především na kultické a modlitební normy a život obce, kdežto etické zásady tvoří především počáteční pasáž nazývanou „Dvě cesty“; snad by se v souladu s tímto zjištěním dalo uvažovat o správnosti hypotézy, že Didaché je výtahem z textů různého stáří i různé funkce.
Jde o spis zaměřený převážně na praktickou etiku a rituální zásady; nevypovídá se tu mnoho o základním mystériu křesťanství, tedy o Kristově smrti a vzkříšení. Závěr je nicméně věnován předpovědi parúsie.
Didaché začíná dualistickým oddělením cesty smrti a cesty života, kterou je právě dodržování určitých etických příkazů. Další pasáže jsou věnovány eucharistii a modlitbě.
Následuje několik úryvků.
„Budeš milovat Boha, který tě učinil.“
„Modlete se za své nepřátele.“
„Zdržuj se tělesných žádostí.“
„Když ti někdo dá facku[2] na pravou tvář, nastav mu i druhou, a budeš dokonalý.“
„Vezme-li si někdo od tebe tvé věci, nedožaduj se jich, nic totiž nezmůžeš.“[3]
Brzy po tomto tvrzení se dodává: „Běda tomu, kdo bere; pokud ovšem bere, protože potřebuje, je nevinen.“
„Nechť se zapotí tvá almužna v tvých rukou, než poznáš, komu ji dáš.“
„Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš kaziti mládež, nesesmilníš, nebudeš krást, nebudeš používat kouzel, nebudeš používat jedů, nebudeš provádět potrat a nezabiješ prvorozence.“ (Narážka na starý syropalestinský zvyk obětovat prvorozené dítě v krizové době bohům?)
„Dvojaké myšlení je léčkou smrti.“
„Nebuď fanatický [zelotes], uhádaný ani zlostný – z toho všeho se rodí vraždy.“
„Dítě mé, nebuď žádostivý – žádost totiž vede ke smilstvu – nemluv sprostě a nebuď povýšený.“
„Dítě mé, nezabývej se znameními, protože to vede k modloslužbě. Nebuď zaříkávačem, ani učencem, ani kouzelníkem, a nechtěj ani těm věcem přihlížet – z toho všeho se rodí modloslužba.“
„Co se ti přihodí, budeš přijímat jako dobré, ve vědomí, že nic se neděje bez Boha.“[4]
„Každého dne budeš vyhledávat osoby svatých, aby ses opíral o jejich slova.“
„Neodtáhneš svou ruku od svého syna či dcery, nýbrž od mládí je budeš učit bázni Boží.“
„Vy pak otroci se podrobujte svým pánům jako odrazu Boha ve studu a bázni.“ List Efezským 6,5 používá méně ostré formulace: „Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista.“ V listu Efezským najdeme dodatek, který pánům přikazuje jednat s otroky dobře, bez výhrůžek, neboť Pán pánů i otroků je podle textu epištoly v nebesích a „nikomu nestraní“.
Didaché s nemenší pečlivostí vyjmenovává, co je cesta smrti, „plná prokletí: vraždy, cizoložstva, žádosti, smilstva, krádeže, modlářství, kouzelnictví, otravy [snad lépe: travičství], loupeže [...].“
„Jsi-li schopen snést celé jho Páně, budeš dokonalý, pokud ne, čiň [aspoň] to, co můžeš.“
„Obětování modlám se široce vyhni – vždyť je to uctívání mrtvých bohů.“
Jsou zde též zaznamenány zajímavé normy, jak křtít,[5] směrnice, jak se postit, jak vzdávat díky po jídle a jak se modlit (třikrát denně Otče náš, ale též díkůvzdání; toto slovo má zde význam „eucharistie“).
„Nikdo ať nejí a nepije z Vašeho díkůvzdání, jedině pokřtění ve jménu Páně, neboť o tomto řekl Pán: ‚Nedejte svatého psům‘.“ Zajímavá je poznámka (připojená k českému vydání textu), že syrští nestoriáni připravovali chléb pro eucharistii z klasů zapomenutých na poli. Možná to má zcela praktický význam, ale také snad může jít o nenápadnou narážku na biblické „kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“.[6]
Další citáty: „Pamatuj, Pane, na svou církev, abys ji vytrhl ode všeho zlého a dokonal ji ve své lásce. Shromáždi ji od čtyř větrů, posvěcenou, do Tvého království.“
„Přijdiž milost a pomiň tento svět.“ K této pasáži je připojena poznámka, že se (někteří) raní křesťané modlili za konec světa spojený s druhým Kristovým příchodem.
Ve větě „prorokům dovolte činit díky, jak chtějí“ je snad naznačen jistý zvláštní status svatých mužů, pro které nejsou výše zmíněné „modlitební normy“ závazné.
Didaché obsahuje velmi konkrétní varování před falešnými proroky; zjevně tu už existovala jistá zkušenost s putujícími učiteli, kteří nabourávali autoritu hierarchie místní obce, a byla pociťována určitá nutnost normativity nauky. O takovýchto osobách se zmiňuje již např. druhý list Korintským.[7] Didaché píše: „Každý apoštol přicházející k vám budiž přijat jako Pán. Nezůstane u vás než jeden den; v případě potřeby i druhý. Kdyby zůstal tři dny, je to lživý prorok. Odcházející apoštol si nevezme nic než chleba [na cestu] do místa, kde bude nocovat; žádal-li by stříbro, je to lživý prorok.“ Jsou zde relativně podrobně rozebrány i další způsoby, jak falešného proroka poznat.
O postoji k pravým prorokům Didaché píše: „Žádného proroka mluvícího v Duchu nebudete pokoušet ani kritizovat, neboť každý hřích bude odpuštěn, onen hřích však odpuštěn nebude.“ (To proto, že je přeneseně hříchem proti Duchu svatému, který je ostatně katolickou dogmatikou označován za neodpustitelný dodnes; srv. Mt 12,31.)
Pravým prorokům náleží prvotina vína, oleje, skotu, skopců, peněz, oděvů, jídla...
V textu je vysloveno přikázání se v neděli scházet k eucharistii a vyznávání vin.
Vkládáním rukou se ustanovují biskupové a diákoni. Mají být ctěni, hned po prorocích a učitelích.
Víra v brzký příchod Kristův, která je v Didaché (přinejmenším částečně) stále živá,[8] by mohla naznačovat, že Lukášův výklad parúsie (totiž tvrzení, že Boží království již je mezi námi a v nás, ač nezjevné) se dosud neprosadil a že tedy skutečně může Didaché být dosti raným textem, snad dokonce předcházejícím zničení chrámu (70 n. l.).[9] Nicméně tento výklad je velmi křehký; Didaché pochází mnohem spíše až z 2. století.
Didaché představuje v mnoha ohledech zajímavý spis. Důvodů je hned několik: jde o text, který „jen tak tak“ nebyl přijat do kánonu (a to spíše kvůli poklesu prestiže než z důvodu, že by obsahoval prvky vnímané jako heretické). Dovídáme se z něj mnoho cenných informací o organizaci a problémech raných křesťanských obcí, o modlitebních a rituálních normách, o přitvrzujícím se postupu proti „falešným prorokům“, o kterých se předpokládalo, že zneužívají důvěry a pohostinnosti křesťanských obcí, apod.
Pavlincová, H. et al., Judaismus – křesťanství – islám, Mladá fronta, Praha 1994.
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká katolická charita, Praha 31987.
Pokorný, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1993.
Varcl, L. – Drápal, D. – Sokol, J. (trans.), Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha 1986.
Vouga, F., Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno 1997.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:10
Sepsání: podzim 2000
Poslední celková revize: podzim 2000
Počet normostran (v přepočtu): 6,5
Počet slov: 1608
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/didache.htm
[1] Alena Frolíková, „Pareneze“, in: H. Pavlincová a kol., Slovník judaismus – křesťanství – islám, str. 252.
[2] Stylově vhodnější by asi bylo slovo „políček“.
[3] Podle Harnacka v původním znění stálo „i kdybys mohl“, avšak to je pouhá domněnka upravující tento neobvyklý dodatek v duchu bible.
[4] Sir 2,4: „Přijímej všechno, co tě potká, a jsi-li vždy znovu pokořován, buď trpělivý.“
[5] „Nemáš-li tekoucí vodu, pokřti v jiné, nemůžeš-li ve studené, pokřti v teplé. Vylij na hlavu třikrát vodu ve jménu Otce a Syna a svatého Ducha.“
[6] Ef 2,20; 1P 2,7; Sk 4,11 aj. Též v kumránských svitcích: 1 QS V,18 (F. Vouga, Dějiny raného křesťanství, str. 163).
[7] 2 K 11,13 nebo 2,17; srov. P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, str. 189.
[8] Srov. např. slova „bděte nad svými životy. Vaše lampy nechť nezhasínají, a vaše bedra nechť nejsou neopásána, ale buďte připraveni – neznáte totiž hodinu, kdy přijde náš Pán“ a následující pasáže o přibývání falešných proroků, blížícím se zjevení „svůdce vesmíru“ jako nepravého Syna božího apod.
[9] Např. Audet klade vznik Didaché do doby kolem r. 60 n. l.