← Religionistika

Náboženství
a sociální konstrukce reality

David Zbíral

Posvátný baldachýn...

Sociolog náboženství Peter L. Berger (nar. 1929) rozvinul koncept, podle kterého je náboženství důležitým činitelem v sociální konstrukci skutečnosti – neustále probíhajícím a nutném procesu, bez kterého člověk není schopen žít, protože k životu potřebuje, aby měl okolní svět smysluplný řád. Svá základní východiska Berger rozebírá mimo jiné v obecně zaměřené úvodní kapitole díla The Sacred Canopy, jejíž stručné představení je cílem této práce.

 

Podle Bergera je každá lidská společnost akcí „budování světa“. V budování světa nalézá Berger tři kroky: externalizaci, zvěcnění a zvnitřnění.[1] Zjednodušeně řečeno: člověk ve spojitosti se svou činností produkuje určité názory a vzorce, ty se poté objektivují a stávají se sociálními normami a výkladovými modely a tyto normy a modely zase vstupují během celoživotního procesu socializace do dialogu s jedincovým vědomím. Jedinec je zpracovává a pokud je proces socializace úspěšný, tak je přijímá za své a chápe je jako pevně dané, jako „řád věcí“.

 

Budování světa je nevyhnutelně kolektivní záležitostí. Svět je sdílený, a v tomto smyslu objektivní.[2] Aby se však takovým stal pro každého jedince, musí u něj úspěšně proběhnout proces socializace. Socializace je tedy klíčovým procesem v sociální konstrukci reality. Každá společnost se totiž střetává s problémem, jak vybudovaný svět předávat dál; kdyby tohoto předávání nebyla schopna, tak zanikne. A tady právě přichází ke slovu socializace, která si klade za cíl iniciovat jedince do sdílené soustavy významů. Psychologicky vzato je socializace procesem učení, ale zahrnuje i rovinu, kterou podle Bergera pouhý pojem učení nevystihuje dostatečně. Jde v ní totiž o zvnitřnění norem a celé stavby světa, kterou si daná kultura vybudovala. Jde o jeho přijetí za vlastní. Nejenže se učíme řídit normami, ale také přijmeme vidění světa, které je nám předáváno, za vlastní a pevně dané.[3] Jedinec tedy není pasivním předmětem socializace, nýbrž si předávaný svět osvojuje.[4]

Sociální realita, s jejímiž institucemi se jedinec setkává, se díky zvnitřnění stává také daností vědomí. Peter Berger tuto myšlenku přibližuje na příkladu sociální role strýce. Pokud je socializace úspěšná, tak dojde ke zvnitřnění role – nezůstane pouze u hraní úlohy strýce, nýbrž identifikaci s rolí.[5]

Berger zdůrazňuje, že socializace není nikdy dokončena. Není to tak, že by se svět předal v dětství a poté už by byl daným jedincem bezproblémově sdílen. Naopak – udržování světa v chodu vyžaduje neustálou sociální interakci. Když dojde k vytržení jedince z vazeb, tak se mu najednou začne sdílená realita hroutit, neboť visí na tenkém vlákně neustálého rozhovoru s ostatními členy společnosti.[6]

 

Sociálně budovaný svět je hlavně způsobem uspořádávání zkušenosti. Podle Bergera je pro člověka toto uspořádávání nutností. Člověk potřebuje dát tomu, s čím se setkává, jistý řád, nomos. Tento řád má všeobjímající povahu. Přesně řečeno: nikdy sice nemůže zahrnout všechny individuální zkušenosti, to je nereálné, ale snaží se o to. Sociálně konstruovaný řád se pokouší mít odpověď na všechny situace. Tento řád tvoří základní rámec poznávání; každá kultura má totiž jistý soubor „znalostí“, složený z výkladových schémat, morálních zásad, „lidové moudrosti“ atd.[7] Proto když náhodou na nějakou situaci neexistuje odpověď v rámci dosavadních schémat, tak se alespoň člověk, který si tato schémata osvojil, neustále snaží pomocí srovnávání najít v tom, co už zná, výkladový model i pro to, co je pro něj nové.

Tento řád pak umožňuje jedinci žít uspořádaný a smysluplný život. Naopak když dojde k jedincovu radikálnímu oddělení od sociálního světa, tak je ve velkém nebezpečí. Dojde ke zpřetrhání jeho citových vazeb, v krajním případě ztrácí smysl pro realitu a identitu. Vlastně se mu rozpadá svět. Tato anomie je nesnesitelná, takže jedinec často raději volí smrt.[8] A rozpad světa nepostihuje jenom jedince. Podle Bergera existuje i kolektivní anomie,[9] tedy stav, kdy celá daná společnost ztrácí svůj svět (například pod drtivým tlakem jiné, silnější kultury), ztrácí orientaci a je vstřebána či zcela zaniká.

Společnost si tento svůj řád bedlivě střeží, a to nejen pomocí represivních institucí, ale i na úrovni subjektu, kterému společnost v procesu socializace řád předala.[10] Subjekt se vlastně jakoby střeží sám, jelikož mu dané vidění světa už bylo vštípeno; nemůže se z něj jen tak vymanit. Tím samozřejmě není řečeno, že bychom si někdy nemohli říci, že všechno není tak, jak se to skrze vidění světa jeví. Takováto chvilková soukromá podezření si individuum může pěstovat. Avšak pokud se dostanou do ústředních oblastí vědomí, tak jde o stav, který je klasifikován jako neuróza či psychóza. Stav anomie je proto za každou cenu potlačován nejrůznějšími kompenzačními mechanismy, které si k tomu společnost vyvinula.[11]

 

Jak vlastně sociálně budovaný svět funguje? Předně má onu již zmíněnou všezahrnující tendenci. A také, což je neméně důležité, chce být brán jako daný, jako zákonitý. Nestačí mu, aby jej jedinec chápal jako užitečný či dobrý. Chce být vnímán jako nevyhnutelný – jako jednou provždy daný stav věcí.[12]

A jak se svět buduje? Jde samozřejmě o složitý proces. A právě v něm přichází na scénu náboženství. Kosmos sice nemusí být nutně založen nábožensky, ale v lidské historii, uvádí Berger, drtivě převažují právě světy náboženské. Náboženství tedy hrálo[13] strategickou úlohu v procesu budování světů.[14]

Berger se pouští do rozboru označení „posvátné“ a konstatuje, že jeho protikladem je na jedné úrovni profánní, na hlubší úrovni je to však chaos. Náboženství tak Bergerovi pěkně zapadá do jeho schématu sociálního konstruování reality. Protože ono konstruuje svět, ono bojuje uspořádaným posvátnem proti chaosu. Tímto pohledem v podstatě končí úvodní kapitola knihy.

 

S konceptem sociálního budování reality a s tím, že v něm má náboženství svou roli, asi můžeme celkem bez problémů souhlasit. Ale je potřeba číst Bergera trochu opatrně. Často totiž pracuje s konstatováními, která jsou příliš obecná, než aby byla v rámci religionistiky zpochybnitelná či potvrditelná, a která mají spíš filozofickou povahu, třeba: „Externalizace je neustálým vyléváním se lidského bytí do světa [...].“[15] Jindy se zase jeho argumentace omezuje na obecnosti a na témata, které Berger očividně do detailů nezná. Například v souvislosti s protikladem posvátna a chaosu v náboženstvích jenom mlhavě odkazuje na kosmogonické mýty, ve kterých řád bojuje proti chaosu,[16] aniž by se věnoval kritice pramenů, například aniž by se zajímal o to, jaký vztah mají texty, které tyto mýty zachycují, ke královskému rodu, nakolik jsou tyto mýty vlastně psané pro konkrétní, více či méně historicky zjistitelný ideologický účel, a nikoli proto, že by zachycovaly nějaký základní rys náboženství, atd. Používat koncepty jako je boj řádu proti chaosu, to obnáší jisté problémy. Jonathan Z. Smith například docela působivě ukázal, že tradiční a neustále omílaný výklad babylonského obřadu akítu v termínech smrti a zmrtvýchvstání vegetačního božstva není ani zdaleka odpovídající. Právě výklad akítu jako rituálního návratu do chaosu, ale poté vítězství nad chaotickou potvorou a opakování stvoření, který byl tak blízký Eliademu, je zkrátka jen jeden z možných výkladů, kterému v případě akítu docela protiřečí politicko-ideologické narážky.[17]

Tím není řečeno, že by byl výklad náboženství jako nástroje sociálního budování skutečnosti špatný. Právě naopak. Jenom to může být jakýmsi varováním, že horizont každé vědy je omezený. Například sociologové náboženství vykazují pozoruhodnou pečlivost ve získávání nových zdrojů informací nebo v konkrétních analýzách, ale příklad chaosu a řádu u Bergera může naznačovat,[18] že jsou při vyvozování obecných závěrů naopak schopni užívat poměrně problematické obecné koncepty, načerpané navíc z jakéhosi „obecného povědomí“ o náboženstvích, například z velmi ohnivzdorné pokladnice staleté imaginace o starověkých náboženstvích. Pokud se vůbec obrátí k pramenům, z nichž užité obecné koncepty vstoupily do tohoto silně podezřelého „obecného povědomí“ (u řádu a chaosu to jsou hodně právě mezopotamské „mýty“ a Hésiodova Theogonie a další řecké texty), tak už často neudělají druhý potřebný krok: neptají se, jak a za jakým konkrétním účelem pramen vznikl a jestli se s ním dá zacházet opravdu tak přímočaře. Jinými slovy: přehledy „mytologie“, ze kterých se často čerpá, konstruují velkou iluzi, která nás všechny hluboce ovlivňuje, obzvláště tehdy, když se přímo danému náboženství nevěnujeme. Izolují mýty z jejich „paleografické“ a jazykové podoby, pomíjejí nesrozumitelná místa, vylučují „zbytečné“ seznamy vládců a snaží se vyhmátnout narativní jádro těchto textů, které se pak stává živnou půdou pro „obecné povědomí“ o náboženstvích (tady byla řeč hlavně o náboženstvích starověkých, ale dalo by se to asi docela s úspěchem rozšířit i na náboženství jiná).

Religionistika má samozřejmě zase svá omezení. Ale řekl bych, že by se měla snažit o zachování své identity, která není založená ani tak na tom, že by tato věda měla jasný a jednotný předmět studia nebo jednotnou metodu, ale spíš na tom, že tvoří množinu přístupů k náboženstvím, které nejsou plně nahraditelné ani historií, ani sociologií náboženství, ani žádnou jinou vědou.

Literatura

Berger, Peter L., The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion, Anchor Books, New York 1969.

Lužný, Dušan, Náboženství a moderní společnost: Sociologické teorie modernizace a sekularizace, Masarykova univerzita, Brno 1999.

Smith, Jonathan Z., Imagining Religion: From Babylon to Jonestown, The University of Chicago Press, Chicago – London 1988.

 


Publikování této verze: 18. 11. 2006 23:40

Sepsání: 11.-12. 11. 2004

Poslední celková revize: 12. 11. 2004

Počet normostran (v přepočtu): 6,2

Počet slov: 1473

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/berger.htm



[1] Peter L. Berger, The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion, Anchor Books, New York 1969, s. 4.

[2] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 7, 10.

[3] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 14-15.

[4] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 18.

[5] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 17.

[6] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 16-17.

[7] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 19-21.

[8] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 21-22.

[9] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 22.

[10] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 21.

[11] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 23-24.

[12] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 24.

[13] Berger mluví v této své starší práci o náboženství často v minulém čase. Postupně však svůj pohled na sekularizaci a mizení náboženství poněkud poopravil a měl za to, že nejzanícenějšími stoupenci sekularizační teorie jsou teologové (Dušan Lužný, Náboženství a moderní společnost: Sociologické teorie modernizace a sekularizace, Masarykova univerzita, Brno 1999, s. 85-86).

[14] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 26-27.

[15] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 4.

[16] P. L. Berger, The Sacred Canopy..., s. 26.

[17] Jonathan Z. Smith, Imagining Religion. From Babylon to Jonestown, The University of Chicago Press, Chicago – London 1988, s. 91-93.

[18] Samozřejmě bychom neměli zapomínat, že je kniha staršího data a dnes by byla jistě napsána jinak.

← Religionistika