← Religionistika

Historické souvislosti vzniku sekty ší’a
a vysvětlení jejího dogmatu

Karel Matúš

Otázka nástupnictví po Muhammadově smrti

Muhammad umírá 6. června 632. Jeho smrt vyvolala v Medíně nejistotuo dalším osudu obce, protože se ukázalo, že to bylo především kouzlo jeho osobnosti, co drželo ummu pohromadě. Zavládlo všeobecné přesvědčení, že je nutné ustanovit vůdce, který by dál vedl obec v duchu zakladatele; nebyla však zásada pro jeho ustanovení. Muhammad po sobě nezanechal mužského potomka, ze všech jeho dětí jej přežila pouze dcera Fátima, provdaná za jeho bratrance Alí ibn Abí Táliba. Ten také jako první přicházel v úvahu, ale kvůli své nerozhodnosti a politické neobratnosti nedokázal využít situace. Z dalších příbuzných požíval největší vážnosti Áišin otec Abú Bakr, který vedl v prorokově jméně výroční pouť v r.631 a zastupoval jej v řízení modliteb za jeho nemoci.

Rozřešení obtížného, ale naléhavého problému přinesl ještě týž den, v němž prorok zemřel. Zpráva, že členové obou medínských kmenů (Aus a Chazradž) se scházejí, aby si zvolili vůdce ze svého středu, donutila prorokovy druhy (muhádžiry) k ráznému vystoupení. Zvládnutí situace bylo dílem energického Umara, který využil vzájemné řevnivosti obou kmenů k prosazení názoru, že ostatní Arabové by stěží uposlechli vůdce, který by nebyl z Muhammadova kmene. Přiměl Ausovce k tomu, aby po jeho příkladu vzdali hold (baj´a) Abú Bakrovi, který se tak stal vůdčí osobností společenství. Alí a jeho přívrženci se spokojili pouze s tichým protestem, a když po šesti měsících zemřela Fátima, která Abú Bakra nenáviděla, uznal také on nového chalífu ve vší formě. Tímto se nicméně nároky či požadavky Alího strany (ší´at Alí)[1] nevyčerpaly, pouze se na jistou dobu utlumily.

Zárodek rozštěpení muslimů za vlády chalífy Uthmána

Poté, co byl druhý chalífa Umar zabit 3. listopadu 644 perským otrokem z osobních důvodů, měla rada (šúrá) šesti nejváženějších prorokových druhů zvolit ze svého středu jeho nástupce. Pro vzájemnou žárlivost tří z nich, Alího, Talhy a az-Zubajra, kteří si činili nároky na nejvyššší místo v islámu, se stal po dlouhém jednání Umarovým nástupcem nejméně schopný z nich Uthmán ibn Affán z rodu Ummajja.

Za jeho dvanáctileté vlády nastalo určité uklidnění a zpomalení arabské expanse, které však s sebou přineslo nebezpečenství pro vnitřní poměry v mladém státě. Nesmírná kořist, jež se dostala Arabům do rukou za výbojů, renty a náboženské daně a také rychlé osvojování si byzantských a perských zvyků, dávalo vznik rozmařilosti a nevážnosti k zásadám, na nichž vybudoval prorok svou obec, zvláště u těch vrstev, které přijaly islám v poslední chvíli a nikoliv z vlastního přesvědčení, nýbrž ve snaze využít nových poměrů ve vlastní prospěch.[2]Rod Ummajjovců, o jejichž náboženské vlažnosti nebylo pochyb, postupně získával lukrativní místodržitelská místa po celém dobytém území, což přirozeně vyvolávalo odpor ze strany náboženských horlivců z bývalého prorokova okolí. Nespokojenost s Uthmánem také vynesla na povrchnároky Alího na chalífát, které byly navíc přiživovány různými protiummajjovskými agitátory.[3]

Celá napjatá situace vyvrcholila v r. 656, kdy k Medíně přitrhl ozbrojený zástup z Egypta pod vedením Muhammada, syna chalífy Abú Bakra, a později ještě dva jiné z měst Kúfa a Basra. Uthmánovi se podařilo upokojit je sliby, že odvolá neoblíbené místodržící, načež se Egyptští vydali na zpáteční cestu. Na pochodu se jim však dostal do rukou list, pravděpodobně podvržený, v němž chalífa nařizoval egyptskému místodržícímu jejich potrestání. Tato domnělá věrolomnost je přiměla k návratu do Medíny, kde byl po vzájemných hrozbách vyvolán boj, ve kterém byl osmdesátiletý Uthmán zabit.

Alího boj o chalífát

Po Uthmánově smrti byl za chalífu zvolen Alí, jehož vůdčí pozice však byla pouze formální. V Sýrii se mu vzepřel mocný místodržící Mu´ávija, který sám aspiroval na funkci chalífy, v Mekce se proti němu spojili Talha, az-Zubajra a prorokova manželka Áiša. Ti s podporou místodržícího v Jemenu vybudovali vojsko, se kterým se poté zmocnili Basry. Alí, který po počátečních obtížích na svou stranu získal Kúfské, přitáhl k Basře a pokusil se celou záležitost vyřešit smírem, když projevil ochotu zapudit Uthmánovi vrahy. Spiklenci však úmyslně vyvolali bitvu[4], ve které byli zabiti oba oponenti a zajata Áiša, kterou Alí později propustil.

Alímu, jenž se stal pánem Iráku, zbýval jediný nepřítel: Mu´ávija. Na jaře r.657 se vojsko dalo na pochod a u Siffínu se střetnulo s vojskem místodržícího. Po nekonečném vyjednávání došlo k třídenní bitvě, ve které i tehdy přálo válečné štěstí Alímu. Mu´ávija se však uchýlil ke lsti, když svým bojovníkům nechal na kopí připevnit opisy Koránu, což znamenalo, že o výsledku má rozhodnout arbitrážní jednání obou stran. To vyvolalo vlnu nevole v Alího vojsku, když asi 10.000 mužů žádalo, aby byl boj rozhodnut v bitvě. Když pak Alí odmítl porušit úmluvu, opustili nespokojenci jeho vojsko a dali vznik sektě Cháridža, „odlučující se“. Od ostatních muslimů se prozatím odlišili jen tím, že se zřekli Alího a prohlásili zásadu, že se hlavou obce může stát kterýkoliv pravověrný muslim, třeba i otrok.

Schůzka obou rozhodčích, uskutečněná počátkem r.658, nepřinesla rozřešení situace, naopak ji zkomplikovala prohlášením, že se má provést nová volba s vyloučením kandidatury Alího a Mu´ávije. Toto rozhodnutí Alí odmítl, protože by jím ztrácel všechno, a začal se znovu připravovat k boji. Pokus získat na svou stranu Cháridžu ztroskotal, navíc proti nim musel nasadit sílu kvůli násilnému šíření jejich nauky, čímž je ještě více radikalizoval. Mezitím jeho oponent posiloval své postavení a dokonce si nechal r.660 vzdát hold jako chalífa. Ke srážce mezi oběma soky už nakonec vůbec nedošlo, když byl v lednu 661 Alí zabit jedním z přívrženců Cháridži.

Alího synové

Po vraždě Alího holdoval Irák jeho synu al-Hasanovi, pověstnému neustálými rozvody a uzavíráním nových manželství, jejichž počet se přiblížil stu. Al-Hasan za otcova života jen zřídka projevoval zájem o věci politické, byl neschopný a nepodnikavý. Místo, aby využil válečného nadšení, které sjednotilo Irácké, odmítl pokračovat v boji proti Mu´ávijovi. Ten jej získal k odstoupení za pět milionů dirhamů a výnos jedné z provincií, a tak v létě r.661 uznali Mu´áviju i Šíité v Iráku. Al-Hasanovým potomkům se dává čestný titul šerífové.

Druhý syn Alího, al-Husajn, se nelišil neobratností a váhavosti nijak od potomků prorokova bratrance. Za Mu´ávijovy vlády žil klidně v Medíně a nijak se nesnažil nárokovat funkci chalífy pro sebe. Teprve po Mu´ávijově smrti se nechal zviklat vybízením Kúfských, kteří ho k sobě zvali a slibovali mu hold, a rozhodl se postavit do čela Ší´y. Po zprávě, že situace v Iráku je příznivá pro jeho přijetí, vydal se sám s malým zástupem příbuzných a stoupenců na cestu. Mezitím se však poměry v Kúfě změnily. Nově ustanovený místodržící zastrašil kúfskou Ší´u popravou al-Husajnova bratrance Muslima ibn al-Akíl a vypravil několik oddílů, které měli al-Husajna zastavit. Ten jimi byl obklíčenu Kerbelá, a jelikož se odmítl vzdát, byl 10.října 680 i se svými druhy a příbuznými po krátkém boji zabit. Na jeho hrobu vzniklo nejposvátnější poutní místo Ší´y a desátý muharram, výročí jeho smrti, se stal největším smutečním dnem. Al-Husajnovým potomkům se dává přízvisko sajjidové.

Alí měl ještě jednoho syna, Muhammada ibn al-Hanafíja, a to s beduínkou Chawlou z kmene Banú Hanífa. Ten byl podporován šiítskou frakcí Kajsaníja[5]. Ze strachu před nepřáteli se dal dohromady s arabským dobrodruhem Muchtárem ibn Abí Ubajd, jež si dal jako heslo pomstu za al-Husajna, sledujíce však pouze své vlastní sobecké zájmy. Když tuto skutečnost al-Hanafíja prohlédl, zřekl s Muchtára, kterému to však nevadilo a dál v jeho jménu rozšířil svou moc až na velkou část Iráku. Za jeho hrůzovlády si nebyli životem jisti ani arabští příslušníci Ší´y. Jeho panování byla učiněna přítrž v r.687, kdy byl poražen a zabit Mu´sabem, bratrem Ibn az-Zubajry, aspiranta na chalífát.

Nejvíce přívrženců Ší´y bylo vždy v Iráku a Íránu, a to kvůli religiozní povaze tamního perského obyvatelstva. Nové náboženství brali možná ještě vážněji nežsami Arabové a vnášeli do něho své představy. Staletým dějinným vývojem jim byla vštípena zásada vladařské legitimity a proto u nich nalezlo nejvíce horlivých zastánců učení o výhradním právu potomků prorokových na vůdčí místo v obci, od něhož učinili ještě další krok, prohlašujíce je i za dědice prorockého ducha Muhammadova.

Alího rodokmen s šiítskými frakcemi

Alího stoupenci naléhali, že právo stát v čele obce, být jejím imámem, má jen Alí a jeho potomci, tedy „rod Prorokova domu“, ahl al-bajt. Avšak namísto poct se většinou Alíjovci dočkali jen příkoří a často násilné smrti: Alí a jeho syn al-Husajn byli zavražděni, Husajnův pravnuk Dža´far as-Sádiq a o dvě generace Alí ar-Rezá byli prý na chalífův příkaz otráveni atd.

Není tedy divu, že se v šíitském prostředí rozšířily myšlenky o vykupitelském utrpení, pašijový motiv. K víře v jediného Boha se přidružila víra ve vyvoleného imáma jako jediného povolaného vůdce obce a vykladače zákona, ba dokonce jako nositele části božství a vůdce ke spáse. Božský prvek přechází imámovou smrtí na jeho syna, jakožto světlo emanující od Adama k Muhammadovi a dále pak do jeho rodiny.

Všechny šíitské sekty se shodují v názoru, že Alího s Bohem spojuje zvláštní mystické pouto „blízkého přátelství“, wilája. Přímo k vyznání víry (šaháda) šíité připojují, že Alí je walíju-lláh „přítel Boží“, v pozdějším významu slova „světec“. Jeho život je opředen mnoha legendami a zázračnými činy, které se zrodily převážně v perském prostředí. Velkou popularitu si získala sbírka Alího kázání, naučení a dopisů Nahdž al-balágha „Cesta výmluvnosti“, sestavená v Bagdádu bratry Šarífem Rádím a Šarífem Murtadou. Tyto texty představují Alího jako navýsost zbožného člověka, přitom však hájí jeho právo na vládu jako svatý nárok a odpovědnost.

Šíitské učení zdůvodňuje nároky Alíjovců Koránem, který vykládá tendenčně alegoricky, aby vyzvedlo údajný skrytý vnitřní smysl. Zvláště v tomto smyslu využívá veršů 33:33, 57:26,11:74 a 24:35. V Koránu ovšem Alí není nikde přímo pojmenován. Šíité proto rozhořčeně obviňují chalífu Uthmána[6], že dal zmínky o něm a jeho rodu vypustit. Vyloučil prý také súru Dvou světel; v tomto případě jde ovšem o mladší šíitský apokryf. Autentický Korán zná pouze skrytý imám, který jej zjeví při své parusii (radž´a). Alího nárok je zdůvodňován také tím, že jej Muhammad prý jmenoval svým nástupcem u jezírka Chumm mezi Mekkou a Medínou, když se vracel z poslední pouti. Toto ustanovení si šíité každoročně připomínají dne 18. dhú-l-hidždža.

„Zdržujte se důstojně ve svých domech a nestavte na odiv ozdoby svoje podle způsobu dřívější nevědomosti! Dodržujte modlitbu, dávejte almužnu a buďte poslušní vůči Bohu a poslu jeho! Bůh chce pouze odstranit od vás špínu, lidé domu, a chce vás očistit úplným očištěním.“

„A vyslali jsme již Noema a Abrahama a vložili jsme do potomstva jejich prorocké poslání i Písmo; a někteří z nich byli na cestě správné, avšak mnozí z nich byli hanebníci.“

úryvky ze súr 33:33 a 57:26

O Alího nároku a ušlechtilých vlastnostech hovoří také bezpočet šíitských barvitých hadíthů. Kromě Koránu uznávají také čtyři vlastní kanonické knihy tradic, z nichž nejvýznamější představuje monumentální sbírka Al-Káfí „Dostačující“ od Muhammada ibn Ja´qúb al-Kulajního, obsahující 16.000 hadíthů.

Na zčásti odlišné pramenné základně Ší´a rozvinula své věroučné a právní zvláštnosti s uplatněním vysoké niternosti a sklonu k esoterismu a pragmatismu utlačovaných. Dogmata Koránu obohatila o citově působivé láskyplné přilnutí (velájat) k imámům, které představuje jeden z pilířů šíitské ortodoxie. Jestliže seslané zjevení (tanzíl), zprostředkované Prorokem, představovalo symbolický sestup, funkce imáma slouží k opětovnému vzestupu. Velájat umožňuje poznání skutečné vnitřní pravdy za vnější podobou poselství, jíž je šarí´a. Po cyklu proroků, jež pečetí Muhammad, nastupuje cyklus imámovský, který pečetí imám uchylující se do dočasné nepřítomnosti (ghajba) nebo skrytosti (satr).

V šíitském systému má též výrazné místo učení o kitmánu nebo taqíji, tj. přípustném zapření či porušení zásad víry v nouzi, zvláště v ohrožení života; má oporu v Koránu (16:106). Otázkou se zabývali i sunnitští právníci, ale nevytvořili si na ni jednotný názor jako potlačovaná Ší´a. Ta ji přirozeně uznala jako zcela legitimní obrannou taktiku. Raná desetiletí spikleneckého boje naučila šíity chápat realistickou taqíji jako lepší postoj, než jakým by bylo podstoupení rizika otevřeně vystoupit, vystavovat se zkáze a ztrácet možnost utajovaného působení.

Šíitské sekty

Ší´a netvořila nikdy zcela jednolitý proud. Na jejím základě začaly záhy vznikat desítky sekt. Jednou z nejstarších odnoží byla Kajsaníja, která prohlašovala za imáma Muhammada abn al-Hanafíja. Právě v jejím prostředí po jeho smrti vznikla představa skrytého imáma, jež znovu přijde jako mahdí, „(Bohem) správně vedený“, a naplní svět spravedlností. Přestože Kajsaníja zanikla v ranné abbásovské době, mahdistická myšlenka se později prosadila i v jiných šíitských sektách a zčásti též v lidovém povědomí sunnitského společenství.

Do současnosti se uchovaly šíitské sekty na různých pojetích posloupností imámátu v linii Husajnových synů: zajdíja, ismá´ílíja, ithná´ašaríja a ghulát. Svůj výklad omezím pouze krátkým nastíněním jejich charakteru.

Zajdíja přijala pojmenování podle Husajnova vnuka Zajda, který vedl v Kúfě ozbrojenou vzpouru proti Ummajovcům a v boji padl (r. 740). Zajdovští imámové se úspěšně prosadili až v 10. století v Jemenu, kde vládli až do republikánské revoluce v r. 1962. Jako proud Ší´y platí za umírněný (tašajju´ hasan). Zajdovci nezatracují první chalífy, jsou liberálnější v otázce svobody lidské vůle, avšak neuznávají taqíji a odmítají súfismus. Svou imámologii pojímají střízlivě, nepřijímají představy o nadpřirozených vlastnostech Alíjovců a o skrytých imámech. S trochou nadsázky by se dalo říci, že jsou racionálnější než ostatní odnože.

Ismá´ílíja odvozuje své jméno od staršího syna Dža´fara as-Sádiqa. Vznikla především proto, že Ismá´ílovi byl odepřen imámát, a to snad z důvodu špatného chování (pití lihovin).[7] Sekta se také někdy označuje jako sab´íja, „sekta sedmi“, podle počtu „viditelných imámů“, avšak postavení „pána času“ je přiznáváno až Ismá´ílovu synu Muhammadovi.[8] Z ismá´ílíje vyrostla bojovná hnutí, častoneslavně proslulá svými „teroristickými“ útoky, vraždami a dokonce uloupením černého kamene z Mekky.

Jejich učení je rozděleno na exoterické (záhir) a esoterické (bátin). Vnější část má představovat šarí´a a věrouka shodná s jinými proudy, vnitřní pak zahrnuje vlastní alegorický výklad Koránu (tawíl) a šarí´y, společně s nejzazšími pravdami (haqá´iq), které prý byly zjeveny imámy. Do značné míry jejich učení koresponduje s novoplatónským ontologickým systémem, nehledá však konečné poznání v extázi. Dnešní přívrženci ismá´ílije se nalézají hlavně v Indii, Pákistánu a východní Africe.

Hlavní a nejúspěšnější sektou je ithná´ašaríja nebo prostě imámovská Ší´a. Sleduje imámovskou větev až k dvanáctému imámovi Muhammadu Abú-l-Qásimovi, jehož existence však není historicky doložená.[9] Odešel prý do ústraní v dětském věku, stal se pánem času (qá´im az-zamán) a je očekávaným mahdím (mahdí muntazar). Ší´a tohoto směru přijímala mnohé podněty od arabských filosofů a mystiků, kteří byly oficiální sunnou pronásledováni či neuznáváni. Na rozdíl od ní si však uchovala jistou interpretační volnost a snažila se nechávat dveře idžtihádu otevřeny, což se potvrdilo v 18. století, kdy převážil směr usúlí[10] nad směrem achbárí[11].

Klade důraz na neomylnost proroků a imámů, kteří jsou jako jediní chráněni Bohem od jakéhokoliv poklesku, čímž je zaručeno správné uchování zákona. Do moderní doby přenesla i svou politickou teorii. Podle ní jsou všechny muslimské režimy (od Muhammadovy smrti) vyjma Alího vlastně nezákonné. Vláda přísluší výhradně alíjovským imámům a za jejich nepřítomnosti není nikomu delegována. Existující vlády mohou tedy pouze zajišťovat pořádek, zatímco suverenita náleží nepřítomnému imámovi. Tento přístup se promítl i do íranské ústavy, která zakazuje tvorbu zákonů a umožňuje pouze vykládat tradovaný šar´ v duchu požadavků doby. To umožnilo šíitským duchovním, aby častokrát na vládě prosadili svou vůli. Tento směr vývoje byl dovršen Chomejním, jež hlásal požadavek přímé vlády faqíhů (vykladačů práva).

Ší´a dvanácti imámů má své početné stoupence i mimo Írán: v Iráku, Bahrajnu, Libanonu, Sýrii, Ázerbajdžánu, Pákistánu, Indii, Africe i jinde.

Ghulát, který vzniká kolem 9. století jsou muslimskými hereziografy označovány za extremisty, neboť v přepjaté úctě pokládají Alího a jiné osobnosti za inkarnaci (hulúl) božství, věří ve stěhování duší (tanásuch) a jejich celková nauka tíhne spíše k mysticismu a spekulaci. Jako mnohé jiné sekty má své frakce, které se občas prosadili i do politického života. Své stoupence má rozptýleny po celém arabském světě, z nichž někteří dosáhli i významných státních a společenských funkcí.

Použitá literatura

Felix Tauer, Islám a jeho rozpětí do konce doby umajjovské, Praha, Melantrich, 1937

Luboš Kropáček, Duchovní cesty islámu, Praha, Vyšehrad, 1993

Miloš Mendel, Islámská výzva, Brno, Atlantis, 1994


Publikování této verze: 19. 11. 2006 9:04

Počet slov: 2669

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Shiya.htm



[1] K jejím hlavním představitelům patřili asketa Abú Dharr al-Ghifárí a Peršan Salmán al-Fárisí.

[2] K této skupině lze též přiřadit rod Ummajovců, kteří kdysi stáli v čele mekcké plutokracie nepřátelské vůči Muhammadovi, jejichž politická prozřetelnost je však přiměla ke včasnému přestupu a přesídlení do Medíny.

[3] Byli jimi již dříve zmíněný Abú Dharr, působící v Medíně či Abdalláh ibn Saba v Egyptě.

[4] Bitvě se říká velbloudí, poněvadž hlavní roli v ní hrála Áiša, která po pádu Talhy a az-Zubajra seděla v nosítkách na velbloudu a vybízela vojsko k dalšímu boji.

[5] Podle Alího přítele Abú Amra Kajsána, jež prohlašoval za imáma právě syna od Chawly.

[6] Nechal udělat redakci Koránu.

[7] Kropáček uvádí ještě jeden možný důvod, totiž ten, že Ismá´íl zemřel dříve než jeho otec.

[8] Ten je sedmý v řadě, pokud začneme počítat až od al-Hasana.

[9] Jedenáctý imám Hasan al-Askarí zemřel r.874 a je pochybné, zda vůbec zanechal syna.

[10] Zdůrazňuje interpretační volnost kvalifikovaných mudžtahidů.

[11] Uznávají pouze doslovné chápání Koránu a hadíthů.

← Religionistika