David Zbíral
Po mořské hladině čeřené nočním vánkem cválá černý jednorožec. Na hřebenech vln tančí stříbrné měsíční světlo. Voda pod jednorožcovými kopyty pění. I přes šumění vln, které se bázlivě dotýkají světlých útesů pobřeží, aby vzápětí prchly zpět na širé moře, lze zaslechnout unavený dech zvířete. Jednorožcovi v očích plane modrý oheň. Roh velikého zvířete se blyští jako čepel meče, hrdě pozdvižená v hrozbě nebesům, v hrozbě, kterou není radno brát na lehkou váhu.
Na jednorožcově hřbetě sedí žena, žena tak mučivě překrásná, jako by ji bohové stvořili k tomu, aby svým nezemským půvabem přiváděla k šílenství. Na sobě má kalhoty z černé kůže a vysoké boty. Jinak je nahá. Přidržuje se jednorožcovy hřívy. Kůže předloktí jí plynule přechází v temně rudé plazí šupiny, jejichž barva v namodralém šeru připomíná barvu sražené krve, a paže jezdkyně jsou zakončeny čtyřprstým pařátem s dlouhými zahnutými drápy.
I přesto, že jednorožec uhání rychleji než ten nejlepší kůň, a navíc nemá sedlo, třmeny, ba ani uzdu, ženě nečiní potíže udržet se na jeho hřbetě. Její tělo se pohupuje v dokonalém souladu s pohybem zvířete. K pasu dlouhé vlasy barvy havraních křídel za ní divoce vlají.
Jednorožec míří ke skalnatému pobřeží. Úzkou branou, kterou moře v útesu vymlelo, se dostává na břeh a po krátkém stoupání kamenitým svahem se vnořuje do hvozdu.
Husté koruny pralesních velikánů zachycují každičký paprsek světla, podobny rybářským sítím, z nichž není úniku. Kolem jezdkyně a jejího zvířete se snáší tma starší než sami bohové.
Rychlostí, která se zdá být v tak těžkém terénu nemožná, se jednorožec proplétá mezi věkovitými stromy porostlými lišejníkem a obepnutými psím vínem. Míjí oltáře, na nichž už se celá staletí neobětovalo, míjí pokroucené, trouchnivějící dřevěné sochy dávno zapomenutých božstev, které vyhlížejí z temnoty. Bezchybně sleduje směr, který mu určila jeho paní.
Zanedlouho se z temnoty daleko před ním vynoří pobořená svatyně z černého kamene.
* * *
V tom kraji se místům málokdy dávala jména. Lidé, kteří tu žili, se cítili jaksi bezvýznamní; neodvažovali se pojmenovat něco, co už svá jména má, jména starší než lidský rod, jemuž byl na scéně dějin vyhrazen pouhý nepatrný okamžik, po kterém se člověk i vše, co vytvořil, propadne do věčného zapomnění. Každý strom, každý kámen tu byl prastarý, živý, uchovával v sobě vzpomínky na dlouhé, studené zimy, na lidi, kteří dávno zapomenutým uměním vztyčili své pochmurné megalitické svatyně, i na národy ještě starší.
Neschůdné hory lemující dlouhé údolí oddělovaly tento zapomenutý kraj od zbytku světa. Lodě se tu ani nepokoušely přistát, jen čas od času se některá náhle objevila na obzoru a stejně rychle zmizela; zrádné útesy skryté pod hladinou celého fjordu pro ně znamenaly příliš velké nebezpečí. Cesta do nitra hvozdu na sever od údolí, temného, prastarého, nekonečného hvozdu sevřeného v kleštích hor, vedla snad jen k branám podsvětí. A tak těm, kteří se do údolí chtěli dostat, zbývala jen jediná možnost: dát se úzkou, mnoho mil dlouhou soutěskou, jež do údolí z jihu ústila.
Lidé z údolí byli víceméně soběstační. Co jim nedalo moře a les, to pěstovali na malých políčkách. Nikomu neplatili daně, nikdo neodváděl jejich syny do bitev. Byli odříznuti od světa. Když do údolí přece jen někdo zabloudil, neptali se ho na novinky zvenčí a na jeho otázky odpovídali málokdy a neradi.
Po málo používané stezce vedoucí dlouhou soutěskou jeli vedle sebe dva muži. Rozhodně nešlo o obchodníky; jejich jedinými zavazadly byly sedlové brašny. Oba seděli na krásných hnědácích, kteří jistě museli stát celé jmění. U pasů se jim pohupovaly úzké, mírně zahnuté meče s kruhovými záštitami a dlouhými jílci potaženými kůží. Muži byli zhruba stejně staří, zřejmě nedávno překročili práh třiceti let. Jinak se ale od sebe lišili jako den a noc. Ten, který jel trochu vpředu, byl plavovlasý. Jeho držení těla prozrazovalo dobrého jezdce. Dlouhé rovné vlasy mu volně poletovaly kolem ostře řezané tváře, přes kterou se táhlo několik jizev. Jeho zelenohnědé oči pozorně přejížděly po okolní krajině. Přes kazajku měl oblečenu zbroj z vrstvené kůže. Občas se ohlédl po svém druhovi, který zůstával mírně pozadu.
Ten byl o něco menší. Víc než na okolí se soustředil na jízdu. Vlasy měl také dlouhé, ale tmavě hnědé a vlnité. Nenosil zbroj, jen košili a jelenicové kalhoty. Na krku se mu pohupoval řetízek se stříbrným medailonem ve tvaru kříže o stejně dlouhých ramenech, jejichž konce byly vždy propojeny tenkými stříbrnými pásky s oběma konci sousedními. Ten symbol by poznalo nemnoho lidí, protože vždy bývalo zvykem nosit jej skrytě, což z opatrnosti nebo snad kvůli tradici dodržoval plavovlasý muž.
Tady, v nejzapadlejším ze všech zapadlých koutů světa, ten symbol neznal nikdo.
Lovci kamzíků, kteří je spatřili jako první, přemýšleli, proč ti dva přijíždějí. Očividně nevezou zboží; nemají vůz ani žádná větší zavazadla. Lovci ze svých mlhavých představ o světě za hranicemi údolí usoudili, že se zřejmě jedná o dobrodruhy nebo žoldnéře. Ale co by mohli mít na práci tady? Spěchali do vesnice, aby jejich příchod oznámili.
„Takže kdo vlastně jste?“
„To vám stejně nic neřekne,“ řekl klidně ten tmavovlasý. Jmenoval se Radvag. „Hledáme ji už přes tři roky. Na Sula Sgeiru se jí říkalo Čarodějka. Opletla celý ostrov svými kouzly. K dosažení svých cílů zneužívala děti. Zotročovala je. Projezdili jsme půl světa, abychom ji našli, až jsme se konečně dověděli o místě, kde... Také se vám nějaké ztratilo?“
Ranhojič přikývl a uhnul pohledem.
„Pokusíme se vaše děti zachránit,“ pronesl Radvag do ticha, které začínalo být nepříjemné. „Proto jsme tady.“
Iwaran na něj úkosem pohlédl. Dobře si pamatoval na ty pokroucené zrůdy, věděl, že dětem, které se Čarodějce dostanou do spárů, už není pomoci... „Ale nedělejte si příliš velké naděje,“ zasáhl do rozhovoru Iwaran. „Raději žádné. Zítra vyrážíme do hvozdu.“
„Tak tam sídlí?“
„Snad.“
„Pak si dejte pozor; hodně lidí v něm beze stopy zmizelo.“
„Jistě se začalo dít i něco víc než mizení dětí,“ pokračuje Radvag.
„Zvláštní úkazy. Noční můry. Ty, kterým se ztratily děti, právě jejich děti začaly strašit ve snech jako odporné, a pokroucené věci... Všechno je najednou nepřátelské. Duchové kamenů, moře, stromů a potoků. Kdysi jsme s duchy žili pokojně vedle sebe. Teď... Právě je čas sklízet pšenici, ale je neúroda. Bude to tuhá zima.“
„Každopádně vám radím toto: v žádném případě nechoďte do hvozdu, ani když vás budou vaše ztracené děti volat. Od ní není úniku. Má moc vás všechny zabít, ale mnohem víc se jí vyplatí vás využít.“
Iwaran neposlouchal. Vzpomínal na to ráno, kdy dorazil z ostrova Sula Sgeir posel s prosbou o pomoc. Velmistrovi zbývalo jen pár lidí. Mohl postrádat dva, nanejvýš tři, bez ohledu na to, že Čarodějka dozajista představovala nebezpečí, jaké nebylo radno podceňovat. Poslal Iwarana a Radvaga.
Na Sula Sgeiru jim utekla. Tentokrát byli rozhodnutí neudělat stejnou chybu...
* * *
Všichni jsou zticha. Oba Mstitelé, lidé, kteří se shromáždili, aby se s nimi rozloučili, ba i ptáci. Jen skučení větru a hukot vln rozbíjejících se o útesy se ve zvláštní kvílivé kakofonii mísí s šuměním listí. Sluneční kotouč je stříbrný a rozmazaný přes clonu mlh, které stoupají z lesa a plazí se v dlouhých pásech kolem, podobna gigantickým bílým hadům.
Nepadne jediné slovo. Rozloučení neprovází jediné gesto. Jen zkalené pohledy vzhlížejí ke dvěma postavám na koních. V těch pohledech není naděje, není v nich smutek, není v nich radost, není v nich prosba. Mstitelé se rozhlížejí, jako by se snažili do sebe vstřebat co nejvíc dojmů. Jako by se obávali, že už se z hvozdu nikdy nedostanou a nespatří širou krajinu.
Hvozd vyčkává, jako už tisíce let. Vyčkává, nekonečný a prastarý, a vrhá do mysli všech přítomných svůj démonický stín. I lidé z vesnice čekají. Čekají, kdy už ta hrozná, odhalující chvíle, chvíle strachu, skončí. Bojí se pohnout či promluvit, narušit chmurnou okázalost okamžiku, který zmrzl kdesi na hranici věčnosti, čekají...
Konečně Radvag otáčí svého koně a žene ho plnou rychlostí do mírného kopce směrem k lesu, který se v mlze vlní, bičován vichrem vanoucím od moře. Na obloze se převalují těžká šedofialová mračna.
Od kopyt Mstitelova koně odletuje bláto a kamínky. Jejich rytmický zvuk láme zakletí zkamenělého času. Zanechávají v půdě šrámy, které se rychle naplňují bahnitou vodou. Iwaran se rozjíždí za svým druhem. Za oběma jezdci vlají dlouhé vlasy a tmavé pláště. Koně se ženou do svahu a těžce oddechují.
Jezdci se bez ohlédnutí vnoří do zelené masy. V tom okamžiku vítr zesílí a v mohutných poryvech se opírá do stromů. Z oblohy spadnou první velké dešťové kapky, předzvěst bouře. Nato obloha zahoří modrým plamenem a hrom zatřese zemí. Skryj se, kdo nemáš sílu odolávat hněvu nebes! Další zášleh blesku a ohlušující zarachocení hromu. Nad krajem zuří bouře a úpění větru vyprovází kamsi mimo svět dvě postavy na koních, nicotné a ztracené v nekonečném oceánu zeleně, jehož vlny se přes vetřelce přelily a pohltily je.
* * *
Podzim minul a z oblohy, zatažené tmavě šedými mračny, se sypal sníh. Vesnice se proměnila v ostrůvky střech, zvedajících se nad bílé moře sněhu, a v cestičky od domu k domu skrz tři lokte vysoké závěje. Ze severu vesnici neustále bičoval ledový vichr. Někteří začínali věřit, že třeskutý mráz je dalším útokem Čarodějky. Mstitelé se nevraceli. Vesničané si byli jisti, že jejich mrtvá těla leží kdesi hluboko ve hvozdu.
I zbývající děti už byly pryč. Nedokázali je ochránit. Mizely za nocí, neznámo kam. Několika lidí se zmocnilo šílenství. Byli nebezpeční; ostatní vesničané je museli svázat a nechat umrznout. Z hvozdu vyšli hladoví vlci a útočili na všechny, kdo se odvážili vyjít z domků sami. Mnoho lidí zmrzlo. Počet obyvatel vesnice klesl na polovinu, a to byl teprve začátek zimy. V nejtajnějším koutě své mysli se každý začal postupně smiřovat s tím, že do jara nepřečká.
* * *
Radvag klopýtal o kořeny a šlahouny skryté pod spadaným listím. Unaveně následoval Iwarana. Šaty měly potrhané. O koně dávno přišli. Jednoho zabila nemoc, druhý v jedné bouřlivé noci, když kolem jejich tábora obcházely přízraky mrtvých dětí, přetrhl uzdu a utekl. Zásoby jim došly, takže se živili lovem, který je nesnesitelně zdržoval. Výprava se protahovala.
Radvagovi ve spáncích bušila krev. Hleděl do temnoty, z níž se opět vynořovaly pokřivené dětské postavy. Zmocnila se ho neovladatelná ochablost; snad je to jen sen, třeba spí a brzy se probudí... Ale vtom se obvyklá scéna změnila. Radvag spatřil nahou dívenku, ne starší než dvanáctiletou, s plavými vlasy a obličejem pokrytým svislými krvavými šrámy, jak se k němu pomalu blíží. V jejích planoucích zelených očích viděl odraz sebe sama. Děvčátko pokleklo a mezi bělostnými zuby se mu mihl hadí jazyk. Přisálo se k jeho ústům, kousalo ho do rtů ostrými zoubky. Dívčiny drobné ruce ho vysvlékaly a přejížděly mu po nahém těle. Strhla ho na sebe. Její zpocená stehna mu svírala boky. Radvag se chtěl vymanit z jejího odporného, studeného, plazího objetí, ale nedokázal to. To její vůle mu nařizovala, co má dělat, a on nebyl schopen jejímu nevyslovenému rozkazu vzdorovat. Znovu a znovu vnikal do jejího těla, oči utopené v jejím démonickém, hypnotizujícím pohledu.
* * *
Je hluboká noc. Podzim se pomalu chýlí ke konci. Spadané listí pokryl první sníh. Obloha je jasná a plná hvězd, měsíc dosud nevyšel.
Radvag se tiše krade za svým přítelem. V očích mu hoří zvláštní plamen. Ukrývá se za stromy, aby ho Iwaran nespatřil. I ten jde co nejtišeji a často se rozhlíží. Tak přece. Přece mě Iwaran zradil. Radvagovi se v hrudi vzedme mohutná vlna nenávisti a touhy tasit katanu, zabít ho...
Bloudili hvozdem příliš dlouho. Změnili se. Přispívalo k tomu vyčerpání, hladovění, beznadějnost poslání i podivné sny a zjevení, jejichž odpornost se neustále stupňovala. Radvag si dobře uvědomoval, jak málo ho dělí od šílenství. Přitom už jsou tak blízko, určitě, vydržet ještě chvíli...
Iwaran se rozběhne a obejme Rinnu. Nezaměnitelný zahnutý meč s úzkou čepelí, který nosí u pasu, naznačuje, že se jedná o Mstitelku. „Lásko, přišlas... Proč tyhle tajnosti? Jak jsi nás našla?“
„Nemohu, Iwarane, nemohu...“
„Řekni mi to.“
„Kvůli tobě, pochop!“
„Mluví ze spaní divné věci.“
Rinna uhne pohledem.
„Ne.“ Hrubě s ní zatřese. „Tomu nevěřím. To by nikdy neudělal.“
Nikdy. Nebo ano?
Radvag nevěří vlastním očím, i když byl připraven přiznat si, že ho Iwaran zradil. Pozoruje, jak jeho přítel objímá Čarodějku a cosi si s ní šeptá. Rudá šupinatá kůže jejích čtyřprstých pařátů, které se probírají Iwaranovými světlými vlasy, se leskne ve světle hvězd.
Radvag tasí a s hněvivým výkřikem se vyřítí z úkrytu. Iwaran katanou vykryje zuřivý Radvagův útok, jenž měl Rinně rozetnout hrdlo. Otřesená žena uskočí dozadu. Ve tváři se jí zračí starost o Iwarana. Nezdá se však, že by se chystala zapojit do boje. Nechová se zrovna moc jako Mstitelka, ale Iwaran si to chce s Radvagem, kterého měl rád jako bratra, a dočkal se od něj zrady, stejně vyřídit sám.
Oba dva prošli tvrdým výcvikem. Každý z nich dopodrobna zná způsob boje toho druhého. Nespočetněkrát stanuli na cvičišti proti sobě. Čeká je dlouhý a nelehký souboj.
Krouží kolem sebe jako dva panteři a čekají na zaváhání toho druhého. Jejich čepele se pokaždé setkají jen na okamžik a rychle se zase stáhnou do základního střehu. Kvalitní ocel katan vydává jasný zvuk, jejž letité stromy okolo zřejmě dosud neslyšely.
Konečně Radvag ztratí trpělivost a pečlivě vyměřeným sekem zaútočí na nohy svého protivníka. Iwaran nic neriskuje a nechává protivníkovu čepel sklouznout po své. Teď teprve začíná opravdový boj, pastva pro oči šermířských mistrů. Pro Radvaga a Iwarana však znamená něco docela jiného. Jsou si dobře vědomi toho, že přežít může jenom jeden z nich.
Žádný z výpadů, pro lidské oko skoro nepostřehnutelných, zatím nepronikl obranou toho druhého. Kolem obou mužů víří jejich dlouhé vlasy. Připomínají bohy války, hrozné ve svém hněvu.
Teprve zadlouho, když už jsou oba Mstitelé zadýchaní a pot se z nich jen lije, se Iwaranovi podaří zasadit protivníkovi první ránu. Ze zdánlivě špatně provedeného krytu plynule přejde do rychlého bodnutí, mířícího do Radvagova srdce. Radvagovi se v poslední chvíli podaří poněkud uhnout; zbraň se mu zaboří do levého boku. Rána dost krvácí. Chvílí zaváhání si Radvag vyslouží další ránu; tentokrát sečnou, do levého stehna. Naštěstí není hluboká.
Radvag zasype Iwarana sérií zuřivých výpadů. Je si vědom, že dělá chyby. Způsobí Iwaranovi jen povrchní zranění na rameni. Sám utrží několik šrámů a před smrtí ho zachrání spíš náhoda nebo instinkt než šermířské dovednosti. Stáhne se z riskantního výpadu a rychle přidřepne, takže mu čepel prosviští těsně nad hlavou. Setrvačnost úderu zpomaluje Iwaranův návrat do střehové pozice, čehož Radvag využívá a z dřepu se vztyčí. Zároveň bodne vzhůru. Vkládá do útoku veškerou sílu. Čepel katany projede zbrojí z vrstvené kůže a vnoří se do Iwaranova břicha. Iwaran vykřikne a upustí katanu. Potom se sesune k zemi, zarývaje si obě ruce do břicha v marném pokusu zastavit prýštící krev, která se vsakuje do sněhu. Jeho tělo se zkroutí v agónii a znehybní.
To už Radvag bez varování přiskočí k Čarodějce a s výkřikem nezměrné nenávisti čistě rozsekne její tělo v pase na dvě poloviny – ale protne jen vzduch. „Radvagu, mnoho věcí, které se staly, ti musím vysvětlit,“ promlouvá k němu klidně přízrak, rozplývající se v mrazivém vzduchu.
„Mě nezmateš. Jediná řeč, kterou s tebou budu mluvit, ženo,“ zasyčí Radvag, „je řeč oceli a smrti.“
„Čekám tě ve svatyni. Jdi pět mil na východ.“
„Táhni k čertu, ty milenko démonů! Proklínám tě! Ať tě pohltí peklo!“ I poslední nezřetelné obrysy postavy se rozplývají ve tmách.
Radvag plivne na tělo muže, který mu nesčetněkrát zachránil život a donedávna byl jeho nejlepším přítelem. Pozdvihne katanu a s tváří zkřivenou nenávistí mu dvěma ranami utne hlavu. Pak zbraň očistí ve sněhu, otře ji o potrhaný plášť a zastrčí ji do pochvy.
Kdesi vpředu se z šera vynořuje starobylá svatyně. Je postavena z černého kamene, který se trochu podobá obsidiánu. Kamenné bloky se však nelesknou; jejich čerň jako by pohlcovala všechno světlo, které na ně dopadá. Ani bezhvězdná noc nemůže být temnější než podivný kámen použitý na stavbu svatyně. Radvag nerozeznává její tvary, vidí ji pouze jako černou kaňku na pozadí zasněženého lesa.
Měděná brána, pokrytá vrstvičkou oxidu, je otevřená dokořán. Temný průchod za ní zeje prázdnotou. Nikde žádná stráž, nikde ani známka života. Radvag sevře ruce na jílci katany. Nechala ho tedy najít své sídlo jen proto, aby si s ním pohrála, a v těchto chvílích už je na míle daleko odsud? Nebo si na něj přichystala nějakou léčku?
Vytasil katanu a vběhl do temného průchodu. Doleva. Rovně. Ne, doprava. Zarazil se. Poznával to místo. Strávil přece v Paláci Mstitelů mnoho let. Ale zvenku přece... Kouzlo. Teď doleva.
Bočním vchodem vběhl na nádvoří. Spatřil mnoho mrtvých, na kost zmrzlých těl. Několik z nich poznával. Z těch ostatních dobrá polovina patřila vesničanům, ostatní bojovníkům, snad žoldnéřům nebo lupičům. Mstitelé zřejmě nevzdorovali dlouho, ale přesto se jim podařilo pobít dobrých třicet nepřátel. Vzhlédl. Jedno křídlo paláce vyhořelo. Jeho zdivo bylo popraskané, někde se propadly stropy.
Zadíval se na fontánu uprostřed nádvoří, nyní proměněnou v nepravidelný ledový kužel. Kdyby přistoupil blíž, možná by na kamenné nádržce našel rýhu, kterou tam kdysi v dětství vyryl, pokud iluze byla tak dokonalá... Srdce mu svíral strach, temná předtucha, příliš blízká, než aby se vytratila z jeho mysli, a přitom příliš vzdálená, než aby se ji pokusil uchopit – nebo mu k tomu chyběla odvaha? Stále tatáž otázka: kde končí iluze a začíná skutečnost? Začínal věřit, že stovky mil odsud, v Paláci Mstitelů, skutečně leží mrtvá těla těch posledních, kteří z jeho řádu ještě zbývali.
Vyběhl do hlavní síně. Sem oheň nepronikl. Tmavý obrys Velmistrova těla se vznášel v prostoru; bylo zavěšené za nohy na provaze a mírně se kolébalo v poryvech větru, který dovnitř okny pronikal.
Zatím se setmělo a nad koruny stromů se vyšplhal tenký srpek měsíce. Radvag vyhlédl ven a vydechl úžasem. Měsíční světlo dopadalo na vysokou ženu. Horní polovinu těla měla nahou a kojila několikadenní nemluvně, jemně je přidržujíc u prsu šupinatými pařáty.
Nemusel se dívat dolů, aby věděl, že okna jsou příliš vysoko. Obrátil se a vyrazil ke schodům.
„Nemusíš spěchat, čekám na tebe!“ Její hluboký melodický hlas mu otupoval smysly. Pokroucené stíny ve výklencích velkého sálu a v temných zákoutích nádvoří se pohnuly. Ozvaly se tlumené dětské hlasy, mísící se do podivné tiché změti zvuků.
Radvag zpomalil. Čarodějka mluvila dál. „Ještě si rozmysli, co chceš udělat. Mě nedokážeš zabít. Ty i já víme, že mě ocel nemůže zranit. A našemu synovi bys přece nic takového udělat nechtěl, nebo ano?“
Radvag klopýtavým krokem sbíhal po schodech a ozvěna mu stále vracela její slova.
U vstupu na nádvoří, mezi veřejemi vyvrácené brány, se zastavil. Před očima se mu objevily mžitky. Zdála se mu najednou mnohem mladší, téměř jako dítě. Vlasy jí zesvětlaly a mezi pootevřenými rty se jí mihl hadí jazyk. Nemohl nepoznat tvář, která ho každou noc strašila ve snech. „Je to tak měsíc, ne víc,“ zašeptal. Nevidoucíma očima zíral kamsi do dálky. Jeho tělo opustila všechna síla: nedokázal vzdorovat moci kouzla, které ho přinutilo se zastavit.
„Měsíc? Pro mě to je dost dlouhá doba. Před třemi dny jsem v bolesti porodila Morhelaina, který jednou srazí na kolena všechny nepřátele starých věků. Naše vláda se navrátí.“
„Naše vláda?“
„Copak nic nevíš? Copak se nedíváš kolem sebe? Magie mizí. Má moc se rozplývá. Naše moc. Ty jsi poslední Mstitel, těch několik ostatních pobila luza. Proč? Poslední zimy byly dlouhé, přišel hlad; skutečná příčina hněvu bohů, pokud se vůbec zrovna hněvají, málokdy někoho zajímá, pokud je při ruce jednoduché vysvětlení. Rozumíš mi? Tak rozumíš? To jsi nikdy neslyšel, že Mstitelé obětují novorozeňata temným bohům, provozují černou magii a možná dělají ještě daleko horší věci, o kterých se jenom šeptá? Moc si se mnou nezadají, že?“
„Lži.“
Rozesmála se. „Vidím, že jsi mě pořád nepochopil. Lež, pravda, koho to zajímá? Pravda je pro každého to, čemu věří. Máš na výběr. Buď naučíš mého syna všemu svému umění, stejně jako já svému, aby mohl vzdorovat nicotě, která se na nás všechny valí, nebo zemřeš. Přísahej a nechám tě naživu. Kdo by nevěřil Mstitelově přísaze?“
„Nikdy. Příliš jsi mě ponížila. Zkus mě zabít, jestli to dokážeš.“
„Jestli dokáži? Ty blázne. Stačí jediné slovo a mí otroci se dotknou tvého srdce a promění je v kus ledu.“
„Jen škoda, že už nestihnou zachránit našeho syna. Je mi líto.“ Dítě v jejím náručí se nehýbalo. „Ale jak, kdy –“ Zatřásla s Morhelainem a z tmavých očí jí vytryskly slzy. Radvag ucítil, že neviditelná pouta, která ho držela na místě a kvůli kterým se nemohl ani hnout, spadla. Pohybem rychlým jako útok hada tasil nůž a vrhl jej po dítěti. Dýka projela tělíčkem a na tenkou vrstvu sněhu vytryskla krev. „Až teď,“ pronesl Radvag a vykročil směrem k Čarodějce. „Nesmíš věřit všemu, co vidíš. Ochromit malé dítě, to ještě dovedu.“ Mlčky a rychle vyrazil kupředu a pozdvihl katanu.
„Zabijte ho,“ vykřikla, aniž by vzhlédla. Hlas se jí třásl žalem. Položila dětské tělíčko na zem a sklonila se nad ním. Bez úspěchu se pokusila scelit přeťaté tepny, nadarmo vynaložila svou moc na pokus o záchranu jeho života. Plakala smutkem a hněvem, proklínala svou hloupost, líbala chladnoucí tělíčko svého syna a její mysl naplňovala černá beznaděj. Všechno bylo špatně. Myslí jí proběhla celá ta dlouhá cesta, kterou prošla, její zvraty, které nečekala ani ona sama, která byla zvyklá utvářet svůj osud, na všechny chyby, které se nemusely stát. Vzpomínala na to, jak v ní uzrál plán, aby s jedním z Mstitelů zplodila dítě a pokusila se ho přinutit, aby jí pomohl vychovat vládce, bojovníka za minulost, moudrého učitele těch, kdo budou ochotni naslouchat, a ničitele těch, kteří se mu postaví, někoho, kdo dokáže nemožné, kdo dokáže zarazit úpadek starých dob... Tomuto cíli už dávno zasvětila celý život. Jenže nikdy – ani tentokrát – nepoužívala takové prostředky, které by se lidem zamlouvaly. Neuměla to a nikdy nevěděla, co od lidí čekat. Byli zkrátka jiní než ona, nepochopitelní, příliš přímočaří... A kromě toho se lidem vždy uvažování zatemňovalo krátkozrakým zaměřením na jediný pomíjivý život; zaslepenost pokud jde o velké zvraty dějin a jejich pýcha jim nedovolovala ztratit ze zřetele sebe samotné, zapomenout na křivdy a myslet spíš na to, že na jejich rozhodnutích závisí i mnoho osudů, které jim nepatří... Ten hlupák teď obrátil vniveč její plány, plány, které měly pomoci i jemu samotnému. Znovu se rozplakala. Tvrdá práce dlouhých let bez radosti teď ztrácela veškerou cenu. Tolik moci předala při početí svému synovi – teď všechno její úsilí přišlo nazmar.
Radvag k Čarodějce nestačil doběhnout. Kolem něj se stáhl kruh pokroucených, přízračných dětských těl. Vystoupily ze spár mezi kameny, ze stinných koutů, snesly se jediným skokem z oken jako nějací podivní dravci toužící po lidské krvi. Jejich jasné oči na něj zíraly. Jakási dívka se zezadu dotkla jeho ramene, téměř jako by ho hladila. Ruka mu zmrtvěla. Další zrůdy se na něj sápaly zepředu. Rozehnal se po nich katanou, ale ta jen neškodně zasvištěla vzduchem. Vtom se na něj vrhly všechny zaráz, uchopily ho svýma rukama studenýma jako kusy ledu a porazily ho na zem. Své rty přitiskly na jeho hruď a krk, jejich zuby kousaly a hledaly tepny. Ještě chvíli se jim pokoušel vzdorovat, ale slábl a jeho těla se zmocňoval chlad, pomalu postupující k srdci.
* * *
Nehybnou hladinu ticha, kralujícího mrazivé noci, tříští příšerný neartikulovaný výkřik. Obsahuje cosi lidského, ale zároveň cosi zvířecího. Vibruje v něm smutek, bolest, hněv, prázdnota. Ozvěna výkřiku sice rychle utichá, ale v myslích těch, co jej slyšeli, zní naopak velmi dlouho, podoben blesku, který rozsekne oblohu a oslní oči pozorovatele. Teprve po chvíli se ozve dusot kopyt. Černý jednorožec nese svou paní až k prvním chatrčím. Z nich pomalu vycházejí lidské postavy s lhostejnými tvářemi bez výrazu.
„Má paní, co si přeješ?“ zašeptá ranhojič a ukloní se před tou, kterou ještě před půl rokem považoval za vtělení zla a přál jí smrt.
Čarodějka si setře slzy a hněvivě shodí z jednorožcova hřbetu bezvládné Mstitelovo tělo. „Tohoto spalte a jeho popel rozhoďte do vzduchu. A vy se pak klidně můžete vrhnout do moře. Vaše služba u mě skončila. Můj svět se zhroutil a každý další okamžik už je pro mě jen břímě, které musím nést. Ten, který nás měl zachránit, zničil naši naději. Konec už není daleko. A teď jděte.“
* * *
Od moře vanula lehká bríza a rozdmýchávala plameny, které pomalu stravovaly Radvagovo tělo. Medailon Mstitelů na jeho krku černal a tavil se, až z něj zůstala pouhá kapka stříbra.
V lesním šeru zatím Čarodějka pohřbívala do zmrzlé země svého mrtvého syna. Rozdírala si kůži, když kamenem vedle mechem pokrytého oltáře dávno zapomenutých božstev hloubila malý hrob; vítala tu bolest a pozorovala, jak drobné kapky její krve skrápí půdu. Plakala nezměrným žalem, proklínala sebe i bohy, snažila se nepřemýšlet.
Černý jednorožec ji pozoroval a v jeho očích plápolaly modré plamínky. Když zahrnula tělo svého syna hlínou, vstala a očima plnýma slz pohlédla na vznešené zvíře. „Svět, který přichází, je horší než smrt, je to mátožný svět podsvětních stínů. Snažila jsem se bojovat proti osudu, proti věčné noci, snažila jsem se ze všech sil, ale nikdo mi nenaslouchal. Vždycky jsem stála v boji proti budoucnosti sama. Teď od tebe žádám poslední službu. Víš, že ocel ani žádná lidská zbraň mě zabít nemůže.“
Jednorožec pozdvihl hlavu a jeho roh se zaleskl v měsíčním světle.
Hranice dohořela a poslední Mstitel odešel do kraje, jemuž vládne mlčení. Nezbylo z něj víc než to, co dnes zbývá ze starých věků. Popel, prach a mlhavá vzpomínka.
Jaro bylo nedaleko. Sněhy tály.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:39
Sepsání: 1999
Poslední celková revize: 18.-19. 2. 2006
Počet normostran (v přepočtu): 14,5
Počet slov: 4223