Základní přehled
starověké gnóze

Helénismus je obdobím destabilizace jistot. Organizace založená na městských státech byla nahrazena velkými nadnárodními říšemi, v jejichž rámci koexistovalo mnoho různých náboženství, skupin a zájmů. Byla zakládána nová města, rozvíjel se obchod. Došlo k organizačnímu a komunikačnímu provázání východního Středomoří. Společnost se diferencovala. Běžný člověk ztratil možnost reálně ovlivnit politické dění; stále více se obracel k osobním problémům a uchyloval se do soukromí.[8] Bohové odešli ze světa, opustili sublunární sféru, kterou bude napříště ovládat Tyché, tj. Štěstěna či Náhoda. Z jejího teroru se ale bylo možné vymanit prostřednictvím zasvěcení, navázání bezprostředního kontaktu s božstvem, jež mohlo člověka zachránit před chaotickým bludištěm světa a pomoci mu objevit smysluplnou strukturu světa, skrytý řád za zdánlivou nahodilostí.

Helénismus byl také dobou osobní volby: nadále se udržovaly staré obřady, ale také docházelo k rozvoji magie, různých podob věštění a mysterijních náboženství, do nichž se zájemci nechávali na základě vlastní volby zasvěcovat a v nichž se snažili najít jistý druh spásy na základě osobního vztahu k božstvu.

Prameny

Donedávna byla gnóze známa především z polemik, které proti ní vedli církevní Otcové; z těch nejznámějších jmenujme Eirénaiův spis Proti kacířstvím, Hippolytovo dílo Filosofúmena, dále pak spisy Tertullianovy či Epifaniovy. V dílech církevních Otců i nekřesťanských filosofů (Kelsos, Plótinos aj.) najdeme i výňatky nebo citace z gnostických děl. Gnóze rovněž ovlivnila některé kanonické i apokryfní křesťanské spisy nebo spisy apoštolských Otců, v nichž je možné gnostické prvky zpětně dohledat.[9] Přímé prameny známé před objevem rukopisů v Nag Hammádí jsou součástí Londýnského, Oxfordského a Berlínského kodexu.[10]

Pramenem zásadního významu jsou rukopisy náhodně nalezené jistým Muhammadem Alím a jeho společníky v prosinci r. 1945 ve skulině skalnatého úbočí pohoří Džebel el-Tárif nedaleko Nag Hammádí v Horním Egyptě. Šlo o třináct vázaných papyrových kodexů, z nichž jeden byl zřejmě nálezcovou matkou zcela zničen; dnešní „13. kodex“ tvoří volné listy nalezené za deskami kodexu šestého. Rukopisy z Nag Hammádí tvoří koptské překlady řeckých textů.[11] Nejde výlučně o spisy gnostické, ale rozhodně o spisy pro gnostiky přitažlivé.[12] Najdeme mezi nimi např. i zlomek koptského překladu Platónovy Ústavy.

Spisy neukryli gnostici prchající před pronásledováním na jih, jak se dříve myslelo. Ve skutečnosti byly svázány a dlouhá léta uchovávány v nedalekém křesťanském klášteře;[13] podle P. Pokorného[14] je mniši ukryli snad až někdy počátkem 11. stol.[15] V době uložení se možná již nečetly, ale šlo jistě o spisy chované vzhledem k jejich stáří ve velké vážnosti; rozhodně nebyly v klášteře přechovávány kvůli přípravě protignostických polemik.[16] Zajímavé je, že v témže klášteře zřejmě byly uschovány i Bodmerovy papyry obsahující nejstarší dochovaný rukopis souvislého textu novozákonního spisu, konkrétně část Janova evangelia.[17]

Stručnou charakteristiku jednotlivých textů z Nag Hammádí a vybrané překlady lze nalézt v monografii Petra Pokorného Píseň o perle a ve sbírkách Novozákonní apokryfy I-III a Rukopisy z Nag Hammádí I,[18] překlad Evangelia Pravdy a Listu Reginovi pořídil Z. Kratochvíl. Gnostické spisy vydává též nakladatelství Bibliotheca gnostica, jde ovšem o sekundární překlady se zcela zkreslujícím a pro studium starověké gnóze v podstatě bezcenným komentářem, který například vysvětluje vznik gnóze rozšířením buddhistických myšlenek do Středomoří. Anglické překlady většiny spisů z Nag Hammádí, bohužel bez překladatelských poznámek, jsou k dispozici i na internetu.[19] Všeobecně uznávanou zkratkou pro tyto spisy je NHC (Nag Hammadi Codices).

Myšlenkové pozadí gnóze

Gnóze se zformovala nezávisle na křesťanství ve východním Středomoří v prvním století př. n. l. nezávisle na křesťanství v okrajových heterodoxních skupinách diasporního židovstva ovlivněného především platonismem a synkretickou atmosférou helénismu.[20] Gnóze je blízká především střednímu platonismu, který se odvolával na údajné nezapsané, v Akadémii tradované Platónovo učení, zdůrazňoval příbuznost duše a Boha[21] a rozlišoval dva druhy poznání, intuitivní a intelektové.[22]

Vliv indický, o kterém se v souvislosti s gnózí před zpracováním rukopisů z Nag Hammádí hodně mluvilo,[23] nelze prokázat[24] a v seriózní literatuře se už domnělé indické vlivy na gnózi většinou neuvažují. Íránský vliv na vznik gnóze se rovněž zdá méně významný, než se myslelo.[25]

Raná podoba gnóze staví především na výrazném přeznačení starozákonních příběhů, často dokonce převrácení jejich významu (had z ráje je např. ve spise Podstata archontů vyložen jako zprostředkovatel spásného poznání). Gnóze byla zřejmě přímo ovlivněna alexandrijskou filosofickou tradicí, mj. Filónem Alexandrijským (asi 20 př. n. l. - 50 n. l.).[26] Též orfismu lze přiznat určitý vliv na vznik gnóze, především pak orfickému mýtu o vzniku člověka z popela Titánů, který však obsahuje i božský prvek, srdce boha Dionýsa, kterého Titáni pohltili a byli za to sežehnuti Diovým bleskem.[27] Nicméně určujícím substrátem je náboženský platonismus srostlý s židovským mesianismem helenizované diaspory,[28] přesněji řečeno některých jejích skupin, které se vzdálily pravověrnému judaismu (zejména nepřijímáním autority Tóry a distancováním se od jejího Boha).

S židovskými asketickými skupinami, z nichž nejznámější jsou esejci, gnózi spojuje pocit vyvolenosti, dualismus, asketismus a další znaky.[29] Po pádu Jeruzaléma v r. 70 n. l. se ostatně tyto skupiny soustředily především v Sýrii a Osroéné a z určité části patrně přijaly křesťanství. Není náhodou, že na konci 1. a v první polovině 2. stol. vznikalo nejvíc gnosticky zabarvené křesťanské literatury právě tam.[30]

Hlavní střediska gnóze se vytvořila v důležitých obchodních a kulturních centrech východního Středomoří (Alexandrie, Antiochie na Orontu, Edessa, Efez, Samaří) a brzy i v Římě.[31]

Sociální rozměr gnóze

Sociální organizace gnóze

Gnóze nepředstavuje žádnou alternativní církev. Spíše tvořila v rámci křesťanských obcí menší auditoria či komunity, sdružené obvykle kolem některého gnostického učitele a více či méně konkurující oficiální církevní hierarchii, kterou často neuznávali. Samostatnou církev vytvořili markiónovci (což ovšem nebyli gnostici v nejvlastnějším smyslu) a valentinovci. Ač mnohé teologické špičky toho proudu, který se postupně stal majoritním, poukazovaly na zásadní neslučitelnost gnostické a křesťanské nauky, v rovině žitého náboženství nebyl rozpor tak zřetelný a většina gnostiků se ještě ve 3. století pohybovala v rámci křesťanské církve, považujíc se za její elitu, která má hlubší vhled než obyčejní věřící a od pouhé víry dospěla k poznání, gnózi.[32]

Stabilnější sociální organizaci získala gnóze tam, kde se gnostici stáhli do ústraní a žili v izolaci (jako mandejci) nebo se spojila s jinými náboženskými proudy (jako manichejci).[33]

Sociální status gnostiků

Gnóze si, jak se zdá, nacházela příznivce hlavně ve středních a vyšších vrstvách, u kdysi vlivné inteligence, která se najednou ocitla v podstatě stranou dění a po vzniku velkých říší a rozpadu uspořádání založeného na polis ztratila výraznější vliv.[34] Pro nevzdělané nižší vrstvy složité gnostické učení nebylo tak přitažlivé.[35] Jednotliví gnostičtí učitelé a jejich užší auditorium žili obvykle z finanční podpory zámožných příznivců.[36]

Sociální program gnostiků

Gnostici, pocházející především ze středních vrstev zbavených výraznějšího vlivu na politické dění, reagovali na tuto změnu jistou relativizací světské moci a teoretickým anarchismem. Nehlásali nicméně žádnou sociální revoluci; jejich zájem se zaměřoval mimo tento padlý svět, z nějž chtěli uniknout a spojit se s božstvím.[37] Z radikálního antikosmismu vyplynulo i převážně negativní hodnocení manželství a práce.[38]

Gnostické náboženské představy

Pojem gnóze v sobě zahrnuje značné množství nejrůznějších učení a proudů, které spolu často polemizovaly. Proto je nutno věnovat co největší pozornost studiu jednotlivých myšlenkových okruhů v rámci gnóze.[39] Přesto lze najít určité společné rysy, které jsou někde zastoupeny výrazněji, někde méně výrazně, někde jsou přeznačeny. Pro tento krátký přehled si však snad můžeme dovolit jisté zjednodušení a zobecnění.

Obecná charakteristika

Gnóze je náboženstvím spásy,[40] které se odvolává na tradici o zjeveném poznání (gnósis) pravé podstaty světa a Boha, jež je božím poslem odhalena nevelké skupině vyvolených a umožňuje jim vysvobození ze zajetí ve světě hmoty a výstup k Bohu. Mezi základní problémy, kterými se gnóze zabývala, patří především problém zla[41] a hledání nových odpovědí na základní existenciální otázky v době společenské a kulturní destabilizace, odpovědí, jež by byly přijatelnou alternativou k tradičním koncepcím, které již nedokázaly člověka uspokojit, především v oblasti osobní zbožnosti.

Gnóze staví na dualismu ducha a hmoty, Boha a světa, ovšem je třeba mít na paměti, že dualita je nežádoucím stavem a má být překonána;[42] překonána ne snad ve smyslu splynutí ducha s hmotou, ale ve smyslu zániku hmoty. Gnostický dualismus, ač se to na první pohled nemusí zdát, není dualismem radikálním; dva principy (narozdíl od manichejských koncepcí) neexistují od počátku.[43] Culdautová mluví o dualismu na monistickém základě. Další zvláštností gnostického dualismu je, že narozdíl od platónského či íránského dualismu vede k vyhraněnému antikosmismu, identifikaci zla se světem.[44]

Svou nauku gnóze podává zvláštní formou, která je jakýmsi mezistupněm mezi mýtem a filosofií. Mýtus tu má spíše funkci obrazu, jenž vyjadřuje nábožensko-filosofické myšlenky a dodává jim působivost. Předpoklady tohoto vývoje lze najít už u Platóna.[45]

Gnostická kosmologie

Gnóze radikalizuje platónskou nauku o světě; pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale dokonce negativní princip, za výtvor padlého démiurga, často ztotožněného s Bohem židovské bible.[46] V rámci kosmu je člověk zmítán osudem (řec. heimarmené), z této determinace se však může osvobodit přijetím spásné gnóze a výstupem mimo kosmos, k božstvu, skrze sedm planetárních sfér ovládaných démonickými mocnostmi a sféru osmou, zvěrokruh.[47] Zde je jasně patrný vliv ptolemaiovské kosmologie, která do středu kosmu klade zemi obklopenou jednotlivými planetárními sférami, skrze něž duše může vystupovat ze sublunární oblasti, které vládne nezvratná osudovost, a postupně se očišťovat.[48]

Gnóze sice zdůrazňovala osudovost, ale chápala ji jako něco, čemu se má člověk vzepřít a co může a má být prolomeno spásným poznáním.[49]

Gnostická teologie a antropologie

Gnostické pojetí Boha nemá původ v biblické tradici, naopak s ní polemizuje.[50] Již zmíněný démiurg vládne světu; prohlašuje se (jak interpretovali starozákonní text gnostikové) ve své pýše a žárlivosti za jediného Boha a zakazuje uctívání bohů jiných; ve skutečnosti není ani v nejmenším totožný se skutečným, radikálně transcendentním Bohem, kterého chce člověku zatajit (nebo – podle jiných pojetí – o něm sám neví). Tento pravý Bůh gnostiků není pouze mimosvětský, je protisvětský.[51] Možná právě proto gnostické teologické spekulace často používají při pokusu o zachycení Boha apofatickou metodu[52] nebo termíny jako Plnost, Neznámý Bůh, Otec Velikosti, Nús, Logos apod., neboť pozitivní či příliš konkrétní vymezení Boha by mohlo vést k jeho srovnávání se jsoucny tohoto padlého světa, což je pro gnostiky nepřijatelné.

V představě Boha a jeho označení se často jednotlivé gnostické systémy navzájem liší. Nicméně jedno učení je pro gnózi velmi příznačné, povýtce všeobecně rozšířené: učení o soupodstatnosti gnostika s nejvyšším božstvem. S touto představou úzce souvisí cyklus o božstvu Člověk, v rámci gnóze hojně zastoupený. Petr Pokorný předpokládá, že spekulace o božstvu Člověk, které je zajato hmotou a rozpadá se na božské jiskry v jednotlivých individuích, stojí na samém počátku gnóze.[53] Účelem gnostikova snažení je tyto božské jiskry ze zajetí hmoty osvobodit a scelit tak božstvo Člověk. To se děje pomocí zjeveného spásného poznání neintelektuální povahy; zmíněné poznání je především sebepoznáním, totiž uvědoměním si vlastní božské podstaty.[54] Toto sebepoznání bylo v gnózi často pod vlivem platonismu vnímáno jako anamnésis, rozpomínání se na stav prvotní dokonalosti.[55]

Důležitou roli v mnoha gnostických systémech hraje též ženská božská postava (Sofia, Ennoia, Barbeló...), nicméně prvotnější je zřejmě spekulace o božstvu Člověk, neboť ta je v rámci gnostických proudů rozšířena obecněji.[56] Spekulace o Sofii vycházejí z přeznačení biblické postavy Boží Moudrosti. Sofia často překročením své pravomoci naruší řád a tím způsobí vznik hmoty. Tuto svou chybu se posléze pokusí napravit tím, že démiurga přiměje vložit do lidí ducha, pneuma,[57] popřípadě tím, že vybraným jedincům zvěstuje spásné poznání. Ženská postava se často objevuje v rámci gnostické trojice Otec, Moudrost a Syn, který lidem zvěstuje spásné poznání.[58] V křesťanskognostických systémech je tímto Synem většinou Kristus, chápaný obvykle dokéticky, tj. jako nebeská bytost, která na sebe bere lidské tělo jen zdánlivě. I v rámci samotné gnóze se však ozývaly také protidokétické hlasy.[59]

Některé gnostické proudy dělily lidské bytosti do tří kategorií: na lidi tělesné (sómatiky), lidi duševní (psychiky) a lidi duchovní (pneumatiky); stejně tak jsoucno se dá rozčlenit na tyto tři principy (tělo či hmota, duše, duch). Zdá se ale, že toto rozdělení není s původní naukou o božstvu Člověk bytostně spjato a plného vyjádření se dočkalo až ve 2. stol.[60]

Přes rozsáhlé emanační a kosmologické spekulace i nejrůznější úvahy o mocnostech ovládajících tento svět, které gnóze rozvíjela, bychom neměli ztratit ze zřetele, že v centru gnostického učení je vždy člověk, který má být vykoupen.[61]

Gnostické obřady

Archeologické výzkumy dosud neodkryly žádný objekt, který by bylo možno s jistotou identifikovat jako gnostickou kultovní stavbu (nepočítáme-li stavby manichejců a mandejců).[62] To nicméně neznamená, že by gnostici nepraktikovali rituály. Je sice pravda, že zvláště spisům některých proudů byl vlastní jistý antiritualismus, ale ve většině gnostických společenství obřady nechyběly. Gnóze je přebírala z křesťanství či z mysterijních náboženství, ale dodávala jim spiritualizující reinterpretací gnostické vyznění.[63]

Mezi obřady obvyklé především v křesťanskognostických skupinách patřil křest vodou, který nesl (stejně jako v křesťanství) přinejmenším dvojí význam: jednak byl vnímán jako očistný rituál (baptismos z řeckého baptó, potápět), jednak jako iniciační obřad stvrzující příslušnost ke společenství a tím i podíl na jeho duchovním cíli.[64]

Dalším významným obřadem bylo pomazání olejem, které gnostici pokládali za vyšší stupeň zasvěcení než křest a které zajišťovalo pomazanému účast na božství; křesťanští gnostici se v souvislosti s tímto obřadem odvolávali na sukcesi, již sledovali až k Bohu, který pomazal Krista.[65] Některé gnostické skupiny se shromažďovaly ke kultické hostině připomínající křesťanskou eucharistii.[66]

Specificky gnostickým ritem byla apolytrósis (osvobození, spása), která měla definitivně stvrdit gnostikovu účast na božství. Eirénaios uvádí, že tento obřad byl různými gnostickými proudy slaven různě. Apolytróse se prováděla i nad umírajícími, aby zajistila jejich duši výstup k Bohu skrze planetární sféry.[67]

Gnostické skupiny měly i své společné modlitby a hymny; gnostickými myšlenkami jsou ovlivněny např. Ódy Šalomounovy.[68]

Při některých gnostických rituálech zřejmě hrály jistou roli rituální výzvy k probuzení.[69]

Gnostické proudy

Ortodoxie a hereze

Gnóze se vyvinula nezávisle na křesťanství. Rozhodně není křesťanskou herezí, ač ji tak mnozí církevní otcové chápali. Dokonce ani ty skupiny, které dlouho přetrvávaly v rámci křesťanství (křesťanská gnóze), nelze označit za křesťanskou herezi, už proto, že model jednotného prvotního křesťanství, z něhož se postupně odštěpovaly jednotlivé hereze, je konstruktem jednostranné historiografie jednoho z mnoha raných křesťanství.[70] Stejně historicky zkreslující a do religionistiky nepřenositelný je ovšem také model, který rozpracovávají mnozí dnešní příznivci gnóze a který staví na myšlence pravého a původního (gnostického) křesťanství, proti kterému se postavil majoritní proud a snažil se po gnózi zahladit všechny stopy kvůli vlastním mocenským zájmům.

Simónovci

Petr Pokorný předpokládá, že Simón z Gittai (Šimon Mág Skutků apoštolských) byl historickou postavou. Ne že by se snad dal označit za „zakladatele“ gnóze, za něhož jej pokládali církevní Otcové, ale stal se jedním z jejích nejdůležitějších představitelů v prvním století našeho letopočtu.[71] Pokládal se pod vlivem židovských představ za mesiáše, ale pravověrnému židovství se vzdálil tím, že mesiáše ztotožňoval s vtělením božské bytosti. Hippolytos mu připisuje dílo Velký výklad, které se blíží Naasejskému traktátu a hermetické gnózi (viz dále).[72]

Naasejci

Základním textem naasejců, „ctitelů hada“ (hebr. nácháš), je Naasejský traktát, jehož upravená křesťanskognostická verze, se kterou polemizuje Hippolytos, kolovala již koncem 2. stol. Původní mimokřesťanský text byl zřejmě znám již kolem poloviny 2. stol. Právě naasejci začali spolu s ofity tvořit rozsáhlejší spekulativní systémy.[73]

Setovci

Setovci se odvolávali na zjevení, které jim prý zprostředkoval Adamův syn Set. V jejich systému hraje významnou roli ženská postava Moudrosti. Mezi texty setovského okruhu patří např. Tři Setovy stély, Evangelium Egypťanů či Podstata archontů. Setovci se opírali o apofatickou definici božství. Byli jen málo ovlivněni křesťanstvím.[74]

Elchasaité

Elchasaité byli povýtce gnostickou skupinou, která se odvolávala na učení jistého Elchasaie. Vyrostli z židokřesťanských skupin v povodí Jordánu. První zprávy o nich pocházejí až z počátku 3. stol. Jejich učení bylo spojeno s astrologií a magií. Uvádí se, že ovlivnilo některé okrajové a heterodoxní proudy islámu.[75]

Basileidovci

Basileidovci navazovali na učení Basileida, prvního výrazného křesťanskognostického myslitele, který působil od r. 133 v Alexandrii. Basileidés se odvolával na apoštolskou tradici. Učil o postupné emanaci všeho jsoucna z prvotního božského principu; vytvořil téměř monistický systém. Pěstoval číselné spekulace. Jeho učení o Kristu bylo dokétické.[76]

Markiónovci

Jde o proud navazující na Markióna, myslitele, který přišel kolem r. 140 do Říma a začal tam se značným úspěchem kázat. Roku 144 byl exkomunikován z římské obce a založil si vlastní církev. Ta byla dobře organizovaná a zanikla až v 6. stol.

Markión navazoval na Pavla z Tarsu a učil o závislosti člověka na Boží milosti. Zcela zavrhl židovskou bibli a jejího Boha; pokládal ho za protivníka milosrdného Boha, o kterém mluví křesťanské spisy. Sestavil vlastní kánon zahrnující Lukášovo evangelium očištěné od judaistických prvků a některé Pavlovy listy a pseudepigrafy Pavlovi připsané.

Markión nebyl skutečným gnostikem. S vlastní gnózí se shodoval především v náhledu na Boha židovské bible a v úsilí o překonání těla a únik z času.[77]

Valentinovci

Valentinos působil v Římě mezi lety 135 a 160. Jeho škola byla v té době jedním z nejvýznamnějších center gnostického hnutí.

Valentinos rozvinul úvahy o Plérómatu, prvotní Plnosti. V jeho systému došlo svého snad nejúplnějšího vyjádření gnostické rozlišování tří tříd lidí, totiž tělesných, duševních a duchovních. Pneumatici dojdou vykoupení; psychici se budou moci Plnosti alespoň přiblížit, ovšem za předpokladu, že uvěří.[78]

Pokorný upozorňuje, že ve Valentinově gnózi je patrné jisté dílčí kladné hodnocení světa jako místa, kde v lidech postupně zrají duchovní zárodky, aby posléze splynuly s Plností; cíl snažení přestává být ve Valentinově systému pouhým návratem k počátku.[79]

Valentinovo učení ovlivnilo některé spisy z Nag Hammádí.[80]

Hermetická gnóze

Hermetická gnóze je jen jedním směrem v rámci širokého hermetického proudu. Obohacuje gnostické spekulace o prvky magie, alchymie a egyptské mytologie.[81] Její nauka se soustřeďuje v díle Corpus Hermeticum, souboru spisů připisovaných mytickému Hermu Trismegistovi.[82] Tyto spisy vznikaly pravděpodobně v Alexandrii mezi 1. a 3. stol. našeho letopočtu. Nejznámějším z nich je traktát Poimandrés.[83]

Starověkou hermetickou gnózi pojí s ostatními gnostickými systémy originální výklad Starého zákona a spekulace o božstvu Člověk. Některé prvky hermetické gnóze navazují na mimokřesťanské počátky gnóze a naopak křesťanských prvků v něm najdeme jen málo, což vedlo k tomu, že v době, kdy badatelé ještě pokládali gnózi za křesťanskou herezi, z ní hermetickou gnózi vyčleňovali. Dnes se ale obvykle uznává, že má mezi gnostickými proudy své místo.[84]

Další vývoj gnóze

V gnózi se postupně zvýznamňovala role ženské zprostředkovatelské bytosti.[85] Jde o projev vývoje směřujícího k vytváření stále užšího zprostředkování mezi hmotou a duchem.

Některé gnostické myšlenky, především koncepci spásného sebepoznání, zapojil do svého synkretického systému Mání, který na gnózi přímo navazoval.[86] Na hermetickou gnózi navázal novověký hermetismus.[87]

Z gnózí ovlivněných křtitelských skupin soustředěných původně kolem Jordánu zmiňme mandejce, jichž dosud přetrvalo několik tisíc na jižním Eufratu.[88]

Přes tento poměrně široký vliv gnóze zůstává pravdou, že po Valentinovi a jeho přímých žácích se už nejvlastnější gnostický proud nedočkal žádného skutečně výrazného myslitele.[89] V latinském prostředí navíc gnostické spekulace ztrácely na přitažlivosti.[90]

Ač se gnóze plně rozvinula až v době římské, její myšlenkové kořeny tkvěly v helénismu, ve světě spojeném řeckou vzdělaností a náboženským synkretismem. Navíc nebyla jednotná, nevytvořila si (až na výjimky) vlastní pevné organizační struktury a postupně slábla souběžně s tím, jak ji křesťanskéskupiny přestávaly trpět ve svém středu a jak se vytrácel synkretický duch helénismu.

Závěr

Hlubší analýza jednotlivých gnostických hnutí by byla v tomto základním přehledu nadbytečná. Nicméně nesmíme ztrácet ze zřetele, že právě ona by měla být osou dalšího religionistického výzkumu gnóze. Je třeba se vyvarovat předčasných zobecnění a podrobným konkrétním studiem jednotlivých skupin postupně zpřesňovat pohled na tento vnitřně velmi různorodý myšlenkový proud.[91]

Bylo by jistě zajímavé dotknout se i dalších témat, např. hlouběji analyzovat manicheismus a mandejství, přesněji vymezit vztah křesťanství a gnóze, uvažovat o příčinách dnešní obliby gnóze, podrobněji se zabývat možným vlivem gnóze na kabalu či otázkou, proč křesťanství nakonec na bojišti dějin nad gnózí zvítězilo. Ale to už nepatří do tohoto telegrafického seznámení alespoň s těmi nejzákladnějšími předpoklady a rysy gnóze.

Gnóze do jisté míry ovlivnila západní kulturu; gnostické tendence dál přežívaly jako spodní proud, věčné pokušení křesťanství, vystupující v určitých historických konstelacích znovu na povrch.

Dodatek: nejsou spisy z Nag Hammádí libri prohibiti?

Bylo by možné uvažovat o tom, že rukopisy z Nag Hammádí, které byly uchovávány v tamním pachomiovském klášteře, představovaly zakázané knihy přechovávané za účelem přípravy polemik. Tomu ale několik skutečností protiřečí.

1.) Proč by byly právě ony takto pečlivě uschovány namísto jiných cenných a posvátných spisů, které je třeba uchránit před zničením, např. rukopisů biblických knih? Že by byly odneseny z kláštera, aby některé nesváděly? To nezní příliš pravděpodobně: proč by nebyly rovnou zničeny, kdyby byl jejich obsah shledán jako škodlivý?

2.) Z pozdní antiky nemáme ani náznak praxe shromažďovat heretickou literaturu. Praxe schraňovat libri prohibiti se zrodila až mnohem později (ve své ustálené podobě je až plodem tridentského katolictví).[92] V pozdní antice se vždy spíš jeden dva spisy dostaly do rukou učenci, který pak napsal jejich vyvrácení. Naopak 13 kodexů, to je v této době již rozsáhlá knihovna, která ukazuje spíš na zájemce o gnosticky orientovanou literaturu.

3.) Proč by byly do stejných rukopisů zapsány i natolik „neheretické“ spisy, jaké mezi NHC najdeme? (Díky prozkoumání vazby, k jejímuž zhotovení bylo použito starého popsaného papyru, s jistotou víme, že rukopisy byly svázány – a nepochybně i sepsány – právě v pachomiovském klášteře.)

4.) Není doloženo, že by se egyptští pachomiovští mniši zabývali tvorbou protiheretické literatury, k jejíž přípravě by libri prohibiti potřebovali.[93]

Zdá se být daleko pravděpodobnější, že nešlo o libri prohibiti, nýbrž o běžnou součást knihovny nedalekého pachomiovského kláštera (může být užitečné připomenout, že číst uměla jen velmi malá část jeho mnichů). Nepochopitelné je to jen pokud přijmeme ten pohled na rané křesťanství, který se snaží propagovat církevní otcové, popřípadě z opačné strany moderní navazovatelé na gnózi. Ve skutečnosti byly jednotlivé proudy mnohem méně vyhraněné a mnohem méně institucionalizované, než se obvykle míní, a hranice mezi jednotlivými křesťanskými proudy byla daleko mlhavější, než jak ji podávají spisy církevních otců.

Literatura

Starověká gnóze

Culdautová, F., Nástin gnostické theologie, Oikúmené, Praha 1999.

Dostálová, R. – Hošek, R., Antická mystéria, Vyšehrad, Praha 1997.

Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství, Oikúmené, Praha 1996.

Martin, L. H., Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997.

Pokorný, P., Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků, Vyšehrad, Praha ²1998.

Pokorný, P., Počátky gnose. Vznik gnostického mýtu o božstvu Člověk, Academia, Praha ²1969.

Pokorný, P., Řecké dědictví v Orientu. Helénismus v Egyptě a Sýrii, Oikúmené, Praha 1993.

Šmelhaus, V., Řecká patrologie, Kalich, Praha 1972.

Další použitá literatura

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká katolická charita, Praha ³1987.

Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem, Oikúmené, Praha 1997.

Frank, K. S., Dějiny křesťanského mnišství, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 2003.

Gebelt, J., „Mandejské náboženství“, Religio. Revue pro religionistiku 4/1, 1996, s. 37-66.

Iogna-Prat, D., La Maison Dieu: Une histoire monumentale de l’Église au Moyen Âge (v. 800-v. 1200), Paris: Le Seuil 2006.

Kadlec, J., Dějiny katolické církve I., Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc ³1993.

Kahane, H. – Kahane, R., The Krater and the Grail: Hermetic Sources of the Parzival, University of Illinois Press, Urbana – Chicago ²1984.

Lawrence, H., Dějiny středověkého mnišství, Centrum pro studium demokracie a kultury – Vyšehrad, Brno – Praha 2001.

Lesný, V., Buddhismus, Votobia, Olomouc 1996 (reprint vydání z r. 1948).

Pavlincová, H. a kol., Judaismus – křesťanství – islám, Mladá fronta, Praha 1994.

Petrželka, J., „Vztah duše a boha u Platóna“, in: Religio. Revue pro religionistiku 6, 1998, č. 2, s. 157-166.

Pokorný, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1993.

Svatého Otce Irenea biskupa a mučeníka Patero kněh proti kacířstvím s některými dodatky, trad. J. N. F. Desolda, Dědictví sv. Prokopa, Praha 1876.

Varcl, L. – Drápal, D. – Sokol, J. (trans.), Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha 1986.

Vouga, F., Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno 1997.

Publikování této verze: 6. 11. 2008 10:11

Sepsání: jaro 2001

Poslední celková revize: jaro 2001

První vydání na internetu: jaro 2001

Počet normostran (v přepočtu): 22,2

Počet slov: 4305

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Gnoze-prehled.htm