David Zbíral
Dveře klidné vesnické putyky U zelené prasnice se pomalu, dramaticky otevřely a dovnitř vkročil skřet. Byl nevelký, pohublý, oblečený do vybledlé šmolkově modré tuniky, umaštěné kožené vesty a plandavých plátěných kalhot. Jeho široké, ploché nohy dopadaly na dlaždičkovou podlahu hostince a vydávaly charakteristický pleskavý zvuk. Opálený a usměvavý skřetův obličej stínila široká krempa šedého klobouku, zvýrazněného jasně červenou mašlí, která jako jediná vypadala na cizincově úboru nově. Za touto mašlí měl skřet zastrčených několik zlatavých pšeničných klasů, jež připomínaly jakási podivná tykadla.
Hosté, povětšinou místní sedláci, kteří si po práci skočili na jedno, dvě, maximálně deset piv, seděli bez dechu. Všichni v dětství slýchali zkazky o skřetech a teď je sami vlastním dětem vypravovali, ale za ta léta jim už dávno přestali věřit. Nyní jednoho skřeta viděli na vlastní oči a ta podívaná jim vyrazila dech. Co se týče krčmáře, ten, věren zlaté zásadě své profese, dělal jako by nic a pohlížel na skřeta stejným neutrálním pohledem jako na kohokoliv jiného.
„Hola hej, krčmáři,“ promluvil skřet tak měkce a mírumilovně, že se rozplakalo jen deset z devíti dětí, které byly v hospodě přítomny (ať už okouněly nebo se marně snažily na matčin příkaz odtáhnout otce domů). „Nalej mi prosím dobrou míru koboldovy zhouby.“
Chraplavý skřetův hlas jako by sňal z hostů zakletí. Ticho vystřídal podrážděný šepot, který postupně sílil.
Host 1: „Tfuj, co tady u všech všudy dělá?“
Host 2: „Strašidlo. Vidíte, sousede? Říkal jsem, že vám to klení nepřinese ničehož nic dobrýho.“
Host 3: „Cože, zatraceně? Mně?“
Host 2: „No jistě, přišel si vás odnýst do slují, na to vemte jed.“
Host 1: „Chrchly chrchly.“
Neznámý (zdánlivě výběrčí daní převlečený za zelináře, ve skutečnosti chromý Diego, který se snaží přimět šenkýřku k rozvodu, aby se s ní mohl oženit a vloudit se do přízně její nevinné, nic netušící dcery, kterou chce připravit o dědictví, jež jí kdysi odkázal tajemný umírající žoldnéř, který nebyl nikým jiným než Diegovým nevlastním otcem z matčiny strany): „A co si myslíte o tomhle náhrdelníku, milostslečno šenkýřko? Chtěla byste takový? Líbí se vám?“
Šenkýřka: „No pěknej je, to jo.“
Její opilý manžel, koňský handlíř, náhle se vynořivší zpod stolu: „Pěknej, pěknej! Pořád je ti někdo pěknej! Jářku, ženská, ty zase myslíš jenom na to, jak bys mi zahnula.“
Šenkýřka: „A kde ty se tady bereš? To musím od rána do večera poslouchat tvý pitomý žvásty?“
Její opilý manžel, koňský handlíř: „Tak moje žvásty jsou ti pitomý? Takhle jsi před svatbou nemluvila!“
Šenkýřka (odsekne): „Čas jde dál, starouši. Byla jsem mladá a blbá.“
Host 4: „Herdek co je mi na tom skřeťákovi jenom povědomý?“
Host 5: „A zlaté lány do dáli se prostírají jako ubrus bílý, co maminka v časech dávno zapomenutých, v časech dětství nám na něj kladla čerstvý chléb...“
Jeho milá (uroní slzu): „Krásný, Auguste, vopravdu moc krásný. Když ty seš takovej umělec...“
Host 4: „Mašle je to! Ta červená mašle je mi povědomá! Ať se propadnu, jestli není mý dcery!“
Host 6: „Mašle vaší dcery, pantáto? No vidíte. A mně se zase nezdaj ty vobilný klasy. Kdo kdy slyšel, aby skřeti pěstovali vobilí? Taky je někde ukrad, to je jasný.“
Host 4: „No aby né!“
Slepá Mína: „To se ví! Na vlastní oči jsem ho viděla!“
Její čtyřicetiletý vnuk: „Ale babi, ty jsi přece od narození slepá, tak jak jsi ho mohla vidět?“
Slepá Mína (k Hostovi 6): „No vidíte to, pantáto? Ještě tomu potěru teče mlíko po bradě! Co si dnes ta mládež nedovolí?! To je mi ouroveň! To za nás nebejvalo!“
Host 6: „No baže ne, baže ne, teta! Za našich mladejch let byla ňáká disciplína, ne jak dnes!“
Slepá Mína (má slzy na krajíčku, vytahuje kapesník, ten jí padá na zem): „Jsou to smutný časy.“
Skřet (zvedá kapesník a podává ho Slepé Míně): „Není to náhodou vaše, matko?“
Slepá Mína (rozhněvaně): „No to si teda piš že je, panáčku! Co se vůbec opovažuješ na to šahat?! A neškleb se tak na mě!“
Její čtyřicetiletý vnuk: „Ale babi, jak můžeš vědět, jestli se šklebí?“
Slepá Mína: „Ani to tý mládeži už nemyslí tak jak nám! Dnes se jim to musí všechno servírovat i s oblohou! Kdepak, já vím, že se šklebí. Vidím mu to na očích, chlapče, tak to je.“
Její čtyřicetiletý vnuk (s povzdechem): „No když to říkáš ty, babi...“
Host 4: „Mně se to ňák nechce líbit. Vidíte ho, jak si velkopansky sedí a popíjí? Jak se tu roztahuje? Navíc má mašli mý dcery. To mu jen tak neprojde.“ (Křičí): „Hej, potvoro mizerná! Kde jsi vzal tu mašli? Že je mý dcery?“
Skřet: „Dostal jsem ji darem od jednoho vesnickýho děvčete.“
Host 4: „Moje dcerka by ti ji nikdá nedala! Tak jak jsi k ní přišel? Že tys tu mašli mý dceři sebral?“
Skřet: „Ne, váženej pane. Skutečně mi ji to děvče dalo. Byl jsem unavenej z cesty a posedával jsem na návsi s kloboukem před sebou, nemaje sil doklopýtat sem do hospody. Ta holčička šla kolem a myslela si, že jsem žebrák, tak mi mašli dala. Říkal jsem jí, že nejsem žádnej žebrák, ale vyslanec velkomožnýho skřetího krále, co žije pod horama až za Velkou čínskou zdí, a že jdu s vaším císařem dohodnout mírovou smlouvu. Ale ona odběhla, tak jsem si tu mašli nechal. Jestli na tom trváte, tak vám ji dám. Nejsem žádnej zloděj.“
Host 4 (podporovaný souhlasným mručením ostatních): „Chá! A odkudpak teda jsou ty pšeničný klasy? Kdo kdy slyšel, aby skřeti pěstovali pšenici? Aha?“
Skřet (smířlivě): „Ale no tak, pantáto, přece bychom se neškorpili pro pár klásků! Uznávám, že jsem je utrhl, když jsem šel kolem jakýhosi pole tady nedaleko, ale o těch několik stébel snad nikdo nezchudne! To jenom abych vypadal co k čemu, až dojdu do Říma! Ale mám blejskavý kamínky, můžu vám za ty klasy zaplatit.“ (Vysype z malého váčku na stůl pár leštěných polodrahokamů): „Vidíte? A je to vyřešený. Ty jsem sám našel při kutání a vyleštil si je.“
Host 4 (shrabuje polodrahokamy a dává si je do kapsy): „Tady ti o tvý kameny nikdo nestojí, potvoro prašivá! Seš mizernej zloděj a dost!“
Skřet (zasmušile): „Ale dyť já tím nemyslel nic zlýho! Jenom jsem nechtěl vypadat tak obyčejně, až předstoupím před velectěnýho Anaconduse, císaře Římskýho impéria!“
Host 4: „Ani se nevobtěžuj! My lidi nechcem žádný bratříčkování s váma skřetama! Vy jste nám úplně ukradený, slyšíš? Pěkně čelem vzad a vrať se do těch svejch smradlavejch slují! Tady tě nikdo nechce! Tebe ani žádnýho jinýho skřeta, jasný? Marš ven, zlodějíčku!“
Skřet (nevěřícně): „Ale já... já mám důležitý poslání! Chci uzavřít mírový smlouvy s římským císařem! Lidičky, chápejte mě! Já musím uzavřít ty smlouvy!“
Host 4 (směje se, ostatní mu přizvukují): „Tak na to rovnou zapomeň! Císař tě dá tak akorát stáhnout z kůže. My ani on, žádnej člověk, se nebude zahazovat se špinavejma skřetama! Táhni, mrcho!“
Skřet (překvapeně): „Tak vy s náma nechcete uzavřít mírový smlouvy?“
Host 4 (odplivne si): „Trefa! Takže upaluj zpátky ke svejm a buď rád, že tě nenarazíme na kůl a nepostavíme doprostřed pole jako strašáka!“
Skřet: „Neměl byste mě urážet, pane, ani mi vyhrožovat. Říkali mi, že vyslanec je nedotknutelnej!“
Host 4 (pobaveně): „Však dotýkat se tě taky nikdo nechce! Nebudem se s tebou špinit! A už zmiz, potvoro šmatlavá!“
Skřet (hrozivě zavrčí): „Takže takhle je to s váma lidma? No dobře. Dobře. Ale z toho bude válka! Řeknu Velekráli co a jak, ten svolá skřety do zbraně, probijem se přes Velkou čínskou zeď a srovnáme Římský impérium se zemí!“
Host 4 (přezíravě): „Jen si přijďte! Tady se vás, vy prašivci, nikdo nebojí, chápeme? Nikdo!“
Skřet (hněvivě křičí): „Do roka, lidé, do roka z týhle vesnice a z celýho Impéria zbude jenom hromada prachu a popela! Je nás hodně! Je nás spousta! Je nás moc! Do roka!“ S těmito slovy skřet vyběhl z hostince.
Host 4: „Vidíte, teď bude malér. Já vám to říkal.“
Host 5: „... žel není, není zde na zemi místa pro mne, jen mráz mi bratrem jest a sestrou vánice –“
Jeho milá uroní slzu z druhého oka.
Slepá Mína: „Jak říkám, něco takového jsem jaktěživa neviděla, pantáto, a že jsem toho za těch svejch osmdesát let viděla hodně. Už jsem myslela, že na mě šáhla smrt, když jsem spatřila tu příšeru vcházet do dveří, vážně, a vida, jak se vše v dobré obrátilo.“
* * *
„Pusť-tenás-dovnitř!“ skandovali hlubokými hlasy hunští válečníci na severní straně Velké čínské zdi a prokládali své volání dvojitým tlesknutím. Vždy, když se nadechovali, vykřikli zase skřeti, shromáždění na jih od Zdi: „Pusť-tenás-ven!“ A neustále dokola. „Pusť-tenás-dovnitř!“ „Pusť-tenás-ven!“ „Pusť-tenás-dovnitř!“ „Pusť-tenás-ven!“
Ketsia-blaa-bolovi, veliteli Tisící sto padesáté první věže Veliké zdi Prvního svrchovaného císaře, ze všeho toho křiku, ozývajícího se neustále z obou stran Zdi, brněla hlava.
„Pusť-tenás-dovnitř!“
„Pusť-tenás-ven!“
Ketsia-blaa-bol se vracel z obhlídky svého úseku Zdi. Cestou povzbuzoval vojáky a ostražitě pozoroval nepřátelské tábory: oba dva stejně obrovské, oba dva hýřící stejně pestrými barvami, oba dva stejně hlučné.
„Promiňte, veliteli, ale tak se mi zdá, že jsme se ocitli v kleštích,“ přerušil Ketsia-blaa-bolovy temné myšlenky mladý voják a teatrálním pohybem setřepal krev z čepele svého meče.
„Člověče, nekropte mě tím svinstvem!“ vyjel na něj Ketsia-blaa-bol. „Co jste to říkal? Vůbec vás v tom kravále neslyším!“
„Že jsme se ocitli v kleštích, pane! Z jedné strany Hunové, z druhé skřeti, nevím...“
„Tak zlé to ještě není, mladíku, a co je hlavní, už to o moc horší být nemůže. Zeď má, vzdejme Nebesům dík, jenom dvě strany.“
„Ale přesto, pane, nebylo by dobré poslat pro posily?“
Velitel vytáhl z kapsy jakousi knížečku a začal v ní zuřivě listovat.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“
„Ne, ne, to je v pořádku, mladíče. P – p – p – po – po – pos – posi... Tady je to. Aha, takže tady se píše, že posily už jsou na cestě, nepropadejte panice.“
„To je váš zápisník, pane? Nevěděl jsem, že umíte –“ voják dostal náhlý prudký záchvat kašle.
„Ano, ano, ovšem, to je můj zápisník.“
„Ale tady čtu Tisíc a jedna povzbuzující odpověď řadovému vojáku v případě beznadějné situace!“
„Á, tohle? Toho si nevšímejte, haha, rád se občas pobavím, víte?“
„Naprosto rozumím, pane. A pane, jste si skutečně jist, že posily přicházejí?“
„Ano, ač je to možná pošetilé, já si tím jsem skutečně jist. Už dvacet let posílám žádost o posily všemocnému Synu Nebes při každé bitvě, takže doufám, že v těchto chvílích k němu některé mé psaní již labyrintem byrokracie doputovalo. Neztrácejte naději, mladíku.“
„Děkuji vám za povzbuzení, pane,“ řekl nejistě voják.
Ketsia-blaa-bol se široce usmál a otcovsky vojáka poplácal po zádech. „Za málo, chlapče, za málo. To víte, je mou povinností udržovat morálku mužstva,“ prohlásil konspirativním tónem, neúspěšně se pokusil na vojáka mrknout jedním okem a pokračoval v chůzi směrem k věži.
* * *
Stovky skřetích rukou posouvaly obrovské beranidlo směrem k Velké zdi Prvního svrchovaného císaře.
„Však my jim eště ukážem, u fosforeskující pracky Posvátnýho červa!“ rozlehl se nad bojištěm nakřáplý hlas Skřetího Velekrále. „Tak na můj povel... Ráz – dvá – tři! Výborně! Skvěle! A znovu, chlapci! Ráz – dvá – tři! A znovu! Ráz – dvá – tři!“ Zeď se ani nehnula.
„Takhle to dál nejde!“ vykřikl Velekrál všech asijských skřetů. „Pro dnešek dost! Vyhlašuji organizovaný ústup!“
„Nevypadá to zrovna růžově. Dokonce bych se odvážil říct, že jsme zabředli do pěknýho bahna,“ postěžoval si plačtivě Velekrál svým vojevůdcům, kteří se shromáždili ve velitelském stanu, a světle fialovýma očkama plnýma slz pozoroval blátivé stopy bot na své překrásné bílé tunice (přímý důsledek neuváženého vyhlášení organizovaného ústupu). „Naši evropští bratři, a že jich už je pomálu, nám nepomohou, to mi bylo jasný hned a teď mi to dopis, kterej právě přišel potrubní poštou, potvrdil. Není se co divit. Mají móc škaredý zkušenosti s tou nesnášenlivou a svárlivou lidskou pakáží, co si budem povídat. Lidem se podařilo jich hrozně moc vybít pod záminkou hrdinství a ochrany lidí před skřetama, ale všichni dobře víme, jak je to doopravdy. Náš neúspěšnej pokus navázat s lidma mírový styky to jasně dokazuje. A teď nás nechtěj pustit za tudle zatracenou zeď. Slyšel jsem, že je nekonečná, takže obejít nepude. Podkopat se by trvalo léta a tady Podkůvka jasně řek, že do jednoho roku je z Impéria prach a popel. Proti těm Hunům vcelku nic nemáme, pravda?“ Souhlasné zamručení. „Jdem jenom proti podělanýmu Impériu, pravda?“ Znovu totéž zamručení. „Takže já navrhuju zkusit to s lidma ještě jednou: spojíme se s Hunama a probojujem se společně přes zeď, každej na tu stranu, na kterou chce. Pravda?“ Ticho. „Pravda?“ zopakoval hlasitěji Velekrál. „Tak pravda, u sta hromů?“ zařval. Váhavý souhlas. „Dobrý. Takže k nim katapultujeme Podkůvku.“
„Proč zase já?“ zaúpěl zbědovaně skřet ve šmolkově modré tunice. „Lidi jsou svině, s těma já už nechci nic mít.“
„Holt, Podkůvko, seš jednou vyslanec... Zkrátka to s Hunama zkusíš domluvit.“
Vojevůdci vyšli ven a poručili komusi sehnat bílou vlajku a soudek prachu. Zanedlouho už Podkůvka s odevzdaným výrazem seděl na soudku ve lžíci katapultu. Velekrál zvedl sekeru a s povzbudivým (nebo možná zlomyslným) šklebem na tváři přesekl lano. Podkůvka srdceryvně zavyl, vzlétl ke hvězdám a ztratil se v černočerné temnotě.
* * *
Táboru Hunů vládl čilý ruch. Ve velitelském stanu seděl na masivním dřevěném sedadle slovutný vojevůdce Bublaj chán vedle svého dvojčete Mumlaj chána.
„Aby těm žluťasům sokolové vyklovali oči,“ zaklel Mumlaj chán.
„Však my jim jednou tu jejich zeď rozboříme, bratře. Podle mých informací tenhle úsek stráží ten daleko nejneschopnější velitel ze všech, které kdy země nosila, nějaký Ketsia-blaa-bol.“
„Mají to ale pořádně legrační jména,“ rozesmál se na celé kolo Mumlaj chán. „Nezdá se ti, Bublaji?“
„Co bys od nich čekal? Vůbec ten nápad se zdí. Stála je prý tolik životů, že tolik lidí nikdy nepobijeme ani nezajmeme.“
„Na téhle výpravě zajmeme padesát tisíc Číňanů, ba co dím, sto tisíc, uvidíš, ó velký Bublaj cháne!“
„No jen aby, mně se zatím spíš zdá –“ V tu chvíli velkého Bublaj chána přerušil zvuk trhaného plátna a na zemi před trůnem zděšených vojevůdců a mezi omdlévajícími, spoře oděnými tanečnicemi, kde se vzal tu se vzal, seděl na jakémsi nevelkém dřevěném soudku pitvořící se skřet ve šmolkově modré tunice a utíral si bílým kapesníkem zpocené čelo.
„Co jsi za zlého ducha a čeho si po nás žádáš?“ vyzvídal opatrně Mumlaj chán.
„Ale to není žádný duch,“ poopravil bratra Bublaj. „Je to obyčejný skřet.“
„Velmi správně. Jmenuji se Podkůvka a přináším vám poselství od svýho vznešenýho pána, Skřetího Velekrále.“
O několik minut později, když se na Podkůvku oba chánové sápali s tím, že mu vyříznou jazyk za jeho urážlivé řeči o možném spojenectví špinavých skřetů se vznešenými Huny, skřet dvěma křemeny bleskurychle vykřesal jiskru, zapálil doutnák, který Bublaj i Mumlaj dosud shodně pokládali za skřetův ocas (skřeti jak známo ocas nemají, ale to nevzdělaní chánové nemohli vědět), a opět vyletěl dírou ve stanové plachtě do vzduchu, vymrštěn výbuchem soudku střelného prachu. Cesta do skřetího tábora se obešla bez příhod a Podkůvka bezprostředně po přistání šel oznámit Velekráli asijských skřetů neúspěch své diplomatické mise.
* * *
Následující den se stal závěrečným akordem celé Velké asijské severojižní invaze. Když se skřetí hlídka kolem poledního probudila a chystala se zatroubit budíček (dostatečně tiše, aby nikoho zbytečně tak brzy nevyburcovala ze spánku a aby sama mohla pokračovat tam, kde přestala), s překvapením zjistila, že skřetí tábor už od tábora Hunů nedělí Velká čínská zeď.
Skřetí hlídač neztratil duchapřítomnost a začal se po Zdi okamžitě rozhlížet. Spatřil ji za svými zády. Jak k tomu mohlo dojít, to vám hned vyjevím.
V předvečer osudného dne došlo ke dvěma nečekaným zvratům. Za prvé do Tisící sto padesáté první věže Veliké zdi Prvního svrchovaného císaře nečekaně dorazily posily, konkrétně dva tisíce bojeschopných mužů. (Později vyšlo najevo, že se jednalo o vojáky, které Ketsia-blaa-bol během let vysílal k císaři se svými žádostmi a kteří byli nyní císařem definitivně odmítnuti.) Dalším významným elementem se stal zmíněný mnich z kláštera Kao-lin, který ten den náhodou zavítal pod střechu Ketsia-blaa-bolovy věže. Během hovoru s velitelem pevnosti se mimoděk zmínil o tom, že kdyby předkové byli postavili Velkou zeď o pár stovek kroků vedle, byly by všechny Ketsia-blaa-bolovy problémy vyřešeny. Šlo pochopitelně o chybnou úvahu, neboť v takovém případě by byla jinde i útočící vojska, nicméně slovo dalo slovo a když dorazili odmítnutí poslové, zdál se být počet mužů ve Věži dostatečný, aby pod vedením Ketsia-blaa-bola, kryti pláštíkem tmy, přestavěli příslušný úsek Zdi až za skřetí tábor.
Zdálo se, že střet mezi Huny a skřety je nevyhnutelný, avšak těsně před Bublajovým povelem k útoku se nad krajinou rozlehl zvučný hlas skřeta Podkůvky, iniciátora skřetí výpravy, který v náhlém věšteckém vidění spatřil, že Římské impérium bude velice brzy rozvráceno i bez skřetího zásahu, a to z velké části právě díky Hunům. Ty ve chvíli, kdy uslyšeli o svých budoucích snadných úspěších, přešla jakákoli chuť do útoku na čínské hranice a do dvou dnů odtáhli. Skřetí vojsko se sice na Podkůvkovo naléhání nakonec vydalo dál na západ, aby vytvořilo předvoj útoku na Římské impérium, ale nešťastné proroctví, že Impérium padne velmi brzy tak jako tak, skřety zcela demoralizovalo. Vojáci postupně dezertovali a do vesnice, jejíž obyvatelé Podkůvku urazili, došel nakonec jen on sám. Souhrou náhod se však nachomýtl k lidovým nepokojům a stanul v čele povstání proti římskému císaři. Po měsíci triumfálně vpochodoval do Říma v čele rozvášněného davu. Nikdo povstalcům nekladl odpor. Když Podkůvka strhl zakrvácený vavřín z hlavy mrtvého Anakonda a vložil jej na svou vlastní hlavu, lid ho s vděčností provolal císařem.
Velikán, kterého kroniky znají pod jménem Podkůvka Osvoboditel, prožil plný život. Oženil se s krásnou dcerou šenkýřky od Zelené prasnice a bez zranění přestál atentát žárlivého chromého Diega. Vládl celý život moudře a spravedlivě. Mnohonásobně překročil věk, kterého se skřeti běžně dožívají. Když zesnul, byl pohřben na Palatinu, a jestli neoživl, tak tam leží dodnes.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:11
Sepsání: 1999
Poslední celková revize: jaro 2001
Počet normostran (v přepočtu): 10,1
Počet slov: 2962
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Duchopr.htm