← Povídky

Dívka

David Zbíral

Nara klesla vysílením. Její zrychlený dech, mísící se s přidušenými vzlyky únavy a strachu, se rozléhal nočním lesem. Snažila se vstát, ale nenašla v sobě dost sil. V ústech cítila kovovou pachuť krve. Rozkašlala se. Pokusila se kašel ztlumit rukou. Očima rozšířenýma hrůzou zírala do tmy. Chladný vítr ji studil na kůži zmáčené potem. Zuby jí jektaly. Pevně sevřela čelisti a snažila se zklidnit šílený tlukot srdce. Nekontrolovatelně se třásla. Krev vytékající z ranek, které na jejím těle zanechaly šípkové šlahouny, se jí vsakovala do žalostných cárů bílých šatů.

Otočila hlavu směrem, kterým přiběhla, a zaposlouchala se do zvuků. Cosi se hlučně prodíralo lesem, čenichalo, lámalo větve a mladé stromky stojící v cestě, blížilo se.

Nenajde mě, nesmí mě najít, nesmí, prosím –

Děs jí vlil novou sílu do žil. Podařilo se jí vstát a rozběhla se, avšak po několika klopýtavých krocích opět upadla. Její pronásledovatel byl blíž a blíž; zdálo se jí, že už už cítí na zátylku jeho dech. Její jekot prosekl noční ticho jako jasná čepel.

Temná, nelidská silueta zakryla dorůstající měsíc. Bytost roztáhla nestvůrná, kožnatá, jakoby netopýří křídla. Přišel jsem si pro tebe, říkaly šikmé oči, ve kterých hořel temně rudý oheň. Ne, prosím, ne, odpovídaly její rozšířené zorničky. Snažila se odplazit pryč, ale bytosti stačil jediný krok, aby byla zase u ní. Dívčiny ruce se zarývaly do drnů hebké trávy. Taková růstá pod duby a břízami, blesklo jí z nepochopitelných příčin hlavou. Pod břízami, pod duby –

Roztažená křídla jí zakryla výhled. Vykřikla nepopsatelným děsem. Chtěla se odvrátit, aby nemusela hledět do nestvůrného, ostře řezaného obličeje, který vypadal jako přitavený k lebce nepřirozeného tvaru, ale pohled příšerných očí jí zmrazil všechnu krev v těle. Další výkřik jí v hrdle odumřel. Přitáhla si kolena k tělu. Hlasitě vzlykala a podvědomě si nehty drásala škrábance na nohou.

Dva rudé ohníčky očí se dostaly ještě blíž. Pak jí mrtvolně chladné ruce roztrhly látku šatů a dotkly se jejích nahých prsou.

 

* * *

 

Nara nepřítomně hleděla před sebe a tiše plakala. Prozpěvovala si útržky jakési písně.

Do improvizované melodie občas proniklo několik slov. Nara zpívala o blesku, který uhodil do skály a stvořil v nitru země život. Zpívala o trávě. Zpívala o tichém zurčení potoků, které se za temných nocí mění v kolotající řeky krve, v nichž plavou duše vyplavené z podzemních jeskyní a vstupují do jejího lůna. Zpívala svému nenarozenému děťátku.

Nevnímala ruku, která ji hladila po vlasech, stařeckou, vrásčitou ruku, na níž vystupovaly modravé nitky cév. Položila obě ruce na vystouplé břicho, v němž rostl nový život. Pak se do něj uhodila pěstí. Nepřestávala zpívat.

Znovu se napřáhla, avšak stařičká žena jí zadržela ruku. „To ne, děvčátko moje, to by ti mohlo ublížit,“ zašeptala tiše. Brada se jí třásla. Zadržovala pláč.

Nara stařenku neposlouchala. V jejích očích, jež se leskly slzami, planul oheň šílenství.

 

Naru probudila nesnesitelná bolest. Dívka hněvivě vykřikla, s vypětím všech sil vyskočila z postele a tmou doklopýtala ke stolu. Vtom pocítila náhlou závrať. Zachytila se židle.

Stařenka, která ihned procitla, k ní přiběhla. „Copak, děťátko moje,“ zašeptala. „Jsi v bezpečí, jsi doma.“

Vzlykající Nara uchopila jehlici do vlasů, která ležela na stole, a napřáhla se, aby si ji vbodla do břicha. Pohyb však nedokončila. Další vlna nesnesitelné bolesti jí proběhla tělem. Zatmělo se jí před očima a upadla na podlahu. Stařenka přivolávala pomoc. Nara křičela bolestí. Z břicha jí vytryskla krev. Rána se pomalu rozšiřovala, až se z ní vynořila maličká dětská ruka.

 

* * *

 

„Tudy snad prošla morová rána,“ řekla nejistě Rinna. Ysgawt neodpověděl. Vytáhl z kapsy zlatou sponu, sepnul si jí dlouhé šedivé vlasy, které obvykle nosil rozpuštěné, a tiše tasil katanu. Rozhlížel se kolem. V jeho olověně šedých očích se zrcadlilo zapadající slunce, jež na okamžik zasvitlo skrze hradbu mračen.

Vesnice vypadala dlouho opuštěná. V okenních rámech vrzaly uvolněné okenice, dveře byly pozotvírané, mnoho střech propadlých.

Vítr vál od severu. Přinášel první letošní sníh. Rinna natáhla ruku a pozorovala, jak se jí vločky rozpouštějí na dlani. Tak snadné, stačí chvíle, na smrt...

„Na pohřebišti asi najdeme jediné obyvatele téhle vesnice,“ pousmál se smutně Ysgawt.

„Necítím se tu dobře,“ promluvila po chvíli do tíživého ticha Rinna. „Nebudeme tady spát, ne?“

„Ne. Pojedeme.“

„Sss. Neslyšel jsi něco?“

Zavrtěl hlavou.

„Jako bych zaslechla zpěv.“

„Tady? Neslyšel jsem nic. Pravda, už nejsem nejmladší...“ Teď žertoval, ale Rinna neměla na jeho vtipy náladu. Odvrátila se od něj. Záplava kaštanově hnědých vlasů jí zavířila kolem hlavy.

„Máš pravdu, už to slyším taky,“ zvážněl najednou Ysgawt. „Vychází to odněkud z tamté skupiny domů.“

Rinna na svého druha úkosem pohlédla, aby zjistila, jestli zase nevtipkuje. Zdá se, že spíš ne, ale byl vždycky dobrý herec... Ne že bych si chtěla stěžovat, ale s Iwaranem bych šla radši. A vůbec, zatraceně rychle nás ubývá. Zabarikádovat se na hradě a cvičit novou generaci, to je potřeba, ne se hnát na kraj světa za každým, kdo se křivě podívá na pár vesničanů –

„Rinno. Rinno!“

„Co? Tys něco říkal?“

„Zatím ne. Zkusíme ten dům?“

„No třeba.“

„Tak jdeme.“ Seskočil z koně, uvázal jej k jakési polorozpadlé ohradě a zamířil k jednomu ze stavení.

 

Střecha ze štípané břidlice zatím odolala zubu času, takže když se dveře se zavrzáním otevřely, Mstitelé vevnitř skoro neviděli. Jen skulinami v okenicích, zavřených na petlici, pronikalo dovnitř trochu světla.

„Teď neslyším nic,“ špitla Rinna. Ysgawt rozevřel okenice dokořán. Ze tmy vystoupil pozpřevracený nábytek, rozbité nádobí, rozházené oblečení.

„Tady se bojovalo, to je jasné. Řekl bych –“ Ysgawt nedokončil větu a vstoupil do druhé místnosti stavení, pochodeň v jedné ruce, katanu v druhé.

„Není to pěkný pohled,“ řekl přiškrceným hlasem. „Procházeli tudy renegáti? Nebo co?“ Rinna vešla do místnosti. Šlo o ložnici. Na zaprášeném polštáři a peřině dosud byly patrné temné skvrny. Stejné skvrny pokrývaly též přilehlou zeď, dokonce i strop.

„Řezničina,“ promluvila konečně Rinna.

„Nechutná,“ souhlasil Ysgawt. Odhrnul nohou pokrývku. Prostěradlo bylo potřísněné krví. „Ale kde jsou těla? Hele, hlídej trochu. Nikdy nevíš.“

„Tady už nic nezjistíme,“ řekla netrpělivě Rinna. „Půjdeme ještě do dalších?“

 

Otevřeli dveře dalšího domu a naskytl se jim pohled na nahé, bolestí zkroucené tělo snad jedenáctiletého plavovlasého děvčete, které kdosi přibil dlouhými hřeby za nohy i ruce k dřevěné podlaze. Dívka měla ve tváři vepsánu bolest.

„To je dílo démonů,“ vydechla Rinna. „Kdo...“

„To nevím,“ povzdechl si Ysgawt. „Musíme projít i ostatní domy, pátrat po nějaké stopě...“

Rinna si dřepla a upravila děvčátku vlasy. Dotkla se dívčiny tváře, ale ucukla a odvrátila se. „Člověk by brečel,“ pronesla tiše. Hlas se jí třásl. Viděla ve svém krátkém životě podobných hrůz nespočet, a přece, nikdy si nedokázala ‚zvyknout‘. Znetvořené obličeje mrtvých ji strašily ve snech, ožívaly v divokých fantaziích, zíraly na ni, jejich ústa k ní promlouvala, hovořila o smrti a bolesti, o tichu a tmě v nitru země, o kraji, do nějž lze vstoupit střeženými branami z nakloněných kamenů, o duších, které jimi procházejí, opouštějí tento svět bez možnosti návratu, pijí z pramenů zapomnění, přestávají vnímat, co je kolem nich, jen tiše podřimují v lůně skály, vsakují se do nekonečných vrstev kamene –

Myšlenky se řetězily v nekonečný proud, šepotaly na hranicích Rinniny mysli, naplňovaly ji neklidem.

Rinna viděla sebe samu, jak se tmou vrhá z černého útesu do moře. Na prsou jí zářil medailon Mstitelů jako jiskra bílého světla. Ucítila dopad do chladivé vody. Ponořila se pod hladinu. Žilami jí místo krve začala proudit studená voda, pronikající do jejího těla. Prostupoval ji chlad. Před očima se jí míhaly nezřetelné obrysy tajemných tvorů, bytostí z nedozírných hlubin, kde vládne věčná noc.

Ke skále u dna byla přikována dívka s plavými vlasy a vztahovala k ní ruce. Řetězy cinkaly. Prosila o vysvobození. Její duše, uvězněná v podmořské propasti, si přála vyplavat na hladinu, vystoupit na nebe, zářit modrobílým svitem jako hvězda...

 

„Pojď, Rinno,“ promluvil k ní jakýsi hlas. Byl téměř neznatelný; tlumily jej kameny mohyly dělící její chladné tělo od světa živých.

„Pojď, Rinno. Půjdeme odsud. Rinno!“ Ucítila na rameni dotek ruky. Nahmatala zápěstí a křečovitě je sevřela.

„Musím ji pohřbít,“ řekla ochraptělým hlasem. „Zpívá. Prosí mě. Musím ji pohřbít do země a hlavu jí ozdobit věnečkem z květin. Říká, že ji čekají za propastí prázdnoty, chce být krásná, krásná pro svého ženicha, chce si obléct černé šaty zdobené drahokamy, čekají ji...“

Ysgawtova ruka ji přinutila vstát. „Co říkáš... Rinno, slyšíš? Co je ti?“ Zatřásl s ní.

„Její hlava se dotýká hvězd, je oděná v závoji z mlh a pod nohama jí vyrážejí černé květy, voda se vlní...“

V Rinniných rozpitých, nevidoucích zornicích se zrcadlila Ysgawtova zděšená tvář.

 

Plavovlasé dívce po tváři stékaly slzy. Klečela na kolenou, spínala ruce v němé prosbě, bezmocně naříkala.

Rinna se přiblížila. Vztáhla ruku a dotkla se dívčina čela. Hleděla do jejích hlubokých zelených očí. Uchopila pravou rukou řetězy, až směšně tenké. Ucítila jemné mravenčení. Chladný kov se jí v ruce rozpouštěl. Vytrácel se a zanechával za sebou jen stříbřitý lesk.

Konečně byla dívka volná. Rinna k ní natáhla ruku. Děvče si setřelo slzy a váhavě vložilo svou ruku do Rinniny rozevřené dlaně.

Rinna pohlédla nahoru k hladině. Vtom se voda kolem ní rozvlnila. Děvčátko ji jediným pohybem strhlo na kolena. Ucítila na rtech chladný polibek drobných úst a na vše padla temnota.

 

* * *

 

Chuť krve. Znovu a znovu. Vzrušující pach lidského strachu. Přivíráš oči, nepotřebuješ vidět, jen větříš, zabíjíš, nemohou tě zranit, nemohou, jenže pak...

Pak přišel on. Kovář, pán ohně, kouzelník. Stříbrné hřeby ti projely masem, zakously se do podlahy...

Plakala bolestí a hněvem. Snažila se osvobodit, vrhnout se mu po krku, rozervat mu tepnu a napít se jeho horké krve, ale nemohla. Nenávistně na kováře zírala rudě žhnoucíma očima. Smál se jí.

Věřil, že ji zabil. Jeho stříbrná dýka jí rozřezala útroby, otevřela tepny. Pak odešel a zmizel z jejího života. Ale čas plynul a její tělo se pomalu léčilo. Mnohokrát se pokoušela vytrhnout hřeby ze dřeva, avšak stříbro jí pokaždé způsobilo takovou bolest, že se těchto pokusů nakonec musela vzdát. Dny a noci míjely ve věčném koloběhu.

Na rozhraní života a smrti, na rozhraní skutečnosti a snu, na rozhraní světa živých a světa mrtvých stále čekala, až se k ní někdo přiblíží, aby pronikla do jeho vnitřního světa, aby vstoupila do jeho mysli a jako odporný parazit se k ní přisála, aby ho přinutila zlomit kouzelnou moc nenáviděného kovu, jež ji poutala...

 

* * *

 

Rinna klesla na kolena a z úst a nosu jí vytryskla krev. Její ruka se vysmekla z Ysgawtovy a Mstitelčino tělo dopadlo na podlahu.

V tom okamžiku dívenka vytrhla hřeby z dubových fošen, posadila se a oči jí rudě zahořely. S hněvivým zaječením si vytáhla z rány první hřeb a odhodila jej. V tom okamžiku ji do šíje sekla Ysgawtova katana.

Se zděšením zjistil, že jeho čepel nedokázala prorazit kůži démonické dívky. Úder jejím tělem sice trhl, ale nezdálo se, že by jí způsobil bolest. Zbavila se zbylých hřebů, obrátila se k Ysgawtovi a vstala.

Skočila mu po krku. Uhnul dobře vyměřeným úkrokem s katanou ve střehové pozici. Úspěšně čelil dalším útokům. Dívky se začínal zmocňovat hněv.

Ysgawt se dostal k jednomu z hřebů. Podařilo se mu jej uchopit do levé ruky, aniž by přestal sledovat svou protivnici. Zaútočil jí katanou na oči; sice ji nezranil, ale žádaný účinek jeho výpad přece jen měl. Dívka instinktivně zvedla ruce, aby si oči chránila. Vtom jí levou rukou bodl dlouhý hřeb přímo doprostřed hrudi. Jakási síla však jeho útok zadržela, takže hřeb nepronikl do těla hlouběji než na jeden palec.

Ysgawt odskočil od dívky, aby získal chvíli času na soustředění. Spěšně vstoupil do astrálního světa. Snad takhle, když nic jiného nezbývá...

Obklopil jej svět nezvyklých barev. Periferním viděním zaregistroval Rinnino tělo, z něhož unikal život. Její aura temněla a vytrácela se.

Dívka, jež měla v astrálním světě podobu okřídleného démona, se přibližovala. Tyčila se nad Ysgawtem jako ohromný purpurový stín, noční můra, která unikla ze světa snů. Chystala se k dalšímu útoku.

Ysgawt shromáždil všechnu sílu, která mu zbývala. Jeho astrální tělo zahořelo bílým ohněm.

Stvůra vylétla do vzduchu a střemhlav se na něj vrhla, aby jej srazila jediným úderem. Vtom z Ysgawtových očí a úst vytrysklo světlo. Soustředil všechnu svou energii do jediného bodu uvnitř hlavy démonického děvčátka. Barvy se mu v mysli začaly slévat. Jeho astrální tělo opět potemnělo. Kamsi se propadal a nevěděl, jestli je to smrt.

 

Ležel na zemi a lapal po dechu. Třásl se po celém těle. Chladné sevření smrti povolovalo. Rytmus jeho dechu se pomalu zklidňoval. Otevřel oči. Zdálo se mu, jako by se probouzel do obnoveného světa, jako by byl kýmsi jiným, jako by se znovu narodil a poprvé se rozhlížel kolem sebe.

Z těla démonické dívky zbyla jen trocha neurčité zuhelnatělé hmoty. Ysgawtovy unavené oči však hleděly jiným směrem.

Na podlaze ležela v kaluži krve mrtvá Rinna. Do rysů se jí vryla bolest. V levé ruce křečovitě svírala medailon Mstitelů jako nějaký talisman, který dokáže toho, kdo jej nosí, provést temnotou smrti.

 

Do místnosti nahlíželo našedlé světlo zimního rána. Ysgawt seděl opřený o zeď a bez hnutí hleděl na Rinnino tělo. Kdesi venku zakrákal havran. Mstitel vzal tělo do náručí a vyšel ze stavení.

Z koní, které nechali přivázané ke staré ohradě, se kouřilo. Hlasitě ržáli. Ysgawt položil Rinnino tělo na jednoho z nich a připevnil je. Pak oba koně odvázal, chytil je za uzdu a vyhoupl se do sedla.

Rozmazaný sluneční kotouč skrytý za příkrovem mraků potemněl. Na zmrzlou zemi se znovu začal snášet sníh.


Publikování této verze: 11. 4. 2007 22:17

Sepsání: léto 2000

Poslední celková revize: 6. 6. 2005

Počet normostran (v přepočtu): 7,8

Počet slov: 2245

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Divka.htm

← Povídky