Lid slunce
David Zbíral
Z východu se plížil soumrak a halil krajinu do namodralého pološera. Písčitá pláž si vychutnávala poslední sluneční paprsky. Od moře vál vlahý vánek vonící solí. Na břehu stála bosá dívka a nechávala si vlnami omývat nohy. Ruce měla pozdvižené a rozpjaté, jako by chtěla obejmout zapadající sluneční kotouč. Za jejími zády se vypínaly ostré, tmavé útesy a po obou stranách se do moře táhly dlouhé mysy, jež se po nějakých sedmdesáti krocích téměř spojovaly, takže dívku obklopoval jakýsi veliký kruh skal. Jedinou mezeru v něm vyplňovalo rudé zapadající slunce.
Dívka mohla mít snad šestnáct, sedmnáct let. Byla oblečená v pestrobarevném ponču zdobeném složitými ornamentálními vzory. Vítr si pohrával s jejími dlouhými, tmavě hnědými vlasy.
Slunce se nořilo hlouběji a hlouběji do modrozelené vody. Dívka velmi dlouho stála bez hnutí. Čekala, až i poslední náznak světla uhasne v moři. Pak se obrátila a zrakem přejela skály i pláž. Jako by jí část slunečního svitu, který předtím hltala svýma tmavýma, téměř černýma očima, v pohledu zůstala.
Vyšla z vody. Jemný vyhřátý písek se jí lepil na mokrá chodidla. Přešla k velkému plochému kameni a přetáhla si pončo přes hlavu. Její snědá kůže měla ve světle hvězd stejnou namodralou barvu jako obloha a moře.
Položila si pončo na kámen, z nějž dosud sálal žár, a nahá se rozběhla k moři. Vběhla do vln a rozrážela je nohama. Když jí voda sahala do půli stehen, položila se na ni a uvolněnými tempy začala plavat.
Byla ve vodě přes hodinu. Plavala kolem útesů i dál na moře. Teď se však obrátila zpět ke břehu. Když vylezla ven, crčela z ní voda. Došla ke kameni a oblékla si vzdušné pončo na mokré tělo. Pak si lehla do písku, nechala si jím hřát záda a zavřela oči.
Probudila se s pocitem ohrožení. Vlastně ani nevěděla, zda opravdu procitla, protože jí všechny tvary a vzdálenosti připadaly neurčité. Rychle se posadila.
Kraji stále vládla noc, ale dívka si nebyla jistá, jestli je to ta stejná noc, noc, ve které usnula, protože se na obloze převalovaly těžké mraky, měsíc i hvězdy zmizely a lehká bríza se změnila ve vichr. Dívka si však uvědomila, že ji probudilo něco jiného než vítr nebo chlad. Předtucha...
Pohlédla na moře a spatřila, jak se k pobřeží blíží tři lodě. Viděla je překvapivě zřetelně. Měly vysoké paluby a veliké bílé plachty, dvě z lodí čtvercové a ta, která plula poslední, trojúhelníkové. Dívka dosud nikdy neviděla nic podobného. Ani ta největší plavidla, jaká stavěl její národ, se vůbec nedala s těmito srovnávat.
Lodě se přibližovaly. Dívce se zdálo, že slyší hrubou, násilnou hudbu, kakofonii mnoha nástrojů a hlasů. Náhle jí srdce sevřel děs. Co když ji spatří, co když ji zajmou a nabídnou jako oběť svým bohům? Jaká bolest, jaké pokoření by ji čekalo, než by jí dovolili zemřít?
Dívka se pokusila zvednout z písku, ale jako by náhle ochrnula. Nedokázala pohnout rukama ani nohama, jen hlavou ano, takže těkala pohledem mezi loděmi a útesy, za něž se chtěla skrýt. Snažila se alespoň křičet, varovat svůj lid, že přicházejí nepřátelé, ale z jejího sevřeného hrdla se draly jen přidušené vzlyky. Se slzami v očích bezmocně zírala na přibližující se koráby.
Hudba jí zněla v mysli silněji a silněji, drásala, drtila, zabíjela. Přidávaly se k ní stále další hlasy. Dívka se svíjela v bolestné agónii. Zmítala se v písku, kolísajíc mezi bděním a mdlobou. Pak přišel vítězný ryk nestvůrné písně a ona ztratila vědomí.
Dívka se prudce nadechla, zakašlala a probudila se. Pončo měla propocené. Chvěla se po celém těle ve studeném větru, který vál od západu. Vyskočila a pohlédla na moře, ale nebylo vidět nic než nekonečné řady vln. Ve vodě se zrcadlily jasné hvězdy; nikde ani stopy po bouřkových mračnech, nikde ani stopy po obrovských lodích. Přitom si dívka byla jistá, že mířily přímo k ní. Že by to byl sen? Je možné, že se jí to vše jenom zdálo? Snad, ale co když –
Rozběhla se. Nedbala toho, že trnité keře rostoucí na útesech trhají látku ponča na kusy a že si o ostré kameny rozdírá bosá chodidla. Vyběhla na vrchol útesů a vnořila se do pralesa. Tentokrát nevnímala jeho těžkou vůni ani neposlouchala záhadné zvuky. Utíkala tak rychle, jak jen v takovém stavu mohla, se strachem, co v Awati najde. Byl na město jejího lidu, národa Arawaků, už podniknut útok podivných mořeplavců? Anebo byly lodě jen výplodem její fantazie a město klidně spí?
Konečně spatřila důvěrně známé údolí, ze dvou stran sevřené pahorky a postupně se zvedající k Hawi, strmé Svaté hoře, na jejímž úpatí stál palác jejího otce, Nejvyššího kněze, a Sluneční chrám. Nikde nehořely ohně, nebylo slyšet křik ani hluk boje. Dívka se zastavila, aby popadla dech. Se slzami v očích děkovala Slunečnímu bohu, že nedopustil, aby bylo Awati napadeno. Pak se pomalým, nejistým krokem vydala směrem k paláci.
Míjela prosté příbytky obyvatel Awati. Občas potkala některého ze strážců, většinou vysokého bojovníka s mnoha ozdobami a bederní rouškou, jež jej odlišovala od rybářů, rolníků a řemeslníků, kteří chodili až na pár jednoduchých náramků nebo přívěsků nazí.
Strážci byli bdělí a když procházela kolem nich, někteří na ni namířili oštěp a poručili jí zastavit, ale jakmile zjistili, že nočním příchozím je dcera Nejvyššího kněze, poklonili se a pokračovali v obchůzce. Neptali se, proč má pončo v žalostných cárech nebo proč se vrací tak pozdě. Možná na to dokonce ani nemysleli. Ostatně je ani k takovým myšlenkám ohledně budoucí Nejvyšší kněžky jejich postavení neopravňovalo. Vlastně mohla kterémukoli z nich přikázat, aby se vrhl z útesu, a on ji musel poslechnout: byla přece dcerou Nejvyššího kněze a budoucí vládkyní Awati.
Třebaže již neběžela, byla únavou polomrtvá, než stanula na terasách Paláce, protože měla za sebou stovky schodů. Prošla stupňovitými zahradami a vstoupila zdobeným vápencovým portálem, stráženým dalšími dvěma bojovníky, do paláce. Válečníci a služebníci, které i v tak pozdní hodinu tu a tam potkala na chodbách, jí ustupovali z cesty. Nejdříve zašla do svého prostorného pokoje, aby se převlékla. Ani nezavolala služku, která by jí pomohla s úpravou účesu a s oblékáním roucha složitého střihu, ale přikázala několika připravit lázeň a odešla vyhledat svého otce.
Zaklepala na dveře vykládané načervenalým zlatem, které vedly do otcových pokojů, a vešla. Nestarala se, jak přísný trest ji může čekat za to, že otce budí pravděpodobně kvůli pouhému snu, přistoupila k jeho lůžku a položila mu ruku na rameno. Ihned procitl. „To jsi ty, Ainoe? Co potřebuješ, dcero?“
„Otče, musím s tebou mluvit o něčem, co se mi zdá velice důležité.“
„Dobrá, mluv, poslouchám tě.“
„Otče, koupala jsem se večer v moři. Unavila jsem se plaváním a usnula jsem. Zdálo se mi, jako bych se probudila, ale všechno bylo tak nějak neurčité a rozmazané. Celou oblohu pokrývala mračna. Pohlédla jsem na moře a spatřila jsem přibližující se lodě. Byly mnohokrát větší než posvátné plavidlo, které používáme při Slavnosti Slunce. Každé vévodily tři mohutné stěžně velké jako stromy a na těch vlály obrovské plachty. Zároveň se začala ozývat ta podivná hudba. Byla krutá a strašná a stále sílila. Věděla jsem, otče, já jsem věděla, že jde o nepřátele, kteří přicházejí zničit náš národ. Upadla jsem do bezvědomí. Když jsem procitla, nebe bylo opět jasné, takže jsem si domyslela, že se jedná o sen, ale byl tak živý! Otče, zvaž to sám; já se domnívám, že jde o vidění, které nám seslal bůh Slunce, aby nás varoval, že někdo takový přichází.“
Podívala se na otce a v jeho očích vyčetla nedůvěru. „Byl to jen sen, nic víc, Ainoe. Chápu, že na tebe silně zapůsobil, ale nevěřím, že jakkoli souvisí s naším lidem. Jdi se trochu vyspat, dcero. Zítra započnou přípravy na Slavnost Slunce a ty budeš poprvé představovat Dceru Slunce. Víš, jak veliký význam oslavy mají. Nenech proto svou mysl bloudit v říši snů a plně se na přípravy soustřeď.“ Hlas Nejvyššího kněze zněl nesmlouvavě.
„Dobře, otče. Promiň, že jsem tě probudila takhle uprostřed noci.“ Ainoe překřížila ruce na prsou a uklonila se. Pak vyšla z pokoje a vrátila se do svých komnat, kde už na ni čekala koupel. Poslala služky pryč, nechala si roucho sklouznout z ramen a spadnout na zem a pomalu se vnořila do horké vody v objemné bronzové vaně tvaru kotle.
Teplá voda zvláčňovala její odřenou a poškrábanou kůži, smývala jí z těla sůl, odplavovala ze svalů únavu. Ainoe se pokoušela zapomenout na lodě, ale stále se jí vracely hrozné vzpomínky na těch pár okamžiků na pobřeží. Bylo jí do pláče, když pomyslela na to, že jí otec nechce věřit. Nikdo jí nebude věřit. A přitom přicházejí nepřátelé. Najednou si uvědomila, že si ještě ničím nebyla tak jistá jako právě tímto. Připadala si stejně bezmocná, jako když se na pláži nemohla ani hnout a lodě se pomalu, nezadržitelně blížily.
Skončila s koupelí a oblékla se do lehkého nočního oděvu. Pak zhasila olejovou lampu a ulehla na nízké lůžko. Do místnosti proudil obdélníkovým otvorem v silné zdi čerstvý vzduch. Ainoe se zhluboka nadechla a její zamračené čelo se vyjasnilo. „Splním otcovo přání,“ řekla nahlas do tmy. „Soustředím se na Slavnost Slunce. A potom...“ Nedopověděla myšlenku a upadla do hlubokého spánku.
Dny ubíhaly, až přišlo dlouho očekávané ráno Slavnosti Slunce. Všichni Arawakové, muži i ženy, starci i děti, nemocní i zdraví, vstali před svítáním a vyšli na veliké prostranství před Chrámem. S městem po levici a očima obrácenýma k východu mnohohlase zpívali prastarou melodii, kterou jim odkázali předkové. Píseň postupně nabírala na síle a když se na východě objevil rudý plamen úsvitu, dosáhla vrcholu. Lidé pozvedli ruce a vnořili zrak do slunce.
Na vyvýšeném kamenném pódiu stál Nejvyšší kněz. Roucho měl pestrobarevně vyšívané a na rukou se mu třpytily umně tepané zlaté náramky.
Na nižších stupních pódia klečeli v obřadních řízách muži a ženy, kteří byli vybráni, aby předvedli složité rituální tance a pomáhali Nejvyššímu knězi při obřadech. Mezi nimi byla i Ainoe.
Když se sluneční kotouč vyšplhal nad obzor, vystoupili z jejich řad dva mladí bojovníci. Jeden byl oblečen v černém rouchu, druhý na sobě měl zvláštní oděv s našitými zlatými destičkami. V jitřním světle se zaleskly jejich rituální bronzové meče. Předstoupili před Nejvyššího kněze a zkřížili čepele. Velekněz vyslovil pár zpěvavých slov, přešel až na sám okraj pódia a pozvedl ruce. Vtom se od sebe meče bojovníků oddělily a oni v předem připraveném sledu výpadů a krytů začali bojovat. Jeden z nich přestavoval Slunce, druhý Stín.
Nejdříve měl převahu černě oděný, ale jak ráno jasnělo, začal ustupovat. Nakonec klesl na kolena a meč pustil z rukou. Bojovník zastupující Slunce k němu přistoupil a pozdvihl svůj meč k ráně. Vzápětí jeho čepel prolétla vzduchem a setnula druhému bojovníkovi hlavu. Dav pochvalně zamručel, neboť se mladý válečník ani nepohnul, když viděl smrtící ránu z boku dopadat na svůj krk.
Obřady pokračovaly až do odpoledne. Ainoe bezchybně předvedla složitý půlhodinový tanec znázorňující každodenní pouť Dcery Slunce do temnoty podsvětí, odkud musela vždy znovu vyvést svého otce, aby mohl započít svou neustále se opakující pouť po obloze.
Když byly všechny tance dokončeny, začala pouť na vrcholek Hawi, Svaté hory. Jako první šel Nejvyšší kněz, po něm jeho dcera, po ní Bojovník Slunce a ostatní, kdo měli v tancích nějakou roli, potom válečníci a nakonec lid. Ubírali se po úzké stezce, na níž měli po jedné straně strmou skalní stěnu a na druhé propast. Mnoho starších lidí únavou klopýtalo, ale pokaždé je ten, kdo šel za nimi, podepřel a pomohl jim překonat obtížný úsek cesty.
Konečně všichni stanuli na vrcholku Hawi a obrátili se k západu, aby dokončili obřady Slavnosti Slunce modlitbou k Usínajícímu Slunci. Ohnivé kolo už se sklánělo k obzoru. Lidé opět pozvedli ruce v tiché modlitbě a nehybně stáli, dokud slunce nezmizelo docela. Pak se začali pomalu a mlčky navracet do svých domovů.
I Ainoe se nakonec obrátila a nechala otce na vrcholku samotného. Jeho povinností bylo zde setrvat až do rána a přednést bohu Slunce putujícímu temnotami podsvětí modlitby za lid Arawaků.
„Jestlipak v modlitbách vzpomene i na ty podivné lodě,“ ptala se sama sebe Ainoe, když vcházela do svého pokoje. Pak už nemyslela na nic, jen chtěla rychle svléct obřadní roucho a spát...
Přišlo ráno. Ze zelené masy pralesa stoupala pára. Ainoe se probudila až kolem páté denní hodiny, když už slunce stálo vysoko a všechna mlha se rozptýlila.
Dosud byla po včerejší slavnosti unavená. Nechala si přinést něco k snídani a ponořila se do přemýšlení. Den ubíhal nesnesitelně pomalu. Nějakou dobu před západem slunce se rozhodovala, jestli se dnes podívá na pobřeží, ale hrozné zážitky byly v její paměti stále příliš živé. Zůstala v paláci.
Umínila si, že s otcem znovu promluví o lodích, ale celý den ho neviděla, protože se vrátil až ráno a odpočíval po probdělé noci, a ona se neodvažovala jeho spánek znovu rušit. Jakmile vykonala modlitby Usínajícího Slunce, šla se projít, vrátila se však brzy a po osamělé večeři vedle prázdného otcova sedadla se ihned uložila k spánku. Ten se jí však dlouho vyhýbal; podařilo se jí usnout až kolem půlnoci.
Ainoe ráno probudily sluneční paprsky. V náhlém záchvatu strachu vyskočila z postele a přešla k oknu, ale město bylo klidné a nikde nespatřila nic neobvyklého. Převlékla se a s pevným rozhodnutím přesvědčit svého otce, že její sen skrývá varování Slunečního boha, vyšla z pokoje.
Jak se blížila k otcovým komnatám, podvědomě zpomalovala. Nebyla si sebou příliš jistá. Jak ji přijme? Bude jí teď naslouchat, když bez jediné chybičky předvedla složité tance Dcery Slunce? Nebo se na ni rozhněvá, že jej zase obtěžuje svými sny a dohady?
Vešla. Nejvyšší kněz seděl nad kůží popsanou barevnými znaky obrázkového písma. „Ach, to jsi ty, dcero. Rád tě vidím. Spala jsi dobře?“ Znovu se sklonil nad kůží.
„Ano, dobře, otče.“
„Mohu pro tebe něco udělat?“
„Bojím se, že se na mě rozzlobíš.“
„Dcera Nejvyššího kněze nesmí ukázat strach.“
„Přicházím kvůli tomu snu, co se mi nedávno zdál.“ Otec na ni pohlédl přivřenýma očima. Nebyla schopna určit, zda to znamená, že ji pozorně poslouchá, nebo zda jde o výraz nesouhlasu. Pokračovala: „Otče, věř mi! Ten sen má jistě spojitost s budoucností Arawaků. Je to věštba, kterou nám sesílají bohové, abychom se stačili na útok připravit.“
„Ainoe, nesnaž se hrát si na věštkyni. Zapomeň na sny. Čas tvého dětství minul. Nejsi už malá dívka. Musíš se naučit být pevná, neústupná a jistá, abys mohla po mé smrti vládnout Arawakům. Zakazuji ti se ještě zabývat tím snem nebo o něm s kýmkoli mluvit. Mohla bys do nejistoty strhnout i lid. K tomu nesmí dojít. Už se s tebou o tom nebudu bavit.“
Ainoe skryla své zoufalství za masku pokory. Vzdala se naděje, že jí otec bude naslouchat. Dál však pociťovala jakousi neodkladnost, naléhavost poselství, které jí jistě seslal sám bůh Slunce, aby mohla varovat svůj národ. „Ale jak?“ ptala se v myšlenkách sama sebe. Vyšla ze dveří a vrátila se do svého pokoje.
V noci se jí zdál sen, ale nevystupovali v něm nepřátelé připlouvající velkými koráby. Jednalo se o cosi jako zasutou vzpomínku, nejasnou a vzdálenou, tak vzdálenou, jako by ani nepatřila jí. Když Ainoe uprostřed noci procitla, pamatovala si z ní jen starce a hory v pozadí. Nebyla schopna si vybavit, co jí sen připomíná. Trápila se tím několik hodin a usnula až k ránu, aniž našla řešení, ale když znovu procitla, náhle je znala. Byl to Mudrc z hor.
Ten stařec žil v Atewanských horách, alespoň kdysi. Lidé říkali, že tam sídlí odjakživa, a docela dobře to mohla být pravda. Šlo o moudrého muže, k němuž se vázalo množství příběhů. Kdo potřeboval uzdravit nějaký neduh nebo se poradit o důležitém rozhodnutí, vydal se za Mudrcem z Atewanských hor.
Během několika posledních let na něj však Ainoe pozapomněla. Kamsi hluboko do podvědomí se jí ponořily vzpomínky na dobu, kdy byla malá a její otec, novopečený Nejvyšší kněz, ji brával s sebou k Mudrci z hor, když se potřeboval poradit, jak spravovat město a znovu se sousedy navázat obchodní styky, které jeho předchůdce přerušil svými krvavými válečnými taženími.
O Mudrci se během let, kdy dívka dospívala, mluvilo méně a méně, alespoň v paláci. Vznešení ho nějak přestali potřebovat, nebo jim možná jeho rada nestála za dlouhou cestu do Atewanských hor, nebo prostě už nevěřili v jeho neomylnost.
Pokud Mudrc z hor ještě žije, jistě bude vědět, co sen znamená. Ainoe v duchu poděkovala Slunečnímu bohu, že jí ve snu dal radu, co má dělat. Sice jí ještě chybělo několik hodin spánku, ale přesto vstala, oblékla si pončo, obula si opánky a sbalila do mošny nejnutnější věci. Pak si nechala přinést trvanlivé jídlo (o vodu v Atewanských horách nebyla nouze) a rozkázala služkám, aby o jejích přípravách na cestu pomlčely. Uwele, která jí kdysi dělala chůvu, oznámila pro jistotu směr a důvod své výpravy. Pak vyklouzla z města a vydala se podél řeky Yaque na východ, kde se k modrému nebi hrdě vypínaly Atewanské hory.
K večeru druhého dne dorazila na samotné úpatí hor. Poté, co se vyspala, pokračovala v cestě po strmých horských pěšinách. Čekal ji namáhavý výstup. Brzy nalezla stezku, kterou jí popsali ti, kterých se ptala, kde přesně Mudrc z hor sídlí.
V nižších polohách míjela čas od času skupiny chatrčí nebo stádečka lam. Když si nebyla jistá směrem, optala se pastevců; ti se zřejmě se svatým mužem často stýkali.
Slunce se již sklánělo k západu, když dorazila téměř na vrchol poustevníkovy hory. Rozhlížela se po nějakém obydlí, ale vtom uviděla samotného Mudrce. Sbíral dřevo v hájku zakrslých a pokroucených stromů. Byl k ní zády, ale ucítil její pohled, narovnal se a obrátil se k ní. Šlo o středně vysokého muže s dlouhými bělostnými vlasy, výrazným obočím, tenkými rty a větrem ošlehanou tváří. Usmál se na ni. Ainoe došla až k němu a pozdravila jej hlubokou úklonou.
„Co máš na srdci, Ainoe?“ otázal se a pomalu se sehnul k otepi dříví, aby ji zvedl. Poznal ji; dívce to připadlo jako ta nejsamozřejmější věc na světě, třebaže ji naposledy viděl snad před deseti lety.
„To je dlouhé vyprávění. Nevadilo by vám, kdybych navštívila váš domov a promluvila si s vámi?“
„Buď mým hostem, Ainoe.“ S těmi slovy vykročil. Ainoe ho následovala. Za chvíli stanuli u vchodu do jeskyně, krytého sešitými lamími kůžemi. Vešli dovnitř. Prostora byla nevelká, velice chudě zařízená. Světlo do ní pronikalo vchodem a kouřovým otvorem. V jednom koutě hořel oheň. Stařec přiložil několik větví. Pak pokynul Ainoe, aby usedla, a sám se posadil vedle ní.
„Tak vyprávěj,“ pobídl ji.
Než mu Ainoe vypověděla všechno o svém vidění, padla na krajinu tma. Stařec dívce naslouchal a občas se na něco zeptal. Pak Ainoe skončila.
„Pozoruhodné. Kdo kdy porozumí snům? Mohou být posly dobrého i zlého, mohou znamenat mnoho a nemusejí znamenat nic. Mohou to být přízraky nebo tajné touhy, strachy i naděje. Mohou to být vidění toho, co se stane, mohou to být symboly něčeho, co zatím nechápeme, ale co jednou máme pochopit. Nevím, jak bych ti poradil. Ty věříš, že tvůj sen předpovídá budoucnost, tvůj otec zase ne. Vyspi se a nech mě přemýšlet.“ Ainoe ulehla na lamí kůže a zanedlouho usnula, ale Mudrc zůstal vzhůru a upřeně hleděl do ohně.
Bylo ráno. Ainoe procitla a spatřila Mudrce, jak dosud hledí do pohasínajícího ohně. Zřejmě vůbec nespal. Když si všiml, že se probudila, popřál jí dobré jitro.
„Tak co?“ zeptala se Ainoe.
„Zatímco jsi spala, ptal jsem se bohů na tvůj sen. Bojím se, že by opravdu mohl být varováním. Půjdu s tebou do Awati a pokusím se o tom přesvědčit tvého otce. On už za mnou sám nepřijde, Ainoe.“ Dívce z tváře zmizel ztrhaný výraz, jako by byl pouhou maskou, již lze jediným pohybem ruky sejmout. Její návštěva přece jen měla nějaký smysl.
O půl hodiny později se Ainoe a Mudrc z hor vydali na dlouhou cestu do hlavního města Arawaků.
Na zemi seděl Mudrc, Ainoe a Nejvyšší kněz, zachmuřený a ve špatné náladě.
„Vaše slova mi připadají jako tlachání starých žen,“ řekl, navzdory svému hněvu klidně. „To, že si tě má dcera přivedla, abys podpořil její takzvané věštecké sny, mě neodradí od mého rozhodnutí: o ničem takovém se tu už nebude mluvit. Odmítám se těmi nesmysly zabývat.“
„Kdysi sis ke mně sám chodil pro radu,“ řekl Mudrc. „A teď jsi již tak moudrý, nebo hloupý, že ji nechceš přijmout. Bohové chtěli, abych přišel, není to plán tvé dcery. Poslali mě k tobě.“
„Bohové,“ opáčil pohrdlivě Nejvyšší kněz. „Bohové vždycky zjevují, co se vám hodí.“
„Takhle jsi nikdy nemluvil, otče,“ řekla tiše Ainoe. „Vždycky jsem myslela, že –“
„Mýlila ses, dcero. Přestaň myslet na pošetilé sny i lhostejné bohy! Jsi budoucí vládkyně. Celý život, celý život jsem pracoval, aby se můj národ měl dobře, aby žil v blahobytu, klidu a míru, a ty bys to všechno dokázala svými podivnými předtuchami a svou nejistotou smést za jediný den!“
„V tom případě alespoň jednou nejsem nejistá,“ odsekla Ainoe. „Teď vím, co je dobré udělat, a snažím se o to. A ty se za to na mě hněváš. Jednám podle svého nejlepšího přesvědčení, jsem pevná, neústupná a jistá, jakou jsi mě chtěl mít.“
„Velice obratně překrucuješ má slova, dcero,“ zasyčel. „Zapomínáš, že jsem Nejvyšší kněz a vládce Arawaků. Jak to, že si vůbec dovoluješ se mnou takto mluvit?! Za své chování bys zasloužila veřejné bičování!“
„Moudrý muž by nikdy neměl zapomínat na slušnost,“ vložil se do jejich sporu Mudrc. „To není dobrá cesta. Naslouchej mně a své dceři, prosím tě o to! V sázce je budoucnost našeho lidu!“
„Už toho bylo dost!“ rozkřikl se kněz. „Stráže!“ Do místnosti vběhli dva snědí bojovníci. „Odveďte tohoto starce, který ztratil rozum, do sklepení, a mou vzpurnou dceru zavřete do jejího pokoje! Nedostane tři dny jíst a nesmí vyjít ven, dokud tento svůj příkaz nezruším!“
Ainoe si ani nepamatovala, jak ji muži vedli chodbami paláce. Skoro neviděla přes slzy zoufalství. Zaslechla zvuk zabuchovaných dveří. Vrhla se na lůžko a přestala zadržovat pláč.
Uběhly dva dny. Ainoe byla vyčerpaná hladem a smutkem. Nakonec se rozhodla otci omluvit. Nechápala jeho neúctu k bohům, nechápala ani jeho nevděk vůči Mudrcovi. Nemyslela si, že by mohla přijmout jeho názor a prostě na lodě jen tak zapomenout, ale potřebovala mít volnost, potřebovala uniknout ze sevření kamenných zdí.
Když jí služka přinesla jídlo, požádala ji, aby oznámila Nejvyššímu knězi, že svých skutků lituje, chce se mu omluvit a prosí o milost pro sebe i Mudrce. Služka jí oznámila, že Mudrc v noci zemřel. Ainoe se před ní nestyděla ukázat slzy. Nezáleželo jí na tom. Nezáleželo jí už na ničem. Když si ji otec nechal zavolat, převlékla se do svého nejlepšího roucha, upravila se, setřela si slzy. Pak vyšla z pokoje a kráčela jako v mátohách směrem k otcovým pokojům.
Pokorná slova se jí jen obtížně drala ze sevřeného hrdla, když hleděla do tváře svého otce, zářící vítězstvím. Cítila, že musí pryč, k moři, že si musí odpočinout od neustálého napětí. Když ji otec propustil, oblékla si pončo a vyšla z paláce.
Blížil se soumrak. Pod korunami stromů se sbíraly stíny. Ainoe spěchala, neboť chtěla ještě stihnout západ slunce, aby mohla uctít Slunečního boha. Došla na pláž v posledním okamžiku; slunce už se téměř dotýkalo hladiny.
Ainoe se rozběhla k vodě, ke konejšivému, tišícímu moři, ve kterém si chtěla omýt slzy, ujistit se, že není jediná, kdo trpí, okusit slanost a hořkost slz světa; přála si, aby ji moře pohltilo a ona už nemusela žít.
Když jí voda sahala po kolena, zastavila se. Ohlédla se a spatřila v písku stopy svých vlastních bosých nohou. Bylo jí, jako by se ohlížela zpět na všechno, co v životě prožila, na všechno radostné i bolestné. Pak znovu vnořila pohled do slunce, které ji volalo k sobě. Toužila obejmout sluneční kotouč, spálit v něm svůj smutek i pouta s lidmi, svou smrtelnost a bezvýznamnost. Toužila vrhnout se do vln, plavat k němu, konečně najít smysl, podstatu, zapomenout na drásavé protiklady života... Pozdvihla ruce a začala se modlit. Slzy jí tekly po tvářích, ruce se jí třásly. Ptala se a slyšela odpovědi. Byla tázána a odpovídala.
Poslední plamen slunce uhasl ve vlnách, ale dívka o tom nevěděla. Klesla do vody na kolena a sklonila hlavu k hladině. Klečela dlouho bez hnutí, snad několik hodin.
Najednou se zvedl vítr a hvězdy zahalila těžká bouřková mračna, která se hnala od západu. Ainoe dopadly na skloněnou šíji a do vlasů první studené dešťové kapky. Vtom zaslechla tu hudbu, hrubou, násilnou kakofonii mnoha hlasů i nástrojů. Zvedla hlavu a spatřila, jak se k pobřeží blíží lodě. Byly tři, všechny mnohem větší než největší lodě, jaké stavěl její národ. Srdce jí ztuhlo strachem. Byla si jistá, že tentokrát nejde o sen či vidění. Těkala očima mezi mořem a útesy. Tušila, věděla, že nemá cenu snažit se ukrýt. Z moře přicházela sama smrt.
Hudba zněla Ainoe v mysli silněji a silněji, drásala, drtila, zabíjela. Dívka se svíjela v bolestné agónii. Na celém těle jí vyrazil studený pot. Sebrala všechny síly, vstala a vyběhla z vody. Po její levici se táhl daleko do moře dlouhý mys, který se o asi sedmdesát kroků dál přibližoval k podobnému útvaru napravo. Tyto dva útesy tvořily jakousi třicet nebo čtyřicet kroků širokou přirozenou bránu do zátoky. Lodě mířily přímo tam.
Ainoe nevnímala hučení v hlavě a přerývaný dech. Vyšplhala na útes vlevo a rozběhla se.
Skály jí rozdíraly nohy do krve, ale ona si toho nevšímala. Doběhla až tam, kde mys náhle končil. Několik desítek stop pod ní se dmula mořská hladina. Lodě už byly nedaleko.
Ainoe zrakem hledala místo, kde se ve vodě černaly útesy. Konečně je spatřila. Setřela si slzy, zhluboka se nadechla a hlavou napřed se vrhla do moře, na ostré bodce skalisek. Zdálo se jí, že letí nekonečně dlouho. Ještě stačila zaznamenat dopad do chladivé vody. Hned vzápětí ucítila náraz. Jejím tělem projela žhavá čepel bolesti. Za okamžik už ale byla všude kolem jen hebká temnota a nehybné, mrtvé ticho.
V noci z 25. prosince na 26. prosince 1492 k ostrovu Hispaniola (dnešní Haiti) od západu dorazily lodě Santa María, Pinta a Niña, navracející se do vlasti. Úzkou mořskou branou propluly do zátoky příhodné k přistání. Riskantní noční manévrování draze zaplatila Santa María; její trup prorazily nespatřené útesy. Navigátor, který ztroskotání stejně jako zbytek posádky bez vážnějšího zranění přestál, tvrdil až do konce života, že si nevšiml zrádných skalisek, poněvadž nebyl s to odtrhnout oči od nezemsky krásné dívky, vznášející se nad hřebeny vln.
Velitele španělské objevné plavby Kryštofa Kolumba toto podivné vidění ani konec jeho největšího plavidla nijak neodradily od vylodění na ostrově. Slavný mořeplavec navázal styky s domorodými kmeny a nechal postavit nedaleko místa svého prvního přistání pevnost Navidad. Zanechal zde posádku o síle čtyřiceti mužů a sám se navrátil se zbylými dvěma loděmi do Španělska.
Vojáci z Navidadu nedbali Kolumbových příkazů a začali domorodé kmeny vykořisťovat. Hrdí Arawakové se vojákům vzepřeli, ale jejich oštěpy a luky nic nezmohly proti puškám a dělům conquistadorů. Město Awati bylo vydrancováno a vypáleno. Ze spisů španělských vzdělanců té doby vysvítá, že vojáci celou událost lživě popsali jako „bezvýznamnou vzpouru divochů“ a například zcela zamlčeli, že vojáci kromě bojovníků povraždili i mnoho dětí mužského pohlaví. O opakovaném znásilňování a mučení žen a dívek pochopitelně také nepadla ani zmínka. Většina autorů se ostatně touto „bezvýznamnou vzpourou divochů“ vůbec nezabývá. V textech Bartolomé de Las Casas, jednoho z prvních obránců indiánů, jsou však sugestivně popsána neuvěřitelná zvěrstva, od nelidského mučení až po rozbíjení hlav nemluvňat o kameny před zraky jejich plačících matek.
Několik měsíců po osudném útoku na Awati poslední válečníci kmene Arawaků na ostrově Hispaniola, kteří přežili útok a skryli se v pralese, vtrhli do pevnosti Navidad a překvapili její posádku. Než byli sami zabiti, usmrtili nemálo conquistadorů. Poslednímu z válečníků jako by se střely vyhýbaly. Podařilo se mu zažehnout oheň ve skladišti střelného prachu, což zapříčinilo zkázu pevnosti. Díky opisu výpovědi jednoho z přeživších vojáků z 30. prosince 1493 před mimořádným soudním tribunálem Koruny vyšetřujícím okolnosti zničení pevnosti Navidad (tuto událost už bylo poněkud těžší zamlčet) známe přibližný přepis jeho posledních slov, která vykřikl, než zahynul v plamenech. Zněla prý „Atau, rei!“, což se anonymnímu autorovi spisku La Conquista gloriosa de Hyspanyola (Slavné dobytí Hispanioly, vytištěno roku 1506), který z vojákovy výpovědi čerpal a díky kterému se dochovala, podařilo přeložit – zřejmě díky tomu, že někteří příslušníci jiných kmenů ovládali daný dialekt, nebo snad s pomocí některého z přeživších Arawaků, kteří se smísili s jinými kmeny – jako „Odpusť, dcero!“.
Necelý rok po zničení Navidadu Kryštof Kolumbus připlul do hispaniolských vod znovu a nechal zde postavit pevnost Isabela, která definitivně stvrdila nadvládu Španělska nad tamějšími domorodými kmeny a předznamenala novou éru v dějinách původního obyvatelstva, spojenou s nezadržitelným úpadkem kdysi tak vyspělých národů. Tak vymizela kultura a zvyky Arawaků i dalších národů a z předkolumbovského období nakonec nezbylo víc než neutěšené ruiny měst a několik nejasných zkazek, z nichž se zřejmě už nikdy nepodaří rekonstruovat historii a způsob života Arawaků, lidu, který nenávratně zmizel v propadlišti dějin.
Publikování této verze: 13. 5. 2008 15:56
Sepsání: 1998
Poslední celková revize: 19. 2. 2006
Počet normostran (v přepočtu): 16,5
Počet slov: 4795
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/1492.htm